Artalk.cz

Uvidět touhy stárnoucích žen

V berlínské galerii Hamburger Bahnhof lze až do poloviny února navštívit výstavu finalistek a finalistů německého uměleckého ocenění Preis der Nationalgalerie, jehož laureátkou se letos stala Pauline Curnier Jardin. Právě na její instalaci, která sestává z textilních kulis a dvou videoprojekcí, se ve svém příspěvku zaměřila Anežka Bartlová, jež popisuje jednak autorčin feministický přístup a jednak téma zviditelňování potřeb a tužeb stárnoucích žen, které tvoří jádro instalace.

Pauline Curnier Jardin, pohled do instalace Peaux de Dame in the Hot Flashes Forest s videem Qu’un Sang Impur (obojí 2019). Foto:  © Luca Girardini

Uvidět touhy stárnoucích žen

Výstava finalistek a finalisty německé Preis der Nationalgalerie (dále PdNG), soutěže pro umělkyně a umělce do 40 let žijící a působící v Německu, probíhá až do poloviny února v berlínském muzeu současného umění Hamburger Bahnhof. Tématem tří ze čtyř finálových děl jsou ženy a jejich role ve společnosti, setkáme se zde s Beyoncé, Annou Frank, Erikou Mitchell Leonard alias E. L. Jamesem, jako v případě díla Simona Fujiwary, který svou instalací ohledává fenomén a příběh knihy 50 odstínů šedi. Jindy pak se zcela nelidskými „matkami“, když Katja Novitskova prezentuje rozšířenou podobu své instalace s automatickými chůvičkami z Estonského pavilonu v Benátkách (2017). Flaka Haliti zde má instalaci o estetizaci války a jejím vztahu k měřítku lidské figury a poslední z vystavujících, laureátka letošního ocenění Pauline Curnier Jardin, pro výstavu připravila rozsáhlou instalaci ve třech místnostech, jíž dominuje jedno video o touhách žen po přechodu, jež uhrane přímočarostí a množstvím otázek, které otevírá.

Divadelnost grotesky

Díky citlivosti, již jsem si vyvinula postupně za těch několik málo let, po které se věnuji psaní o současném umění, jsem si hned uvědomila, že se jedná o jedno nejsilnějších děl, jaké jsem za dlouhou dobu viděla. Pauline Curnier Jardin se narodila v Marseille, její umělecký životopis ale zahrnuje studia, rezidence a tvůrčí pobyty po celé Evropě, a působí často právě v Berlíně či Kasselu. Mnozí si asi pamatují její instalaci z Benátského bienále v roce 2017, kde v Arsenale prezentovala video o zázraku zjevení sv. Bernardetty a hledání smyslu lidskosti (Grotta Profunda z roku 2011 zahrnuté do instalace s názvem Grotta Profunda Aprofunditta, 2017). Vstup do barevně vyzdobené „jeskyně“ byl lemován kašírovanou ženskou rukou s červeně nalakovanými nehty, která asociovala ovládající pracky King-Konga anebo možná ruku osudu. Vypjatá – a někdy až přepjatá – teatralita je její práci vlastní. Sama Curnier Jardin v rozhovorech tvrdí, že ji inspiruje divadlo, zejména pak v poloze grotesky. Kombinuje často bizarní obrazy, různé převleky a kostýmy, blyštivé flitry s motivem žen, které mají co vyprávět, ať už jsou svaté anebo zcela obyčejné. Jednou je to babička Geneviéve (Solo pour Geneviéve, 2018), jindy (zřejmě znásilněná) žena coby smrtce podobná loutka (And Now, Give Me My Money, 2018). Často bývá její imaginace opisována jako surrealistická – možná ale stačí pracovat s již zmíněným pojmem grotesky: tedy cíleného vychýlení, přehnání, které bývá až nepříjemné a jejímž hlavním tématem je manipulace.

Také v rámci PdNG nacházíme instalaci, která odchovancům „české přísnosti“ bude připadat nejspíš trochu přehnaná. Les, který ukrývá měkké reliéfy nahých žen, je tu symbolem přírody, tělesnosti, přirozenosti a zároveň odkazuje ke světu falických idolů modelujících náš svět. Jak je u Curnier Jardin zvykem, feminismus neprojevuje jako jednoduchou kritiku maskulinity, zajímá ji spíše opačná strana: feminitu chápe nikoliv jako nezbytný doplněk, nebo snad důležitou přísadu tradiční a nutné binarity muže a ženy, jak to často slýcháme v paternalistických komentářích. Feminita je pro Curnier Jardin něco zcela přirozeného, normálního ale podceňovaného, přepisovaného a utlačovaného různými restrikcemi (fyzickými i rituálními). Vychází totiž z jiné feministické tradice, než jaká je v našem regionu obvyklá: zatímco naše tradice vychází z pochopení rovnosti jako (sociálně) třídního projektu, západoevropský feminismus je radikálnější v odhalování disciplinace tělesnosti a esencialismu ženskosti jako biologicky slabšího a poslušného článku společnosti. To hezky ukazuje krátký film na Super8 (Explosion Ma Baby, 2016), který zachycuje fantaskní procesí, kde se muži chlubí (a tak děkují) za své novorozené děti tím, že je v průvodů zdvihají nad hlavu. Ženy jdou až za nimi, bosé a tedy zbavené jistoty a možnosti rychle utéci. Všude poletují konfety a kolem visí girlandy – zkrátka muži slaví pokračování své vlastní důležitosti v patriarchátu.

