Toužení pod dohledem

V rámci celoročního kurátorského cyklu Edith Jeřábkové v Galerii Kurzor, který se – velmi zjednodušeně řečeno – věnuje kontrole a vytváření emocí, zde sólově vystavuje britská umělkyně Sidsel Meineche Hansen. Ve své tvorbě Hansen zdůrazňuje vliv pornoprůmyslu nebo farmaceutických společností na lidské tělo a emoční prožívání, přičemž jejím dílům podle kritičky Terezy Rudolf nechybí výtvarná kreativita a odlehčující nadsázka.

Toužení pod dohledem

Výstava dánské umělkyně Sidsel Meineche Hansen žijící v Londýně, kterou v rámci ročního kurátorského projektu Edith Jeřábkové představuje galerie Kurzor, pracuje s explicitním erotickým obrazem, jehož politický kontext spočívá v kritice systémového a institucionálního fungování. Lidské tělo je na výstavě Live Life Well® vyobrazeno pomocí digitálních 3D modelací, z nichž některé byly vytvořeny přímo pro videa, ale jiné pocházejí z internetových databází, čímž reflektují paušálně využívané – především ženské – digitální tělo. Modelované avatarky se pak obvykle objevují v počítačových hrách nebo hrách pro dospělé, které jsou rozrůstajícím se odvětvím pornoprůmyslu. Co ale v první chvíli vypadá jen jako do formy umělecké white cube cizelovaná scéna z virtuálního pornovidea, se ukazuje být hlubší a promyšlenou kritikou, které nechybí výtvarná kreativita a odlehčující nadsázka.

Video DICKGIRL 3D(X) v rámci instalace upomínající svou podobou zavěšení na dřevěné konstrukci šibenici nebo gilotinu využívá i skrze soundtrack, který zní celou výstavou, jednoduchý rytmus. Určitá vulgarita zvuku, který pracuje i s prvky jakýchsi bestiálních skřeků, se prolíná s vizuálním rytmem morfující scény, v níž avatar s ženskými tvary a penisem zářícím digitálními číslicemi proniká do druhé hmoty, která ze všeho nejvíce připomíná ještě měkkou pravěkou hliněnou figurku typu Věstonické Venuše. Repetitivní pohyb hmoty zadku a dalších tělesných komponent, na které se v pornografii většinou zaměřuje pozornost, hypnotizuje a vyčerpává zároveň. Nejen DICKGIRL 3D(X), ale i další dvě vystavená videa – NO RIGHT WAY 2 CUM a Seroquel® – se každé svým vlastním způsobem stáčí k odcizenosti těla a jeho komercializaci. Navíc přemíra pornografických obrazů (v širším slova smyslu jakékoliv fetišizované zobrazení objektů touhy) vede k postupné otupělosti. Vzpomeňme si jen na jakoukoliv návštěvu obchodu IKEA nebo jiného supermarketu.

Sama umělkyně mluví o neuróze jako jakémsi příznaku fungování současného světa. Současně to ale může být i apatie a deprese jako protipól extatické mánie, v jehož rytmu dráždí odlišné údy na videích jiné tělesné partie. Odpovědí na nevyzpytatelnou náladu jednotlivce jsou v současné době hojně předepisované drogy, což je, jak dodává Hansen s odkazem k Michelu Foucaultovi, jeden ze způsobů společenské kontroly. Hansen navrhuje dívat se na současný svět antidepresiv jako na svého druhu vězení, neboť mimo jiné potlačuje i vůli k vlastní destrukci. K tématu politické roviny psychofarmak zajímavým způsobem přispěla také před nedávnem vydaná kniha v edici .txt – Iné telá, která na rozdíl od přístupu Hansen, který je v lecčems úmyslně obecnější, zakládá svou sílu na osobní výpovědi pisatelek. Tržně farmaceutickým pohledem na lidské tělo se Hansen zabývá ve videu Seroquel®, jež je kombinací nalezených videí pocházejících z reklamně edukativních kanálů farmaceutických společností, zobrazujících účinky odlišných léčiv, a vlastní více agresivní a emotivní animací sebedestruktivního chování avatara.

Současný systém stále ještě potřebuje lidská těla jakožto konzumenty produkce, což je nastavení, z něhož jde vyjmout snad veškeré lidské emoce kromě touhy. Snad právě proto je přehlížený prostor emocí podstatným prvkem celoročního kurátorského konceptu Edith Jeřábkové. Odlišným způsobem se otiskl i v předchozích výstavách, ať už to byla dvojvýstava Marie Lukáčové a Jiřího Žáka (Moréna Rex & The Incantation of the Real), nebo předchozí výstava umělkyně Oreet Ashery (Umíráme, jak žijeme). Dvanáctidílný seriál Revisiting Genesis, jenž byl ústřední prací výstavy Oreet Ashery, reflektoval politickou rovinu umírání. Celkové uchopení tématu z mnoha provázaných úhlů a autobiografická rovina práce, která do vyprávění vracela upřímnost a místy i trapnost, se mísila s často přehnaně komponovaným stylem scény a stylizací herců a hereček. Důležitou součástí práce původem izraelské umělkyně žijící v Londýně je ironie, nadsázka a humor. Nejpůsobivější mi ale na celé sérii přišla míra přímosti a s ní související již zmíněná trapnost, která k lidskému životu patří, přestože se ji snažíme usilovně potlačovat či zakrývat. Pocit nepatřičnosti našeho konání – či samotného pohledu – nás může zastihnout i v kontextu díla Hansen. Ta ve své práci rovněž pracuje s citlivým momentem „přistižení“ diváka, které může zažít v konfrontaci s jinými návštěvníky výstavy u sledování rádoby pornografických záběrů.

Navzdory vysoké míře modelů nahých těl, kterými současná výstava v galerii Kurzor oplývá – ať již jde o videa, nebo sochu ženy, jejíž hlava je celá zakrytá tlamou hada, který na tělo sedící v kancelářské židli plynule navazuje –, je výsledný pocit těžce antierotický. Mnohem výrazněji vystupujícím tématem, pro nějž je virtuální pornografický průmysl jen jakousi odbočkou, je samotná povaha práce. Automatizované sexuální uspokojení pomocí robota (Hansen pracovala v předešlých výstavách i s figurínami) poukazuje na automatizaci práce, kterou ale stále paralelně vykonávají i živí lidé. Následná relativizace vztahů uživatelů k erotickým objektům, a přeneseně k lidským subjektům, tak může mít neblahý efekt na vztahy v reálném světě. Hansen využívá počítačově generovaných a virtuálně šiřitelných modelů, aby skrze jejich analýzu, jakožto analýzu určité části popkultury a konzumní zábavy, nacházela hlouběji zakódované společenské hodnoty a postoje. „Když souložíte s předmětem, je to masturbace, zatímco souložení s člověkem je sex,“ dodává umělkyně v rozhovoru s kurátorkou výstavy, který je přítomný jako doprovodný text, aby zproblematizovala roli lidsky vypadajících sexuálních robotů.

Výstava tak rozevírá škálu propletených otázek. Oproti předchozím výstavním projektům je daleko přímější, její vizualita je iritující a jednoznačně provokativní. Čímž nemám na mysli pouze obrazy, kde z 3D vulvy prýští pramen ženské ejakulace, ale také animované zobrazení injektizace smrtelné drogy používané pro eutanázie nebo popravy. Tímto směrem může být výstava divácky vděčná a jednotlivé obrazy samy dostatečně kritické bez doplňujícího textu nebo bližší znalosti kontextu. Ovšem to, že autorka volí právě obrazy spojené často i se sexuálním průmyslem, nám může v obecnější rovině říkat něco o povaze obrazů, které sami denně více či méně dobrovolně konzumujeme, a o spotřebě vizuality a přejímání nelidského chování na lidské na úkor přímých vztahů a člověčí časovosti.

Sidsel Meineche Hansen / Live Life Well® / kurátorka: Edith Jeřábková / Galerie Kurzor / Praha / 1. 11. – 8. 12. 2019

Foto: Filip Beránek