Artalk.cz

Děti by to chtěly barevné

Až do poloviny listopadu trvá v Galerii Pitevna, která se nachází v prostorách Archivu Masarykovy univerzity v Brně, výstava Anny Hulačové nazvaná Rezidua kolektivizace. Podle autorky recenze Markéty Lisé zachycuje soubor soch paradox, který spočívá v kontinuálním drancování krajiny a necitlivém zemědělství, v čemž se současný politický režim neliší od toho předchozího. A právě vztah člověka ke svému okolí a bezprostředně k (české) krajině, která jej obklopuje, je téma, kterým se Anna Hulačová ve své umělecké práci i aktivistické činnosti aktuálně zabývá.

Děti by to chtěly barevné

Ze soch Anny Hulačové vždy čišela archaická krása a divokost, něco velkého z minulosti, co žije a dýchá společně s námi. V brněnské Galerii Pitevna, která slouží jako výukové pracoviště pro studenty Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, je minulost tematicky zúžena na to, co nám zbylo. Něco, co jsme si z minulosti přinesli, dokázali jsme to pojmenovat, a pak jsme zapomněli.

Venku před námi leží zničená, polomrtvá a vyschlá pole, naše dědictví. Jak to vypadá uvnitř? Soubor soch-objektů doplněných kresbami, reliéfy na zdech, vše v šedobílé. Děti by to chtěly barevné, říkají.

Klidné bílé stěny a podlaha dvou místností galerie, v první se nachází šedé betonové objekty, z nichž jeden tvarově připomíná drobnou podnožku ze starého zámku, jiný televizi z modernistického filmu, pak houby a hlava-citron, v druhé místnosti, skoro bílé, jsou spící včelaři a z nebe se snášející kosmonauti, šlehačkoví lidé; svět mnoha barev, trochu v šedé, ne smutné, ale v šedobílé, která nechává vyniknout podobnostem i odlišnostem. V kratičkém textu, který výstavu doprovází, čteme, že „betonové objekty vycházejí ze sovětského tvarosloví či brutalismu“ a jsou paradoxně propojeny tématem kolektivizace, které je vnímáno jako něco patřícího do minulosti. To zavádí diváka k myšlenkám o kontextu a o proměnlivosti vnímání samotných soch, k jejich obsahu, který primárně vychází z materiálu a hmoty a je určovaný historií. Tvar je stejný, proměnilo se jen jak jej vnímáme, od násilné kolektivizace v padesátých letech po dnešní monopolizaci a monokulturizaci danou velkými zemědělskými koncerny.

Výstava Rezidua kolektivizace (jednak a nepřímo) hovoří o tom, co nám zbylo – na poli zemědělství, z kolektivizace a s ní spojené používání techniky a chemie; v rovině asociací pak o tom, co to v nás zanechalo. Anna Hulačová se narodila v roce 1984, náleží tedy ke generaci, kterou kolektivizace zemědělství přímo nezasáhla, pronikla k ní skrze rodinnou paměť. V osmdesátých letech spravoval krajinu a půdu socialistický stát, často kritizovaný za svůj necitlivý přístup drancující přírodu. Ale ani současný politický režim, skrývající se pod vlajkou svobodného a volného trhu, se nechová jinak, dnes se drancuje pro soukromý zisk. Minulý režim tak připravil půdu několika dravcům, kteří v klidu pokračují ve vykořisťování a ničení více či méně lidského světa. Zajímavá může být i představa, že úhel pohledu na takové ničení přírody není určen tím, na které straně politického spektra stojíme.

Zcela jistě sem ale nezapadá spojení „péče o krajinu“. Současný stav zemědělské půdy a krajiny, tak jak o něm mluví a píšou nezávislí odborníci, je katastrofální. Mluví se o potřebnosti a nevyhnutelnosti změny, ale zároveň už dlouho vše zůstává při starém. Pro Annu Hulačovou byl a je v tvorbě důležitý dialog, je patrný v duálním uspořádání některých soch, zároveň sochy samy vedou svým materiálovým zpracováním dialog napříč jednotlivými obdobími. Mezi dávnými časy a současností. Kosmonauti přicházejí z jiné dimenze, snoví, a přesto reální; miliony lidí už prošly kolem reliéfu z Anděla. Na protější stěně se včelaři se zavřenýma očima a sepnutýma rukama obracejí k nebi. Zbylo nám toho mnoho i hezkého, jsme tím obklopeni. Jestli stačí „být obklopen“ mě vrací o pár řádků zpět, k dialogu a jeho důležitosti. Dialog je zde veden mezi dvěma barvami, šedá vjíždí do prostoru bílé, malý zoubek (nebo snad kořínek) na skejtu si to sype z uzemněné doby fantastických tvarů nesoucích v sobě materialismus do lehkého bílého světa včel, vesmíru a ducha. Všechny sochy spolu jemně tvarově i významově souvisí a spojení včelařů a kosmonautů je tajemné a nečekané. Můžeme zde číst jistotu existence světa, který není hmatatelný, ale přesto v něm žijeme a jsme jím okouzleni.

Jenže teď jsme v pevném vztahu k hmotě, můžeme zde jednat, a to i jinak než jen prostřednictvím umění. Anna Hulačová je proto také aktivní na poli boje za záchranu zemědělské půdy, společně s Lenkou Vítkovou a Edith Jeřábkovou jsou autorkami petice Stop glyfosátu (Země bez Roundupu), jejímž cílem je prosadit zákaz plošného využívání herbicidu Roundup v České republice. Jako členka sdružení Nekluč sází, spolu s dalšími lidmi, stromy ve vesnici, ve které žije, a v jejím okolí. I bez těchto informací však zůstává výstava silným povzdechem v proudu času, který lze prožít. Citlivost vyvolaná bezprostředním zájmem o okolí a chutí něco měnit ve světě zde promlouvá skrze chladný beton, bílou sádru, která nese negativní stopy řezbářského dláta (opět jakoby vzpomínky na minulé), černobílé kresby a všudypřítomné portréty hmyzu. Tam, kde dnes slova selhávají, protože vyvolávají paniku a strach a paralyzují naše jednání, nás sochy, které mluví o tom samém, rozechvívají.

Jako malá, v osmdesátých letech, jsem byla fascinována tím, jak vymírají některá zvířata, a četla jsem seznamy v červených a bílých knihách, pocit smutku beznaděje byl strhující. Tento pocit setrval, učinili jsme jej životním pocitem. Setrvávat ale dlouho ve smutku způsobí buď smrt, nebo vyvolá nutnou sebeobranu: raději žít bez zničujících emocí, raději v šedé. To je to, co zbylo, a venku už toho také moc nezbývá, respektive zbývá, jsou jich miliony, ale pomalu rychle mizí a my jsme stále jaksi apatičtí. Kde chybí barvy, tam postrádáme i emoce, které do nás vstupují a které probarvují náš svět. Zaléváme květiny za oknem. Čteme zprávy. Děti by to ale chtěly barevné.


Anna Hulačová / Rezidua kolektivizace / kurátor: Petr Kamenický / Galerie Pitevna / Brno / 3. 10. – 15. 11. 2019

Foto: Michaela Dvořáková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *