Artalk.cz

Náhodou

Výstava s názvem Par Hasard, která probíhá v Marseille ve Francii, se zabývá tématem náhody a její rolí ve výtvarném umění od 2. poloviny 19. století do současnosti. Viktor Čech se zamýšlí nad typologií náhody a jejím významem v umění a zasazuje téma do kontextu současného světa, kdy se hranice toho, co je náhoda, díky novým počítačovým technologiím, stále posouvají. „Zatímco většina umělecko-historických úvah nad úlohou náhody začíná až v období dadaismu, tato výstava hledá počátky oné práce umělců s ‚náhodným‘ utvořením výtvarné formy právě v experimentech pramenících z romantismu,“ píše Čech.

Robert Filliou, detail instalace Eins. Un. One…, 1984. Foto: © MAMCO, Genève

Náhodou

Před několika týdny společnost Google zveřejnila zprávu, že se jí po letech úsilí jakožto první podařilo dosáhnout tzv. kvantové nadřazenosti. Poprvé došlo pomocí kvantové technologie k výpočtu, který by konvenčním superpočítačům trval neúnosně dlouhou dobu. I přes proběhlou krátce trvající bouři na stránkách světových médií, mimo jiné strašících narušením veškeré bezpečnosti kódovaných dat či ohrožením blockchainových kyberměn, se jedná o úspěch, jehož důsledky lze nyní jen těžko předvídat. Naše životy to z praktického hlediska v nejbližší době neovlivní, ale přesto nám tento moment připomenul něco zásadního, a sice to, že pravidla hry, kterou s námi svět hraje prostřednictvím naší kultury a technologií, se zase jednou mohou změnit. Hranice mezi tím, co je jen pravděpodobnost či šance a co lze přesně spočítat a odhadnout se zase posunuly – od jednoznačné binarity jedniček a nul naší dnešní digitalizované civilizace k mnohem komplexnější mnohoznačnosti qubitů, založených na principech kvantové mechaniky. Možnost hledat v náhodných seskupeních a zdánlivých nelogičnostech zdroj imaginace a inspirace získala vážnou konkurenci. Schopnost kvantového počítače řešit najednou více možností dané situace nás může také trochu znejistit v tom, že právě ona výtvarná situace, do které dojde umělec, je ta v modernistickém smyslu jedinečná (vzniklá shodou neopakovatelných momentů a událostí).

Jako pro kurátora výstav současného umění jsou pro mne náhody a nečekané momenty denním chlebem. Neustále se setkávám se situacemi, při nichž jsou moje výchozí představy i nápady vystavujících umělců podrobovány nečekaným zvratům, turbulencím a proměnám. To, že je jakákoliv tvůrčí práce v oblasti současného umění neustále konfrontována se zákonitostmi entropie už dnes asi nikoho nepřekvapí. Všichni s tím nějakým způsobem vlastně počítáme a leckdy z oněch neočekávaných výsledků i těžíme. Tato pozitivní role náhody je něco, co je v různých polohách neodmyslitelně spjato s vývojem moderního umění. Na druhou stranu však to, co čeština shrnuje pod slovo „náhoda“, obsahuje tak široké spektrum významových rovin, že si jen málokdo dovolí vše definovat jakožto jeden v umění souvislý jev.

Victor Hugo, kresba perem, hnědým inkoustem a uhlem na papír, 1856 nebo 1862. Foto: Francouzská národní knihovna © BnF

Právě o to se ale pokusili autoři výstavy probíhající ve francouzském Marseille, kterou pojmenovali ve francouzštině prostě – Par hasard (česky Náhodou). Výstavní projekt je složený ze dvou částí. První je více umělecko-historicky pojatá a pokrývá různé aspekty tohoto tématu ve výtvarném umění od 19. století do doby kolem roku 1980, zatímco následující poněkud odlišně koncipovaná část je věnovaná „současné“ tvorbě počínající v 70. letech 20. století. Už překlad názvu výstavy do češtiny poodhaluje něco z toho, co nám mohou ony významem se posouvající pojmy říct o vnímání těchto jevů nejen v lingvistice, ale i v kultuře obecně. Slova jako náhoda, šance nebo hazard odkazují všechna k různým aspektům tohoto tématu. Mezi francouzštinou, angličtinou a češtinou nám posuny jejich významu zdůrazní, nakolik zde hraje roli štěstí, risk, příležitost či nebezpečné hazardování. Ve starší kultuře ostatně nalezneme rovněž minimálně dvě proti sobě stojící etická hlediska, s nimiž na tyto jevy lidé nahlíželi. Negativní úloha her založených na náhodě či šanci, po dlouhá století tak často odsuzovaná řadou moralistů, má svoji protiváhu v dobrodiní prozřetelnosti a „shora“ obdrženém štěstí, jako důkazech vyšší přízně.

V tomto smyslu vlastně můžeme i lépe pochopit, kde pramení slova Victora Huga „Du hasard au sublime“ (česky „od náhody k vznešenému“). Tento francouzský romantik se vedle své slavné literární tvorby intenzivně věnoval i kresbě, ve které si vyzkoušel řadu experimentálních postupů. Některé z nich přitom zdaleka předbíhají svou dobu a vedle takových strategií, jako jsou náhodné efekty z rozmývání hotové kresby či naopak imaginativní interpretace nahozených tušových skvrn, zde dokonce nalezneme i zajímavé příklady využití koláže. Zatímco většina umělecko-historických úvah nad úlohou náhody začíná až v období dadaismu, tato výstava hledá počátky oné práce umělců s „náhodným“ utvořením výtvarné formy právě v experimentech pramenících z romantismu. Ty zde však, až na výjimky, nezastupují díla profesionálních výtvarníků, ale naopak hrátky literátů, mezi kterými jsou vedle Huga třeba také George Sandová či August Strindberg.

Valentine Hugo, André Masson, Yves Tanguy, kolektivní kresba cadavre exquis, 1929-1934. Foto: © Galerie 1900 – 2005 © Adagp, Paris, 2019

I přes zjevné zakotvení v dobové estetice jejich výtvory ukazují cestu k později v modernismu rozvíjené práci s imaginativní interpretací tvaru a řadou s tím spojených technik. Naopak až nečekaně nadčasově, aktuálně a svěže působí několik nechtěně abstraktních skic Gustava Moreaua, které by se mohly bez problémů ukázat i na jakékoliv přehlídce současné malby. Právě přes náhodné deformace tvaru, útržky, tahy nejen štětcem či rozlévání barvy vede jedna z hlavních linií historické části výstavy až k tašismu a abstraktnímu expresionismu. A i když se jedná o převyprávění něčeho, co můžeme již předem s jen základními znalostmi moderního umění očekávat, kvalita této výstavy tkví především v tom, že tyto „samozřejmosti“ ukazuje v novém světle. To se týká ať již zmíněných romantických předobrazů, tak například i toho, že předkládá nečekanou souběžnost maleb Georgese Mathieua a Jacksona Pollocka v období formování gestické abstrakce.

Druhou na výstavě sledovanou linií je ona náhoda chápaná jako hra nebo kombinatorika pravděpodobnosti či šance, jak ji známe třeba při hodu kostkami. Tento ludický rozměr, spojený především s dadaismem a surrealismem, zde ukazují jak konceptuálnější experimenty Marcela Duchampa či Mana Raye, tak především vzácně prezentovaný originální soubor kreseb, jež vznikly v okruhu surrealistů. Vedle Massonových automatických kreseb se zde naskýtá i intimní vhled do kolektivních kresebných her surrealistických umělců, ať již se jedná o klasické překládací cadavre exquis či paměťové dessins communiqués, nebo malůvky vzniklé asociativní spoluprací. Náhoda je zde postavena na roveň automatismu paměti a vzájemné interakce mezi jednotlivými účastníky.

Gerhard Richter, Abstract VII, 1991. Foto: © Adagp, Paris, 2019 © Photo D. Huguenin

Již zmíněný vědecký posun v chápání náhody, a s ní spojenými procesy dříve odsouvanými do zóny entropie či chaosu, se v již v průběhu 20. století samozřejmě dotkl i širšího společenského povědomí a přístupu umělců. Dvě monumentální instalace Gerharda Richtera a Roberta Fillioua, umístěné v působivém přísném prostoru barokní kaple La Vieille Charité, převádějí důsledky náhody v organizovaný systém, obě až s obsedantní systematičností. Zatímco Richter do ohromného čtverečkovaného rastru sestavil barevné odstíny, Filliou naopak na zemi rozmístil 13 200 hracích kostek, na nichž všech „padla“ jedna. Někteří mladší umělci už chápou entropii jako legitimní formující proces vyskytující se v přírodě kolem a místo toho, aby hledali skrytá pravidla, snaží se ho ve svých dílech strukturálně imitovat. Na rozdíl od modernistické snahy o přenosu procesu náhody do výtvarných technik však u nich často dochází k využití samotných chemických a biologických procesů, jak na výstavě ukazují například díla Michela Blazyho.

Druhá část výstavy, zahrnující díla padesáti současných umělců vybraných z francouzských veřejných sbírek a umístěná v bývalé cigaretové továrně Friche la belle de mai, bohužel poodhaluje i největší slabiny celého projektu. Vše bylo vybráno z depozitářů a sestaveno do poněkud sterilní galerijní instalace, jako by se spíše jednalo o výstavu archivních dokumentů. Neexistuje tu žádná snaha o aktivní kurátorskou práci s formátem výstavy, ani (až na malé výjimky) o aktualizování tématu přímou spoluprací s umělci na nových projektech. To bychom mohli vnímat jako odraz situace francouzské současné výtvarné kultury, jež je podporovaná z veřejných prostředků.

Pohled do výstavy Par Hasard ve Friche la Belle de Mai, 2019-2020. Foto: © Eric Bourret

Přílišná systematičnost a institucionalizace výtvarného provozu někdy může zjevně spíše škodit, což je znát už na preferovaných tradičněji chápaných obrazech a objektech, které se pohybují mezi „novými“ médii fotografie a videoartu a pevně ohraničenými prostorovými díly. Chybí zde jakýkoliv přesah do praxe současného umění, jež by využívalo kombinace instalačních a procesuálních strategií. Vystavená díla jsou vždy finalizovanými a do sebe uzavřenými artefakty. Jinými slovy – celá tato část výstavy je i přes kvalitu řady vystavených děl poněkud nudná. Tento stav paradoxně poukazuje na to, že otevření se dynamičtějšímu a v něčem možná i náhodnému kurátorskému a tvůrčímu procesu, jak jsem naznačoval na počátku textu, může být skutečně velice přínosné. Sázka na kategorizaci, řád a jistotu se zde zcela nevyplatila a trocha hazardování by dokázalo tento jinak velice kvalitní projekt otevřít nejen umělecké současnosti, ale především jinému pohledu diváků na uměleckou tvorbu, než jakými jsou „zarámované zážitky“.

Francouzské publikum současného umění je jistě mnohem početnější a kultivovanější než to české, nicméně o to více je možná cítit ona distance mezi světem umění a světem současných problémů. Téma procesů spojených s náhodou, entropií, riskem a šancemi na naše přežití je přitom v dnešní ekologické situaci jedním z nejaktuálnějších. V těchto ohledech tato výstava, která byť velice přínosně podchytila téma náhody především v období modernismu, promarnila svůj potenciál. Můžeme jen doufat, že tento rok se v Marseille na putovní přehlídce současného umění Manifesta setkáme s v tomto ohledu otevřenějším přístupem. Zatím můžeme ony otázky podchycení pravidel náhody, riskování a šance na naši další existenci ponechat oněm inženýrům Google a IBM, kteří soupeří při vývoji nového kvantového technologického paradigmatu naší civilizace.


Par hasard /  La Vieille Charité a Friche la Belle de Mai / Marseille / 18. 10. 2019  -23. 2. 2020