Výstava slovenského uměleckého kolektivu APART v kočárovně Colloredo-Mansfeldského paláce hledá odpověď na otázku, jak jsme se dostali do současného stavu klimatické krize, a to prostřednictvím vhledu do nedávné minulosti i do vývoje technologií. Podle kritika Martina Vrby ale není důsledná ve své vlastní sebereflexi a nenabízí žádná východiska, což by měl být jeden z ústředních úkolů současného umění, jež se zabývá ekologickými tématy.

Katastrofy jsou nejkrásnější v galerii

Je čím dál zjevnější, že důsledky akcelerujícího postupu klimatické krize se odrážejí mnohými způsoby i ve světě umění – od vyhlašování klimatických nouzí až po samotnou tematizaci změny klimatu v rámci umělecké tvorby. Přesto se ale nelze ubránit dojmu, že je současné audiovizuální umění ve skutečnosti silně rezistentní vůči jakýmkoliv výraznějším změnám, které by pro ně měly z klimatické krize vyplývat. Vyhlašování klimatických nouzí ze strany uměleckých institucí je především symbolickým krokem, u něhož je otázkou, zdali něco skutečně znamená. A stejně tak umělecká produkce chápe klimatickou krizi nikoli jako pozvánku, jak redefinovat svoji formu, ale jako jeden z dalších obsahů pro tvorbu děl, která dál nerušeně plují galerijním časoprostorem.

Jinými slovy – stávajícímu světu umění se (alespoň u nás) nedaří uchopit klimatickou krizi jako existenční hrozbu a zůstává na rovině její estetizace a konceptualizace – jako předmět uměleckého výzkumu, díla nebo veskrze morální institucionální sebereflexe. Vycházím zde nicméně z osobního přesvědčení, že pokud vědomí klimatické krize člověka a jeho chování nezmění, nepochopil ji správně.

Pramálo totiž záleží na uhlíkové stopě galerijní produkce nebo umělecké institucionální infrastruktury obecně (snad s výjimkou průmyslového designu a architektury, jejichž (ne)ekologičnost má relativně významné systémové důsledky). Řešit vlastní uhlíkovou stopu má smysl na úrovni osobní a institucionální integrity, nicméně péče o vlastní dekarbonizaci se nemá stát moralistním fetišem, kterým by se měl zastírat holý fakt, že pokud se naše fosilní civilizace sama v dohledné době nemá stát další fosilií v geologických vrstvách planety, musí projít zcela bezprecedentní transformací. A to ve všech ohledech.

Nutné změny čekají i svět umění a všechno a všechny, kdož se v něm nachází. Vyhlášení klimatické nouze tudíž nemá být jen symbolickým aktem, jímž se ukazuje světu vlastní eticko-ekologická uvědomělost, ale je na místě jej chápat jako všeobecný poplašný signál, kterým se veřejně oznamuje, že se nacházíme ve stavu klimatického ohrožení. Pro umělecký svět to znamená vědomí, že nad ním visí Damoklův meč, a také nutnost nalézt vlastní odpovědi na to, co pro samotné umění znamená mitigace, resilience a adaptace na změnu klimatu. Tedy jaká je jeho role v procesu snižování dopadů klimatické krize, jak vytvořit odolnější a paralelní institucionální infrastrukturu, nezávislou na dosavadních státních a privátních penězovodech, které mohou rychle vyschnout, a konečně jak proměnit samotné sebepojetí umění, doposud relativně nerušeně spočívající v semiautonomii světa fungujícího tak trochu pro sebe sama, zatímco se z celé biosféry stává poušť. Stejně jako klimatolog už nemůže být jen vědcem, ani umělec nemůže být jen umělcem.

Vědomí a jeho objekty

Jak má ale po všech eko-artech vypadat umění skutečně poznamenané klimatickou krizí? Jednou z možností je překonání subjekt-objektového rozštěpení světa tak, jak jej známe především z (průmyslové) modernity. V takovém pojetí fungují umělecká díla zpravidla jako pouhé objekty – předměty lidské, subjektivní zkušenosti, a nikoli jako artefakty, které utvářejí jeho svět. Jakmile se stane umění jen praxí produkce objektů, je snadné kolem něj vytvořit separátní muzeální a galerijní infrastrukturu a vytvořit tak onen „svět umění“ fungující v rámci funkcionálně diferencované modernity. Platí to z velké části i pro současné ekologické umění, které jen vzácně opouští zdánlivé bezpečí galerijních zdí a ustálených uměleckých médií, případně se obrací k lidské subjektivitě a autoterapeutické práci s klimatickým žalem.

Jednou z podob lidské subjektivity, která chápe klimatickou krizi jako předmět své umělecké praxe, je i slovenský kolektiv APART, jehož práce jsou aktuálně ke zhlédnutí v Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy. Tvorba tohoto mladého kolektivu je obecně „up-to-date“ už jen tím, jak nasává současné myšlenkové trendy, témata, technologie i jejich reflexe, a není tedy divu, že se posouvá od akceleracionismu, spekulativního realismu nebo xenofeminismu ke klimatické krizi, která si v posledních měsících a letech ukusuje čím dál více z naší pozornosti. Je ale klimatická krize jen jedním z dalších témat mezi jinými tématy? Politickou tendencí uprostřed mnoha jiných?

Z přítomné instalace nesoucí název Surface Depression and the Emergence of New Habitats a videoeseje s názvem The Most Beautiful Catastrophe se spíše zdá, že umělecké uchopení klimatické krize v tomto případě nevedlo k proměně umělecké praxe samé. Krátký film, zachycující zkorodovanou industriální estetiku uhelného dolu a elektrárny ve slovenských Novákách, společně s lokální krajinou, není o nic více než neosobní meditací, kterou nás provází somnambulní hlas, a ve výsledku tak nevybočuje z formálního slovníku současné umělecké praxe. V doprovodném textu je sice přítomný sympatický a pravdivý apel na to, že „potřebujeme radikální politickou a technologickou obrazotvornost, která překoná představy o tom, jaké jsou limity a možnosti jednotlivých lidských těl“, nicméně je přinejmenším sporné, nakolik se takový záměr daří samotným autorům naplnit, nebo zdali spíše nezůstal u pouhé proklamace do budoucna. Pokud k tomu připočteme způsob, jakým se videoesej staví k dopadům starého, fosilního socialismu a jeho utopické energie, která vyústila v tragickou dystopii, otevírá se před námi začarovaný kruh rezignace. Takový přístup se ale stává luxusem, který si nemůžeme dovolit. I nám – a potažmo celému globálnímu Severozápadu – začíná téct do bot a současná situace volá po změně dosavadního přístupu, propojujícího minulost s přítomností, protože nám mezi prsty rychle protéká veškerá budoucnost.

Teoretická pozice umění

Možná bychom měli hovořit také o dosud nepojmenovaném žánru „umění proklamací“, které zvláště v posledních letech divoce bují – politické umění často proklamuje nutnost a potřebnost tisícera věcí (a mnohdy velmi správně), ale zároveň donekonečna odkládá jejich naplnění, a tedy vlastní proměnu. Možná, že v ideálním případě by žádné verbální proklamace neměly být nutné, ale díla sama by byla ztělesněním a vyjádřením toho, co je potřeba vyhlašovat do světa jako nezbytné. V opačném případě pak nezbývá než se společně s autory procházet košovsko-laskárskými mokřady na středozápadním Slovensku, které se těší umělecké pozornosti patrně proto, že je za nimi patřičně bizarní příběh – vznikly totiž jako „vedlejší produkt podzemní těžby uhlí poblíž horní řeky Nitry“ a staly se tak materializací oné „nejkrásnější katastrofy“.

Čeho je ale materializací samotná výstava? Ze všeho nejvíce je uměleckým zpracováním volání po změně, které samo změnu nepřináší. Je dosud nenaplněnou ambicí geopoetické výzvy k tomu, abychom náš příběh psali společně s naší planetou – což je očividně snazší napsat na papír než realizovat jako skutečný umělecko-politický odpor proti geoinženýrské mentalitě. Onou kýženou změnou jistě nebude ani ve videu přítomná (post)apokalyptická estetika, která propojuje mokřady, korodující fosilní infrastrukturu a pouťový kýč s ohlédnutím za dystopickým koncem někdejší socialistické utopie. Stejně tak jí nebude ani instalace reflektující komoditní fetišismus v intencích postinternetového umění (pokud takové označení ještě něco znamená). S nástupem klimatické krize se otevírá před uměním cosi bezprecedentního a je vlastně podezřelé, pokud by to umění reflektovalo bez skutečné proměny sebe sama. Na výstavě kolektivu APART to snad vypadá, jako kdybychom měli v zásadě ustálené formy výrazu, naplňované jen proměnlivým obsahem – to vše nesené uměleckou produkcí, určenou pro úzce vymezené galerijní publikum.

Je v jistém smyslu paradoxní, když se umění snaží zaujímat teoretickou pozici – jako svého druhu estetická (nebo konceptuální) výplň mezery mezi politickou teorií a aktivistickou praxí, čímž jen neúspěšně hledá své místo ve světě. Nakonec tím posledním, co slouží jako orientační kompas pro současné umění, je samotná galerijní infrastruktura, jejíž smršťování (v návaznosti na ideu nerůstu) bude jedním z prvních skutečně citelných dopadů klimatické krize na svět umění. Proměna umělecké praxe tak možná neproběhne vnitřní logikou dějin umění, jako spíše „vnějším“ zásahem logiky antropocénu, který je v současném umění tematizován, ale nikoli pochopen a prožit ve všech svých důsledcích.

---

APART Collective / Surface Depression and the Emergence of New Habitats / kurátor: Jakub Král / Colloredo-Mansfeldský palác / Galerie hlavního města Prahy / 2. 10. – 17. 11. 2019

Foto: Tomáš Souček, GHMP