Mechanismy paměti

V MeetFactory momentálně probíhá další výstup čtyřletého projektu Lucie Česálkové a Kateřiny Svatoňové, které zkoumaly fenomén Laterny magiky v širokých uměleckých, kulturně-společenských a ideologických souvislostech. Po vydání obsáhlé publikace a brněnské výstavě se zde vedle muzeálně prezentované části objevují také díla současných umělců, kteří na Laternu magiku reagují. „Můžeme nalézt podobné strategie také v dílech současných umělců, která byla do výstavy zahrnuta, nebo se jedná o nerelevantní a nadbytečnou snahu kurátorek o aktualizaci již vyčerpaného média?“ ptá se v recenzi Kamila Huptychová.

Mechanismy paměti

Zapomnění a následné reduktivní a zkreslené rozpomínání – přesně tomu se výstava Laterna magika: Paměť experimentu v Meetfactory snaží vyhnout. Vedle obsáhlé publikace Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky představuje tato výstava další ze série výstupů čtyřletého výzkumu Lucie Česálkové a Kateřiny Svatoňové, které společně s prezentací archivních materiálů důkladně rozkrývají i široké kulturně-společenské a ideologické souvislosti Laterny magiky jak v tuzemském, tak v mezinárodním kontextu, a upozorňují tak na důležitost komplexního a kritického čtení tohoto mnohovrstevnatého fenoménu. Můžeme nalézt podobné strategie také v dílech současných umělců, která byla do výstavy zahrnuta, nebo se jedná o nerelevantní a nadbytečnou snahu kurátorek o aktualizaci již vyčerpaného média?

Laterna magika, neboli multimediální představení spojující filmovou projekci na několik pláten s živými vystoupeními herců, tanečníků a hudebníků, vznikla jako součást kulturní a politické reprezentace Československa na EXPO 58 v Bruselu. Historické, technologické, mocenské a mnohé další souvislosti tohoto experimentálního projektu jsou prezentovány prostřednictvím rozměrných svítících boxů, které mohou navozovat dojem téměř muzeální expozice. I přes množství a délku textů je ale patrné, že se jedná o nezbytné minimum, kdy každý odstavec a věta byla volena uvážlivě, se snahou stručně a výstižně prezentovat výsledky několikaletého výzkumu, který vydal na čtyřsetstránkovou knihu.

Přestože výstava nemá za cíl rekonstruovat představení Laterny magiky, její druhá část, v níž jsou promítána původní pásma z bruselského pavilonu na plátna rozvěšená v prostoru, působí bez oné živé divadelní složky poněkud polovičatě. Na druhou stranu je s jistou nadsázkou možné vnímat jakožto performera samotného návštěvníka výstavy stojícího před projektory, který na filmových kulisách sehrává stínové absurdní drama v podobě zápasu se zamotanými sluchátky. Možnost vytvoření si vlastní audiovizuální koláže posloucháním zvukové stopy příslušící k jinému videu může být nezamýšleným a místy úsměvným zpestřením výstavy, ale i záměrným gestem architekta expozice Zbyňka Baladrána, pro nějž je příznačná manipulace a reinterpretace archivního materiálu. Ať tak či onak, čtení architektury výstavy jako svébytného uměleckého díla, které odhaluje možnosti manipulace paměti, může posloužit jako výchozí bod k hledání průsečíků mezi přístupem kurátorek k fenoménu Laterny magiky a současnými díly, která tvoří poslední část výstavy.

Ačkoliv byl Jakub Nepraš pravděpodobně vybrán v prvé řadě proto, že záběry z představení v Laterně magice jsou integrální součástí jeho audiovizuálních objektů, v jeho tvorbě lze nalézt možné spojnice s celkovou koncepcí výstavy. Neprašův hemžící se mikrokosmos s názvem Kultury totiž, podobně jako výstava, upozorňuje na existenci širšího rámce, kdy je nutné poodstoupit a soustředit se na celou strukturu. Jeho Louka je poté jakousi alegorií společnosti, kdy jednotlivé kameny zasazené ve dvou deskách pověšených proti sobě fungují jako živý systém, vstřebávají podněty z okolí, navzájem spolu komunikují a předávají si informace, které však pokaždé trochu pozměňují.

Díla zahraničních rezidenčních umělkyň Meetfactory, Any Latini a Amelie Tan, nezatížených tradicí, odkazem ani zkušeností Laterny magiky, představují volnější, ale v principu analogickou reakci. Cílem díla Jeskyně, jehož autorkou je prvně jmenovaná, je vyvolání úvah o pojetí našeho vnitřního těla a zpochybnění konceptu reality, kdy za poslechu Platónova podobenství o jeskyni divák pozoruje v odrazu zrcadla projekci rentgenových snímků na své tělo. O takovéto síle účinku díla spíše pochybuji, jelikož projekce s divákovým tělem ve skutečnosti nikterak nekomunikuje a z čtyřmetrového snímku hrudního koše na divácké tělo dopadnou zhruba dvě a půl žebra. To činí z projekce pouhou kulisu odrazu, která nenabízí slibovaný efekt, kdy „vidíme sami sebe v zrcadle, jako by nás obývaly zcela nové prostory, a začneme se cítit v našich vlastních tělech cizí“. Silně rezonující je ale poslední věta audionahrávky, která se ptá, zda po vyvlečení z jeskyně na světlo můžeme věřit tomu, co je nám nyní nově předkládáno jako pravdivé. Současně se tak otevírá, patrně nezáměrně, další možné čtení díla druhé umělkyně s názvem Levá scéna na pravou scénu, pravá scéna na levou scénu, kdy vyvstávají pochybnosti, zda je živý přenos pohledu ven skrze čtveřici oken v prvním patře Meetfactory promítaný na zeď (a působící jak okno z oné jeskyně) skutečně živým přenosem a zda je vůbec to, co vidíme, realitou. Nemožnost se rozpůlit, vyběhnout ven a ověřit viděné vyvolává poněkud palčivý pocit, který je ale charakteristický pro běžný každodenní střet s přemírou informací a zpráv.

Patrně nejpůsobivější součástí výstavy je poté instalace s názvem FLOOD Michaela Bielického a Kamily B. Richter, která se nachází vydělená od hlavní expozice v přilehlé Galerii Kostka. Nebývale vysoký strop zde byl vytěžen na maximum a až k zemi z něj splývají pruhy poloprůsvitné síťoviny, na níž jsou promítána ze čtyř stran písmena, která se pohybují a víří směrem vzhůru a symbolizují tok informací v dnešní digitální době. Při vstupu mezi závoje se divák začíná v dynamické projekci příznačně utápět a pohled jakýmkoliv směrem vyvolává silnou nevolnost, ostatně velmi podobně jako pohyb „na síti“ v mnohých internetových diskuzích. Zde máme ovšem možnost z proudu vystoupit a pohlédnout na monumentální kubus z odstupu. Je otázkou, zda je možné se z ideologií, jichž jsme součástí, podobně snadno vymanit. Pravděpodobně ne, ale jak výstava, tak zmíněná díla nás účinně vedou k překonávání zrádných mechanismů paměti, učí nás způsobům dekonstrukce historie, ale i žité skutečnosti z různých perspektiv a úhlů, a navádí nás k nedůvěře a podezíravosti vůči tomu, co je nám překládáno jako pravda a realita.

Michael Bielický a Kamila B. Richter, Ana Latini, Jakub Nepraš, Amelia Tan / Laterna magika: Paměť experimentu / kurátorky: Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová / Meet Factory / Praha /27. 9. – 10. 11. 2019

Foto: Katarína Hudačinová