Artalk.cz

Cena Jindřicha Chalupeckého zná své finalistky a finalisty 31. ročníku

Mezinárodní porota se rozhodla do finále 31. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020 vybrat pět finalistek a finalistů z řad vizuálních umělců do 35 let. Jsou jimi Jakub Choma, autorská dvojice Anna Slama & Marek Delong, Marie Tučková, Jiří Žák a umělecký kolektiv působící pod názvem Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, který tvoří Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit. Z minulého ročníku také přechází umělkyně Alma Lily Rayner, jejíž účast v CJCH 2019 byla odložena ze zdravotních důvodů. Společná výstavní prezentace finalistů i výstava zahraničního hosta se uskuteční na podzim 2020 ve Veletržním paláci, Národní galerii Praha. Laureátka či laureát CJCH budou společně s vítězem Divácké ceny Českých center tradičně vyhlášeni během slavnostního ceremoniálu na začátku prosince.

Finalisté a finalistky CJCH 2020, z levého horního rohu: Jiří Žák, Alma Lily Rayner, Marie Tučková, Anna Slama & Marek Delong, Jakub Choma, a Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (Matěj Pavlík, Jan Kolský, Peter Sit a Vojtěch Märc). Foto: Hynek Alt

Tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého se kontinuálně snaží kriticky zamýšlet nad dosavadní podobou Ceny a obecně nad rolí projektů podobného typu v lokálním i mezinárodním kontextu. Nejen v prostředí České republiky je možné v poslední době pozorovat nárůst vzniku uměleckých kolektivů a uskupení, která dávají přednost sdílené umělecké praxi před individuální prezentací. V minulém roce bylo také možné zaznamenat protestní vyjádření některých umělců vůči principům umělecké soutěže – laureát CJCH 2019 Andreas Gajdošík učinil prohlášení, že se o finanční ocenění i rezidenci rozdělí s ostatními finalisty, nominovaní na prestižní britskou Turner Prize odmítli, aby porota udělila titul laureáta jen jednomu z nich, a cenu tedy získali všichni. Podobné postoje zaujali v uplynulých letech také finalistky a finalisté slovenské Ceny Oskára Čepana a dalších ocenění. Pro organizátory těchto projektů je to důležitá výzva k promýšlení dalšího směřování. Mezinárodní porota Ceny Jindřicha Chalupeckého tyto tendence do určité míry podpořila, když do letošního ročníku vybrala hned dva vícečetné umělecké subjekty. Letošního ročníku se tak bude účastnit celkem deset autorek a autorů.

„Cena Jindřicha Chalupeckého se snaží při každém ročníku vycházet ze specifických potřeb a povahy práce vybraných finalistek a finalistů, ale také sledovat dlouhodobá témata, jako je inkluzivita nebo udržitelnost, a přitom testovat samotný formát uměleckého ocenění a jeho možnosti a limity. V těchto ohledech by letošní ročník měl volně navázat na ty předchozí a otevírat tato témata v rovinách institucionální nebo společenské angažovanosti,“ dodává Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého, která bude společně s Veronikou Čechovou také kurátorkou letošní výstavy finalistů. 

Kolektivita a kombinace uměleckých médií

Mezinárodní porota vybírala z více než 80 portfolií zaslaných umělci působícími na současné české scéně. Výběr, ke kterému došla, reprezentuje širokou škálu médií i teoretických přístupů vyskytujících se v našem uměleckém prostředí. Tvorba vybraných umělkyň a umělců zahrnuje různé výrazové prostředky od materiálnějších přístupů k soše a objektu či kresbě a malbě až po multimediální instalace, společenskou angažovanost či teoreticko-vědeckou výzkumnou praxi.

„Mezi kritéria, která měla komise při výběru finalistů letos na mysli, se vedle originality, konzistence a vysoké úrovně tvorby dostávaly také aspekty společenské citlivosti. Jsme rádi, že můžeme mezi finalisty uvítat tvůrce, kteří důvěřují metodám uměleckého výzkumu a stavějí tak výtvarné umění po bok vědeckým a filozofickým disciplínám,“ říkají ve svém prohlášení mimo jiné porotci.

Jakub Choma porotu zaujal svými detailně propracovanými multimateriálovými instalacemi využívajícími „trashovou estetiku“ v kombinaci s odkazy k digitálnímu prostředí. Jeho díla podle porotců vyvolávají ambivalentní pocit okouzlení a zneklidnění, které v mnohém odrážejí étos naší současnosti označované jako antropocén. Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky již několik let zkoumá dějiny československé psychotroniky a psychoenergetiky. Porota ocenila jejich konzistentní zájem o toto specifické téma a současně experimentální přístup k uměleckému výzkumu. Autoři využívají mimetických, participativních či paravědeckých metod k vytváření vlastního dematerializovaného archivu, který dané téma rozvíjí v současném společenském kontextu. Dílo Anny Slamy a Marka Delonga porotu zaujalo svou konzistentností a vyhraněným rukopisem. Ve svých instalacích mluví tato autorská dvojice originálním výtvarným jazykem, který je současný svou multimediálností, ale zároveň se do velké míry opírá o tradiční materiály a řemeslné postupy. Touto výraznou vizualitou se umělci snaží připomenout existenci světa fantazie, expresivity a podvědomí jako možného zdroje porozumění i jako možné formy osobní či společenské terapie. Tvorbu Marie Tučkové porota ocenila především pro její hluboký zájem o psychologii člověka v současném prostředí modelovaném novými technologiemi a sociálními sítěmi. Umělkyně hledá nové cesty definování společného hlasu i společného těla. Pro své výzkumy autorka využívá především médium skupinové performance, v níž hraje důležitou roli textová a zvuková složka. Jiří Žák byl vybrán pro svůj specifický přístup k médiu pohyblivého obrazu a hlubší reflexi současných i historických témat, včetně důrazu na jejich ukotvení v širším sociálním a geopolitickém kontextu. Porota ocenila způsob, jakým Žák propracovává vlastní metodiku uměleckého výzkumu a jak se ve své tvorbě zdařile pohybuje mezi analytickým a poetickým, textem a performativitou. Alma Lily Rayner s razancí a odvahou učinila centrem svých prací závažné téma znásilnění a kultury znásilnění. Fenomén, který vychází z jejího osobního traumatického prožitku, podává s mrazivou bolestností, a zároveň jej dokáže vidět a artikulovat jako mnohem komplexnější společenský problém.

Zahraničním hostem bude v roce 2020 umělecké duo Pauline Boudry a Renate Lorenz

Shodou okolností bude v letošním roce roli zahraničního hosta výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého zastávat poprvé také autorská dvojice namísto jednoho umělce, a sice duo umělkyň Pauline Boudry a Renate Lorenz, které společně pracují od roku 2007 v Berlíně. Jejich instalace vytvářejí napětí mezi viditelným a nejasným. Videa zachycující performance pro kameru často začínají u písně, obrazu, filmu nebo scénáře z nedávné minulosti. Umělkyně zpochybňují normativní historické narativy a konvence spojené s diváctvím. Performerky a performeři, s kterými Boudry a Lorenz pracují, jsou většinou choreografové, umělci a hudebníci, s nimiž umělkyně dlouhodobě diskutují o násilných dějinách viditelnosti, patologizaci lidských těl, ale také o společenství, půvabu a rezistenci. V Národní galerii Praha představí Boudry a Lorenz novou adaptaci práce Telepathic Improvisation (Telepatická improvizace), která bude upravena v návaznosti na lokálně relevantní témata. Práce odkazuje k současným násilným společenským podmínkám, přičemž zkoumá způsoby, skrze které by se jiní (včetně jiných objektů) mohli stát součástí našich snah představit si alternativní politické a sexuální uspořádání. Lidé a nelidské bytosti, pohyby, proslovy, gesta, hudba, světlo a kouř volně interpretují stejnojmenné hudební dílo skladatelky Pauline Oliveros z roku 1970.

Svět Jindřicha Chalupeckého – retrospektivní ohlédnutí za 30 lety existence SJCH

Svět Jindřicha Chalupeckého je zastřešujícím termínem pro výzkum, doplkurátorskou ,teriálů a prádopllňastřešujícím termínem pro výzkum a doplňování archivních materiálů, kurátorskou a teoretickou práci svázanou s osobností československého kritika, historika umění, organizátora a esejisty Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) a zejména současnými odkazy jeho života a práce, včetně Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé vizuální umělce, která je po něm od roku 1990 pojmenována. Pro rok 2020, kdy Společnost Jindřicha Chalupeckého oslaví 30 let svého působení, připravujeme specifický projekt nazvaný Svět, v němž žijeme? Site-specific výstava spojená s bytovým divadlem a doprovodná ilustrovaná publikace budou prvním veřejným výstupem našich výzkumů a kurátorsko-teoretické práce věnované osobnosti Jindřicha Chalupeckého. Následovat by mělo několik projektů sledujících mezinárodní trajektorie Jindřicha Chalupeckého, zejména jeho působení v Paříži a Moskvě, ale také například jeho kontakty s americkými umělci a teoretiky. Tyto dílčí výstupy by měly vyvrcholit na podzim 2021 v rámci rozsáhlé výstavy v Galerii hlavního města Prahy.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Složení mezinárodní poroty:

Vjera Borozan, historička a teoretička umění, pedagožka působící v Praze – předsedkyně poroty

Zdenka Badovinac, ředitelka Moderna galerija v Lublani

João Laia, šéfkurátor Muzea současného umění Kiasma v Helsinkách

Lenka Klodová, umělkyně, vedoucí Ateliéru tělového designu FaVU VUT v Brně

Laurel Ptak, ředitelka Art in General v New Yorku

 

Ocenění pro laureátku/laureáta

– šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku, ve spolupráci s Residency Unlimited
– částka 200.000,- Kč na realizaci výstavy, publikace či jiného autorského projektu + další podpora skrze projektové granty zajišťované ze strany SJCh
– akvizice díla laureátky/laureáta do soukromé či veřejné sbírky
– podpora SJCh při zajištění výstavy nebo jiné prezentace v zahraničí

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020:

Jakub Choma (*1995, Košice) je studentem pražské UMPRUM (ateliér malby Jiřího Černického a Michala Novotného). Od původně malířského vyjádření se přesunul k prostorovým realizacím, asamblážím, objektům a instalacím. Jeho práce je založená na takřka laboratorních experimentech s různými materiály, jako je korek, plexisklo nebo hliník, do velké míry se ale opírá také o digitální vizuální kulturu a estetiku herních prostředí, kterou je autorova generace silně ovlivněna. Choma svým vyjádření zpochybňuje technooptimismus, jeho práce ztělesňuje jakousi dekadenci digitálně-materiálních struktur současnosti. Zajímá se o témata, jako je hyperproduktivita a vyčerpání příznačné pro neoliberální společnost, ale také o D.I.Y. kulturu, populární vědu a přenosné technologie. Svou práci představil zejména v nezávislých galeriích a uměleckých centrech v České republice a na Slovensku, ale také mezinárodně, například v Lipsku, Rize nebo indonéské Yogyakartě.

Anna Slama (*1991, Brno) a Marek Delong (*1986, Brno) tvoří autorskou dvojici od roku 2015. Delong vystudoval na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (Ateliér video), Slama získala titul na Konstfack University of Arts, Crafts and Design ve Stockholmu a během studií prošla také několika stážemi, například na Estonian Academy of Arts v Tallinnu nebo na The Nagar School of Art v Jeruzalémě. Ve své umělecké praxi se zaměřují na instalaci, která přesahuje až do formy připomínající site-specific scénografii, do které zasazují své sochy, objekty, videa nebo obrazy. Předmětem dlouhodobého zájmu autorského dua je emocionální vypětí a návrat k citlivosti a upřímnosti uměleckých děl. Vytváří prostor pro terapii a odstup od úzkosti současné generace vystavené tlaku predátorského kapitalismu a ztráty pozitivní vize budoucnosti a naděje. Svým přístupem unikají od logiky a kalkulace, a pomocí prvků pohádek, senzuality a magičnosti dávají prostor zranitelnosti, intuici a nepředpojaté orientaci ve světě. Delong a Slama pravidelně vystavují na české i mezinárodní galerijní scéně, v poslední době svou tvorbu představili například v galerii CATBOX Contemporary v New Yorku nebo v Centru pro současné umění FUTURA v Praze.

Marie Tučková (*1994, Praha) a. k. a. Ursula Uwe získala bakalářský titul na UMPRUM v Praze (ateliér fotografie Aleksandry Vajd a Martina Kohouta). Aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Dutch Art Institute Art Praxis v nizozemském Arnhemu. Absolvovala stáž na Bezalel Academy v Jeruzalémě. Její práce tematicky souvisí s novými technologiemi a sociálními sítěmi a táže se, jak tyto proměňují lidské vnímání, komunikaci a jazyk. Zajímá se zejména o to, jak ovlivňují prožívání a vyjadřování emocí. Práce Marie Tučkové je převážně autobiografická, ve svých projektech se nicméně často vyjadřuje prostřednictvím alter ega, díky čemuž dokáže objektivizovat zkoumané situace nebo hledat jiné způsoby citlivosti, rozvíjení empatie a přejmenování pocitů. Pracuje obvykle v médiu instalace skládající se ze zvukových, performativních a vizuálních prvků. Tyto sféry propojuje pomocí textu, který se často transformuje na texty písní, voiceover k videu, zvukový příběh nebo scénář pro performance. Svou tvorbu Tučková představila v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice, ale také v zahraničí, například na Bienále mladého umění Academiae v italském Bolzanu. V letech 2016–2018 byla součástí kolektivu Ateliér bez vedoucího. V roce 2017 se stala laureátkou ceny EXIT. Společně s Evou Rybářovou tvoří autorské audiovizuální duo Cloudy Babies.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky byla založena v roce 2017. Jejími stávajícími členy jsou Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit. Práce skupiny vychází z probíhajícího výzkumu československé parapsychologie a také z přesvědčení, že se umění může stát prostředkem sociálního poznání. Skupina ohledává meze vědy a umění a zkoumá jejich mnohdy ezoterický jazyk. Vztahuje se k technologiím a magii, jejich souvislostem s uměním, jejich příležitostné nerozlišitelnosti a k různým podobám racionality, která se v nich uplatňuje. Ověřuje, jak se mimosmyslovému vnímání vystavuje současné umění, pojímané coby součást odkouzleného a znovu se zakouzlujícího světa. Od výzkumu jevů jako telepatie či telekineze si slibuje tříbení pozornosti vůči nestandardním způsobům vytváření a přenosu informací i podivným postupům manipulace. Výstupy Pracovní skupiny byly prezentovány mimo jiné v Ateliéru Josefa Sudka v Praze v rámci Fotograf Festivalu, v galerii Kurzor v Praze, v prostoru LOM v Bratislavě, na internetu nebo v lese v rámci programu Institutu úzkosti.

Alma Lily Rayner (*1984, Tel Aviv) je původem izraelská umělkyně a aktivistka žijící v Praze. Je absolventkou pražské Akademie výtvarných umění, studovala také na UMPRUM a FAMU. Absolvovala rezidenční pobyty například v rámci Q21 Artists in Residence ve Vídni nebo aktuálně v ateliérovém programu kulturního prostoru Nová Cvernovka v Bratislavě. Práce Rayner se zabývá sociopolitickými tématy spojenými s otázkou genderu, traumatu a neviditelných forem násilí. Přestože jsou její projekty velmi osobní, jsou svázané s dlouhodobým výzkumem a zpochybňují dominantní mocenské systémy. Umělkyně pracuje s různými digitálními médii, audiovizuálním „zbytkovým materiálem“ a textem nebo mluveným slovem. Svou práci přesahující často do veřejného prostoru představila v Praze, ale také v Berlíně, Paříži, Jeruzalémě nebo Benátkách. Je zakladatelkou spolku Barvolam.

Jiří Žák (*1989, Zlín) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (ateliér intermediální tvorby III/škola Tomáše Vaňka). Absolvoval stáže na UMPRUM, v Šalounově ateliéru a na Univerzitě umění a designu v Karlsruhe. Pracuje především s pohyblivým obrazem a videoinstalacemi, ve kterých se zpravidla prolíná výzkumná složka s poetickou linií a formou vyprávění. Zajímá se o identitu postkomunistických zemí a její dekonstrukci skrze nezápadní perspektivy. Dlouhodobě zkoumá například problematiku exportu českých zbraní na Blízký východ, důležitým tématem je pro něj také společensko-politický vztah k informacím zveřejněným skrze média a v prostředí internetu. Jeho nejnovější práce se věnovaly také environmentální úzkosti. Žák představil svou tvorbu v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice a v poslední době také v zahraniční, například na Varšavském bienále. Působí v kolektivu Ateliér bez vedoucího. V roce 2015 se stal laureátem ceny EXIT, v roce 2017 byl finalistou soutěže Jiné vize na festivalu PAF v Olomouci. Pracuje pro Artyčok TV a Národní filmový archiv v Praze.

Zahraniční hostující umělkyně:

Pauline Boudry a Renate Lorenz představily projekt „Moving Backwards“ ve Švýcarském pavilonu na Mezinárodním bienále v Benátkách v roce 2019. Práce „Telepathic Improvisation“ s performancemi Marwy Arsanios, MPA, Ginger Brooks Takahashi a Wernera Hirsche byla uvedena v roce 2017 v galerii Participant v New Yorku. Dílo „Silent“ s performance Aérey Negrot bylo uvedeno na Bienále pohyblivého obrazu v Ženevě v listopadu 2016. V roce 2015 vznikla práce „I Want“ s performance Sharon Hayes, představená na samostatné výstavě Boudry a Lorenz v Kunsthalle Zürich a Nottingham Contemporary. Nedávné samostatné výstavy zahrnují „Telepathic Improvisation“ v Centre Culturel Suisse Paris (2018) a CAMH Houston (2017), „Portrait of an Eye“ v Kunsthalle Zürich (2015),  „Loving, Repeating“ v Kunsthalle Wien (2015), „Patriarchal Poetry“ v Badischer Kunstverein (2013), „Aftershow“ v CAPC Bordeaux (2013), „Toxic Play in Two Acts“ v South London Gallery (2012) a „Contagieux! Rapports contre la normalité“ v Centre d´Art Contemporain Geneva (2011).