Artalk.cz

Písně o svobodě

Výstavou … o chlebu, víně, autech, bezpečí a míru (… of bread, wine, cars, security and peace) se ve vídeňské Kunsthalle představilo její nové kurátorské vedení, chorvatský kolektiv WHW (Ivet Ćurlin, Nataša Ilić a Sabina Sabolović), který chce tímto prvním projektem nabídnout vhled do svých politických a uměleckých zájmů. Podle recenzenta Jena Kratochvila lze určitě změnu směřování galerie hodnotit pozitivně: „WHW, reagující na nejrůznější palčivá témata současnosti, nevědomě předjímají i situaci po skončení probíhající virové nákazy novou formou inkluzivity, kterou předtím Kunsthalle Wien postrádala.“

Zach Blas, Contra-Internet: Jubilee 2033 featuring Cassils, záběr z filmu, 2018. © Zach Blas.

Písně o svobodě

Od otevřeného dopisu Nicolause Schafhausena z března 2018, ve kterém oznámil svůj záměr s okamžitou platností opustit post šéfa vídeňské Kunsthalle, celá vídeňská scéna – a bez nadsázky minimálně celý region – očekával, co jeho velmi pevnou kurátorskou vizi nahradí. Schafhausen a jeho tým (Vanessa Joan Müller, Luca Lo Pinto, Juliane Bischoff, Anne Faucheret, Lucas Gehrmann) dlouhodobě kladli důraz na mezinárodní uměleckou scénu s pouze občasným integrováním lokálních pozic s odůvodněním, že Kunsthalle Wien má představovat nejsilnější pozice současného umění, a nikoli pečovat o institucionální zázemí místních autorů. Toto jasně definované směřování instituce pochopitelně udržovalo dlouhodobou tenzi mezi Kunsthalle a místními umělci a vedlo k určité izolaci Kunsthalle od vídeňského uměleckého dění. Zároveň však umožňovalo v podobných vnitřních problémech nezainteresovaným divákům zhlédnout na Schafhausenově půdě díla, která by bez jeho vize jen stěží našla cestu do středoevropského prostoru. S postupujícími roky se ale začala vyjevovat kritika, že Schafhausen představuje opakovaně skupinu svých „oblíbených“ a na ně navázaných umělců a program Kunsthalle tak stagnuje.

V červnu 2019 v návaznosti na mezinárodní open call vybrala porota odborníků jako nové ředitelky Kunsthalle Wien chorvatský kolektiv WHW (what, who & for whom) sestávající z kurátorek Ivet Ćurlin, Nataši Ilić a Sabiny Sabolović. Kunsthalle se tak poprvé v historii vydala na novou trajektorii fungování s více horizontálním vedením, podobně jako tomu je u nadcházející dokumenty 15, Berlínského bienále, Manifesty a nespočtu dalších. Tendence vyhledávat do vedení institucí kolektivy namísto individuálních kurátorských osobností prošla v posledních letech velkými ohlasy a zároveň intenzivní kritikou (příkladem může být text Mohammeda Salemy na Frieze).

Po devíti měsících netrpělivého očekávání a dohadů od nastoupení WHW do nové pozice byl 8. března na Mezinárodní den žen otevřen pilotní výstavní projekt … of bread, wine, cars, security and peace, objasňující a předjímající budoucí směřování Kunsthalle Wien na minimálně pět nadcházejících let jejich smluvního mandátu. Samotné výstavě, nacházející se současně ve všech prostorách Kunsthalle, tedy i v detašovaném pavilonu na Karlsplatz nebo v původním muzejním obchodě, předcházel program událostí pořádaných ve spolupráci s vídeňským Burgtheater, konkrétně festival Europe Machine, v rámci nějž byl představen experimentální performativní projekt On Love Afterwards umělkyně Milici Tomić, workshop School of Contradiction vedený Oliverem Frljićem, Srećko Horvatem a Annou Monzano, nebo konference The White West III. konceptualizovaná Anou Teixeira Pinto a Kaderem Attiou, na které měl navázat další pravidelný diskurzivní i performativní program po dobu trvání výstavy.

Zatímco snad každá další e-flux anotace přistávající v našich inboxech vyčítá nejrůznější apokalyptické scénáře – a nyní možná máme konečně trochu víc času je číst a nejen okamžitě archivovat –, WHW konstruují příběh svého projektu na ose jinak dost nebývalého optimismu, jak deklarují také v úvodním kurátorském textu: „Tato výstava neobhajuje zoufalství ani temnou kritiku toho, co všechno je ve světě špatně. Na místo toho hledají umělci a umělecká díla prezentovaná na výstavě porozumění současnému politickému stavu věcí, stejně jako se pokouší o reflexi, motivaci a pomoc v zápasech o jejich změnu…“[1] … of bread, wine, cars, security and peace dekonstruuje představu „dobrého, spokojeného života“ v době zdánlivé stability. Samotný název vyjmenovávající prvky, které by mohly charakterizovat život hojnosti, je citací z textu libanonského spisovatele a umělce Bilala Khbeize, ve kterém jsou konfrontovány představy a sny západního a tzv. třetího světa. Khbeiz píše: „Science fiction je specialitou vyspělých zemí, zatímco my ve třetím světě jsme ponecháni snům o chlebu, víně, autech, bezpečí a míru.“ Akcentovaný optimismus, jak vidíme, tedy není něčím daným a zaslepujícím, ale výsledkem nutné kritické analýzy, politické aktivity a následně intencionálního odstoupení od možného zoufalství vyplývajícího ze stavu věcí.

To výstava dokládá už od samotného vstupu do objektu, dříve nesoucího nápis Kunsthalle Wien. Toto podivné donekonečna kritizované ne-místo (pro neznalé návštěvníky je totiž často složité vstup najít nebo vůbec z daného prostoru pochopit, že se zde nějaká instituce současného umění nachází) nyní hostí neonový nápis „Songs About Being Free“ britského umělce Tima Etchellse. Autor ve své bohaté praxi postavené právě na monumentální práci s textem ve veřejném i výstavním prostoru vždy nechává velký prostor osobní subjektivitě, není tedy jasné, o jakých písních to vlastně mluví. V mysli každého diváka ale nápis okamžitě vyvolává tok volných asociací a idea svobody – ať už jakékoli nebo od čehokoliv – probarví hned ze startu mysl každého procházejícího. Etchellsovy neony se pak téměř jako navigační systém pravidelně vrací ve zbytku výstavy. Další z architektonicky poněkud identitu postrádajících prostor, lobby, které většinou slouží jako místo setkání při větších akcích, pohlcuje světlo z nápisu „A Message To Yourself From The Past When You Believed In Different Things“, kterým bez nutnosti návodu nebo dodatečného vysvětlení doslova propadnete do časového víru nejrůznějších vrstev svých vlastních subjektivních temporalit. Každý další nápis otevírá nové pole čtení výstavy i role samotného návštěvníka v ní.

Aktivní otevřenost čtení je ale jen jednou ze strategií, které vybraná díla pro výstavu nabízí, jsou totiž doprovázena pracemi kritickými k velmi úzce specifickým problémům naší doby a jejich historickému kontextu, stejně jako takovými, které na první pohled pohlcují svými propracovanými estetickými kvalitami. Jako by ale k nim všem Etchells přidával další vrstvu s apelem na nutnost zaujetí vlastního postoje, vlastní angažovanosti, lhostejnosti nebo nejrůznějších stupňů procítění. WHW v rozhovoru pro Spike Magazine vysvětlují, že už je po dvaceti letech jejich kurátorských praxí nezajímá jen přímá kritika a potenciální vliv umění na politické dění, ale také ryze vizuální a poetické kvality současné tvorby, které pomáhají ke stimulaci osobního i kolektivního prožitku výstav jako celku. Podobně jako Etchellsovy nápisy i několik dalších uměleckých prací prostupuje celou výstavou, například nástěnné kresby Dana Perjovského nebo hliněné metalickými povrchy opatřené trosky deformovaných poklic pneumatik mladé rakouské umělkyně působící v Berlíně Moniky Grabuschnigg (které české publikum mělo šanci vidět ve skupinové výstavě Nightshades u Polanského v Brně). Přes tato unifikující kurátorská gesta se ale zdá být obtížné vnímat výstavu jako konzistentní celek. Spíše působí jako vizitka WHW a představení jejich mnohovrstevnaté dlouhé roky budované praxe. Samy kurátorky zmiňují, že výstava má za cíl představit jejich osobní umělecké i politické zájmy na příkladech umělců, se kterými v minulosti pracovaly. Zdá se tak vhodnější vnímat … of bread, wine, cars, security and peace jako shluk vzájemně provázaných, ač fyzicky odloučených ostrovů, které spíš než kurátorský klíč pojí zájmy a strategie samotných kurátorek.

Jedním z takových ostrovů je nová filmová instalace Mission Accomplished: Balenciege od Hito Steyerl, Giorgiho Gago Gagoshidze a Miloše Trakiloviće původně připravená pro Nový berlínský spolek (n.b.k.) v loňském roce. Prezentace díla je doslova ostrovem už i tím, že samostatně zaplňuje budovu pavilonu Kunsthalle uprostřed rušného dopravního uzlu na Karlsplatzu. Poté, co jsme byli v posledních letech svědky výrazné kritiky postupného obrušování hran radikality projevu Hito Steyerl, se dá s klidem říct, že Hito je zpátky a v plné síle, navíc v pro sebe velmi přirozeném formátu performativní přednášky. Tříkanálové video je usazeno v komplexním architektonickém řešení připomínajícím zářivě modrou runway módní značky Balenciaga z pařížského Grand Palais ve tvaru Möbiovy pásky. V padesáti minutách, které mohou divákům uběhnout před očima v jediném nádechu, analyzují Steyerl, Gagoshidze a Trakilović otázky času, jeho cykličnosti a privatizace neprivatizovatelného – a to vše na ose běhu dějin od roku 1989 do dneška, od konce dějin k jejich počátku, od globalizace k nacionalismu, od vidiny svobody k jejímu pádu a zpět. A to na pozadí s tančícími kostlivci z krátkého Disney filmu The Skeleton Dance z roku 1929 a s Davidem Hasselhofem pomrkávajícím na padající Berlínskou zeď nebo Kim Kardashian, jež stojí po boku Donalda Trumpa v šatech od Balenciaga.

Giorgi Gago Gagoshidze, Hito Steyerl & Miloš Trakilović, Mission Accomplished: Belanciege, 2019, záběr z videa. © Andrew Kreps Gallery, New York & Esther Schipper, Berlin, VG Bild-Kunst, Bonn, a umělci

Podobně zdánlivě izolované jsou i další filmové prezentace ukotvené v komplexních instalačních řešeních, jako například práce Zacha Blase, Wendelien van Oldenborgh, Forensic Architecture nebo Tuan Andrew Nguyena. Blas nechává na LSD tripu cestovat Ayn Rand, autorku moderního objektivismu, do budoucnosti po pádu internetu mezi ruiny hořících budov Googlu, Applu a Amazonu, aby měla šanci na vlastní oči vidět výsledky svého snu o kapitalismu jako nejhumánnějším politickém systému, přičemž se celý příběh odehrává v digi-psychedelické stylizaci odkazující mimo jiné k legendě post-punkové kinematografie, filmu Jubilee od Dereka Jarmana (trailer & celý film).

Tuan Andrew Nguyen přivádí zpět k životu ducha posledního zástupce vyhynulého druhu nosorožce jávského, aby v rozhovoru s dalšími zvířaty naplánoval revoltu vůči svému úhlavnímu nepříteli – člověku – a vyjádřil se ke vztahům mezi vietnamskou mytologií, přírodní medicínou, vírou v ozdravnou sílu látek z ohrožených druhů zvířat, aby nakonec přišel s nápadem, že v příští reinkarnaci přijde na svět v podobě smrtícího viru v rozích nosorožců, kterým se nakazí každý člověk, který se jej jen dotkne. S ohledem na zoonotický charakter současné virové krize se můžeme domnívat, že Nguyenův nosorožec se svým plánem uspěl. 

… of bread, wine, cars, security and peace skutečně vyžaduje mnoho pozornosti, a to nejen v důsledku komplexnosti jednotlivých děl, ale zároveň i kvůli tomu, jak jsou nahuštěně a mnohdy velmi nepřehledně prezentovány. Možná je to ale koneckonců jedno, protože není jasné, zda výstavu mimo návštěvníků prvního týdne, tedy těsně před nastolením preventivní izolace vůči šíření COVID-19, kdokoli reálně navštíví. Stejně jako další instituce i Kunsthalle Wien reaguje na nastalou situaci posilováním digitálních prezentací, od rozhovorů s umělci na youtube přes pro internetovou prezentaci transformovaným doprovodným programem až po komentované videoprohlídky se členy kurátorského týmu. Dlouhodobé kritické diskuze o tom, že stoupající množství výstav je komponováno s velkým důrazem na jejich následnou foto-videodokumentaci nebo šíření přes instagram a mezinárodní blogy, naráz nabývají nového nečekaného rozměru a nezbývá než čekat, kam jej následující týdny posunou. Za normálních okolností bych vám rozhodně doporučil se do nedaleké Vídně vypravit, teď mi nezbývá než navrhnout věnovat se alespoň hodinu dostupnému online materiálu a sledování dalších programů, které bude Kunsthalle Wien postupně zveřejňovat.

Navzdory nešťastnému načasování zahájení výstavy těsně před zavedením preventivních restrikcí osobních svobod a tedy i možnosti fyzicky navštívit kulturní instituce se dá říci, že … of bread, wine, cars, security and peace je spíš po-virovou, než předvirovou výstavou. WHW, reagující na nejrůznější palčivá témata současnosti, nevědomě předjímají i situaci po skončení probíhající virové nákazy novou formou inkluzivity, kterou předtím Kunsthalle Wien postrádala. Zatímco se stejnou precizností jako předchozí vedení prezentují díla mezinárodních hvězd, jako již zmíněné Hito Steyerl (jejíž Factory of the Sun Schafhausen představil v rámci výstavy Political Populism, 2015–2016), soustřeďují se také na místní scénu a mladé umělce, jako v případě Grabuschnigg nebo třeba Melanie Ebenhoch (její plátna a objekty bylo možné vidět loni v Praze na výstavě Fauxthenticity), či na etablované aktéry rakouské scény přítomností děl Anne Marie Jehle, Ines Doijak nebo Daniela Spoerriho.

A zatím, co se naše životy dočasně stáhly na dané čtvereční metry našich bytů a procházek kolem nejbližších několika bloků, je dobré uvažovat ne snad o izolaci jako nezbytném budoucím modelu, ale v pozitivním smyslu promýšlet možnosti lokálního působení, ke kterému nás bez ohledu na COVID-19 vede už delší dobu klimatická krize. Neduhy všeobjímajícího pozdního kapitalismu jsou právě teď vidět tak zřetelně, jako by je náhle rozzářila pomyslná UV lampa. Nezbývá než se ze současného šoku hodně rychle vzpamatovat a začít koncipovat co nejradikálnější možné vize pro nadcházející dny a týdny. A přestože je radikalita WHW v tomto ohledu na první pohled jemná, nabízí možná řešení v otevřeném dialogu mezi blízkým a vzdáleným sahajícím daleko za pouhou prezentaci umění. Jak je vidět z jejich proběhlého a probíhajícího diskurzivního aparátu kolem výstavy samotné, WHW přijely do Vídně dělat mnohem víc než jen aplikovat běžné kurátorské postupy a komponovat tak situace ve fyzickém prostoru orámovaném danou architekturou. Právě proto, stejně jako v návaznosti na radostné ohlasy místní scény hned ode dne otevření, se dá odpustit, že výstava může na první pohled být až příliš komplikovaně nepřebernou množinou velkých témat dneška, a nikoli více soustředěnou sondou. WHW ve Vídni teprve začínají, ale pokud můžeme dle … of bread, wine, cars, security and peace soudit, jaké budou jejich nadcházející roky, zdá se, že bude naráz o mnoho víc důvodů se do starého, jinak dost poklidného císařského města častěji vypravit.

[1] WHW (Ivet Ćurlin, Nataša Ilić, Sabina Sabolović), „This exhibition is not a counsel of despair or a dark critique of all that is wrong with this world. Instead, the artists and artworks on show seek… to understand today’s political world, as well as to reflect, motivate, and assist the struggles to change it…“


Marwa Arsanios, Zach Blas, Sonia Boyce, Banu Cennetoğlu, Alejandro Cesarco, Saddie Choua, Phil Collins, Alice Creischer, Adji Dieye, Ines Doujak, Melanie Ebenhoch, Tim Etchells, Kevin Jerome Everson, Forensic Architecture, Giorgi Gago Gagoshidze, Hito Steyerl & Miloš Trakilović, Monika Grabuschnigg, Vlatka Horvat, Anne Marie Jehle, Gülsün Karamustafa, Jessika Khazrik for the Society of False Witnesses, Victoria Lomasko, Hana Miletić & Globe Aroma, Marina Naprushkina, Tuan Andrew Nguyen, Wendelien van Oldenborgh, Sylvia Palacios Whitman, Dan Perjovschi, Pirate Care, HC Playner, Oliver Ressler, Schule des Widerspruchs, Selma Selman, Andreas Siekmann, Daniel Spoerri, Mladen Stilinović, Marlene Streeruwitz, Milica Tomić / … von Brot, Wein, Autos, Sicherheit und Frieden / kurátorky: What, How & for Whom (WHW: Ivet Ćurlin, Nataša Ilić a Sabina Sabolović) / Kunsthalle Wien / Vídeň / 8. 3. – 8. 5. 2020

Foto (pokud není uvedeno jinak): Jorit Aust

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *