Artalk.cz

Rovnoměrná rotace problémů

Instalace dua umělců, Nongkran Panmongkol a Lexy Peroutky, v Galerii Ferdinanda Baumanna může v lecčems působit jako doslovné umělecké dílo pojednávající o stavu současné společnosti. Podle autora recenze Františka Zachovala nás však výstava především nutí zamyslet se nad používáním univerzálního jazyka v umění, tedy nad vytvářením takového uměleckého vyjádření, které je všeobecně srozumitelné a které odkazuje k procesům globalizace.

Rovnoměrná rotace problémů

Výstava Upside Down probíhající v Galerii Ferdinanda Baumanna definuje přítomnost v její naturalistické podobě. V celé délce vitrín jsou na otočném rožni napíchány plastové hlavy lidí sloužící původně pro pohodlné uložení paruk a příčesků. Ty jsou rovnoměrně grilovány. V prvním plánu instalace připomíná nebo napodobuje morbidní momenty umocněné mediálním světem, který nás podobnými scénami denně bombarduje. Nemáme mnoho možností ovlivnit tyto procesy, které probíhají globálně a které jsou také často mimo naše schopnosti je důsledně pochopit. Rovnoměrná a pomalá rotace se v přeneseném významu týká společenských změn. Jednou jsme nahoře a máme možnosti určité společenské momenty ovlivnit, jindy jsme hlavou dole, obličejem k zemi, bezmocní k jakékoliv intervenci. Instalace se nepochybně vyjadřuje k naší přítomnosti, k naší současné existenci, která je mozaikou různých sociálně-politických procesů. Ty se již historicky nějakým způsobem odehrály a jsou tedy cyklické. Mezi postupným opékáním lidských těl a dennodenním násilím, zprávami o nejasné budoucnosti, můžeme postavit jisté rovnítko. Pomalu se stáváme součástí těchto procesů, pronikají do našeho podvědomí a současně akcelerují naše neurotické poruchy.

Autoři instalace – Nongkran Panmongkol, umělkyně pracující střídavě ve Stockholmu, Bangkoku a Phrae a Lexa Peroutka, působící převážně ve Stockholmu a v Praze – tvoří uměleckou dvojici. Oba autory spojuje dlouhodobý výzkum společenských událostí, které ve své tvorbě kriticky zobecňují do jednoduše artikulované formy. Často se do jejich hledáčku dostávají témata, která jsou společná v euroasijském geopolitickém prostoru. Jejich rozdílná kulturní zkušenost jim umožňuje přesněji pojmenovávat zkoumanou problematiku. U samotné práce je cítit inklinace k hledání univerzálního jazyka, až na to, že jeho podstata je mírně odlišná od nám známého euroamerického přístupu, který popíši v následujících části. Domnívám se, že primární aspekt autorské dvojice se právě týká možností dorozumění v rámci jejich zkoumané problematiky, což si ukážeme na několika dalších příkladech/instalacích, které realizovali v posledních deseti letech.

Nám známý univerzální jazyk výtvarného umění zjednodušuje dorozumívání mezi národy, tedy záměrně pracuje s různými styly kulturního kódování. V odborných kruzích stále přetrvává představa, která vkládá této tendenci větší význam, než si zaslouží. Často se setkáme s názorem, který nás nutí upřednostňovat současné umění, jež používá mezinárodně srozumitelnou vizuální zkratku. Protože tak se může více diváků a divaček s představeným dílem snadněji identifikovat, což nás (kromě umělců jde také o instituce, sběratele, galerie, historiky umění apod.) automaticky řadí do širšího společenství. Tím z větší části probíhá naše podvědomé uspokojení plynoucí z toho, že jsme srozumitelní, je nám rozuměno. Kvalita je tedy často definována úrovní srozumitelnosti našich uměleckých výkonů, proto jsem u mnoha výstupů doznávajících znaky globálního uznání velice skeptický. Abychom lépe chápali, co tím myslím, uvedu několik nám známých příkladů.

Každému z nás je blízká obyčejná ironie, sarkasmus nebo vtip přenesený do kresby, který je charakteristickým stylem rumunského umělce Dana Perjovschiho, jehož práce byly vyhotoveny pro centrální prostor Národní technické knihovny v Praze. Satira v galerii je zábavnou vizuální formou přístupnou široké veřejnosti. Tak tomu bylo již od poloviny 19. století do současnosti v denním periodiku nebo v humoristických časopisech. Umělecký posun nastal rámováním bílé stěny galerie, která svým formátem dává danému vtipu důležitost a srozumitelnost. Podobnou tendenci ke zjednodušování – vytváření vizuální přístupnosti můžeme sledovat dále ve východoevropském prostoru u autorů, jako je rumunský umělec Adrian Ghenie nebo Mircea Cantor, nebo u polských autorek, jako je Alicje Kwade nebo Monika Sosnowska. Třeba pozdější práce českého umělce Krištofa Kintery již překračují obecné principy umělecké redukce a silně inklinují k designové produkci. Další celkem rozšířenou uměleckou praxí je tvorba, která problematizuje nebo odráží naši kolektivní minulost. Jako vhodný příklad můžeme zmínit postsovětské trauma líčené ukrajinským umělcem Borisem Michajlovem. Tento přístup hojně používají instituce umění, vědomě tak legitimizují západní liberální kritéria, která slouží jako arbitr dobrého umění.

Uvádíme tyto autory záměrně, neboť se dle obecného konsenzu mezi výstavními institucemi, kurátory, teoretiky umění dostali do obecného povědomí a paměti, čímž se souběžně stávají nástroji politické a ekonomické globalizace, a proto často mají i politickou podporu. Jsou tak pionýři globální kultury, kulturní kolonizace. Tento druh umělecké produkce nepotřebuje zvláštní vysvětlení, naše smysly i bez obsáhlejšího návodu k pochopení konzumují efektní estetiku. Institucionální svět často neprávem upřednostňuje univerzální a estetickou rovinu nad samotným obsahovým sdělením. Je třeba poznamenat, že tento typ univerzality je v zásadě redukcí složitosti daného komunikačního systému, a nemusíme zdůrazňovat, že se zde podstatné specifické rysy vytrácí. Společný jazyk spolupráce Nongkran Panmongkol a Lexy Peroutky zintenzivněl po roce 2010, kdy realizovali několik společných výstav, v nichž se dialogicky zabývali společnými tématy. Ty se převážně týkaly syndromů švédské společnosti, mezilidských vztahů, ekonomických systémů, násilí ad.

Jedna z posledních instalací uvedená na výstavě Nevšechno v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v roce 2019 – Dharma Carousel – byla sestavena z použitého lešení, které v rastrové, diagonální, volné formě kompletně vyplňovalo celou místnost a stěžovalo návštěvníkům průchod mezi jednotlivými místnostmi. V této kovové struktuře se nacházel kolotoč – spíše jen technicky odkazující k buddhistickým modlitebním mlýnkům. Místo posvátných sdělení zde probíhá formou primitivního kina nebo pohyblivého stínového divadla projekce symbolů zbrojního průmyslu, jako jsou tanky, vojenské nože, raketové systémy, pistole, útočné a ostřelovací pušky v kontrastní naivně dětské formě – hraček. Tato zkratka odkazuje k našemu naivnímu konzumování buddhismu a s ním spojených rituálů, mytologie, avšak jeho působení v daných politických systémech má již, pro nás neviditelnou, násilnou charakteristiku. Estetická rovina ready-made se také zde jen zdánlivě přibližuje k univerzální řeči, tak jak jsme jí výše definovali, ale jak je patrné, tak instalace má několik důležitých rovin.

Také v případě instalace Upside Down je viditelná zaměnitelnost a gestičnost s výše uvedenými přístupy nám známé/vlastní euroamerické kultury. S postupující globalizací se téměř všichni můžeme domluvit se všemi. Přesto niterné a podstatné otázky našeho společného soužití vznikají na základě propracované/systematické komunikace. Forma univerzálního jazyka autorské dvojice je spíše technického charakteru a přesahuje již citované hranice západní kultury. Neobvyklá spolupráce na dálku je tedy v první řadě postavena na hledání společného jazyka – dorozumění, preparování společných témat a pojmenovávání komplexních společenských procesů z více perspektiv navzdory dnes definovaným kulturním hranicím. Výsledkem je materializace, tedy transformace sdílených zkušeností / výzkumu / průzkumu do kritických prostorových a multimediálních realizací.

To, že podobné angažované projekty evidentně parazitují na globalizačních strategiích, považuji za důvtipné, neboť je zde odlišný proces samotné tvorby. Na druhou stranu postrádám ze strany galerie zodpovědnější přístup k samotné interpretaci vystaveného díla. Zvlášť tento typ galerie operující ve veřejném prostoru, kde komunikuje se širokou veřejností, by se neměl vzdávat didaktického vysvětlení, (pravděpodobně i pro účely této výstavy si text psali autoři instalace sami a předpokládají, že jim všichni rozumí), ale využít svého otevřeného potenciálu a vysvětlovat jednotlivé významy/vrstvy podobných uměleckých instalací.


Upside Down / Nongkran Panmongkol a Lexa Peroutka / Galerie Ferdinanda Baumanna / Praha / 15. 12. 2019 – 22. 2. 2020

Foto: Michal Ureš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *