Artalk.cz

Právo na památku aneb co se rozhodneme chránit?

V dalším příspěvku do série o současné památkové péči se Matěj Kruntorád podívá blíže na vznik a změny památkového fondu, tedy artefaktů požívajících státem přiznanou ochranu. Tématem budou historické změny ve způsobu prohlašování a s nimi související problémy, stejně jako na příkladech vyložená současná praxe prohlašování nebo rušení prohlášení kulturních památek. Autor se zaměří v prvé řadě na jednotlivé nemovité památky, stranou tak poněkud zůstanou velkoplošně chráněná území a předměty movité.

Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek (a spolupráce Jan Fišer), Centrální dispečink Transgas, postaven mezi lety 1972 – 1978, demolice 2019. Foto: Wikimedia Commons

Právo na památku aneb co se rozhodneme chránit?

Potřeba lidí zachovávat hmotné upomínky na předky nebo jejich schopnosti není nikterak nová. Institucionální státem spravovaná památková péče však vznikla až kolem poloviny 19. století a rozvoj zažila ve století následujícím. Památkový zákon první republiky více méně převzal legislativu monarchie. V české části státu vznikly památkové úřady v Praze a v Brně, každý okres navíc spravoval konzervátor, často z řad učitelů nebo muzejních pracovníků. Stavby a umělecká díla podléhající památkové ochraně jednoduše určil odborný pracovník památkového úřadu během prospekce daného místa. Veškerá důvěra státu a společnosti tak byla vložena do erudice zainteresovaných osob a postavena na jejich morální integritě a spolehlivosti.

Nepřekvapí, že spolu s novým zákonem platným po roce 1958 se situace výrazně změnila. Vznikla potřeba státního seznamu památek podléhajícího určitému mechanismu prohlašování. Zapsání památky prováděly krajské památkové úřady na základě pokynu okresních nebo krajských národních výborů. Dělo se tak v součinnosti s pracovníky památkové péče, avšak nikoliv zcela bez politického a s ním souvisejícího propagandě sloužícího dozoru. Památkami se stala celá škála staveb včetně architektury funkcionalismu (velká vlna v 60. a 70. letech v souvislosti s uměleckohistorickým poznáním tohoto stylu), ale rovněž objekty politicky vyhovující – budovy související s dějinami dělnických hnutí nebo vznikem komunistické strany, rodné domy významných představitelů režimu nebo památníky bojů Rudé armády. Krátce po svém vzniku byla památková hodnota přiznána například i Krajskému národnímu výboru v Ústí nad Labem (dokončen 1961, památkou od roku 1963 jako doklad vývoje socialistické výstavby, dnes sídlo magistrátu města). Prohlašování a rušení památek sice bylo v rukou místních politických samospráv, avšak památkový fond se konstituoval v poměrně reprezentativní rovině opomíjející snad jen stavby technického výrobního charakteru, jež byly součástí fungujících závodů, a tedy pro památkovou péči nedostupné.

Spolu s novým, dodnes platným, zákonem z roku 1988 se situace kolem změn památkového fondu poněkud zkomplikovala. Rozhodující slovo připadlo ministerstvu kultury beroucího v potaz vyjádření odborné a úřední složky památkové péče (památkové ústavy a příslušná oddělení okresních a krajských úřadů). Jihomoravští památkáři se na konci roku 1987 usmysleli, že ještě během platnosti stávající zákona zajistí prohlášení stovek památek. Návrh byl krajským úřadem schválen a odhlasován, avšak fyzický zápis do ústředního seznamu památek probíhal až v letech 1988–1989, tedy za účinnosti zákona nového. Vznikla tak časovaná bomba, která vybuchla před několika lety v souvislosti s rekonstrukcí nemocnice v Tišnově. Ministerstvo kultury bylo nuceno zrušit památkovou ochranu budovy, jelikož se stala památkou procesně chybně. Toto rozhodnutí však mělo dalekosáhlé důsledky. Kdykoliv se majitel nemovitosti spadající do „pozdních zápisů“ ministerstva dotáže na určení památkové ochrany, docílí jejího oficiálního zrušení. Nesprávně zapsané památky jsou hlavně na území města Brna, kde se jedná prakticky o všechny chráněné stavby 19. a počátku 20. století v památkové rezervaci (centrum města), ale především na historických předměstích, které jinak nepožívá žádné plošné ochrany vyjma bezzubého ochranného pásma. Takových památek nepamátek má Brno kolem 1400. Národní památkový ústav pro naprostou většinu ze zrušených památek zpracovává nové návrhy na prohlášení, doba jejich vyřízení ministerstvem je však nepatřičně pomalá. Úředník zodpovědný za památkový fond Jihomoravského kraje (ano, na ministerstvu se tímto zabývá jeden člověk, který má navíc na starost i Vysočinu) za rok průměrně stihne nově prohlásit dvě desítky památek. Pokud by všechny stavby, jichž se to týká, o ochranu přišly, budou se tedy prohlašovat 70 let. A toto skutečně hrozí. Nejvyšší správní soud totiž nedávno vydal judikaturní rozhodnutí o poliklinice na brněnské Nerudově ulici. Stavba z 1. třetiny 20. století dle něj skutečně památkou není a nikdy nebyla. Teoreticky to znamená, že je možné památkovou ochranu dotčených staveb zrušit naráz ze dne na den. Zdánlivě jednoduchým řešením se zdá být prohlášení brněnských předměstí památkovou zónou, o což se odborníci snaží již řadu let. Návrh se však nesetkává s pochopením ze strany městské samosprávy obávající se znemožnění nově plánované výstavby. Stojí však za zmínku, že například v Praze je památkovými zónami chráněna v podstatě veškerá historická zástavba a rozvoji města to nijak nebrání. V kauze pozdních zápisů tak obecný zájem památkové péče ustupuje ryze úřednické chybě, kterou by při troše dobré vůle mělo jít napravit politickou cestou nebo alespoň napomoci jejímu řešení výrazným navýšením pracovníků příslušného odboru ministerstva kultury.

Jan Gabriel, Jiří Fojt, Jiří Nenadál, Krajský národní výbor v Ústí nad Labem (dnes Magistrát města), 1959-1961. Foto: Ondřej Kořínek, Wikimedia Commons

V současnosti probíhá ideální forma prohlašování památek následovně: vlastník, uvědomující si hodnotu svého objektu, podá písemný návrh na ministerstvo. To ho vyhodnotí jako opodstatněný a vyžádá si od příslušného odborného pracoviště Národního památkového ústavu vypracování návrhu (popis objektu, jeho historie, exaktně stanovené hodnoty a doporučení poradní komise ředitele složené ze zástupců odborníků a odbornic z regionu). Na základě návrhu ministerstvo zahájí řízení a čeká na vyjádření úřadů obce s rozšířenou působností a kraje. Pokud jsou všechna stanoviska kladná, je památka prohlášena.

Málokoho překvapí, že tento postup z praxe známe z minima případů, zejména u objektů ve správě katolické církve (kostely a fary). Většina návrhů na prohlášení totiž přichází majitelům dotčených budov navzdory nebo za jejich pasivního nesouhlasu (často v případě staveb ve veřejném majetku). Ambivalentní pohled veřejnosti na památkovou ochranu – rádi jezdíme na výlety do hezkých měst a na hrady a zámky, ale náš dům by památkou být neměl – jistě souvisí s protežováním nedotknutelnosti osobního vlastnictví, které se u nás rozvinulo po revoluci. Úkolem památkové péče ztělesněné ministerstvem kultury a památkovými ústavy je tedy najít balanc mezi univerzální potřebou chránit a osobními pohnutky vlastníků. Takový balanc bohužel ve velké části mediálně více či méně známých kauz vyznívá v neprospěch veřejnosti a nahrává především majitelům z řad developerů.

Památkou se nestal ani modernistický dům na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice, ani brutalistní komplex Transgasu, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Ještěd v Liberci nebo postbruselský Ingstav v Brně. Není tajemstvím, že velká část neúspěšných návrhů na prohlášení náleží stavbám vzniklým od 60. do 80. let minulého století. Jakkoliv je tato etapa naší výstavby již přinejmenším desetiletí námětem seriózních vědeckých prací i celých mnohaletých výzkumných projektů podpořených z veřejných rozpočtů (v jednom případě dokonce vedeném generální ředitelkou Národního památkového ústavu), uznání její hodnoty státní ochranou zůstává sporadická. Naopak před několika lety došlo na žádost vlastníka ke zrušení památkové ochrany brněnského hotelu International, perly bruselské architektury. Snaha zdejšího památkového ústavu o znovuprohlášení narazila na lhůty ministerstva kultury. Žádné totiž nejsou. Pokud se osobně neangažuje přímo ministr či ministryně, záleží časový harmonogram prohlašování čistě na schopnostech, možnostech a vůli konkrétního úředníka. V problematických případech pak rezortní rozkladové komise.

Jindřich Kumpošt, Okresní nemocenská pojišťovna v Brně (dnes Poliklinika Zahradníkova), 1922-1924. Foto: Matěj Kruntorád

Poválečné památky často trpí cejchem doby vzniku, přestože stylově si leckdy nezadají se soudobou architekturou demokratických režimů. Je všeobecně známo, že cíle komunistického zřízení nehleděly na finanční náročnost projektů, avšak mnohdy ani na jejich urbanistický kontext. Vzniknout tak mohly výjimečné a svérázné stavby, a to jak svým architektonickým výrazem, tak problematickým vztahem k okolí. Kontext a urbanistické struktury jsou pro českou (československou) památkovou péči poměrně stěžejními pojmy, hrající při prohlašování památek zásadní roli. Nikdo nepochybuje o tom, že například jihlavský Prior postavený vprostřed náměstí na místě historické zástavby památkou nikdy nebude. Jenže není ani kvalitní architekturou, což například zanikající Transgas nepochybně byl.

Na druhou stranu památková ochrana nemá sloužit jako poslední možnost záchrany stavby před zánikem. V takovém okamžiku je totiž většinou již pozdě, jelikož se rozeběhlo stavební řízení nebo developer či jiný vlastník koupil objekt v dobré víře, že není chráněn, a tedy ho může nahradit stavbou novou. Není nakonec problém v nastavených rozhodovacích procesech společnosti jako takových? Nebo v památkářích, kteří neumí dostatečně dobře vysvětlit svá stanoviska? Architektura definuje náš životní prostor a již z principu její podoba nemůže být výsledkem přání jednotlivce a je nutné ji korigovat. Fungující památkové péči ale překáží nedůvěra k odborníkům, kteří dokáží pregnantně ocenit kvalitní stavbu, což je třeba změnit.

Komentáře

    • Matěj Forejt

    Dobře, že takové články vycházejí. Jen ten ústecký magistrát na obrázku není od Rudolfa Bergra a už vůbec není z roku 1985, což je asi zřejmé na první pohled. Obrázek očividně správně ilustruje budovu zmíněnou v textu a popisek patří k nové části budovy stojící z opačné strany směrem do Mírového náměstí. Ani v ústecké poválečné architektuře ale už není třeba bloudit díky Hraničáři: https://issuu.com/mrkfnt/docs/arch_68_89_online

    • Romana Rosová

    Záslužný článek, jen upozorňuji, že za první republiky žádný památkový zákon neexistoval, stejně jako mezi lety 1850-1918, první zákon o památkové péči byl přijat až v roce 1958.

    • Matěj Kruntorád

    Popisku opravíme, vloudila se chyba :)

    • Matěj Kruntorád

    Dobrý den, máte samozřejmě pravdu. Za nepřesnost se omlouvám, v hlavě jsem to měl poskládáno správně, ale výsledný text se v tomto poměrně podstatném detailu pravdě zbytečně vzdálil.

    • Pavla V. Černochová

    Zajímavý článek. Díky. Jen bych podotkla, že ty budovy ve veřejném majetku – zejména obecním – nebývají prohlašovány často za „pasivního nesouhlasu“ správce majetku (protože radnici prostě nelze označit za vlastníka), ale mnohdy bývají prohlašovány (nebo spíš neprohlašovány) za jejich velmi aktivního nesouhlasu. Ten je vyvolán často zištnou motivací politických reprezentantů obce – prostě to dělají pro někoho, kdo si chce například nemovitost koupit a zužitkovat pozemek a pod. A je úplně jedno, že na jiném místě v obci se chlubí příkladnou péčí o památky. Jediný, kdo může v takové situaci věci pomoci, je aktivní veřejnost. Dovolím si uvést příklad: Našemu spolku se v Blatné podařilo získat tolik podpory odborníků a publicity pro vilu Fialu, že byla po třech letech prohlášena i přes rozklad podaný městem coby vlastníkem objektu. Tím, že se obec vymezovala vůči naší aktivitě za záchranu této památky, se sama znemožnila velmi podivnými, nekvalitními vyjádřeními v rámci řízení a v podstatě se diskreditovala. Bohužel, stále jsou to ti samí zástupci obce, kteří jsou teď povinni se o novou kulturní památku starat. A jelikož „oni to přece nechtěli“, přistupují k ní velice macešsky a naše nabídky na spolupráci ignorují.

    • Radomíra Sedláková

    Díky za článek. Ukazuje, že při takovém komplikovaném a na dlouhou dobu počítaném procesu vyhlášení budovy z památku, jsou ti, kdo chtějí bourat, ve výhodě. Považuji za dost smutné, že k tomu, aby nějaká budova byla uchráněna totální devastace či devastujících zásahů, musí být ochráněna právně, ze zákona. Myslím, že by třeba mohlo stačit, kdybychom se naučili architektuře rozumět, pochopit její hodnoty a ctít je. Míra úcty k hodnotné a inspirativní práci předchozích generací je někde blízko nuly (snad ne ještě všude v záporných hodnotách). Jistě, péče o starší stavbu je náročnější, ale člověk v ní dostává hodně navíc – a to i ve stavbách z dob nedávných, tedy teď už vlastně do dávna pomalu přecházejících – Transgasu by bylo 50 let za 5 let, stejně jako Thermalu.

    • Jan Sommer

    S těmi znalostmi samozřejmě máte pravdu. I když se v principu může stát, že teprve po získání náležitých znalostí někdo zjistí, že nějakém typu či období nemá cenu věnovat zájem. Ale přesto je to klíčové. Přitom ale mnozí považují za poučeného toho, kdo si myslí to, co oni sami. Takže se podceňuje hledání cest ke sdílení znalostí. Třeba knih jsou teď skoro neučtitelné spousty. Totéž webů. Možná i aplikací. Ale např. diskusní fóra na webu NPÚ neexistují. Tím nechci říci, že by vše řešila, jen, že to je platforma citelně výběrová a jednosměrná. Tím spíše oceňuji zde zahájenou autorskou sadu článků. A nakonec i to, že plně využívá „techniku“ webu/blogu vč. aktualizací na podněty z diskuse apod.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *