Artalk.cz

Od statického k dynamickému modelu expozice

Odvážně pojatá první část nové expozice v Místodržitelském paláci Brno předměstí Vídně, kterou koncepčně připravili ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press a hlavní kurátor Ondřej Chrobák, vyvolává v odborných kruzích velké vášně. Proto jsem se rozhodli věnovat jí na Artalku druhý text, který vytváří protiváhu kritické lednové recenzi Ivana Folettiho. Martin Vaněk svůj příspěvek věnuje vývoji stálé expozice v Místodržitelském paláci a metodologickému přístupu aktuální výstavy.

Od statického k dynamickému modelu expozice

Příběh stálé expozice starého umění Moravské galerie v Brně (MG) lokalizované v Místodržitelském paláci se po osmnácti letech dostává do nové fáze. Brno předměstí Vídně, jak se současný výstavní formát nazývá, nahradil expozici Pohled Medúsy (autorka koncepce Kaliopi Chamonikola, později přejmenováno na Umění od gotiky po 19. století), která byla původně plánovaná jako krátkodobá a prezentovala umění mnoha staletí. Během let její existence se MG pokoušela různými způsoby expozici oživit nebo nahradit. Vždy se však čekalo na komplexní rekonstrukci paláce, která doposud nikdy neproběhla. Základní myšlenkou Marka Pokorného (ředitele MG 2004–2012) bylo vytvořit zde metodické centrum, které by expozici pomohlo přetvořit na základě přesvědčení, že vystavení uměleckého díla je formou interpretace a souvisí s konstrukcí jeho významu, nebo že: „divák kromě prožitku uměleckého díla na výstavách a expozicích hledá širší kulturně-historické poučení.“ Další teze, které Pokorný včlenil do strategického materiálu o metodickém centru, se veskrze týkaly pojetí muzea umění jako kritické instituce.

Pohled Medúsy, nebo Umění od gotiky po 19. století, oproti tomu totiž nabízel zcela klasický uměleckohistorický kánon a standardní způsoby vystavení uměleckých děl. Šlo o staticky chápaný model, tzv. „badatelskou“ expozici, která během své existence ztratila schopnost zaujmout a přinést nové impulsy, což se také podepsalo na její návštěvnosti. Ihned po nástupu Jana Presse na pozici ředitele v roce 2013 proto vznikla potřeba Místodržitelský palác proměnit, aniž by se čekalo na velkou dotaci, která se již v té době jevila jako úplné sci-fi. Taktikou „step by step“ začala probíhat postupná mentální proměna této budovy přes projekt Otevřeno, vstupné zdarma až po novou expozici otevřenou v listopadu minulého roku.

Kurátorská dvojice Press & Chrobák provedla dalekosáhlé změny vnitřní struktury galerie, které se navenek projevovaly zejména personálními škrty a výměnami, později postupným uzavíráním expozic a budov. Brno předměstí Vídně je jedním z výsledků jejich dlouhodobé, avšak v průběhu let se upravující vize a zároveň reakcí na neutěšený stav předchozí instalace. Je nyní vrcholem všech podniknutých kroků a opatření, které se od roku 2013 snažily Místodržitelský palác vrátit na kulturní mapu nejen města Brna. Press s Chrobákem zaměřili svůj pohled především na široké spektrum diváctva a již méně na umělecká díla nebo institucionální kritiku, potažmo kritické muzeum. Svůj přístup běžně označují jako „visitor´s turn“ a jejich hlavní otázkou je spíše „Pro koho to děláme?“, než vnitřní vazby sbírky, její historie a v neposlední řadě i otázky uměleckohistorické. Domnívám se, že tento přístup berou zkrátka jako jakousi samozřejmost, ovšem vše podřizují neurčité mase potenciálních návštěvníků/návštěvnic, kterých chtějí do galerie přivést co nejvíce a hlavně je dobře pobavit.

Jako kruciální období dějin umění si tvůrci expozice vybrali tzv. dlouhé století – prezentují tedy, stejně jako nyní nově i Národní galerie Praha, umění od roku 1789 do 1914 (oproti NGP, která toto století vymezuje lety 1796-1918), kterému prozatím v rámci MG mnoho prostoru věnováno nebylo, ale jež je bezesporu velice důležitým obdobím pro pochopení vývoje moderního umění. Jak naznačuje poměrně zavádějící a nevhodný název, jenž dopředu upírá Brnu jako moravské metropoli autonomii na uměleckém poli, základním tématem je zde vliv centra na periferii, jenž ovšem v samotné expozici není úplně objasněn. V tomto směru se zdá být mimo koncepci také zařazení sbírkových předmětů ze starších období. Tento krok chápu zejména jako úlitbu odborné veřejnosti, jež by se zřejmě velice pohoršila nad absencí tak významných děl, jako je například Madona Primavesi. V tiskových zprávách však MG zdůrazňuje, že současná expozice je první etapou. Jakékoliv výtky týkající se nepřítomnosti významných děl starého umění tak musí jít stranou do doby, kdy MG zrealizuje i etapu druhou, což by podle informací na webu MG mělo být v roce 2023.

Vzhledem ke svému rozsahu a názvu se tvůrci expozice – stejně jako předchozí generace – přiklonili k formátu odpovídajícímu dlouhodobé výstavě. Jedná se tedy o sevřený tvar spíše menšího rozsahu, který sleduje zejména témata jako biedermeier, historismus, folklorismus a secese. Postupně se tak lze seznámit s díly Josefa Führicha, Hanse Makarta, Hanuše Schwaigera, Alfonse Muchy, Joži Úprky, Josefa Hoffmanna nebo Egona Schieleho, Gustava Klimta či Adolfa Loose. Jako pozitivní fakt shledávám zařazení ikonických, avšak stále méně známých děl, která hrála významnou roli v předchozí expozici – jako je například obraz Zasněná Wilhelma Bernatzika (1898). Uzavření Uměleckoprůmyslového muzea také dovolilo prezentaci velkého množství významných děl užitého umění. Celkový charakter expozice tak nabývá smyslu skrze setření hranic mezi uměním volným a užitým a také díky vystavení děl v širších kontextech a vazbách na ty ostatní. Expozice tak nedává prostor, kromě několika mála výjimek, solitérním uměleckým dílům, jako spíše jednotlivým navzájem chytře provázaným celkům.

Autoři, včetně architekta Tomáše Svobody, nabízejí celou škálu možných způsobů pozorování uměleckých děl. Jednou jsou určeny pro detailní pohled (zvláště v části umění před rokem 1800, nebo u některých děl užitého umění), většinově však nabízí do této doby nezvykle širokou optiku celků. Architektura expozice proto využívá velice příkladně všech možných způsobů vystavení – od shluků uměleckých děl na stěnách nebo vyvýšených pódiích, vystavení souboru užitého umění ve vitrínách, nábytku ve velkoryse pojatých regálech, které si pohrávají s formátem „Schaudepa“, nebo na klasických soklech. Vznikla tak poměrně spletitá a dynamická expozice, která se výrazně vymyká všem předchozím pravidlům užitým dříve v Moravské galerii a která především podle mého názoru nabízí celou škálu dalších obměn. Přednost má celek, nikoliv detail, celkový dojem a nikoliv parciální studium. Odborník zvyklý na dosud běžné způsoby vystavení dobře viditelných uměleckých děl řazených chronologicky tak bude zcela jistě zklamán. Jak jsem již uvedl výše, pro odborníky ale tato expozice tvořená není, i když samozřejmě vychází z odborného zhodnocení materiálu. Celý výstavní tvar sleduje poměrně jednoduché cíle, které je ale někdy velice obtížné realizovat. Nabízí totiž ne primárně poučení, ale spíše letmý dojem či atmosféru. Diváka či divačku má expozice ohromit počtem vystavených děl a jejich kvalitou, která byla jistě jedním z důležitých kritérií výběru. Celkovou atmosféru pomáhá dotvořit barevnost stěn a světelná dramaturgie.

V doprovodných materiálech, jež se omezují v podstatě dosud pouze na tiskové zprávy a mediální vystoupení, bývá často zmiňován pojem duch doby, kterého chtěli kurátoři návštěvníkům přiblížit. Není zde jasné, zda je skutečně myšlen onen problematický termín „Zeitgeist“, avšak jisté je, že nahradíme-li tento pojem právě termínem atmosféra, pak se tvůrcům jejich záměr podařil. Součástí expozice je také vstupní část – zrcadlové bludiště, interaktivní zóna a intervence současného umění. Zrcadlové bludiště designérské dvojice Jan Plecháč & Henry Wielgus bylo jako výrazný expoziční prvek užito již na výstavě Avant Garde na brněnském výstavišti v roce 2018. Vyzkoušený a fungující formát tak autoři převedli do trvalejšího tvaru, jenž komponuje díla středověku i baroka a nabízí nové kontexty chápání, a to především skrze pohyb osoby, která pozoruje díla a zároveň prochází bludištěm, jehož je součástí. Jedná se o silný moment, který má jednoznačný introspektivní charakter. Hned na počátku expozice tak narušuje běžné vnímání a dává jasně najevo, že se návštěvník či návštěvnice nacházejí ve zcela jiném než běžném prostoru či kontextu. Podobně s vytržením z běžné reality pracuje i interaktivní zóna. Její princip je založen na hře, která opět skrze fyzický pohyb dostává aktéry do jiného modu vnímání. Přesto tento interaktivní počin, jenž se pokouší mít i edukativní charakter, hodnotím jako nejslabší a poměrně zbytečný článek expozice. Navíc se jedná o nepůvodní nápad převzatý ze Slovenské národní galerie.

Poslední článek celého řetězce tvoří intervence Martina Skalického, jež se nachází v chodbách dalších křídel Místodržitelského paláce. Skalický v poslední době pracuje se starými sochařskými formami, které využívá pro vznik skulptur vytvořených z barveného textilu a pryskyřice. V tomto případě využil sochařskou výzdobu fasády paláce, které dal jiný kontext nejen užitým materiálem, ale i umístěním v interiéru, kde především překvapí měřítko těchto figur a kartuší. Ačkoliv se na každém kroku v nové expozici lze setkat s naprosto čistým architektonickým provedením a minimem rušivých momentů, v závěru se právě Skalického instalace potýká s nepříjemnými momenty, kdy je konfrontována se zákulisním nepořádkem.

Nová expozice Moravské galerie přináší komplexní kurátorský tvar, v němž jsou sehrané veškeré jeho složky. Propojení volného a užitého umění funguje a přináší kýžené obohacení a nové pohledy, ba dokonce dokáže bořit zažitá myšlenková schémata. Místo statického modelu nabízí model dynamický, otevřený dalším vstupům a úpravám. Název sám chápu jako poměrně nešťastný, ale fungující v rámci marketingu. Proklamované zaměření se na návštěvnický komfort a potenciál a s tím související rezignace na osvětový či vzdělávací charakter expozic je dle mého názoru příliš jednostranný a zasloužil by si důslednější argumentaci a další promýšlení. Brno předměstí Vídně je v každém případě – společně s novými expozicemi Národní galerie Praha – další z očekávaných realizací, které reagují na dlouho trvající diskuzi o stálých expozicích. Moravská galerie jich za tu dobu iniciovala sama hned několik. Vypadá to, že se nyní konečně dostáváme do fáze, kdy se přechází od slov k činům, které dokládají úroveň našich sbírkových institucí a podněcují další diskuzi. Z toho vyplývá, že neexistuje jednou platný model stálé expozice, a úspěšným je vždy ten, jenž dokáže předat ucelenou výpověď, což se v případě MG tentokrát povedlo.


Brno předměstí Vídně / kurátoři: Ondřej Chrobák, Jan Press / Místodržitelský palác / Moravská galerie / Brno / od 14. 11. 2019

Foto: archiv Moravské galerie

Komentáře

    • Silvie Šeborová

    Jako člověk, jenž se podílel vzniku interaktivní zóny, bych ráda doplnila informace, které se týkají této části expozice, kterou autor v současném stavu právem považuje za nejslabší. V současné době je totiž k vidění pouhé torzo finální hry, která ve výsledku bude trvat přes 20 minut, má svůj příběh a návštěvníky prostřednictvím postavy Hanuše Schwaigera provede celou expozicí i umělcovými životními osudy. Vzhledem k náročnosti příprav spojených s programováním a animací, nebylo možné celou hru připravit v termínu otevření expozice a bude v plné verzi spuštěna 1. dubna 2020. Navíc na stěnách místnosti přibudou ilustrace od Alexeye Kluyukova. Zbytek prostoru zůstane ve stávající podobě a to ze dvou důvodů. Jakékoli další předměty, které jsme zvažovali do prostoru umístit, by překážely při hraní hry založené na házení míčky, navíc jsme jako jednu z hlavních cílových návštěvnických skupin zvolili školní třídy, místnost s interaktivní zónou tedy poskytuje zázemí pro větší množství dětí. Co se Slovenské národní galerie týče, na projektu jsme začali pracovat nezávisle na této instituci v době, kdy jsme netušili, že SNG chystá projekt založený na stejném principu házení míčky. Na rozdíl od této instituce jsme přistoupili k systému, který přímo pracuje se sbírkovými předměty umístěnými v expozici a rozvíjí tak to, co návštěvník v galerii uvidí. Po konfrontaci se záměry SNG jsme zvažovali změnu systému, ale vzhledem k tomu, že se mimo galerijní prostředí nejedná o originální přístup (tento systém je např. v USA využíván ve školních tělocvičnách k nácviku míčových her) a zároveň je to princip vyzkoušený a funkční, jsme se nakonec i přes možné výtky srovnávající MG se SNG, která hru spustila dříve, rozhodli jej použít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *