Artalk.cz

TZ: Jaroslav Papoušek

Jaroslav Papoušek / Beze stínů / kurátorka: Petra Vlčková Papoušková / Galerie kritiků / Praha / 3. 3. – 29 . 3. 2020 

Jaroslav Papoušek (1929-1995) je známý jako filmař, scénárista a spolupracovník Miloše Formana či Ivana Passera, ale málokdo ví, že vystudoval také AVU a pracoval dlouhodobě jako malíř, sochař a karikaturista. Výstava představí především jeho abstraktní obrazy s jedinečnou světelně barevnou atmosférou a figurálními náznaky, dále jeho vynikající karikatury, vytvořené úspornou lineární kresbou. Obrazovou tvorbu umělce doplňují ještě ukázky drobných prostorových plastik. K sochařině se Papoušek vrátil až po svém „filmovém období“, ale i tyto jeho sošky prozrazují mimořádný cit pro formu v precizním provedení.

Narodil se ve velkém Bočkově na Podkarpatské Rusi. Na přelomu 40. a 50. let 20. století vystudoval sochařství na AVU (prof. Karel Pokorný a Jan Lauda). Pracoval dlouho na volné noze jako sochař, malíř a karikaturista. Pak v roce 1963 napsal novelu Černý Petr, která zaujala režiséra Miloše Formana natolik, že společně vytvořili scénář a začala jejich několikaletá spolupráce na filmech Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko aj., jež skončila až režisérovým odchodem do USA. Papoušek pak točil dál filmy samostatně (např. Nejkrásnější věk, Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka, Cesta kolem mé hlavy aj.), téměř celý život však také maloval. S velkým soustředěním se věnoval malbě zvláště od konce 70. let, kdy ho zaskočily zdravotní potíže a byl nucen pracovat v klidu. Od 80. let byly jeho obrazy vystaveny v různých pražských i mimopražských galeriích, jsou také obsaženy v mnoha soukromých sbírkách v USA, Francii, Švédsku a Japonsku. Dosud však nikdo řádně nezhodnotil jeho karikatury slavných osobností, vyjádřených jak kresbou tužkou či tuší, tak i olejomalbou, dobře doplňující světelně barevnou atmosféru umělcových zátiší a krajin. K  jedinečnému pojetí svých obrazů se sám malíř vyjádřil s humornou nadsázkou následovně: „V malbě se cítím být jako slaboproudý elektrikář, protože se starám o světlo a teplo. Obrázky, které maluju, jsou beze stínů, stejně jako lampy nebo topení. Když se ale takový obrázek pověsí na zeď, měl by svítit a hřát. To je jeho smysl a proto tam nemají stíny co dělat. Na světě je hezky a já se to snažím ve svých obrazech dávat najevo.“

Ve skutečnosti se jedná o téměř pointilistické vyjádření krajinného či předmětného námětu v obrazech i akvarelech, připomínajících poněkud styl Williama Turnera, jenž miloval jiskřivé efekty slunečních paprsků, pronikajících oparem mlhy a zabýval se intenzivně zachycováním proměn barev a světla v přírodě, takže býval nazýván „malířem světla“. Rovněž používal techniku čistých barevných skvrn, jimiž zobrazoval své pocity a nálady přírody s bezprostředností abstraktního umělce. Papoušek však může být srovnáván i se zduchovnělým pojetím malby našeho Jana Zrzavého, zvláště z jeho posledního tvůrčího období, kdy  krajinomalby či zátiší, vynikající skladebnou čistotou a magickou radiací světla, charakterizoval Vincenc Kramář „spíše zhmotněním duševních stavů než krajinami“. Zrzavý obdivoval impresionisty, zvláště Antonína Slavíčka, a svým osobitým stylem usiloval o vyjádření vztahu svých vnitřních představ a snových účinků reality v úsilí zachytit kouzlo a náladu jednoho okamžiku pomocí barevných skvrn, jakožto světelného a atmosférického odrazu světla v přírodě. U Papouška se tento zájem zaměřil na poetické nálady především jihočeské krajiny, na lesy, paseky, vesnice a rybníky, v jejichž prostředí ke sklonku života žil a pracoval. Nepřekročil práh snové představivosti až k nadreálnému vyjádření, zůstal věrný skutečnostní přírodě, avšak jeho zduchovnělá koncepce malby „beze stínů“ vyniká vzácně integrovaným stylem, jenž jej řadí mezi osobnosti malířů par excellence.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *