Digitální Tarkovskij

Do Knihovničky přispívá Jiří Havlíček publikací Digital Tarkovsky od umělecké skupiny Metahaven (Daniel van der Velden, Vinca Kruk), kterou vydalo nakladatelství Strelka. „Kniha Digital Tarkovsky je rozdělena do tří částí. První část s názvem Cinema of the Interface se věnuje podobnostem mezi sledováním chytrých mobilních zařízení a filmem. Srovnání začíná u ruského režiséra Andreje Tarkovského a pokračuje přes filozofy a vědce zabývající se časem (Bergson, Hawking) až po ředitele společnosti Netflix.“

Digitální Tarkovskij. Život jako film v koprodukci kapitalistického systému

Na podzim 2017 se v Praze v rámci jednoho z diskusních panelů festivalu Fotograf představil Daniel van der Velden, člen holandského kolektivu Metahaven. Původně grafické studio Metahaven se postupem času proměnilo ještě spolu s Vincou Kruk v uměleckou dvojici, která ve své práci využívá jak grafický design, tak i pohyblivý obraz, instalaci nebo text. Pražská přednáška byla zkrácenou verzí připravované knihy Digital Tarkovsky, kterou o rok později vydalo ruské nakladatelství Strelka.

Kniha Digital Tarkovsky je rozdělena do tří částí. První část s názvem Cinema of the Interface se věnuje podobnostem mezi sledováním chytrých mobilních zařízení a filmem. Srovnání začíná u ruského režiséra Andreje Tarkovského a pokračuje přes filozofy a vědce zabývající se časem (Bergson, Hawking) až po ředitele společnosti Netflix. Posledně jmenovaný například tvrdí, že největším konkurentem společnosti Netflix není další streamovací služba, ale spánek. Metahaven dochází k celkem logickému závěru, že pokud se při sledování chytrých telefonů kombinuje obraz, zvuk, pohyb a trvání, jedná se o filmový zážitek. Zároveň se snaží tuto oblast vymezit oproti klasické kinematografii a tvrdí, že digitální produkce zpochybňuje zažitá pravidla filmového světa. Kamera v nejnovějším modelu iPhone nabourává představu o drahém filmovém průmyslu. Jenže jak sami uvádějí, vedle mainstreamové produkce vždy existoval proud experimentálních filmů mimo jakákoliv pravidla velkých studií. To jim nicméně nebrání v tom, aby porovnávali „digitální chaos“ s punkovým hnutím.

Současný software vnímají jako levné punkové kytary a zesilovače, kterými se v sedmdesátých letech bojovalo proti komerční produkci velkých nahrávacích společností. Srovnání sice trochu pokulhává, protože samotná dostupnost laciných nástrojů ještě nemusí znamenat alternativu vůči komerci. Ale pro Metahaven je mnohem důležitější fakt, že v podobě digitálních zařízení se dnes propojuje konzumace (přehrávání obsahu) a možnost produkce (vestavěná kamera, editační nástroje atd.). Jenže ani punková praxe „Do It Yourself“ už není to, co bývala. Volnočasová subversivní aktivita se mění ve vytváření neplaceného obsahu na sociálních sítích, které patří největším světovým korporacím.

Ve druhé kapitole s názvem Horizontal Gravity nás Metahaven stručně seznámí s vybranými filmy Andreje Tarkovského. Nejvíc prostoru věnují sci-fi snímku Stalker (1979) a různým interpretacím záhadné oblasti, ve filmu přezdívané Zóna. Její metaforický potenciál je podroben několika rozborům (Curtis, Jameson). Kromě Tarkovského se v textu postupně zmiňuje řada dalších autorů tematizujících čas a trvání, jako jsou Warhol, Wong Kar Wai, Herzog, Bresson, Resnais nebo Haneke. A ve třetí části s titulním názvem Digital Tarkovsky se Metahaven snaží odpovědět na nejrozporuplnější otázku této knihy – co mají společného Tarkovského soustředěné a pomalé záběry s roztěkanými vizuálními impulsy digitálního prostředí? Na pomoc si berou Hito Steyerl a její esej In Defense of the Poor Image. Podle Steyerl přináší ochuzené obrazy s nízkým rozlišením nové možnosti distribuce a zároveň novou politiku vnímání (kopie versus originál). Chudoba digitálního Tarkovského je však jiného druhu. Vychází z napětí mezi představou, kterou film dokáže ztvárnit, a prostředky, jakými toho dosahuje. Jinými slovy z napětí mezi scénářem a výsledným filmem. Jako příklad za všechny se zde znovu uvádí snímek Stalker a zdánlivý rozpor mezi původním sci-fi příběhem a jeho civilním ztvárněním. Vztah mezi scénářem a filmem se promítá i do formálního zpracování celé knihy, kde jsou jednotlivé textové pasáže tu a tam přerušeny vloženými poznámkami, které připomínají úryvky ze scénáře.

STŘIH

Kino. Interiér. Tma. Na plátně nevidíme žádný film. Ten film, který nevidíme, se jmenuje NEBE NAD BERLÍNEM.

V závěru knihy se objeví několik statických záběrů z veřejných kamerových systémů, nekonečný proud Instagram Stories (příběhy bez příběhů) a fenomén FOMO. Náš život se pomalu mění v digitální film, který vzniká v koprodukci kapitalistického systému. Otázkou zůstává, kdo ho režíruje. Digitální Tarkovskij představuje snahu postavit se algoritmům, aniž bychom se museli vzdát svých chytrých telefonů. Na první pohled to může vypadat podobně absurdně, jako když se Tarkovskij pokoušel realizovat svou představu duchovního filmu v rámci komunistického státního podniku Goskino. Každopádně jemu se to povedlo.


Metahaven, Digital Tarkovsky. Moskva: Strelka Institute, 2018.

Foto: © Strelka Institute

Jiří Havlíček | Vizuální umělec a kurátor. Spoluvede ateliér Text, forma, funkce na Fakultě umění Ostravské univerzity. Pravidelně spolupracuje s Artyčok.tv a Polansky Gallery.