Simon Fujiwara, Likeness, 2018. Foto: © Nationalgalerie – Staatliche Museen zu Berlin, publikováno s laskavým svolením Collection Lafayette Anticipations – Fonds de dotation Famille Moulin, Paris, Esther Schipper, Berlin a Dvir Gallery, Brusel a Tel Aviv. Autor snímku: Mathias Völzke.

Nečistá krev je taky krev

Poslední a nejuhrančivější video autorčiny instalace je čtvrthodinový Qu’un sang impur (2019), tedy v překladu „nečistá krev“. Sledujeme příběhy asi osmi stárnoucích a starých žen, které se v jednom bodě potkají: všechny se sejdou ve vězení, protože se (často brutálním způsobem) pokusily zbavit pohledů a předsudků mladíků (dohledu patriarchátu), které ten den potkaly. Možná o tom snily už dlouho, možná se jednalo o synchronní pokus o feministickou revoluci. V každém případě je jejich krvežíznivá pomsta až děsivá. Ve vězení pak sledujeme odkazy na slavný film Un Chant d‘ Amour od Jean Geneta z roku 1950, který poprvé na plátně ukázal mužskou homosexuální lásku jako zakázaný moment (ne)naplněné touhy, která se musí vyrovnat s nenávistnými pohledy a ponižujícím bitím od místních dozorců. Curnier Jardin pracuje ve svém videu s podobným principem, ale pozornost převrací na ženy a jejich touhu a různé způsoby jejího uspokojení. Sledujeme tak ženy po přechodu (některé kolem padesátky, jiné zřetelně starší), jak ve svých celách masturbují a dopřávají si samy to, po čem touží od jiných (včetně sdílení cigaretového kouře skrze slámku prostrčenou ve zdi – jež je vypůjčená ze zmíněného filmu). Ne vždy se jedná o homoerotiku, některým z nich jde prostě o uspokojení vlastní touhy. Své uzavření na samotku neberou pouze jako příkoří, ale využívají jej k intimním chvílím a rozvíjení vztahu k sobě. Víc než bizarní (místy až směšný) je pak další motiv převzatý ze zmíněného filmu: totiž postava bachaře, který ženy pozoruje špehýrkou ve dveřích cel a evidentně jim závidí a zároveň se jejich proměny možná trochu bojí.

Symbolický moment v celém videu nastává ve chvíli, kdy ženy začnou při vzrušení menstruovat, čímž se jejich touhy stávají viditelnými, dokonce nepřehlédnutelnými. Děje se jim to při venčení psa, nákupu „Blutwurstů“ od mladého drzého řezníka anebo při masturbaci. Sem odkazuje též název: ona „nečistá krev“ však není jediným významem, který francouzské spojení má. Pochází, jak autorka vysvětluje v anotaci k dílu, z francouzské národní hymny. Ve slavné La Marsellaisa má totiž tentýž pojem značit „nepřítele“ („Ať krev nepřítele naplní brázdy našich polí.“). Autorka si tak pohrává s odporem patriarchální společnosti ke krvi, ač zcela přirozené a nevyhnutelně spojené s aktivním životem, když oba významy zaměňuje. Krev vytékající z pochvy žen, které podle biologických hodin už nemenstruují a jež je vnímaná jako něco nepatřičného, proti čemu bychom se měli sešikovat a bojovat, je tu naopak uvolňující a zcela přirozenou součástí „wellbeing“ ženských těl.

Umění emancipace

Pokud může umění emancipovat, je to právě toto dílo, které to dělá. Zobrazení stárnoucího ženského těla jako vzrušeného, toužícího po intimitě dotyku a obecně sexuálně aktivního, je totiž z naší kultury zcela vytlačeno. Naopak sexualita je asociována výhradně s mládím (ostatně i kult puberty, jak jej vidíme v oceňovaných filmech a seriálech posledních let, souvisí s počátkem reprodukčního období), krása těla s jeho plností, napnutou kůží (ty zatracené vrásky!), jak na to upozorňuje například Jolana Novotná v eseji pro knížku Neviditelná staroba (Display, Kapitál a APART, 2019). Stárnoucí tělo ženy je pro společnost neviditelné, natožpak aby takovým ženám byly přiznány aspekty identity založené na sexualitě (Novotná mluví o lesbách). Totéž, ač v jiné míře, platí i o mužích: jediný přípustný je vztah s o mnoho let mladší ženou a sex, jiné druhy intimity a potřeby nejsou společensky přijatelné (Novotná uvádí též řadu výzkumů, které se na toto téma zaměřovaly i v českém prostředí).

Curnier Jardin pracuje právě s tímto fenoménem neviditelnosti: ostatně jejím oblíbeným symbolem, který se vyskytuje ve většině jejích děl, je motiv oka. Dále v jejich dílech najdeme odkazy na feministky, které tematizují queer a neheteronormativní způsoby života. Cituje tak doslovně například spisovatelku Virginii Despentes, která píše o ženách po přechodu tvrdě jako o „off the market“. Poukazuje se tím na fakt, že žena je stále vnímána skrze svou schopnost plození dětí, když ale nemenstruuje, už je mimo hru. Dohrála a nemá svou roli v kapitalistickém systému doceňujícím pouze (re)produkci a vývoj. Právě to ale Curnier Jardin zobrazuje jako výhodu: ženy jsou tu osvobozené z nutnosti produkce a mohou si užívat nabytou svobodu (ve videu se nakonec „promasturbují“ až k útěku z vězení, možná je za tím ale i jiná magie). Nabízí viditelnost (skrze krev) a tedy ocenění a oslavu jejich potřeby lásky, intimity a touhy, ale též moc a sílu měnit svět kolem sebe a především zvrátit zdánlivě bezvýchodnou situaci v radostný moment.

Pauline Curnier Jardin, Explosion Ma Baby (záběr z videa), 2016. Foto: paulinecurnierjardin.com

Umělkyně toho nedosahuje ale jen výběrem tématu, ale též profesionálním střihem, dobře vybranou hudbou a v neposlední řadě krásnými scénami, jež v nás postupně probouzejí pocit vlastní touhy: po emancipaci, svobodě nakládání s vlastním tělem. Curnier Jardin vytvořila instalaci, která každou svou součástí pracuje s emocemi, jako nezbytným nástrojem onoho osvobození. Video samotné pak skrze katarzi umožňuje sdílet s protagonistkami radost z volnosti, jíž dosáhly, i naději, že změna je možná: není totiž jen „v naší hlavě“, jak se nám snaží namluvit postkapitalismus skrze rétoriku hyperindividualizace, stejnou měrou je na vině i systém samotný (institucionalizace a nastavení zdravotní a sociální péče, legislativa nepočítající se specifiky životní role žen, již jim tentýž systém zároveň vnucuje jako jediný možný a naplňující způsob života, anebo lékařské výzkumy preferující mužské tělo, atd.). Z různých výzkumů vyplývá, že ženy jsou chudobou ve stáří ohroženy násobně více než muži, přesto se nic nemění: jsme slepí ke zjevným a tvrdými čísly podepřeným potřebám po důstojnosti (bydlení, zdravotní péče) a na osobní potřeby těla se ptáme jen otázkou „kde vás to bolí?“. Zapomínáme přitom, že uvnitř každé lidské bytosti je ještě celý vesmír emocí, vášně a touhy, která se sice proměňuje v čase stárnutí, ale nemizí. Curnier Jardin nabízí katarzi právě pro ty, které byly dosud neviditelné a jejich tělesné i psychické potřeby marginalizované – toto východisko se vzpouzí pravidlům společenského systému dohledu, biopolitiky a produkce a osvobozuje je z kategorie neužitečnosti a doživotní pasivity.

Není nic vzdálenějšího obrazu mladé dívky (původní text Předběžných materiálů k teorii mladí dívky vydal kolektiv Tiqqun v roce 1999, překlad vyšel shodou okolností letos též v produkci sdružení Display), která je symbolem „ideálního produktu“ pozdního kapitalismu, než roztoužené tělo žen po přechodu. Ukazuje se tak, že žití v přítomnosti (nenaplnitelné) a neustálé stávání se mladou dívkou coby symbolem produkce pozdního kapitalismu, není nic jiného než patriarchálně ukotvený obraz, který je tímto afirmativně kritickým textem ještě více ukotven jako cosi zásadního a skrze objektifikaci uzpůsobeného pro filozofování. Mladá dívka je zde symbolem ovladatelnosti, křehkosti, sexuality a obecně tradičních modelů, na nichž stojí náš pojem normality. Asociace, které nabízí postřehy Pauline Curnier Jardin, sborníčku Neviditelná staroba, ale i mnoha dalších nejen queer teorií, odkazují naopak k jinému druhu sebereflexe současného světa. Takovému, který skutečně emancipuje čistě a bez výmluv: obojí se zmíněnému videu daří, když onu nesamozřejmou úroveň sebevědomí pomáhá budovat výtvarným jazykem až k pocitu osvobození.


Preis der Nationalgalerie 2019 (Pauline Curnier Jardin, Simon Fujiwara, Flaka Haliti, Katja Novitskova) /Staatliche Museen zu Berlin – Hamburger Bahnhof / Berlín / 16. 8. 2019 – 16. 2. 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *