Artalk.cz

TZ: Seberytí

Seberytí / Galerie Caesar / Olomouc /5. 2. – 29. 2. 2020

Tato výstava by se v rámci mladistvého optimismu mohla jmenovat např. Setkání starých dobrých časů s novými dobrými časy. Ale nejmenuje se tak, protože jsem se zalekl málo kontroverzního názvu, který by nejspíš přivodil i málo pozornosti. A protože o takové setkání i pozornost s ním spojenou mi jde, nazval jsem výstavu pro jistotu jinak.

Hned v úvodu však musím říct, že seberytí neznamená sebepoškozování. Je to jen metafora obtížného vstupování do média, které si vás později, alespoň některé, svými půvaby snadno ochočí, zatímco jiné odradí. Kdysi jsem takto nazval výstavu studentských linorytů na téma autoportrét, a dnes se ke stejnému názvu vracím s nabídkou poněkud širší interpretace a významu tohoto názvu. Dnes už nejde jen o zachycení výrazu tváře, grimasy nebo anekdoty, které ve vodní hladině najde svůj zrcadlový obraz, nýbrž o pohled pod povrch.

Zatímco rytí je společným jmenovatelem či technologickým atributem mnoha grafických technik, předpona sebe charakterizuje kromě jiného prvotní východisko i poukaz k principu jakékoli umělecké tvorby.

Když jsem roku 1990 přijal nabídku grafiku učit, stal jsem se brzy ztělesněním známého sloganu: Když se chceš něco naučit, začni to učit. Po jedenácti letech „na volné noze” se novopečený pedagog musel vydat na cestu vlastního sebeobjevování na poli pedagogickém a současně inspirovat sebeobjevování u svých studentů na poli jejich talentu a očekávání.

Pokud je jednou z důležitých vlastností pedagoga trpělivost, v grafice to platí dvojnásob. Ale musí se jí vyzbrojit i student. Jinak by nikdy nepochopil princip dvojjedinosti matrice a otisku, těch nevypočitatelných dvojčat, které si někdy dělají schválnosti a jindy se zas dojemně doplňují: dvě těla a jedna duše. Ani by nepřijal jejich hru, kdy se nejdřív zdlouhavě pracuje na něčem, co pak obtisku nezištně předá všechny své vlastnosti, aby však samo zůstalo skryto, nebo dokonce podlehlo technologické zkáze, se kterou se ovšem předem počítá.

Všechny tyto atributy, jakkoli jen technologické, ovšem vstupují do smyslu a významu grafických děl, i když jsou jen prvotní podmínkou jejich vzniku. A tento dosti komplikovaný vznik obrazu a jeho DNA se jen těžko vysvětluje tomu, kdo je zvyklý vzít tužku, křídu, štětec nebo počítač a svou práci uzavřít podpisem v přesvědčení, že by eventuální rozmnožení takového artefaktu s odkazem na technologii, díky níž k němu došlo, mohlo zbavit původní ideu jedinečnosti nebo dokonce originality.

Grafika má ale jiný smysl a náplň práce. Nepřekáží jí rozmnožení obrazu; naopak ochotně nabízí možnosti svých technik reprodukce, aby se obraz dostal k recipientovi, který si jej chce dopřát jako fragment umění, jenž si může dovolit.

Jenže ve škole v takovém pragmatickém rámci umělecká grafika fungovat nemůže. Je jedním z oborů, který rozvíjí technologickou imaginaci, a to bez ohledu na to, co se pak stane. A i když se pak někdy toho nestane příliš mnoho, přece jen ve studentově mysli uvízne jakýsi apel či poznání, že v grafice její formální a jiná omezení jsou vyvážena experimentem, že redukce výrazových prostředků může dokonce být jejím půvabem, jímž se může pyšnit vůči malbě, která má sice možnosti neomezené, avšak nikoli vyvzdorované na technologických imperativech. Je zbytečné dodávat, že grafika je mimo jiné taky filtr, který nutí tvůrce zvážit, jestli tento či jiný obraz za rozmnožení vůbec stojí.

Pokud to shrneme: rozmnožení obrazu grafickou technikou není jeho znehodnocením. A i když si jeho multiplikaci dnes grafika už nepřipisuje mezi své trumfy, je převedení obrazu do reprodukční techniky stále vzrušující, i když k tomu, kvůli čemu to celé podnikáme – totiž obrazovému multiplu – nemusíme ani dospět. Neboli: samotné techniky reprodukce obrazu jsou zajímavé natolik, že po nich často ani nechceme, aby obraz mnohokrát reprodukovaly, i když to bylo jejich původním posláním.

Každý umělecký obor se vyvíjí tak, že půvab vizí současnosti poměřuje půvabem zapomnění toho, co předcházelo. Nebo to minulé dokonce energicky popírá, byť obvykle dočasně. A současně platí, – a s touto myšlenkou jsem se už víckrát setkal, že v každém novém díle je ve formě subtilních odkazů obsažena – v jakési komprimované podobě – i celá historie oboru. Takže stále začínáme od samého začátku, lákají nás experimenty, současná témata…, ale naše tvorba by měla být taková, abychom tváří v tvář tomu, co předcházelo, nemuseli uhýbat pohledem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *