TZ: Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák

Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák / Color blocking / Galerie Dole / Ostrava / 2. 9. – 16. 10. 2019

Ivana Pavlíčková a Patrik Kriššák mají za sebou již několik společných výstav. Vedle pražských Choker a Beyus don’t cry připravili před pár lety jednu svou prezentaci i pro v ostravskou Industrial Gallery (Schicht/Šichta 2017). Jejich další společné ostravské představení můžeme proto vnímat i jako jakési potvrzení jejich přetrvávajících vazeb ke zdejší umělecké scéně. Od dob svých studií v Ostravě (Patrik Kriššák absolvoval v roce 2011 u prof. Daniela Balabána, Ivanka studovala u doc. Jaroslava Koléška, aby následně absolvovala na FAVU VUT V Brně v sochařském ateliér M. Gabriela) Patrik stihl zabodovat na Ceně kritiky za mladou malbu (2012) a získat několik nominací v dalších mezinárodních soutěžích určených pro mladé umělce (Start Point, STRABAG Art Award). Nejaktuálněji je mezi nominovanými autory ve slovenské soutěži Maľba roku – cena VÚB.

Název výstavy „Color blocking“ odkazuje ke světu módy, v němž toto sousloví označuje snahu o použití výrazných barevných tónů o stejné intenzitě vybíraných často z opačných pólů barevného spektra. Metaforický přenos do světa umění, v němž je vymezování, kontrastování či ladění jednou z podstatných součástí uměleckého vyjádření, můžeme vzhledem ke scénáři instalace (připraveném Ivanou Pavlíčkovou) vnímat jako reminiscenci na hard edge painting, stejně tak jako jeho redefinici či aktualizaci, v níž při kompozici ostře vymezených barevných ploch hraje zásadní roli nejen jejich odstín, ale i další součásti instalace – prostor, použité obrazy a sochařské objekty a také světlo, jež je zde využito jako rovnocenná položka celkového vyznění. Světlo je zde o všem užito „podvratně“ – způsob umístění a intenzita vyzařování jednotlivých světelných zdrojů silně omezuje „plnohodnotné“ vnímání jednotlivostí a nutí diváka, aby se soustředil především celek, nikoli pouze parciální části prezentace. Vzhledem k užití kontrastních barevných ploch a opozitní instalaci obrazů a objektů můžeme celou výstavu vnímat jako komplementárně-kontrastní propojení způsobů prezentace umění a také obecněji jako tematizaci podmíněnosti vztahu celku a jeho částí.

V obrazech Patrika Kriššáka i v sochařské produkci Ivana Pavlíčkové navíc tyto protikladně se doplňující „bloky“ dostávají další rozměr ve vztahu k užitým  materiálům a technologiím – Patrik Kriššák pro své obrazy míchá vlastní šeps podle starého receptu. Používá i olejové barvy ovšem zcela originálním způsobem - napnuté a našepsované plátno barevně pojednává tak, že skleničkami naplněnými barvou pohybuje po ploše obrazu, který musí být pro tento účel umístěn na otočné konstrukci. Kriššák tím analyzuje a problematizuje jak samotný akt malby, tak i jeho/její koloristické aspekty. Svou roli hraje i lineárnost a zdůrazněná dynamika malování, kterou autor někdy graduje i zapojením performance.

Také Ivana Pavlíčková pracuje tak, že ve své tvorbě tematizuje tradici jednoho z nejstarších uměleckých médií tj. keramiky. Snaží se o jeho redefinici i s myšlenkou na dobově aktuální téma udržitelnosti takového konání. Fascinována je ovšem nejen dlouhou historií keramiky, ale i stálou přítomností prvků náhody, jež proces vznikání sochařských kompozic doprovází ať už ve vztahu ke smršťování materiálu při výpalu tak i v souvislosti s proměnou barevného tónu zvolené glazury.

Oba autoři se tak jak ve svých kreacích, tak i ve společné instalaci fakticky a záměrně pohybují na hraně/hranici vymezující široká pole kontrastních entit a nastolují tím otázky vztahující se k tradici a historii umělecké produkce, která může být stejně dobře petrifikovaná jako živá a inspirativní. Společné sdělení Patrika Kriššáka a Ivana Pavlíčkové graduje až do zřetelné výpovědi o recyklační povaze současného umění, pro které už dlouhou dobu hranice či vymezení možná už nemají žádné opodstatnění. Lze se potom divit, že kontrast mezi konvencí a skutečností nedeformovanou jakýmkoli druhem intence jsou nejen pro umění jedním z nejdůležitějších témat dneška?