Artalk.cz

Chátrající lázně jako metafora péče

Jak spolu souvisí péče a architektura? Na to se ptá publikace Architektúra starostlivosti: Slovenské kúpele v druhej polovici 20. storočia, která v minulém roce vyšla ve slovenském nakladatelství Archimera. Tereza Rudolf ve své recenzi přibližuje příspěvky jednotlivých autorek a autorů a hodnotí zpracování tématu lázeňské architektury, jež se vymyká běžnému kunsthistorickému popisu.

Chátrající lázně jako metafora péče

Jablonec nad Nisou, Plzeň, Teplice nebo Liberec. Zlomek měst, která měla své veřejné lázně. Většina z nich dnes, stejně jako mnohé veřejné lázně v Praze (Albertov, Klárov, Vltavská), již dlouhá léta nefunguje a chátrá. Oproti Slovensku nebylo v České republice nikdy tolik termálních pramenů (z výjimkou těch několika málo v západních Čechách), aby na nich mohly vznikat celé léčebné ostrovy a rekreační střediska. Slovensko takové zdroje má a právě o osudu těchto lázní – jako jsou například Bardejovské Kúpele, Dudice, Trenčianské Teplice, Piešťany a další –, ale i o termální vodě jako takové a přístupu k ní, je kniha Architektúra starostlivosti: Slovenské kúpele v druhej polovici 20. storočia, která vyšla v minulém roce.

Publikace stojí na prolínání textové a fotografické složky, jíž patří poměrně rozsáhlý prostor. Pomineme-li dobové fotografie, plány a skici, které slouží jako reprodukce obsáhlého článku věnujícího se architektuře konkrétních slovenských lázní a lázeňských domů od Martina Zaička, je zbytek obrazového materiálu tvořen fotografiemi z dlouhodobého projektu fotografky Andrey Kalinové a snímky Petera Kuzmina. Byť by bylo možné říci, že fotografie Petera Kuzmina se soustředí více na samotné budovy – jejich architekturu a architekturu interiéru – a Andrea Kalinová pracuje více s detailem a dokumentací místa, je jejich vizuální podíl na publikaci při běžném čtení a prohlížení stěží odlišitelný. Do obou přístupů, byť patrnější to může být u Kalinové, se vtírá určitý závan urbexové fotografie, která sice nemá nijak ustálenou vizuální formu, zahrnuje však dobrodružství při prolézání chátrajících domů. Knize tento pohled – střet opuštěnosti míst, která byla ještě nedávno obývána, nebo jsou stále využívána, ale jejich původní krása je dávno pryč – dodává nutnou truchlivost ztraceného ráje. Zašlé reliéfy, protlačená plastová lehátka, kameninové usazeniny po okrajích bazénků, bistra z devadesátých let postavená před starší umělecké vitráže či ušmudlaná dřevěná obložení odkazují ke kdysi velkým cílům a jejich částečným naplněním, které, jak komentují autoři jednotlivých textů, každý svým vlastním způsobem nepřežily privatizaci.

Zuzana Jakalová se v textu Možnosti ubolenej budúcnosti: Kúpeľná starostlivosť a nenormatívne telo zamýšlí nad spojitostí mezi politickou realitou a možností využívání lázní. Do protikladu vsazuje socialistický sen o preventivní léčbě členů socialistické společnosti s realitou wellness ekonomiky řízené trhem „v ktorej má svoje zdravie do rúk zobrať každý sám“ (s. 113). Jakalové text je v mnohém aplikací dále rozvedeného uvažování z před více jak rokem vydaného sborníku Iné telá.txt (Display, Kapitál a APART, 2018), jehož byla koeditorkou. V tomto případě je aplikován na případovou studii slovenských lázní a jejich přístupnost, respektive limity přístupnosti pro jiné než jen pro zástupce většinové společnosti – ve smyslu tělesném i ekonomickém. Autorka dále popisuje souvislosti mezi majetkovým postavením a přístupem do lázní, když upozorňuje na to, že před první světovou válkou sloužily slovenské lázně především vyšším třídám a změna nastala právě až po jejich znárodnění a stavebním boomu, dotovaným státem. Současný stav se potom podle Ivany Rumanové (autorky textu Z tekutých čias do bazéna: Kúpeľné mestá, regenerácia utópií a spoločnosť post-práce) ocitá někde na pomezí volného trhu a centrálně plánovaného hospodářství. Případová studie o nedostupnosti léčebných procedur přibližuje příběh lázeňské klientky s fyzickým postižením, jíž byla bez asistence odepřena možnost léčbu podstoupit – a co hůře, byla jí odmítnuta i jednoduchá lidská pomoc (s přelezením do vany).

Jedním z úskalí publikace, která se snaží vybalancovat nostalgii – či ostalgii a nepropadnout přílišné ruinofilii –, je právě polarita „tehdy“ a „teď“. To, že je aktuální situace ve smyslu chátrání cenných budov neudržitelná, je zřetelné. To, zda byla socialistická péče lepší nežli současná, by mělo být otázkou hlubší analýzy. Ta by ale musela brát v potaz celkové nastavení společnosti doby před padesáti lety. Ano, do lázní se jezdilo a pobyty byly jistě příjemné (něco málo se o nich v knize dozvíme z rozhovorů s pamětnicemi) – ale za cenu čeho? Zaměstnání ve státním podniku se všemi sociálními jistotami a čistým kádrovým štítem? Na textu Možnosti ubolenej budúcnosti jsou právě iritující příklady člověka s postižením nebo pracovnice v kultuře na volné noze, které k léčbě nemají přístup. Byla by jejich situace jednodušší v době největší slávy Trenčianských Teplic? Modernistická univerzalita vepsaná často do architektury lázeňských budov na Slovensku i do procedur v ní probíhajících reflektuje také unifikovaný pohled na člověka, který přijíždí jako stavební komponent soukolí práce do opravny, odkud je odeslán zpět do aktivního pracovního procesu. Nekompatibilita s lázeňskými procedurami pak tedy odkazuje na hlubší nefunkčnost tehdejšího i dnešního systému péče.

Podobně i zmíněný text Ivany Rumanové, který je zajímavou aplikací postpracovního uvažování na fenomén lázeňství, klade do protikladu promyšlený urbanismus a koncepci lázní jako veřejného prostoru (představovaný skrze dílo architekta Jaromíra Krejcara) s fastfoodovou kulturou současných wellness. V domě Machnáč od Jaromíra Krejcara v Trenčianskych Teplicích je dle Rumanové „Kúpeľna liečba poňatá ako spoločenská záležitosť, priestory a urbanizmus sú koncipované tak, aby boli v čo najvačšej možnej miere zdieľané, ale zároveň vytvárali aj možnosti pre občasný únik a intimitu“ (s. 86–87). A s odkazem na text Jeana-Françoise Lyotarda Libidinální ekonomie (1974), řešící mimo jiné opojnost konzumu, označuje Rumanová současná wellness jako „sirupovou vodu, ktorou zapíjame ,shit of capital‘“.

Pro vykreslení „tehdejších“ slovenských lázní byl pro mě nejzajímavější úvodní rozhovor Martina Zaička s Peterem Krahulcem, slovenským inženýrem v oblasti lázeňství a vedoucím inšpektorátu kúpeľov a žriediel. Téměř devadesátiletý inženýr a inspektor zasvěcuje čtenáře do toho, „jak to chodilo v lázních“, jak vypadal výběr a spolupráce s architekty a jak fungovalo centrální plánování. Mimo jiné si rád zavzpomíná i na cokoliv dalšího a rozhovor je trochu delší, než by čtenář čekal, a někdy přehnaně upovídaný, což mu ale lze nakonec odpustit. Zajímavé informace, které trochu popírají onen model socialismus vs. kapitalismus, se týkají například zahraničních „devizových“ návštěvníků lázeňských komplexů, kterými byli jak Američané, Arabové, tak východní a západní Němci. Dle Krahulce bylo tento lázeňský turismus hlavní motivací ÚV KSČ pro investice do nových staveb. Informace z rozhovoru, který se někdy sám podkopává (byť pochopitelnou) nostalgií sahající až k lázeňské kultuře Římanů, konkretizuje text Martina Zaička Architektúra starostlivosti, který sborník naopak uzavírá. Množství informací odpovídající pečlivé práci historika architektury s dobovými materiály by vydalo na samostatnou knížku, kde by se uplatnily i větší reprodukce a plány, které jsou v rámci aktuální sazby Zaičkova textu trochu upozaděné a jejich informační hodnota pro nezasvěcenou čtenářku téměř nulová.

Když stále dokola převracím knihu v ruce, abych vynesla nějaký jasný soud, zdá se mi to nelehké. Určitě se jedná o podnětný přístup k tomu, jak ve větší šíři uchopit a aktualizovat téma, které by ještě před pár lety bylo podáváno ryze kunsthistoricky. Současně kniha obsahuje mnoho povedených fotografií, z nichž některé by jistě mohly fungovat a fungují nejen jako „ilustrace“ k tématu. Možná jen celkově šedavá tonalita tisku na savějším papíru dokresluje ponurou náladu celého vyprávění. Grafické zpracování je také zdařilé, kniha se dobře čte a odlišné texty mají v sazbě různou a obsahu odpovídající dynamiku. Zvláštní je ale jejich výběr, jenž se nejdříve snaží rozšířit čtenářský zážitek o více esejistické pasáže, avšak nakonec stejně dospěje k popisně a číselně hutnému historickému textu o architektuře budov a komplexů jako takových, který čtenáře v úplném závěru zcela udolá.


Martin Zaiček, Andrea Kalinová, Petra Hlaváčková (eds.), Architektúra starostlivosti: Slovenské kúpele v druhej polovici 20. storočia, Bratislava: Archimera, 2019, 344 s.

Foto: Artalk.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *