Artalk.cz

Glosa k Národní galerii Praha 2041

Jiří Ptáček sepsal k aktuální situaci Národní galerie Praha a k diskuzím o novém generálním řediteli či generální ředitelce futuristickou glosu, kterou je možné chápat i jako netradiční pozvánku na dnešní panelovou debatu Kam kráčí Národní galerie, kterou pořádá v prostorách Nadace a Centra pro současné umění Praha Spolek Skutek.

Národní galerii Praha 2041. Odposlechnuto z přítomné budoucnosti

Dokovací stanice na pražské výpadovce. Před vchodem stojí několik kapotovaných elektroskútrů. Přes prosklenou výlohu lze rozeznat řadu malých stolků. U jednoho sedí tři muži. U druhého tři muži a jedna žena. Jinak je stanice prázdná. Před vchod náhle přijíždí tři pancéřované hybridní limuzíny. Ze dvou vyskočí čtyři svalnatí hoši v bílých tričkách a pomohou vystoupit ženě středního věku v zeleném kostýmku. Muži od jednoho stolku vstanou a hrnou se vchodovými dveřmi ven. „Nechte je načichat,“ přikazuje žena a řidič nastartuje naftový motor. Ona vejde dovnitř a přisedá ke druhému stolu: „Vidíte je?“ začne bez pozdravu. „Po smradu z vejfuku jdou jak slepice po flusu. No, chápu je, už se s tím moc často nepotkaj. Ani jim nevadí, že je padesát na sluníčku.“ Skleněné vstupní dveře se automaticky zavřou a dva nařvaní hoši se k nim postaví, aby nikdo nemohl dovnitř.

„Jé, tady to vypadá skoro jako v kavárně,“ rozhlíží se žena kolem sebe. „Až si říkám, že jsme je neměli rušit. Ale to víte, referendum.“

„No, my se tady občas scházíme.“

„To je dobře, to je dobře,“ usmívá se žena: „Omlouvám se, ale teď nás odpojím od sítí.“ Pokyne směrem k muži z doprovodu, ten z kapsy vytáhne černé zařízení a ťuká na displej. Všem přítomným na stole zhasnou elektronické blankety. Žena se natáhne pro džbán s vodou a nalije si do sklenice. „Nejsem tu jen za Sirotky Tomia Okamury. Tohle je věc celý koalice. Dokončujeme restrukturalizaci Národní galerie a potřebujeme poradit s posledním krokem.“ Napije se a odmlčí. „Asi byste měli vědět, na čem jsme se dohodli. Národní galerie už brzo bude národní. Čína bezplatně převezme asijskou sbírku. Zůstane naše, ale postarají se o ni v Pekingu. Postaví novou budovu, prostě paráda. S nima se dobře jedná. S Francouzi to bylo těžší. Pořád chtěli, abychom jim za správu sbírky platili. Ale my na to, že když je francouzská, tak ať si ji platí oni. Nakonec jsme s Honzou Třeštíkem zajeli do Centre Pompidou, von to s nima umí, večeře, dobrý vína a tak. A tak jsme si plácli. Picasso byl Francouz, takže od něj maj těch gernik hodně. Ale depozity maj taky velký. Prostě vyřízeno. Se starým nám zase pomohly restituce. Protestantům jsme toho moc nevraceli, ale katolíci byli celý na větvi, že zas mají za co financovat ty svý soudní spory. Kdyby nešukali děti, asi by chtěli nějaký bolestný, ale teď je jim každá korunka dobrá. No a zbejvá nám devatenáctý, moderní a současný. No a právě z toho bychom chtěli udělat tu národní sbírku. A půjde v ní o hodnoty. V tom jsme s Tričkama zajedno. Několik velkých bank už projevilo zájem převzít některý věci, co se nevejdou do expozic, a jsou za to ochotný platit platy celýmu vedení galerie. Příští měsíc jde do sněmovny novela zákona, aby platy námi zřizovaných kulturních institucí bylo možný řešit takhle.“

„Jakože Lex Fajt?! To se Jirka obrátí v hrobě.“

Všichni se nahlas smějí. Venku se dva muži snaží vzkřísit třetího, který omdlel z horka.

„Urychleme to, venku je fakt vedro. Nepotřebujem, aby se tu motala záchranka,“ pokračuje žena v kostýmu. „Fajt byl prozíravej. Jenže mu nepřála doba. A my teď máme do bank příslib, že nám přispějou i na akvizice. Galerie dvacet let nenakupovala, takže je načase sbírku doplnit. Už mám na stole nějakej návrh. Krásný obrazy od Filipa Kudrnáče, nějaký šperky od Lucky Bílý, Ringo, Pasta, samý pěkný věci.“

„Aby kulturní fronta zas nějak nebrblala.“

„Tak jim předhoďte nějaký raný Rafany. Když se ty jejich věci správně podaj, tak to obyčejný lidi vezmou za svý.“

„Koho?“ ptá se žena v kostýmku. Propiskou si píše na ubrousek RAFANY. „Kouknem na to s Tričkama.“ Napije se vody. „Jestli bude celý jaro takový horko, tak se snad Zelený dostanou do sněmovny.“

Všichni se smějí.

„Procesy jsou prostě dobře nastavený a zbejvá vyřešit budovy. Naštěstí se ozval Pudil, že by odkoupil Tojen a celý to levicový svinstvo, když k tomu pustíme i ty baráky, aby to měl kde ukázat. Kunsthalla není nafukovací.“

„A Agro?“

„Agro si vezme jen nějaký Slováky. Krajinky. Oni prostě tý kultuře nikdy moc nehověli.“

„Je fajn, že ty slovenský věci půjdou pryč. To se mělo řešit už při rozdělení…“

Žena v kostýmku se zatváří netrpělivě a muž zmlkne. „Nová Národní galerie bude menší, ale bude se líp řídit. Expozice budou povzbuzovat národní sebevědomí. To lidi chtěj. Opíráme se v tom o průzkumy. Referendum o Národní galerii raději neuděláme, protože to bychom ji mohli zrušit rovnou pro nepotřebnost. A to by bylo blbý, protože ono je dobrý mít kde formovat mládež. Od doby, co Němci v Bruselu prosadili zdanění leteckýho paliva, nemůžeme spoléhat na turistiku, takže naše řešení lidi přijmou. Zbývá nám jen ta věc, kvůli který jsme tady. Pořád nemáme ředitele. No a problém je, že už do těch tří posledních konkurzů se nikdo nepřihlásil. Tedy jakože jo, přihlásil, ale u všech jsme zjistili závažný psychologický poruchy. Některý by prostě nebyli s to ani dojít do práce. A některý byli i dost nebezpečný. Prokazatelnýho blázna si tam prostě nemůžeme dovolit. Nebo cizince. To ne. Ale po našich koncepčních změnách bude extra důležitý, aby se přihlásil někdo, komu to dát můžeme.“

„Co třeba Pleskot? V garanční radě sedí od založení. Zásluhově na to má.“

„Není moc starej?“

„Vždyť je na vitalixu.“

„On patří k Tisíci?“

„Jasně, pro prezidenta dělal už v době, kdy ještě neměli ani home kredit. No a když teď Pleskotovi přiklepl ty hradní zakázky, tak k tomu dostal i vitalix. Má teď revitalizovat Císařskou konírnu, aby První dcera měla kde trénovat, a starýmu se taky líbí, že na vitalixu může jako hradní architekt vydržet klidně dalších tři sta let, takže svý úpravy opravdu dotáhne.“

„Jirka David by to za vitalix určitě taky dal.“

„Nemůžeme ho rozdávat každýmu. Na kulturu máme celkem deset vitalixových slotů.“

„Konečně procento na kulturu v praxi.“

Smích a delší odmlka.  

„Paní ministryně,“ osmělí se druhá žena u stolu: „Já o tom už mluvila, když jsme kdysi rušili nákupky a finanční příspěvky na výstavy. Jako že pro umělce má být ctí vystavovat v Národní galerii. A stejně to vidím u generálního. Nemyslím tím, že by neměl brát plat, to zas ne, ředitel je taky jenom člověk, takže musí jíst a platit nájem, ale možná by se to dalo navlíct tak, aby nemohl odmítnout. Jako že je to čestná povinnost.“

„Jakože ho prostě jmenovat?“

„No, to zas úplně ne. Jen mít v konkurzu svýho koně… a trošku tomu koni pomoct.“

„To zní zajímavě. Ale měl by to bejt někdo spolehlivej.“

„Je pravda, že na lidi z kultury se spolehnout nedá. To oni ti řeknou, že jo, jenže pak dá Remeška dohromady nějakou petici a oni couvnou.“

„Na petice sere pes.“

„Ale chceme zachovat dekórum. Vždycky se bouří jen pár kreténů, ale když se toho chytnou blogeři z Český televize, tak to vůbec nevypadá dobře. A teď by to mělo bejt nezpochybnitelný. Jde o novou Národní galerii a tam by lidi měli chtít být.“

„To musí bejt někdo spolehlivej. Třeba s tím Novotným to vypadalo slibně a on si pak zničehonic emigruje.“

(dlouhá odmlka)

„Spolehliví jsou lidi, co na ně něco máme.“

„No a co třeba mladej Sterec. Půlku rodiny má zavřenou, tak bude poddajnej. Když mu řekneme, že tátu s mámou přeložíme někam na šedej drill, tak nám pude na ruku.“

„Zaplať Pánbůh za tu Katku.“ (společný smích). „Normálního života se ty disidenti bojí jak čert kříže. Takže říkám ano.“

Všichni se na chvíli odmlčí a zkoumavě si prohlížejí jeden druhého.

„Na jak dlouho?“

„Na čtyři roky?“

„A pak se uvidí. Vždycky se tu můžem zase sejít. Garanční rada to vezme?“

„No, tam v podstatě nikdo přesně neví, kdo v ní sedí. Ani ti, co tam jsou napsaný. Kromě Pleskota, kterej je na vitalixu, jsou všichni strašně senilní. Takže tam vždycky vymýšlej ten mandát galerie, my jim trošku upravíme zápis a oni to příště řeší znovu.“

„Takže domluveno.“

Žena v kostýmku vstane od stolu. Přistoupí ke dveřím, ty se otevřou a ona v doprovodu ochranky nastoupí do hybridu. Všem u stolu se rozsvítí blankety. Dva zpocení muži vlečou dovnitř sténajícího kumpána.


Foto: NGP – Grand Opening 2019, autor snímku: Jakub Červenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *