Artalk.cz

Peníze, nebo život? K etice financování umění

Jaké jsou hranice financování umění? A jaké názory zaznívají v rámci umělecké scény? Je možné vytvářet adekvátní formy spolupráce, nebo je třeba některé formy finanční podpory umění odmítat? Kde je hranice mezi jednáním jednotlivce a kde začíná systémový problém? Takové otázky zazněly v rámci diskuze Peníze, nebo život, kterou uspořádal Artalk společně s platformou Artyčok.TV na konci letošního září. Společná diskuze měla formát pléna, přičemž na začátku večera buď vystoupili se svými příspěvky pozvaní hosté a hostky (Marek Pokorný, Karina Kottová, Petr Dub, Jiří Ptáček, Martina Smutná, Tomáš Vaněk, Václav Drozd, Miloš Vojtěchovský, Hana Janečková), nebo byly přečteny texty od těch, kdo se nemohli dostavit (Adéla Součková, Anna Hulačová, Eliška Žáková a Christelle Havranek). Příspěvky, které v rámci diskuze zazněly, vydáváme v textové podobě, aby se s nimi mohla seznámit širší veřejnost. Některé příspěvky vychází doslova z proslovů řečníků a řečnic, jiné byly sepsány později (Petr Dub, Miloš Vojtěchovský).

Tomáš Vaněk

Z mého pohledu a institucionální zkušenosti vnímám jako jednu z citlivých otázek otázku tzv. obchodu se jménem. Jakým způsobem se ovlivňují dobrá jména aktérů, kteří si koupí, prodají umělecké dílo či finančně podpoří instituci? Ti, co mají hodně peněz, mají také možnost si koupit úplně všechno, a když už téměř všechno mají, tak to poslední, co zbývá ke koupi, je dobré jméno. Jedno jméno se dá vylepšit nákupem druhého lepšího jména. Připadá mi, že se obchod se jmény děje ve všech politických, sociálních a kulturních prostředích. Někdy lze takový obchod bez nadsázky připodobnit k obchodu s dušičkami, tak jako u vodníků v Čechách. A v neposlední řadě mě v souvislosti s obchodem se jmény zajímá, jak se v takových vztazích ustavují pozice nadřazenosti a poníženosti či závislosti a svobody, které se dostávají do hry jako silní herní činitelé. A nakonec mě zajímá i legitimní možnost odůvodnitelnosti jednotlivých rozhodnutí, jít do takového obchodního vztahu, odůvodnitelnosti v režimu mluvené řeči a na komunikačním poli.

Tomáš Vaněk je rektor Akademie výtvarných umění v Praze.


Martina Smutná

Svou účast na této diskuzi vnímám v souvislosti s mým „angažovaným“ postojem v rámci umělecké scény a mé vlastní umělecké produkce. Ta je také spjatá s působením v iniciativách, jakými jsou například Ateliér bez vedoucího. Zaměření těchto aktivit předurčují můj postoj k vydělávání si peněz prodejem děl určitým subjektům, firmám nebo lidem, jejichž činnost je neetická. Stejně tak bych byla v rozporu já sama, kdybych se svými postoji současně spolupracovala s těmito subjekty.

Do této komplexní a složité diskuze bych chtěla přispět sdílením zkušenosti se studiem na několika uměleckých školách v malířských ateliérech. Malba je ze své podstaty nejsnadněji komodifikovatelná a zhodnotitelná na trhu s uměním, takže se přímo předpokládá, že se prodejního systému zúčastníme.

Mé studium bylo provázané modlou prodeje obrazů, který se často děl tak trochu skrytě bez přímého kontaktu mezi aktéry prodeje. Během klauzur se očekávala přítomnost kupců, po klauzurách se šuškandou ukázalo, kdo byl ten, koho si kupec vybral. Nepřítomnost kupce dělala celou situaci ještě mysterióznější a zajímavější. Neřešilo se, co to dělá se studenty a studentkami samotnými, a už vůbec se neřešilo, co to dělá se samotnými uměleckými díly.

Naproti tomu byla v určitých kruzích znatelná, ale ne artikulovaná averze vůči grantovým systémům a institucionalizaci umělců. Ten pravý umělec si přece peníze na živobytí nemusí „vygrantovávat“.

Je třeba říci, že rozhodnutí neprodávat svá díla určitým subjektům má několik aspektů, z nichž považuji za velmi důležitý třídní aspekt. Není jednoduché mít odmítavý a ideologicky „čistý“ postoj, když studentce nebo studentovi chybí nějaké pevné zázemí, např. v rodině, která by ji během studia podporovala. Druhý aspekt se týká toho, s jakými lidmi a informacemi přijde studentka do kontaktu. Můj postoj nevznikl jen tak, ale byl budován skrze socializaci v určitých kruzích a přístupu k informacím, které bych si sama možná hledala obtížněji. Tím chci říci, že ideový postoj každého se utváří podle toho, k čemu a ke komu se dostaneme, a tyto cesty nejsou rovnocenné. Můj apel v rámci mého příspěvku je na zapojení otázky uměleckého vzdělávání do diskuze nad tím, jak se umělci a umělkyně živí a jaké jsou peníze, které v umění cirkulují.

Během studia na umělecké škole, které je postaveno na rozlišování mezi úspěšnými a neúspěšnými, nebylo snadné vytvořit si kritický postoj. Škola by měla vzdělávat a poskytovat informace všem rovnocenně, měli bychom mít jistotu v tom, že nás kriticky provede komplexností fungování umělecké produkce. Naše vzdělávání bylo často postaveno na osobních zkušenostech a osobně laděných názorech vedoucích, kteří rádi opakovali mantru o tom, že máme mytických pět let po studiu na to, abychom uspěli. O tom, že jsou to individuální zkušenosti, které nejde aplikovat plošně, a o tom, co je vlastně úspěch v umění, se diskuze nevedla. Obecně se za úspěch považuje schopnost se svou uměleckou produkcí uživit, což vyčleňuje ty, kteří se rozhodli neúčastnit se pochybných transakcí, a žijí náročný, prekarizovaný a psychicky vyčerpávající život z nahodilých příležitostí a omezených finančních zdrojů státní správy.

Na závěr bych chtěla zmínit pozitivní příklady financování umělecké scény. Zatímco cesta ke sběrateli jde přes viditelné úspěchy a posiluje propast mezi „slavnějšími“ a méně viditelnými spolužáky, ráda bych v tomto kontextu zmínila radikálně odlišné principy, které na Slovensku vytváří Fond na podporu umenia. Na základě analýzy potřeb tamní umělecké scény vzniklo například stipendium na podporu návratu žen po mateřské. Jdou tedy proti logice, ve které je nutné prokázat, kolik toho má umělec nebo umělkyně za sebou. Tady se naopak zviditelňuje, kolik toho nemohlo vzniknout kvůli pauze s dětmi.

Martina Smutná je výtvarná umělkyně.


Miloš Vojtěchovský

Otázky: Jaké jsou hranice financování umění? A jaké existují různé názory v rámci umělecké scény? Je možné vytvářet nějaké formy spolupráce, nebo je třeba některé formy finanční podpory umění (například od fosilního nebo exekutorského průmyslu) kategoricky odmítat?

Odpověď: Není těžké být neúprosný a zásadový, není lehké vyhnout se moralizování, na druhé straně nepodlehnout etickému relativismu. A není snadné dobrat se obecných stanovisek a hodnocení, pokud máte málo času a místa. Krátce: celá ta konvergence obchodnictví, módy, marketingu, liposukce a umění, které jsme u nás v posledních dvaceti letech vystaveni a na které se podílíme, mi nepřipadá šťastná.

Pokud jste diskuzi pořádali v rámci akce Týden pro klima, vykládám si to tak, že by nemělo jít ani tak o konkrétní kauzy zakládání uměleckých sbírek, kunsthalle a financování výstavních projektů z peněz, jejichž původ a jejichž majitelé jsou právně, případně morálně podezřelí nebo někomu nesympatičtí. Binární dvojice peníze-umění postrádá třetí zásadní element: „moc“. A tím přesahuje hranice estetiky i výtvarného umění, dotýká se různých vizí kultury, umění a umělce obecně. Nejde o velice privátní rozhodnutí, pro koho budu a nebudu zpívat, hrát, tančit? Nebo komu prodám nebo neprodám svoji kresbu, sochu, video nebo laserovou show? Pro které noviny vlastněné tím či oním oligarchou nebo nadnárodní korporaci budu psát sloupky? Jenže právě takové (zdánlivě) soukromé ekonomické rozhodnutí znovu propojuje autory textů, obrazů a filmů s ekologií každodennosti, a tím se sférou politického, lépe občanského rozhodování. S tou, se kterou se potýkáme všichni, jakmile rozsvítíme doma světlo, vejdeme do obchodu, zapneme počítač, rozhodujeme, jaký dopravní prostředek zvolit.

Neměli bychom se pokusit přehodnotit představu, že umělec je (stále ještě) profese, která jiné, mimoumělecké profese přesahuje? Že má právo pyšnit se svojí partikulární, ať už exkluzivní, nebo naopak riskantní pozicí? Že je pořád ještě kanárkem v dole, případně svědomím národa? Vždyť vysoké umělecké školství na jednoho studenta dostává od státu větší finanční podporu než jiné univerzity třeba pro studenta medicíny nebo pedagogiky.

Pokud to tak skutečně je, tak se umělec – a s ním i umělecké dílo – dostává znovu do pasti tísnivé závislosti, souručenství s ekonomickou / politickou / mocenskou elitou. Také její historická i současná identita vychází z pocitu vyvolenosti, z povědomí, že nashromážděný majetek, kapitál ji vyčleňuje „mimo společenství“, mimo společenskou smlouvu, ekologický biotop: Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, i když jsou si vědomi, že jejich konání znamená katastrofu a utrpení pro všechny.

Dokonce i elity se dostaly do existenciálního střetu: vize věčného a ničím neomezeného růstu, bohatství, bezstarostného života se nekryje s realitou. Kapitál, akumulovaný přímo nebo nepřímo exploatací a kolonizací krajiny, veřejných statků – přírodního bohatství a různých energetických zdrojů – nebude, jakmile definitivně překročíme limit biologické obyvatelnosti planety, kam uložit, kam investovat. Dokonce i ve švýcarských Alpách tají ledovce a nejspíš dojde na tamní banky! Možná lze opustit starou planetu a pokusit se zbudovat civilizaci někde jinde? Rozhodnutí investovat kapitál do současného umění se zdá být projevem zoufalství.

S vidinou nepříjemné změny jsme konfrontováni všichni: ropní magnáti, NASA, UNILEVER, Agrofert, kurátoři, Facebook, Google, Lékaři bez hranic, nepřátelé i příznivci Grety Thunberg, ekonomové i ekologové, viníci, nevinní, elita, neelita. Jedna placebo medikace se nabízí: Postinternetové Umění a Nezávislá Kultura formou totálního hackingu uměleckých sbírek infiltruje světová mocenská centra a tím jako vir toxoplazmózy promění uvažování politiků. Koncepty současného umění a deep listening dovede oligarchy, či byznysmeny k rozhodnutí, že musíme opravdu omezit a nakonec zcela zastavit spalování fosilních paliv. Přestanou jezdit tankery, létat letadla a vysílat BBC. Tak postupně poklesnou emise skleníkových plynů na nulu, zastaví se tání ledovců, vypalování Amazonie a plýtvání mikroténovými sáčky. Pak může konečně nastat další doba ledová a začne sněžit a pršet. Nápad investovat do sbírky současného umění dostane nějaký pošetilý šaman, ale nebude ho už nikdo brát vážně. Nicméně umění by tak svoji historickou úlohu splnilo.

Miloš Vojtěchovský je teoretik a kurátor.

Adéla Součková

Byla jsem přizvána do diskuze Peníze, nebo život, jež se odehrává v rámci Týdne pro Klima. Záleží mi se na diskuzi, i když nemůžu být fyzicky přítomná. Představuji si, jak diskuzi doplnit.

Předpokládám, že jsem byla přizvána na základě toho, že jsem na jaře tohoto roku výtvarně pojednala zakrytí fasády Kunsthalle Praha, nově vznikající instituce financované The Pudil Family Foundation. Pak jsem byla spolu s Romanem Štětinou jednou ze dvou umělců, již vytvořili nové dílo pro akci Living Kunsthalle – večer pěti performancí na Nové scéně Národního divadla též financovaný touto nadací.

Od té doby, ať přijdu na jakoukoliv akci v rámci české výtvarné scény, jsem několikrát vyzvána, abych vysvětlovala a ospravedlňovala svůj postoj. Dostávám se tím často do alibistické pozice. Nejdřív vysvětluji své příjmy z předchozích prací, co jsem realizovala. Například instalaci pro finální výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého financovanou krom jiných J&T bankou a spolupracující s nadací Trust for Mutual Understanding (finančně podporovanou rodinou Rockefellerů) nebo bankou Sparkasse, která přispěla na mou výstavu v drážďanském Kupferstisch Kabinettu muzea Staatlichen Kunstsammlungen Dresden. Český stát vnímám také jako problematickou firmu. Zdroje The Pudil Family Fondation mi nejsou úplně jasné, ale nevnímám to jako důvod zamezení spolupráce. Nevnímám to ale v žádném případě tak, že by mě spolupráce měla omezovat v mých názorech, ale jako možnost strávit čas tvůrčí činností a kritickým myšlením.

Současně dle mého názoru není spravedlivé mluvit jen o Kunsthalle Praha a nezmiňovat síť tranzit podporovanou bankou Erste nebo finančního magnáta Petra Kellnera a jeho aktivity. Taky mi nepřijde diskuze vyvážená, účastníci diskuze Peníze, nebo život jsou jen z jednoho zájmového kruhu. Pokud vím, Petr Pudil nebyl v době, kdy tento text píši, do diskuze přizván, což mi nepřijde korektní.

Přijde mi důležité vytvářet diskurz na téma financování umění, a tak podporovat kritické myšlení. Mrzí mě, že redakci Artalku byla zaslána předžalobní výzva za to, že odkazovala k článku na Atyčoku. Přišlo mi to jako příliš silová zastrašující reakce a nepřišlo mi to korektní.

Investigativní žurnalistiky si vážím a je pro mě důležitá, i když mi forma článku od Václava Drozda nepřišla nestranná a profesionálně artikulovaná, ale rozhodně považuji za podstatné řešit původ peněz, které přicházejí do umění, mluvit o tom a udržovat na to téma debatu.

Peníze jsou a byli spojené s mocí a uměním. Na výtvarné scéně často slyším názory, že je lepší se vůbec s lidmi, kteří mají peníze, nebavit.

Nepřijde mi ale vhodné ignorovat kohokoliv a zakazovat s ním dialog, protože sedí ve vězení nebo zahradničí a nemá vysokou školu, nebo původ jeho majetku je nejasný. Myslím, že jsou témata, co jsou společné nám všem, a máme si navzájem vysvětlovat pozici, kterou k nim zaujímáme. Obzvlášť tváří v tvář přírodním katastrofám a konci civilizace jsou umělecké strategie silná zbraň, protože překračují často úzké možnosti vědeckých postupů, a jelikož mají státy často pomalý reakční čas, peníze ze soukromého sektoru mají a budou mít velkou moc. Také proto je velmi důležité vysvětlovat a vést dialog a tím se dostávat z vlastních sebereferenčních bublin, ať už intelektuálních nebo mocenských.

Je dobře, že vznikají nové instituce, a důležitá je i vzájemná otevřená komunikace s výtvarnou scénou, která se teprve hledá – a rozhodně je třeba najít postupy, aby byla vyvážená a otevřená. Přijde mi důležité, aby byla inkluzivní, je o tom třeba psát a snažit se, aby doopravdy taková byla. Ignorace podle mě nikdy není řešení.

Spolupráce s Pudil Foundation byla příjemná a profesionální, vnímala jsem opravdový zájem a snahu o podporu současného umění. Současně to nevnímám tak, že by mě spolupráce zavazovala k mlčenlivosti ve věci mých politických a osobních názorů.

Adéla Součková je výtvarná umělkyně.


Anna Hulačová 

Vnímám jako podstatné řešit původ peněz, i když v konečném důsledku se každý sám dobere k „Pecunia non olet“ anebo naopak. Je však důležité si tuto otázku klást a svědomitě zvažovat rozhodnutí dle svých vlastních možností a priorit, protože alibismus je na obou stranách etického myšlení.

Pro mne je také velkou otázkou, jak s penězi naložit. Tím mám na mysli pokud jde o environmentální příčiny a důsledky. Osobně vnímám jako zásadní podílet se na rehabilitaci zemědělské konvenčně obhospodařované krajiny, podporovat Lékaře bez hranic atd. Vlastně by asi nikoho nemuselo zajímat, jak kdo s penězi naloží. Já mám výhodu, že nežiji ve městě, proto jsou mé životní náklady nižší. Jen chci říct, že peníze z prodeje nemusí končit jen ve jménu umění.

Jestli se umělec může věnovat tvorbě, což je určitá privilegovanost, tak by měl z této pozice alespoň částečně splácet tento dluh vůči společnosti a krajině. Pokud jde o otevřenou diskuzi, jsem zastánce bavit se i se sběratelem či filantropem, který je setkání nakloněn. Jestli má kritizovaný subjekt zájem komunikovat, měla by se s ním vést diskuze. Zaráží mne, když stále slyším pouze dvě jména, tedy Runták a Pudil, a nepřijde mi fér poukazovat jen na ně.

Pan Runták ode mne nic nevlastní. Rodina Pudilových si přes galerii před rokem koupila některá má díla a měla jsem možnost se s nimi osobně sejít. Z mého pohledu jsou to velice příjemní lidé se snahou o podporu zdejšího uměleckého světa na profesionální úrovni. Navíc je vždy dobré, když má někdo kapacitu investovat nejen do umění, ale i podporovat určité sféry environmentálního charakteru. Zároveň však nesouhlasím s posíláním předžalobních výzev lidem z Artyčoku a Artalku.

Nechci být soudce lidí, kteří mají peníze. Vlastně se mi z podstaty věci příčí vytvářet rozsudky nad kýmkoli. Pokud je zde snaha o podrobnou rešerši zdrojů peněz s neekologickým původem, tak by bylo férové se zaměřit i na sběratele, jejichž podnikání je dlouhodobě založeno na drancování krajiny, zemědělské půdy atd. A možná by nebylo od věci navázat komunikaci s nimi.

Anna Hulačová je výtvarná umělkyně.


Christelle Havranek a Eliška Žáková

Etika financovaní umění je veskrze aktuální téma, které rezonuje v uměleckých kruzích zejména v souvislosti s klimatickou krizí. V probíhajících diskuzích bývá často napadána soukromá podpora umění kvůli podezření z „artwashingu“ (tj. snaze o „očištění“ společenského renomé prostřednictvím propojení s kulturními iniciativami a uměleckými organizacemi). Státní financování se navenek zdá být mnohem méně problematické. Vzhledem k našim přímým zkušenostem z obou sektorů – veřejného i soukromého – bychom se v následujícím textu rády pokusily o jejich srovnání, nejen z hlediska etičnosti. Existují vůbec „čisté“ peníze?

Bez ohledu na konkrétní „pro a proti“ považujeme za nesmírně důležitou koexistenci a vzájemnou rovnováhu obou modelů, jelikož společně přispívají k tomu, že se v rámci umělecké scény mohou uplatnit různé tvůrčí přístupy a tendence. Veřejné a soukromé finance vnímáme jako vzájemně komplementární. Pokud chceme zkoumat jejich etičnost, je podle nás třeba vzít v potaz nejen původ peněz, ale i účel, na který jsou vynakládány, a motivaci poskytovatele grantu nebo dárce.

Nespornou výhodou veřejných zdrojů financování kultury je, že o přidělení peněz rozhodují nezávislé, odborné komise. Kdo obdrží grant z magistrátních prostředků nebo z MK ČR, získává tak zároveň symbolické uznání odborníků – jde tedy o reputační záležitost. Nezřídka se však stává, že se žadatel o grant cítí nucen přizpůsobit své projekty alespoň navenek aktuálním výběrovým kritériím a prioritám daného grantového programu. Dalším úskalím je složitost celého grantového systému; neúměrné množství času a energie žadatelů padne na sepsání grantu, jeho administraci a závěrečné vyúčtování, což mnoho umělců a kulturních pracovníků odradí. Spravedlivé a efektivní rozdělení státního rozpočtu a možnost navýšení peněz na živou kulturu jsou pak témata na samostatnou diskuzi.

Soukromé zdroje (ať už jde o sponzoring, nadační činnost, mecenášství nebo crowdfunding) jsou flexibilnější a kompenzují některé výše uvedené deficity veřejného financování: nejsou zpravidla zatížené byrokracií a výše i délka trvání podpory konkrétních projektů se nastavuje individuálně. Zároveň nezatěžují státní rozpočet. Narozdíl od veřejných financí se u nich ale mnohem přísněji zkoumá a posuzuje původ peněz. Obor podnikání jednotlivých sponzorů či mecenášů lze totiž snadno dohledat, zatímco příjmy státu jsou nepoměrně složitější a abstraktnější doménou. I proto se současné diskuze o „čistých“ a „špinavých“ penězích dosud dotýkaly téměř výlučně soukromého sektoru. Otázkou je, jestli peníze, které přerozděluje stát, mohou být „čistší“ než peníze bohatých jednotlivců nebo firem, když značná část příjmů státu pochází právě z jejich daní.

V úvodu jsme naznačily, že při přemýšlení o etičnosti jednotlivých zdrojů financování by se měl zohledňovat nejen původ peněz, ale i motivace a vize a mise poskytovatele grantu, popř. soukromého dárce. Univerzální kritéria pro posuzování „etičnosti“ těch či oněch zdrojů podle nás nelze stanovit. Morálka je vnitřní přesvědčení o tom, co je správné, a pohled na to, co je či není etické, se mění v závislosti na socio-politickém vývoji a kulturním prostředí. Každá instituce i jednotlivec mají právo se rozhodnout, které zdroje jsou pro ně přijatelné s ohledem na to, jak si definují svoje závazky vůči společnosti a přírodě. Jinými slovy náš pohled na roli umění ve společnosti, naše mise, přímo či nepřímo ovlivňuje náš pohled na etičnost jednotlivých zdrojů financování umění.

Co se týče motivace podporovatelů umění, nevěříme na „absolutní nezištnost“. Veřejné financování, soukromé dárcovství i dobrovolnictví spočívají na principu quid pro quo – něco za něco. Obdarovaný získává finanční nebo materiální podporu, dárce zase větší zviditelnění, „kulturní kapitál“ nebo alespoň dobrý pocit, že přispěl na správnou věc. Pro stát je navíc kultura oblastí, jejímž prostřednictvím lze prosazovat politickou agendu (jako v případě „měkkých“ mocenských nástrojů zahraniční politiky), získávat popularitu u voličů nebo odvádět pozornost od jiných, palčivějších témat.

Dalším důležitým aspektem dárcovství je, čemu nebo komu mají dané peníze pomoci – tedy s jakou vizí a misí jsou spojeny. Pokud peníze nepocházejí z nelegální činnosti a jsou darovány na veřejně prospěšné účely – neslouží tedy k prosazování vlastní mocenské nebo politické agendy na úkor svobody, zájmů a mise příjemce grantů nebo darů – neměl by podle nás být v přijetí takového financování etický rozpor. Jde o to, vyhnout se tzv. „konfliktu zájmů“, což se řeší běžně na institucionální úrovni, ale týká se to také jednotlivců.

Uvědomujeme si, že tato diskuze má vzhledem ke svému začlenění do programu Týdne pro klima ekologický podtext, proto bychom rády skončily poznámkou týkající se propojení umění a ekologie. Umění ve službě ekologického aktivismu může být pro svou emotivní působivost silnou zbraní, ale nemyslíme si, že je správné redukovat současné umění pouze na nástroj společenské reformy. Umění je mnohem mnohovrstevnatější a věříme, že účinný nátlak na politiky a boj za přijetí nezbytných ekologických opatření lze vést i z jiných pozic. Doufáme, že tato diskuze přispěje k vyjasnění a pochopení různých názorů uvnitř umělecké scény a snad i ke shodě, že ekologie je dnes natolik urgentní téma, že spíše než vzájemné výčitky vyžaduje spolupráci a hledání společných řešení.

Christelle Havranek je hlavní kurátorka Kunsthalle Praha a Eliška Žáková vedoucí produkce Kunsthalle Praha.


Hana Janečková

Jedním z největších skandálů britského uměleckého světa byla letos kauza britsko-kanadské podnikatelky Yany Peel, která byla od roku 2016 ředitelkou prestižní a populární Serpentine Gallery. Serpentine má velice silný etický kodex, toto jaro například spolupracovala s Radou pro lidská práva Organizace spojených národů či už v roce 2013 organizovala maraton s tématem klimatické krize.

Yana Peel od roku 2017 vlastní důležitý podíl ve firmě Novalpina, která byla kritizována humanitárními organizacemi jako Amnesty International, protože prodává a dodává kyberzbraně diktátorským režimům po celém světě. Například firmou vyvinutý kybersoftware byl použit při organizaci vraždy saúdskoarabského disidenta a novináře Jamala Khashogiho. Novalpina je předmětem několika soudních žalob za porušování lidských práv. Yana Peel odešla nedobrovolně pod velkým tlakem ze strany předsednictva Serpentine Gallery, s tím, že obvinila kritiky z toxických osobních útoků. Avšak to, že má a měla přímý prospěch z finančních operací Novalpiny, je absolutně nepopíratelné.

Na této kauze mě obzvláště zaujala reakce Yany Peel na její odvolání. Než odešla, pronesla veřejný proslov, ve kterém v podstatě vyhrožovala, že pokud budeme šlapat bohatým na paty, tak stáhnou své peníze z uměleckého světa. „Pokud budou pokračovat kampaně podobného typu, poklady umělecké komunity – které jsou tak podstatné pro naši společnost – riskují ztrátu peněz z privátního sektoru. To by byla velká ztráta pro všechny,“ prohlásila.

Pro milionářku typu Yany Peel můžeme mít mnoho osobních otázek, třeba proč ke svému už tak obrovskému majetku potřebovala ještě rozhodující podíl ve firmě prodávající zbraně? Či jak je zároveň možné, že nebere v potaz to, že část jejího kapitálu a jeho produkty jsou používány světovými diktátory?

Opravdu umělecké instituce nemůžou fungovat bez financí získaných od obchodníků se zbraněmi či lidským zdravím? Já bych tuto otázku obrátila, a chtěla bych se zeptat, co tedy budou bohatí lidé dělat s excesem finančních prostředků, které jim jejich neetické a často přímo nelegitimní podnikání přináší? Filantropie je nejen neoliberální dogma, často spojené se státními rozpočtovými škrty. Také pro vlastníky těchto prostředků ale i pro mnohé jiné legitimizuje často extrémní bohatství oligarchů a s ním spojenou sociální nerovnost. Filantropie často zastírá problém velice nízkého či žádného zdanění příjmů těchto privilegovaných společenských skupin, kteří jsou poté natolik bohatí, že mohou „darovat” peníze umění. V podstatě tak umělecké a kulturní instituce fungují jako církev v minulosti, kdy lidé platili odpustky, aby se vykoupili z pocitu viny.

Možná jsem naivní, ale věřím, že bohatí lidí mají v něčem podobné potřeby jako my, tedy například být užiteční či dostát uznání pro svůj úspěch, nebo mít určité společenské postavení, které napojení na kulturní a umělecký sektor často zprostředkovává. Vzhledem k tomu, že kulturní a společenské instituce reflektují i produkují společenské hodnoty, odmítnutí špinavých peněz funguje tedy na mnoha úrovních a vysílá jasný signál o přijatelnosti určitého chování.

Není přijatelné – čemuž vedení Serpentine Gallery velice dobře rozumí – sdílet platformy s obchodnicemi se zbraněmi nebo se nechávat sponzorovat lidmi kteří vydělávají miliony na obchodu se zdravím veřejnosti, jako to dělala Sacklerova Purdue Pharma a přitom vést inovativní světový umělecký program, který se snaží reflektovat urgentní sociální témata jako lidská práva či ekologii.

Nejsem úplně naivní, chápu, že komisní nabídka samostatné výstavy s velkým rozpočtem a katalogem v Kunsthalle Praha může být pro mnohé zajímavá. Ale ráda bych připomněla, že umělecký objekt či výstava je utvářen nejen samotným dílem, ale také svým kontextem, tedy v jakém kontextu je dílo vystavováno a kým. To, jak je instituce organizována a financována, tvoří význam díla stejně tak jako síť společenských vztahů kolem něj. I ta nejvíce autonomní, kritická práce umění, vystavená v instituci sponzorované špinavými penězi se tak stává v podstatě dekorací, PR tohoto businessu.

Ale pro příklady nemusíme chodit do Londýna. Ráda bych se konkrétně zamyslela nad další formou artwashingu, kterou praktikuje Národní galerie Praha a jiné. Národní galerie od roku 2017 spolupracuje s mezinárodní bezpečnostní firmou G4S, která mimo jiné vydělává v Británii tím, že spravuje vězení pro migranty, kde bylo prokázáno, že dochází k zneužívání a týrání uprchlíků, či aktivně poskytuje služby syrské vládě Bašára al-Asada a jiným zločinným organizacím. Seznam prohřešků této firmy je opravdu dlouhý. Opravdu je nevyhnutelné ročně utrácet 46,5 milionů korun z kapsy českého daňového poplatníka pro zločinnou firmu typu G4S? Česká mediální reflexe výměny bezpečnostních firem v roce 2017 tehdejším ředitelem Národní galerie zmiňuje jen profesionalitu a cenu služeb této zakázky. Zakázka G4S neproběhla ani veřejnou soutěží, ale nikdo se nepozastavuje nad skandální mezinárodní reputací této firmy. Kdykoliv jdu do Národní galerie a vidím obrazy Bohumila Kubišty hlídaného zaměstnancem G4S, nevidím vrcholná díla českého kubismu, ale před očima mi vyvstávají obrazy teroru a násilí, které firma G4S reprezentuje.

V jádru tohoto přístupu – ať už k artwashingu typu Mostecké uhelné společnosti, Yaně Peel či rodině Sacklerů – stojí nejen krátkozraká hledání krátkodobých finančně efektivních řešení, ale také individualizovaná neoliberální lhostejnost. Ta se dá shrnout jako přístup, že pokud zaplatíme někomu za projekt, tak není naší odpovědností, jakým způsobem se tyto firmy chovají ke svým zaměstnancům, stážistům či životnímu prostředí.

Bojkot oligarchů je odmítnutím pracovat a dělat PR pro někoho, kdo to vůbec nepotřebuje. Ale taky připomenutím, že na umění je především důležitý jeho význam a integrita, jinak je to jen kupa hezky nainstalovaného materiálu. Pokud bohatí chtějí darovat peníze umění, ať tedy zavřou své pochybné podniky a prostě nám své peníze dají, my si je přerozdělíme sami.

Hana Janečková je teoretička umění a umělkyně.

Václav Drozd

Nejsem kompetentní vytyčovat hranice financování umění a už vůbec ne morálně či eticky hodnotit přístupy umělců a umělkyň k prodejům děl. Nemám návod, podle kterého by měly postupovat instituce nebo jednotlivci na umělecké scéně. Cílem mého textu na Artyčoku nebylo vyvolání morálního souzení, chtěl jsem především přispět k analýze mocenských a ekonomických vztahů v uměleckém poli. Jsem přesvědčený, že aktéři samotní, především umělci, umělkyně (ne jen ti elitní, jejichž hlas je slyšet), pracovníci institucí (řadoví: kustodky, uklízečky, techničtí pracovníci, tedy nejen ve vedoucích pozicích) sami nejlépe vědí, jaký model financování kultury by byl vhodný. Cílem financování kultury a distribuce zdrojů v poli by mělo být zajištění důstojných pracovních podmínek těchto lidí, kteří by měli být co možná nejvíce zahrnutí do rozhodování o modelu financování. Nápad napsat text o rodinné nadaci Pudilů se ve mně zrodil, když jsem minulý rok uviděl na stránkách Kunsthalle Praha nabídku neplacených stáží, která byla v ostrém kontrastu se základním jměním nadace kolem 650 milionů korun. Říkal jsem si lol – když už se tedy fosilní kapitál rozlévá do umělecké scény, proč alespoň nenabídne pracovníkům důstojné podmínky? Textem jsem chtěl sdělit, že zájmy lidí pracujících v kultuře nejsou v souladu se zájmy třídy vlastníků kapitálu a vítězů ekonomické transformace. Jsou totiž v zásadním rozporu.

Můžeme se tady nakrásně shodnout na tom, jak a z jakých zdrojů by se mělo či nemělo umění dotovat a můžeme tisíckrát vymezit etické hranice, ale nebude nám to nic platné, když nebudeme mít sílu a realistický plán, jak naše postoje prosadit politicky i proti síle velkých vlastníků. Cituji sebe: „Umění se nevznáší ve vzduchoprázdnu mimo ekonomické a politické vztahy, je naopak pevně vetknuté do neoliberálního řádu.“ Principem akumulace kapitálu od 70. let je financializace veškerých aspektů lidského života – umění nevyjímaje – a zároveň promyšlený, systematický rozklad všech pevných solidárních struktur, které slouží či sloužily k obhajobě zájmů pracujících, jako jsou odbory. Úzká třída velkých vlastníků, chcete-li oligarchů, miliardářů má oproti nám kromě majetku a moci výhodu ve snadné samoorganizaci k obhajobě svých zájmů. To jim umožňuje prosazovat své vize uspořádání společnosti na úkor neorganizovaného zbytku. Začněme proto uvažovat strategicky, naučme se znovu hledat to, co máme společné – starost o lepší životní podmínky napříč profesemi i sociálním postavením. Důsledně analyzujme ekonomické a mocenské vztahy, zaměřme se na klíčové instituce, vytvořme proveditelný plán a získejme na svou stranu většinu dotčených pracujících lidí. Nespoléhejme se na lobbing, nepřesvědčujme přesvědčené, mluvme i s lidmi, kteří nejsou stejní jako my a mají jiné postoje, nebojme se vykračovat ze svých komfortních zón. Organizujme se, jinak budeme o lepším financování jen teoretizovat a oligarchové budou zatím dál vykořisťovat naši práci, vyhrávat, bohatnout na náš úkor. Naučme se vyhrávat.

Václav Drozd je publicista a odborový organizátor.


Petr Dub

DAVID, GULÁŠ A GOLIÁŠ
Předem – s omluvou – není možné podívat se na aktuální kauzy i z jiného úhlu pohledu?

Ano, většina z nás jako občané zažíváme frustraci z „ukradených devadesátek.“ Faktický (byť polorozpadlý) majetek státu vysublimoval do nepřehledných vlastnických struktur a ekonomicky úspěšnými se stali především ti, kteří se dokázali na nově se formující kapitál navázat nejrychleji. Často jednoocí mezi slepými. Stalo se. Házíme oblázky proti oknům mrakodrapů, ve kterých chce komfortní společenská většina bydlet i pracovat.

Domácí (podvyživená) umělecká scéna i přesto zažívá období kvantitativní konjuktury: v provozu figuruje celá řada státních či krajských institucí, soukromé galerie zastupují hrstku vybraných, zatímco domácí výstavy se počítají na stovky ročně. Řada umělců a umělkyň uspěla v zahraničí. Otázka provozních standardů začíná být slyšet i v regionech, jakkoliv kvalitu celku a jeho životosprávy lze diskutovat. Umění se vyučuje v každé Kostelní Lhotě od Aše po Beskydy. Umělcem se sice stále nemůže stát každý, ale na bezprecedentně velké množství žadatelů se v systému dostane. I přesto žijeme ve věku, o kterém se umělcům v období disentu nebo zakladatelům galerie Vitrínka ani nesnilo. Beyus by jásal(?).

Nepramení tedy ona profesní frustrace z toho, že jsme si jednoduše vybrali obor, který býval lukrativní společensky, ale v domácích podmínkách není pro drtivou většinu svých aktérů zajímavý – ani společensky, natož ekonomicky? Nenaplňuje nás pomalý jed zjištění, že umění ve společnosti nehraje žádnou zásadní roli a že žijeme ve společnosti, jež si definitivně vybrala cestu konzumerismu, kterému sami nedokážeme uniknout?

Dovedeme najít novou společenskou dohodu zahrnující představu, že nikdo z nás posledních třicet let domácího vývoje nezmění, zatímco budoucnost potenciálně ano? Je – a může být – současné umění opravdovým celospolečenským hybatelem změn nebo je prostě jenom zase zrcadlem své doby?

SLOVNÍK/DEFINICE

Měníme – nebo změnu předstíráme? Nebo je „pouze“ třeba změnit slovník? Identifikovat na jedné straně zla „pracháče, zbohatlíky, globalizaci, korporátní kulturu, tekutou maskulinitu, zlověstnou farmacii, zbrojní průmysl…,“ a na straně dobra „bojovníky proti systému uvnitř bílých krychlí, angažované umění na hraně politického kýče, ženy-umělkyně a performerky chovající se vulgárněji než-li muži, ad.“ Je třeba vyčerpaný pojem „neo-liberální“ nahradit termínem „kapitalistický?“ „Autoritu“ naradit „bossingem?“ Levici učinit „reakční,“ majetek – „demokratizovat,“ a pravicovost vedoucí ve společnosti ke zlepšení vlastního postavení považovat za kompletně extrémní společenský postoj?

„Artwashing“ je, když si koupíte obraz a nepověsíte ho automaticky nad gauč (jako tomu činí 90 % neviditelného uměleckého trhu), ale umístíte ho do veřejnosti přístupného formátu? Už nestačí, že umění je buď post-konceptuální nebo rovnou špatné?

Elity, ať už si pod tím pojmem představíme cokoliv, se na každý pád staly vysmívaným pojmem. Změna, na které jsme participovali více než ochotně. Dostali jsme, o co jsme si řekli. Termíny jako feminismus, klimatická změna, sociální rovnost opakujeme s takovou necitlivostí, až se z nich stávají vyprázdněné floskule zesměšňující většinu účastníků „diskurzu“. Vyderatizujeme si svůj oidipovský svět od názorů, které nám nejsou pohodlné a zabalíme ho do krásných huxleyovských slovíček tak, až bude nesnesitelně nový, nebo alespoň teoreticky překrásný?

DISKURZ

Předně – účastníci jakého diskurzu? Čte tyto řádky někdo mimo uzavřenou skupinu? Umělecká scéna (jako problematicky definovatelné tělo) vykazuje v rámci nastalé „diskuze“ veškeré znaky – xenofobie. Pro připomenutí citace Wikipedie: „Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Je to forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist.“

Slogan Guma Guar z nultých let „Kill all managers“, dnes volně můžeme volně parafrázovat jako „Kill all capitalists“. Pravdou je, že jsme podědili kapitalismus jako systém prolezlý fatálními poruchami. Představa socialismu jako opakovaného pokusu po proběhlých komunistických genocidách a ekologických katastrofách ovšem nezní jako žádná extra alternativa.

Soukromá sféra často reaguje po svém – zpevněním vlastní skořápky, ignorací nebo předžalobními výzvami. Asociálními se totiž všichni stáváme především v okamžiku, kdy vlastní pravdy nadřazujeme pravdám ostatních. V právním státě, zdá se – dnes v komunikaci selháváme všichni. Právo hájíme pouze tehdy, kdy odpovídá naší představě o světě. Stát se navíc stal cizím a nepřátelským subjektem.

ASOCIÁLNÍ SÍŤ

Vytyčit čáry a hranice uvnitř oboru. Sestavit seznamy označující dobré a závadné subjekty. U piva se to tak ostatně dělá už dlouho. Sepsat etické kodexy, které z nás učiní lepší umělce pro nastolování obecného blaha. Nevíš, zda v instituci vystavovat? Podívej se do seznamu. Nevíš, zda-li prodat tomu či onomu, podívej se do kodexu. Nová pravidla obsahující pravdu o bytí a o člověku nám všem pomohou uspořádat vlastní myšlenky, rodinné vztahy a udělají obecně svět lepším. Staneme se více sociálními, což pocítí zejména okolí našich uměleckých škol a obratem si přestane stěžovat na hluk spojený s pravidelnými oslavami života, které jsou nakonec stejně jenom reziduem zaniklého světa, který v revoluci avantgardy selhal. Rebelství v opatrných pilulkách do tvaru srdíčka.

V dalším kroku nelze nebýt nežli osobními. Ukazují to útoky nejen na umělce zapojené do provozu aktuálně diskutovaných soukromých institucí, ale i otevřené či latentní útoky na Jiřího Ptáčka, Víta Havránka a další nejen v rámci sociálních sítí. Nálepkování uvnitř scény je nakonec tradiční uměleckou disciplínou, zatímco na nálepkování za její hranicí si nově vybíráme natolik laciné terče, až to bolí. Kliknout na hejt nebo na love nikdy nebylo snazší. Kyberšikana je v našem podání vlastně jen shluk přátelských šťouchnutí. Skupina Sbohem a klíčenku.

Alarm si zatím vytyčil za úkol porazit ďábelský systém současné ekonomiky. Za nejvhodnější nástroj se pro tento účel jeví Facebook kapitalizovaný Markem Zuckerbergem spolu se sponzorskými dary portálu ULOŽ.TO generujícími zisky z esenciálního porušování autorských práv. Co přispěvatel Alarmu, to totiž jistě prověřený světec. Jde přece o „naši věc.“ A skončí podobně i Artalk? Zbývá ještě v kritice uměleckého prostoru čas na kritiku uměleckých projektů či objektů, v době, kdy se nejvýraznější z lokálních profesních figur hlásí – k proklamativnímu nezájmu o umění?

MORÁLKA DVOJÍHO (TŘETÍHO AŽ ČTVRTÉHO) TYPU

Chceme dělat umčo za peníze, které by tak nějak měly vykazovat znaky bitcoinu
– dostatečně anonymní, nečitelný a opticky zproštěný podstaty peněz. Kdo prodává, smrdí. Dobrý obchod je ten, který nikdo nevidí. Dobrý sponzor je ten, o kterém nikdo doposud neslyšel. Stádnost versus pokrytectví. Pokrytectví versus lhostejnost. Na pódiu rozhodně nestojí všichni, kterých se problém dotýká. Strach z nečinnosti. Strach z jinakosti. Strach z ostrakizace.

Jakkoliv Pavel Sterec na střeše Veletržního paláce za peníze J&T Banky v rámci finále CJCh hopskat pro fotografa může, ostatní zřejmě nikoliv. I přesto je mezi finalisty ceny nepřehlédnutelné množství umělců, kterým se oproti veřejně proklamovaným postojům podařilo „morálně obstát“ nejen sami před sebou. Erste Bank spojená s kauzou uplácení při privatizaci České spořitelny a kauzou Gripenů – asi ok(?). Zvláštní paradox. Je to podobné jako lamentovat nad protekčním systémem a být zastupován galerií, která se se systémem dvakrát nemaže a těží z jeho veřejných prostředků nebo současného nastavení Národní galerie – maximum. Poznává se někdo? Musíme jmenovat? A je se čemu divit?

Á propos, limity jsme my. Vytváříme stovky efemérních instalací, které po několika týdnech mizí do odpadu, lítáme na bienále přepravující tuny materiálů a na konference, které zajímají část populace o velikosti dešťové kapky. Archivy uměleckých časopisů, které nikdo nekoupil, rozdáváme na „vystřihování a stavby artových iglú.“ Vyhazujeme vlastní tuny plastových kelímků po vernisážích, protože jsme stále rozvojová země, která si v galeriích nemůže dovolit sklo. Naše teoreticko-umělecko-uhlíková stopa má na obloze krásný tvar, protože bojujeme za lepší svět pro všechny.

Po vlastních zájmech ani vidu, ani slechu. I přesto chceme, aby se ostatní řídili našimi hodnotami. Doma bychom svítili lojovými lampami, ale to bychom museli zabíjet krávy. Krávy jsou sice zlé, protože moc prdí, ale fosilní paliva jsou zlejší. Solární panel, kterému trvá desítky let, než se vrátí náklady na jeho produkci – do každé rodiny. Sloučeniny těžkého kovu kadmia spojené s jeho rozkladem přece vyřeší příští generace. A vůbec, za každých sto výstav sešroubovaných ekologickým principem do podivuhodného výstavního paskvilu, přes který není vidět původní obsahy jednotlivých autorských programů – zasadit jeden strom po vzoru PornHubu. Tisíce stromů. Milióny snadných odpovědí. Galaxie nezodpovědnosti. LOL.

LEGÁLNÍ VERSUS LEGITIMNÍ

„Politici by měli. Podnikatelé by neměli.“ Podnikání zaštiťované a zdaněné státem dělíme na „lidské“ a „nelidské.“ Stát jako alibi na pohodlný život. Pohodlný život skupiny, která si vybrala své vlastní poslání, prekarizuje sama sebe a čas od času ohne nějaký ten grant přes koleno, protože „tak se to přece dělá“. I přesto naše morálka stojí nad zákonem. Nikdo z nás sice nefárá v mosteckých dolech, ale fotečka s ušmudlanými tvářemi od nelegálního prolézání pánví vždy boduje.

V Mostecké uhelné a na podobných místech ale naopak nepřekvapivě reálně pracuje řada lidí, kteří jsou na svém přijmu existenčně závislí. Často bez možnosti jiného zaměstnání. I proto, aby neupadali do dluhových pastí. O ekologii a jejím řízení, natož o vědeckých řešeních globální přírody se toho dozvídají stejně, nebo ještě méně než umělci. Ale to, že každý měsíc platí za své životní náklady tři sta šedesát pět dní v roce. Nezorientovaní voliči Miloše Zemana a Andreje Babiše rozhodně nečtou Artalk. Třeba bychom jim mohli skutečně přispět a zříci se daňových prostředků jdoucích na galerie, jejichž návštěvnost lze změřit na špičce jehly. Nebo nám zase nezbývá než spoléhat na DPH z exekučních řízení?

Bohatí jistě speciální ochranu nezasluhují. Ústavní práva ovšem máme všichni stejná.

DRAMATURGIE OSUDU – PEDAGOGIKA NEÚSPĚCHU

Každý jeden z nás si vybral umění, jeho historii nebo teorii – studovat či praktikovat. Provoz umění se stal médiem, které bezpečně opanovalo umění jako obor. Provoz umění jako Médium. Deskiling dnes zdařile likviduje nejen měřitelné dovednosti, ale i „nebezpečný individualismus“, na kterém stojí stovky let uměleckých dějin. Jakou alternativu vlastně nabízíme? Zvítězili jsme, a teď nám nezbývá než žít s výsledky vlastní války. Libujeme si v bezpečném mainstreamu kladoucím odpovědnost na neexistující kulturní politiku státu. Státu, na který jsme rezignovali. Státu, který je sice slabý, ale v němž jistě nejsme skupinou nejslabší.

Jako by nestačilo, že máme opět Hodiny Posledního soudu dvě minuty před půlnocí. Je třeba hořet – okamžitě. Vychováváme nejmladší generace k přesvědčení, že jsou předurčení k neúspěchu. Učíme je, že jejich svět nenávratně ovládly plameny a činíme je odpovědnými za očekávanou změnu. Neapelujeme na politiky ze zajištěných pozic, ale roztleskáváme stávkové davy plné dětí. Apokalypsa v době prosperity. Společenská bezradnost nebo profesní alibi? Úspěch se i přesto neodpouští ani nejmladším generacím. Black Hole Generation? Komerční odpad! Rada nad zlato? Nevyčnívat nad průměr. Kult úspěšných? Opravdu? Nemáme sociální postavení umělců a umělkyň posilovat zevnitř, namísto jejich kompletní dekonstrukce?

MONEY RULLEZ

Jak to vlastně s onou „čistotou“ je? Kdo žije z grantů či pobírá celou profesní kariéru státní plat – je čistý jako lilie? A kdo umění nakupuje – je „bohatej zmrd“? Není absurdní, jak redukujeme současné umělecké hodnoty na „má dáti – dal?“ Zajímá se vůbec někdo o umění jako o disciplínu vyvázanou z hodnoty peněz a institucionálního rozpoznání? Nebo jsme tuto schopnost definitivně ztratili?

Odstrašující je na každý pád ona neschopnost číst postavení jednotlivých aktérů z různých perspektiv. Zatímco na pravou stranu barikády stavíme hypertrofované zlo, na té levé se ocitají umělci a umělkyně odkázané na příjmy rodin, práci za pulty hipster kaváren a sociální podpory státu. Skočte si někdy na pracák vyzkoušet, jaké to je nahlásit se jako absolvent vysoké umělecké školy. Ten pocit „důstojnosti a rebélie“ je opravdu k nezaplacení. Umělecko-provozní dědictví odkázané mileniánům.

Proč umělci (ne)potřebují peníze? Protože umění bylo, je a bude i bez peněz. Jen si jeho vlastnictví krátkodobě přivlastňují různé – nikoliv nutně finanční – zájmy. Je ale zvláštním paradoxem, že pozoruhodně velké množství lidí, kteří s penězi v umění proklamativně zacházet nechtějí, řeší peníze periodicky a demonstrativně. Často na účet druhých. Komoditním médiem nejsou fyzické umělecké artefakty, ale především politické ideologie.

SOUDRŽNOST?

Umělecká scéna? Mýdlová bublina moralizující menšiny levitující povýšeně nad zákony, demokracií nudných a hloupých lidí neschopných pochopit, že přicházíme zachránit jejich svět? Prostředí absentující toleranci k jinakosti? Zóna neochoty naslouchat, konstantní kritiky, napadání se mezi školami, ateliéry, institucemi nebo jednotlivci? Ideální prostor pro podněcování třídního boje? Území zakládání spolkových hraček, které když se „rozbijí,“ vyměníme za nové? Rezignace na sociální status umělce ve vztahu ke státu a k veřejnosti? Mezigenerační poušť? Sexy hashtag #opravdováavangarda či názorový konformismus?

Nebo prostě časem – zase vyměníme slovník? Co ona masivní většina, která na domácí umělecké scéně z různých důvodů mlčí? Její názory známe rovněž? Je tohle známka punku?

Kdo hlídá hlídače…?

Petr Dub je umělec a kritik umění.


Foto: Diskuze Peníze, nebo život v Galerii Kurzor 23. 9. 2019, foto: Centrum pro současné umění Praha

Komentáře

  1. Když se etika opře o hlubší filosofii, přestane být leccos složité a nejasné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *