Artalk.cz

Výkladový slovník střední Evropy

Jaké existují výklady pojmu střední Evropa? Co všechno do něj zahrnujeme a co z něj naopak vypadává? „Fluidnost, nevyhraněnost a těkavost, které s sebou pojem střední Evropa očividně a nevyhnutelně nese, se velmi trefně staly i myšlenkovým středobodem aktuální výstavy The New Dictionary of Old Ideas, která právě probíhá v pražské MeetFactory,“ píše Matěj Forejt, který dále ve své recenzi přibližuje také mezinárodní projekt, v rámci nějž vystavená díla vznikla.

Výkladový slovník střední Evropy

S pojmem střední Evropa se v současné politické i kulturní debatě často zachází s překvapivou samozřejmostí, jako by bylo naprosto jasné, co se pod ním rozumí. Tak úplně jasné to ale být nemusí. Záleží totiž třeba na dějinné etapě či dalších konkrétních souvislostech, ke kterým tento pojem vztahujeme. A teprve podle nich pak nabývá různorodých obsahů i geopolitických hranic. Úplně jednoduché to pak není ani s jeho cizojazyčnými variantami a konotacemi, kterými se každá z nich vyznačuje.

V soudobé české debatě například není úplně automatické do střední Evropy zahrnovat Německo, byť při pohledu zvenčí je do ní právě ono (s mapou světa před očima i celkem oprávněně) často počítáno coby její nejzápadnější součást. Tomuto vymezení by odpovídal i starý německý pojem Mitteleuropa, který však dnes již v samotném německém prostředí není pro pojmenování daného regionu právě v kurzu, neboť připomíná v předminulém století předpokládanou vůdčí úlohu německého etnika. K té se však z pochopitelných důvodů Německo ve své poválečné tradici nerado hlásí, a tak je dnes podstatně korektnějším – a obsahové nejednoznačnosti českojazyčné střední Evropy bližším – pojmenováním Zentraleuropa. Chceme-li si tento pojem ale vyhradit raději jen pro někdejší „západní hráz socialismu“ – tedy země, jež coby součást Východu ležely v přímé blízkosti Západu v době, kdy v této oblasti žádný „střed“ neexistoval –, zdá se být přiléhavějším v angličtině dnes hojně užívaný termín East-Central Europe, do češtiny překládaný s opačným slovosledem jako středovýchodní Evropa. Ten ve svém jádru koresponduje s politickým celkem tzv. Visegrádské čtyřky, tedy útvarem, který nejprve vznikl proto, aby v obnoveném středu mezi „starou“ západní Evropou a troskami Sovětského svazu mohl usilovat o svůj přechod ze západu Východu na východ Západu, a následně začal sám sebe litovat, jak se k němu Západ chová macešsky. Omezení středovýchodní Evropy na prosté česko-slovensko-polsko-maďarské jádro však jednak zamlčuje, že na západní hranici Východu ležela také část Německa, a jednak vede k dalším otázkám: Patří pod tento pojem také ostatní východní oblasti Evropské unie? Pobaltí? Anebo Balkán? A podle jakých kritérií to vůbec stanovit?

Fluidnost, nevyhraněnost a těkavost, které s sebou tedy pojem střední Evropy očividně a nevyhnutelně nese, se velmi trefně staly i myšlenkovým středobodem aktuální výstavy The New Dictionary of Old Ideas, která právě probíhá v pražské MeetFactory a kterou připravili kurátoři Data Chigholashvili a Alba Folgado. Výstava vznikla coby součást stejnojmenného mezinárodního projektu, jehož se v letošním roce účastní spolu s dalšími institucemi z Polska, Španělska a Gruzie právě i MeetFactory. Z hostících zemí pak kromě obou kurátorů pochází i devět vystavujících umělců a umělkyň – Erick Beltrán, Verónica Lahitte, Elena Lavellés, Irmina Rusicka, Adéla Součková, Katharina Stadler, Sandro Sulaberidze, Nino Zirakashvili a Jiří Žák. V daném složení tak bylo možné střední Evropu reflektovat z pohledu místních insiderů i vnějších pozorovatelů z protilehlých konců světadílu. Prezentovaná díla tak bez většího překvapení k výchozímu tématu přistupují z rozličných pozic – od materiálu pevně spjatého s konkrétními ději i místy střední Evropy až po velmi volné asociace, k jejichž středoevropskému čtení je nezbytné následovat koncept kurátorů. Pozice jednotlivých děl v tomto pomyslném spektru ovšem – což by se předem nabízelo – ani nijak nesouvisí s původem jejich autorů, ani nepředjímá, jak účinně (či neúčinně) ve výstavním celku fungují.

Zatímco tedy třeba instalace Adély Součkové, pracující s – pro autorku typickými – transcendentními motivy, animismem či mateřstvím, z konceptu výstavy bez dostatečného ukotvení poněkud vypadává, dostává se čtyřkanálovému videu Eleny Lavellés podstatně kvalitnějšího kontextu v podobě odkazů na bourání starého Mostu (prostřednictvím prezentace města coby fosilie ve staré muzejní vitríně i odkazem na vědeckou práci Matěje Spurného). Její instalace tak dává prostor k úvahám nad tím, jak podobně destruktivní dopady měly na životní prostředí ve druhé polovině 20. století ve výsledku oba soupeřící společensko-ekonomické modely tehdejšího bipolárního světa.

Jako obsahové i instalační těžiště výstavy však funguje hned její vstupní místnost, okolo níž pak pomyslně levitují díla v přilehlých prostorách a v galerii Kostka, volněji rozvíjející čtveřici instalací z úvodu. Mezi ty patří práce Sandra Sulaberidzeho, Nino Zirakashvili, Jiřího Žáka a Verónicy Lahitte. Sulaberidze ve svém dvoukanálovém videu pracuje za využití motivu z Proměny Franze Kafky (mimochodem, příznačného Středoevropana – německy hovořícího Pražana židovského původu) s tématem pohledu zevnitř a zvenčí, tolik důležitého pro celou výstavu. Ve spojení s asi nejviditelnějším prvkem výstavní architektury v pojetí Lukáše Machalického – molem, ze kterého musí divák chtě nechtě sestoupit, neboť mu stojí v cestě jedno z promítacích pláten – navíc otevírá i otázky hranic, bariér a jejich překonávání, respektování či ignorování. S nimi pracuje i Nino Zirakashvili, která se věnuje tématu gruzínských žen-gastarbeiterek, jejich prekarizované práci na Západě i stavu „neviditelnosti“, do kterého se dostávají existencí v ilegálních podmínkách a nepřítomností ve své domovině. Téma migrace za prací – jakkoli zmírněné jednotným evropským pracovním trhem – je přitom i jedním z důležitých středoevropských témat, kdy celá řada Středoevropanů a Středoevropanek odchází pracovat na Západ a do střední Evropy naopak přicházejí – coby na Západ – lidé z postsovětských zemí ležících za hranicemi Evropské unie.

Jiří Žák a Verónica Lahitte pak do výstavy přispívají snad úplně nejpodstatnějšími a nejinspirativnějšími impulzy, jež posouvají debatu o střední Evropě směrem k tématům, o kterých se v tomto regionu, zatíženém resentimenty národů nedisponujících v inkriminované době vlastními národními státy, stále příliš nemluví, neboť se nás zdánlivě netýkají – a sice o postkoloniálním dědictví a dekolonizaci. Přestože jsme totiž zvyklí, že obtížné dědictví koloniálního panství je záležitostí „těch druhých“, velkých států, v jejichž stínu střední Evropa existuje, Žák a Lahitte – na příkladech z dvou poměrně vzdálených historických etap – ukazují, že ani zde nejsou dělicí čáry tak ostré, jak by se mohlo zdát.

Film Jiřího Žáka Dluh: Epilog dlouhého přátelství I. – zasazen do roku 1994 a v kulisách někdejšího Paláce kultury v Praze – rozehrává hru na hranici dokufikce a surrealistické vize, která připomíná obchodní a kulturní kontakty poválečného Československa se Sýrií. Film tak dokládá, že oblast Blízkého východu není střední Evropě zdaleka tak cizí, jak se v současné době leckteří veřejní činitelé rádi tváří, a akcentem na obchod se zbraněmi i alegorií střelby, jež se ozývá přímo za dveřmi chladného prostoru jednacího sálu, připomíná podíl Československa na vyzbrojení autoritářských režimů, nad jehož důsledky si jako Středoevropané v současnosti příslovečně myjeme ruce. A zároveň ústy hlavní postavy – „vláda, kterou jsem zastupoval v minulosti, i vláda, kterou zastupuji teď“ – připomíná personální kontinuitu „minulého režimu“ s tím současným.

Instalace Verónicy Lahitte Spatřili jsme tygra rovněž konfrontuje minulost se současností a v dekolonizačním přístupu zachází ještě dále: s výroky dnešních obyvatel konfrontuje kresby a deníkové zápisky, jež v polovině 18. století pořídil během pobytu mezi původními obyvateli v Jižní Americe jezuitský misionář Florian Paucke – ten se narodil ve slezském Wińsku, studoval v pražském Klementinu, působil v Nise, Vratislavi a Znojmě a zemřel v Jindřichově Hradci. Jeho příběh tak ukazuje, že i Středoevropané se – zde například skrze síť vazeb v katolické církvi – mohli podílet na evropském koloniálním panství, v tomto případě tom španělském. Oblíbené (a nepřesné) vyprávění o tom, že jedinou kolonií habsburské monarchie byla neobyvatelná Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu, či to, jak Československo ustoupilo od svého zájmu získat po poraženém Německu coby svou africkou kolonii území dnešního státu Togo, tak (coby pozoruhodná kombinace výsměchu vlastnímu neúspěchu i úlevy nad pozdějšími nepříjemnými důsledky) dostávají povážlivé trhliny. Právě ty je ale při úvahách o střední Evropě třeba hledat, poznávat a v nich se pak pídit po identitě tohoto regionu. A „nový slovník starých pojmů“ tomuto poznání na výstavě The New Dictionary of Old Ideas alespoň několika slovníkovými hesly bezesporu přispívá.


Erick Beltrán, Verónica Lahitte, Elena Lavellés, Irmina Rusicka, Adéla Součková, Katharina Stadler, Sandro Sulaberidze, Nino Zirakashvili, Jiří Žák / The New Dictionary of Old Ideas / kurátoři: Data Chigholashvili a Alba Folgado / autoři projektu: Lucia Kvočáková, Piotr Sikora / MeetFactory / Praha / 21. 2. – 27. 3. 2020

Foto: Katarína Hudačinová (Fotoreport výstavy naleznete zde.)