Artalk.cz

Neklidné tišiny Jitky Hanzlové

Výstava Tišiny, kterou ve Veletržním paláci připravil kurátor Adam Budak, je první soubornou výstavou Jitky Hanzlové u nás a představuje její fotografické cykly vyzařující dojem ticha a intimního nahlížení na svět. Proč je toto ticho pouze zdánlivé, se můžete dočíst v recenzi Filipa Jakše. „Podle toho, jak v těchto sériích Jitka Hanzlová prezentuje svůj pohled na skutečnost, vypadá v ní sama trochu jako stálý cizinec – průzkumník světa, který archivuje doklady jeho pestrosti,“ píše recenzent.

Neklidné tišiny Jitky Hanzlové

Paní stojí před stěnou a dívá se neurčitě do objektivu, stejně tak jako dítě na zahradě. Větev trčí do lesa a  koňská hlava kouká z ohrady. Cynik by mohl říci, že se toho na fotografiích Jitky Hanzlové moc překvapivého neděje. To, co na internetu poutá pozornost, může být na fyzické výstavě nesmírně nudné. Naštěstí to někdy platí i naopak. Právě zdánlivá „nečinnost“ snímků Jitky Hanzlové je přesně to, co z výstavy dělá specifický a silný zážitek.

Cykly jako Tonga (1993), Brighton (2002), Female (1997–2000) či Bewohner (1994–1996) působí jako studie osob v jejich přirozeném prostředí. A to podle obvyklého scénáře: „Dobrý den, mohu si vás prosím vyfotit?“ – „Ano, proč ne. Mám se nějak tvářit?“ – „Nemusíte…“ Domnívejme se na chvíli, že snímky jsou postaveny na takovémto dokumentárním základě. Svědčí opravdu o době a místu, jež autorka poznávala? Není její výběr postav příliš zaměřený jedním směrem? Nebo naopak příliš náhodný? A není to jen fikce dokumentu? Hal Foster v eseji An Archival Impulse píše, že autor-sběratel do svého archivu ukládá položky takovým způsobem, aby si v budoucnu mohl hrát na minulost. Snímky jsou podle Fostera fantomy opakování – díky jejich množství se fikce zachyceného stává důvěryhodnou.

Podle toho, jak v těchto sériích Jitka Hanzlová prezentuje svůj pohled na skutečnost, vypadá v ní sama trochu jako stálý cizinec – průzkumník světa, který archivuje doklady jeho pestrosti. Divák fascinován charakterem etnografické studie jejích snímků vzpomíná například na módu mobilu visícího v plastovém obalu u pasu nebo se snaží vyčíst, co o dámě v kostýmku vypovídá její nejednoznačný výraz. Zároveň se nemůže ubránit dojmu, že sleduje něco jako rodinné album. A v tom je kouzlo celé výstavy. Fotografie zde vypadají jako osobní dokument, či spíše jako úvaha autorky o ní samotné, o pocitu cizosti či odstupu k blízkým i neznámým. Snímky v nás vyvolávají nejistotu, do jaké míry jsou portrétované osoby aranžované a otázka pravdivosti fotografie zde opět vystupuje jako záměrná fikce, jako mediální neklid.

Název výstavy Tišiny se zdá poněkud zavádějící, protože slibuje hloubavý meditativní zážitek. Ale tak to úplně není. Také u neportrétních snímků je totiž cítit obrovské napětí, které je neseno světlem, barvou a zdánlivým klidem, v němž to ale nesmírně vře. Například poražený čuník ze série Rokytník (1990–1994) vypadá v oparu zabijačky jako nanebevzatý, nebo jako z nebes sestupující. Fascinující je i schopnost Jitky Hanzlové vyfotit větev mezi stromy tak, aby kompozice snímku vyvolávala pocit ukrytého tajemství. To samé platí i pro celou sérii Forest (2000–2005). Kdo někdy zkusil vyfotit „umělecky“ chroští v lese, zřejmě ví, jak velké je pak zklamání se na své snímky dívat.

Nesmírná technická dokonalost vyniká i v sérii Horse (2007–2014), která přibližuje přirozené pohyby, mimiku a gesta koní. Specifický kompoziční jazyk Jitky Hanzlové nechává vyniknout zcela jiné – pudové emocionalitě. Když pak v cyklu Water (2013–2019) zkoumá vodní hladiny a vodní páry, vlnky a mraky nestihnou zaznít podtónem romantického klišé. Diváka nic neruší, jeho pohled je hladce veden přímo k jádru věci – k barevným vizím. Tomu pomáhá speciální nasvícení nebo instalace některých snímků na oknech Veletržního paláce.

Podle amerického filozofa Stanleyho Cavella je pro současné umění příznačný přístup autora k instalaci. Chce, abychom jako součást konceptu vnímali i plátno a stěny kinosálu? Nebo chce působit tak, abychom médium a výtvarné prostředky vůbec nevnímali a byli do díla vtaženi? Měla by pak tedy platit přímá úměra, že divák performance či videoartu bude uvažovat o způsobu instalace jako o intelektuálním konceptu, zatímco ten, kdo bude vtažený do filmu, bude sledovat pouze hloubku jeho příběhu? Architektonické rozvržení fotografií Jitky Hanzlové překvapivě ukazuje, že část výstavy, která je nainstalována do velmi střídmých kójí v jemných pastelových odstínech, poskytuje právě největší prostor pro úvahy nad podstatou média fotografie – o její pravdivosti a smyslu. Naopak fotografie květin z cyklu Vanitas (2008–2012) a ateliérové portréty There Is Something I Don’t Know (2007–2013), které jsou nainstalovány do výraznějších kulis, až prapodivně mlčí. Jsou totiž primárním naplněním estetického cíle bez pochybností.

Pro diváka zvyklého na experimenty je výstava Jitky Hanzlové zajímavou výzvou – přes zdánlivou umírněnost vyzařuje veliké drama a překvapivě je i výraznou úvahou o médiu fotografie, za což může nejen autorka sama, ale jistě také kurátorské vedení Adama Budaka, které je patrné jak v citlivém rozvržení výstavy, tak i v úvodním textu. I bez přehnané odbornosti odkazuje na zásadní současné kulturní jevy, kterých se její tvorba dotýká.

Ve světě oceňovaná fotografka čekala už dlouho na svou první soubornou výstavu u nás a dočkali jsme se jí jako jedné z posledních realizací týmu Jiřího Fajta v Národní galerii v Praze. Preciznost zpracování a význam výstavy, která českému publiku představuje pro něj ne příliš známou autorku, dokazují, že i v architektonicky nevyhovujícím Veletržním paláci mohou vznikat projekty na vysoké úrovni. Při procházení výstavou, ve zdánlivé tichosti fotografií Jitky Hanzlové, bobtnají otázky po souvislostech přírody, prožitku a cvaknutí závěrky, a vzniká tak ono žádoucí pnutí mezi nekonečností představivosti a striktností pojmového světa diváka.


Jitka Hanzlová / Tišiny / kurátor: Adam Budak / Veletržní palác / Národní galerie / Praha / 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020

Foto: Katarina Hudačinová, NGP (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *