Přítomnost ztracená v nadbytku
9. 3. 2020Recenze
Skupinová výstava Skɪz(ə)m, kterou do prostoru galerie PLATO Ostrava připravily Daniela a Linda Dostálkovy, přináší velmi aktuální pohled na fotografii, a to skrze její výrazné estetické působení a drzou vizualitu, která až překračuje hranice daného média. Tereza Rudolf se ale ve své recenzi – spíše než na formální podobnost vystavených děl – zaměřila na motivy, které jednotlivými fotografickými sériemi prostupují.
Přítomnost ztracená v nadbytku
Výstava připravená umělkyněmi, grafickými designérkami a kurátorkami Danielou a Lindou Dostálkovými pro galerii PLATO Ostrava je výrazným a drzým gestem, za které se nestydí. Dlouhá zeď diagonálně protíná jednu třetinu zastřešeného prostoru bývalého hobbymarketu, opakující se podkresový zvuk úvodního videa k výstavě jej potom vyplňuje celý. Stejně, jako se nedá uniknout před zvukem běžícím asi v minutové smyčce, jsou návštěvníci opakovaně vábeni k přistupování a odstupování od nezvykle dlouhé, na výšku asi dvou a půlmetrové zdi, kterou z jedné strany pokrývá pás vybraných děl od šesti umělců, umělkyň a uměleckých dvojic. Práce označují kurátorky jako fotografie, ale již z krátkého úvodního textu k výstavě je jasné, že takové zařazení je problematické a že samotný výtvarný kánon jako takový se zde ocitá na pranýři.
Pro PLATO je Skɪz(ə)m vůbec první výstavou, která naplňuje tradiční představu o prezentaci fotografií ve smyslu obrázků nainstalovaných na zdi. Předchozí projekty, jejichž kurátorkami nebo dramaturgyněmi byly rovněž Dostálkovy, připravovaly prostor opuštěné prodejní haly mezi lety 2018 a 2019 k bytí prostorem pro prezentaci současného umění. Způsob, jakým se PLATO postupně rozrůstalo, zahrnujíc nové projekty, které zůstaly funkční součástí prostoru, vytvořené navíc zajímavou mezinárodní směsicí pozvaných umělců, je u nás ojedinělý. Zasáhnout pak do prostoru, jenž je jednou velkou stálou výstavou, nemuselo být vůbec jednoduchou výzvou, avšak v tomto se aktuální projekt dobře osvědčuje, neboť podtrhuje – možná až karikuje – určité znaky vystavování. Výstava se může na první podhled zdát výrazně zaměřená na formu. Jako by cílem kurátorek bylo představit odvážné, i když již etablované polohy zacházení s fotografií. Ovšem motiv, který lze z jednotlivých sérií rovněž vyčíst, by bylo možné interpretovat jako „chybějící tělo“. Zatímco některé práce ukazují lidské tělo surrealisticky a až bolestně překroucené, na jiných je zachycen prostor vytvořený pro těla, avšak opuštěný nebo nikdy nezabydlený. Další série lidskými těly přímo překypuje, jedná se však jen o reklamní reprezentace, opět tedy těla neskutečná, stejně jako v případě portrétování sochařské busty. Jde tedy o jakousi přemíru v chybění, o intenzitu v prázdnotě a o vrstvení reprezentací.
Samotné pojmenování výstavy, které se svou nejednoznačností a mnohovýznamovostí vymyká zaškatulkování a přímé interpretaci, je proto příznačné. To, že jsou některé překlady slov v názvu značně vulgární, může být podobně relevantní jako zvukomalebnost a asociace, které slovo vzbuzuje. To, že se může jednat o určitou odluku – schizma – od běžného kánonu, zdůrazňuje výrazná potřeba silného uměleckého statementu. Toto gesto současně nepotlačuje vystavené práce, které jsou samy o sobě dostatečně drzé a vizuálně saturované, a překračování hranic fotografie lze vnímat jako jeden z ústředních motivů projektu. Byť k těmto záměrným překryvům dochází u vybraných umělců již více než desetiletí a nejedná se v jejich umělecké praxi o výstřední novinku. Žádná z vybraných „fotografických“ sérií pak nerespektuje jednoznačný žánr, ale současně se nějakým způsobem vztahují ke konzervativnímu závěsnému obrazu (jsou například v rámech nebo na plátnech). Často naráží na hranice grafiky, koláže, kýče a popu, snesitelnosti a současně srozumitelnosti. Všechny série jsou až děsivě sexy, vyzývavé a iritující. Při procházení kolem zdi, posedávání na pohodlných pohovkách proti výstavní ploše i při pohledu ze vzdálenějších rohů haly lze cítit určitou nesnesitelnost dané vizuality, která je únosná právě proto, že je roztažená jako dlouhá graffiti stěna. Představa, že by se vybrané práce umělců Ilit Azoulay, Andrey Bogush, dvojic Roger Ballen & Asger Carlsen, Mazaccio & Drowilal, Lukáš Jasanský & Martin Polák a fotografky Joanny Piotrowské ocitly v uzavřené galerii, bílé výstavní krychli, je až děsivá.
Pro Skɪz(ə)m jsou v lecčem příznačné právě fotografie z na podzim poprvé představené série vystavené v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy pod názvem Jasanský / Polák / Karny, protože jsou to právě Lukáš Jasanský s Martinem Polákem, kteří v rámci lokální fotografické scény razí konceptuální přístup ohledávající a testující dané médium. Vystavení segmentu této práce v PLATO získává díky geografické poloze výstavy další rozměr, a sice díky zdůraznění osobnosti polského sochaře Alfonse Karny, autora fotografovaných portrétních hlav. Pro přeshraniční kontext je také důležitá přítomnost prací Joanny Piotrowské, jejíž černobílé fotografie středních formátů mohou působit velmi tradičně, byť se opět jedná o konceptuální přístup. Piotrowská na nich vytváří inscenovaná zátiší, jakési úkryty z nábytku a domácích tkanin (závěsů, koberců), které snímá v původních interiérech. Přestože se v sérii jejích fotografií Untitled (Shelters) často objevují i lidští figuranti, pro aktuální výstavu byly vybrány práce, kde je lidské tělo přítomné jen latentně ve smyslu pro něj nachystaného úkrytu.
Přísně vzato pracuje s konstrukcí a konstruovaností obrazu i původem izraelská umělkyně Ilit Azoulay, jejíž rozměrné fototapety jsou často vytvořeny kombinací stovek jí pořízených snímků. Na aktuální výstavě je to především fragment z práce Regarding Silences, která vznikala paralelně s renovací původně léčebného střediska postaveného v Izraeli v duchu brutalistní architektury koncem 60. let. V polovině 70. let potom objekt sloužil pro výslechy i rehabilitaci izraelských vojáků. Poslední vrstvou, jejíž proces vzniku nejspíše motivoval i Azoulay k jejímu projektu, byla přestavba budovy na luxusní hotel a umělecké centrum. Jednotlivé detaily prostor se v její práci vrství do domněle homogenních obrazů míst. Podobně „poslepovaná“ jsou i těla na fotografických kolážích Rogera Ballena a Asgera Carlsena ze série NO JOKE nebo slepence digitální pop kultury pracující i na hraně malby, internetového memu a reklamní módní fotografie od dvojice Elise Mazac & Robert Drowilal.
Výstava je dobrým pilotním projektem pro celoroční cyklus galerie nazvaný Intenzity. Hlubší interpretaci jednotlivých prací z více možných úhlů snad zajistí doprovodný program, bez kterého by výstava úplně nesplnila svůj účel a nakonec by byla jen prezentací ikonických děl umělců a umělkyň, kteří obráží významné světové výstavní instituce. Současně je zastoupení úspěšných a výrazných umělců a umělkyň příznačné pro zvolený vyzývavý a reklamními strategiemi ovlivněný styl, jenž částečně definuje i práci kurátorské dvojice. Rozpor a vulgarita, které jsou vklíněny již do samotného názvu výstavy, mohou být právě pro dané prostředí vhodným hnacím motorem k tomu, aby výstava zůstala živá a otevřená stále novým pohledům a výkladům.
Ilit Azoulay, Andrey Bogush, Roger Ballen & Asger Carlsen, Mazaccio & Drowilal, Lukáš Jasanský & Martin Polák, Joanna Piotrowska / Skɪz(ə)m / kurátorky: Daniela a Linda Dostálkovy / PLATO Ostrava / Ostrava / 20. 2. – 31. 5. 2020
Foto: Martin Polák, PLATO Ostrava
Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.