Artalk.cz

TZ: Střed v pohybu /

Střed v pohybu / kurátorka: Iva Mladičová / Galerie U Betlémské kaple / Praha / 10. 10. – 17. 11. 2019

Soubor prací pěti vybraných autorů zviditelňuje tvůrčí principy, jež primárně nevycházejí z momentální společenské aktuálnosti konkrétních vnějších témat, ale sledují podnětnost prostoru obecnějšího charakteru. Vypovídají o schopnosti artikulovat tvůrčí otevřenost vstříc konstantám bytí.

BRONISLAVU BAKULE MALOU dlouhodobě inspiruje téma zákonitostí a uspořádání prvků v živých systémech, kde je důležitým rozměrem světlo. Zatímco v jejích raných pracích je přítomno „oživování“ racionálně predefinovaného systému, později se opakovaně zabývá zviditelňováním přehledných struktur v živě proměnných celcích. V souboru čtvercových skleněných vrstvených ploch s bodovými rastry (2005) zakládá výtvarný účinek na prostorovém působení vzájemných odrazů, přidává i plochy zrcadlové a zajímají ji možnosti nepřímého působení barev. V nejnovějších reliéfních pracích (2019) výtvarně přepisuje pozorování vodní hladiny. Nejprve prostřednictvím horizontál a struktury přiznávající techniku stucco lustro, později záznam konkrétního prožitku převádí do čistě abstraktní kompozice, přičemž účinek plasticity reliéfních povrchů je podmíněn přirozeným rozptýleným světlem. Ze stylizace formy je patrná autorčina intenzivní zkušenost s grafickými technikami. Svět se intuitivně jeví jako uspořádaný celek, geometrie ale není pevně danou a neměnnou součástí přírodních zákonů. Práce Bronislavy Bakule Malé se dotýká vztahu fenomenálního a exaktního, současně podává zprávu o vědomí harmonické vzájemnosti v živém celku.

Práce PAVLA HOŠKA vypovídají o tvůrčím pohybu mezi principem geometrie a inspirací náhodně nalezeným prvkem či prostředím. Z tohoto pohledu byl pro autora důležitý rok 2000, kdy na pražském Břevnově narazil na rozpadající se dřevěné domky. V místě nacházel zvláštní objektové situace, bezprostředně je zaznamenával fotografií. Původní sochařskou práci s modelem dočasně opustil, z potřeby oprostit se ze svázanosti detailních kvalit modelu a jejich nemožného následného převodu do zamýšleného měřítka. Začala jej inspirovat náhoda. Reflexe obyčejných prostorových a materiálových situací, jež se v paměti ukládají a transformují. Téma prostoru je pro Pavla Hoška dlouhodobě zásadní. Zajímá jej „vymezování prostoru, zachycení fyzického pocitu z pohybu, reakce na prostor“, proměna a improvizace. O svých nástěnných objektech hovoří jako o prostorových kresbách, jež mají „evokovat vnitřní fyzickou zkušenost pohybu, pocit z pohybu, dotek, odraz.“ Pokouší se „vytvářet pocit koncentrace a uvolnění, nadnesení, splynutí prostoru vnitřního a vnějšího. / Vše je otevřené.“ (PV, 2006) Jeho objekty působí jako zhmotněné postřehy z míst, jež často pozornost prvního plánu opomíjí.

MONIKA IMMROVÁ svými sochami a reliéfy oživuje prostorové a světlené danosti místa – vždy ji zajímala architektura –, je také ale autorkou řady grafických a slepotiskových souborů. Ke svým inspiračním zdrojům lapidárně zmiňuje: „Vztahuji se k věcem, s nimiž mám osobní zkušenost, které dobře znám, o kterých přemýšlím. Jednoduchá, jasná řeč je pro mě hodnotou.“ (MI, 2018) Elementární geometrizované linie a tvary, význam plasticity, zájem o tradiční sochařské materiály, vzájemnost lidských proporcí a architektonických zákonitostí jsou základní parametry jejího přístupu. Dosavadní dílo Moniky Immrové je rozsáhlé, současně pestré i uměřené, v nitru jeho celku je přítomna řada podnětných vzájemností. Spatřujeme, jak se jemné zacházení se světlem v papírových slepotiscích obdobně odvíjí v rozměrných kartonových reliéfech, jejichž kompozice vystupujících linií současně vnímáme v grafikách. Zacházení s plasticitou v sochařském formátu inspirované lidskou figurou tušíme i v grafických plochách plasticky se vynořujících ze základu. Spontánní otevřenost nejranějších reliéfních prací se svým působením propojuje s živostí liniových kompozic a povrchových struktur sádrových reliéfů z nedávné doby. V celku autorčina díla je přítomna živá vztahovost, jež současně pojí i výrazové prvky v každé její jednotlivé práci.

JAKUB LIPAVSKÝ si v ideálním případě představuje své sochy, objekty a obrazy umístěné v žitém prostoru, tedy mimo galerii. Jako ideální také považuje stav, kdy socha není ani ilustrací, ani momentkou. Je interpretací. Vyvolává pocit. Je pravdivá a zcela autonomní. Svou představu o soše autor formuluje velmi výstižně: „Účel sochy je záležitostí ducha. Pracuje s lidským vnímáním a vědomím. Nemá meze, nelze ho definovat. Nejsou pro něj podstatné žádné hranice a kategorie.“ (JL, 2017) Jakub Lipavský vytvořil roku 2017 společně s Pavlem Hoškem instalaci nazvanou Pomezí vědomí, se záměrem sestavit smysluplný celek z těch prací, které zatím zůstaly v „nehotovém“ stavu. Výsledek byl pro něho živě podnětný. Na současné výstavě se tak můžeme setkat s nástěnným objektem, jenž byl vytvořen na základě této konfrontace. Častými inspiračními podněty jsou pro Jakuba Lipavského krajina a sakrální prostor. Pracuje se světlem, znovuustavuje tvar, moment inspirace zprostředkovává inteligentní nedoslovnou formou. Jeho práce vedou diváka k vědomí podstatného, bytostného, jsoucího.

Také KAREL PŘÁDA nalézá obvykle výchozí inspiraci v přírodní krajině. V jeho reliéfech a objektech se prolíná sochařský výraz s malířským. Často pracuje s hravou variabilitou prvku v rámci jasně vymezeného formátu. Princip hry se stal ve výtvarném umění aktuálním tématem především v šedesátých letech 20. století, a to v rámci neokonstruktivistických tendencí. Obecně jde ale o fenomén, který je odnepaměti samozřejmou součástí lidského kulturního prostoru. Specifikum Přádovy tematizace tohoto principu spočívá v práci s barvou. Hledá její možnosti spoluvytvářet prostor objektu, navozuje dojem pohybu barev, neboť „Prostor umožňuje dát prostor barvě.“ (KP, 2019) Autor potvrzuje i zájem o experimentování s výtvarnou technikou, momentálně s keramikou. Jeho obecný umělecký záměr spočívá především ve zprostředkování života v harmonii s pozitivními silami přírody. V raných objektech se formou odkazoval k inspirativním pracím Cy Twomblyho, k jeho snahám dotknout se původní síly archetypu tvoření.

Pro umělecké výrazy uvedených autorů je společná přítomnost jistého elementarismu. Ať již v nalézání koncentrovaného syntetického tvaru, zviditelňování podpovrchových fenoménů, nebo propojování polaritních stavů. Přítomnost jasného záměru ve  složitém, integrovaném, mnohovrstevném a dynamickém systému skutečnosti. Singularita. Střed v pohybu.

BRONISLAVA BAKULE MALÁ (nar. 1979 v Pelhřimově) absolvovala v letech 1997–2004 pražskou Akademii výtvarných umění (sochařská škola J. Zeithammla; 2000 uskutečnila v rámci AVU stáž v grafické škole J. Lindovského a 2001 na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Karlsruhe). Od roku 2002 proběhla řada jejích samostatných výstav, např.: s A. Bébarovou, Karlos bar, Praha, 2002; Ocean Gallery, Auckland, Nový Zéland, 2007; Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha, 2008: Na zdi, Divadlo Komedie, Praha, 2013; Práce, Výklady AXA, Praha, 2015; Výprodej, Divadlo Komedie, Praha, 2016;  Odkud…kam, Artotéka opatovské pobočky Městské knihovny v Praze, 2017. Zúčastnila se řady společných výstav, např.: 281 m2, Galerie Václava Špály, Praha, 2003; Socha 2, Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, 2006; Socha 3, Wortnerův dům, AJG, České Budějovice, 2007; Vkročení do prostoru, GVU Most, 2010; Svoz 12, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2010; Svoz 16, Rabasova galerie, Rakovník, 2011; Kompot, Botanická zahrada PřF UK, Praha, 2012; Místo sochy, kostel Sv. Vavřince, Klatovy; Socha 2, Galerie města Plzně, 2019; v letech 2005 a 2015 Grafika roku, Clam-Gallasův palác, Praha. Je autorkou několika sochařských realizací, např. Pamětní deska gen. Zdeňka Škarvady v Ostravě-Porubě, 2013. V letech 2004–2006 pedagogicky působila na Vyšší odborné škole restaurátorské v Písku. Roku 2017 získala ocenění Grafika roku.

PAVEL HOŠEK (nar. 1976 ve Zlíně) studoval v letech 1995–2001 pražskou Akademii výtvarných umění (sochařský ateliér J. Zeithammla); 1997 a 2000 obdržel Ateliérovou cenu AVU. Roku 1999 absolvoval stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste (ateliér S. Balkenhola) v Karlsruhe. Získal odměny v soutěžích na návrhy revitalizace Gahurova prospektu ve Zlíně (2011) a památníku Jana Kašpara v Pardubicích (2013), je spoluautorem návrhu revitalizace návsi v Želechovicích u Zlína (2014). Od roku 2003 proběhla řada jeho samostatných výstav, např.: Ústav makromolekulární chemie AV ČR, Praha, 2003; Galerie Kai de Kai, Praha, 2004; Tělo a prostor, Dům umění, České Budějovice, 2006; Mezi dveřmi, Galerie výtvarného umění v Náchodě, 2011; Střet, Kabinet T, Zlín, 2014; Pomezí vědomí (s J. Lipavským), Výklady AXA, Praha, 2017; roku 2015 vytvořil site specific instalaci pro Broumovský klášter. Byl zastoupen na společných výstavách: Reinraum, Düsseldorf, 2002; Socha 2, Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2006; Socha 3, Wortnerův dům v Českých Budějovicích, 2007; Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada v Praze, 2008; My Europe, EESC v Bruselu, DOX v Praze, 2009; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění v Mostě, 2009; Svoz 12, kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze, 2010; Kompot, Botanická zahrada PřF UK v Praze, 2012; Místo sochy v kostele Sv. Vavřince v Klatovech, 2015; Socha 2, Galerie města Plzně, 2019. V současné době pedagogicky působí na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

MONIKA IMMROVÁ (nar. 1970 v Lounech) v letech 1995–2001 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Zeithammla; 1997 uskutečnila stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart a 1999–2000 na drážďanské Hochschule für Bildende Künste; 2018 získala titul Ph.D., Zápis a vizualizace kánonu). Roku 2011 absolvovala rezidenční pobyt v Raketenstation Hombroich v Německu. Od roku 1996 proběhla řada jejích samostatných výstav, např.: Glypho Grafein, Galerie výtvarného umění v Mostě, 2003; Dialogy (s J. Zeithammlem), Síň pod Plečnikovým schodištěm na Pražském hradě, 2006; Linie a forma, Galerie Caesar, Olomouc, 2007; Tvary, Galerie umění Karlovy Vary, Letohrádek Ostrov a Oblastní galerie Liberec, 2009; Souvislost, Galerie města Loun, 2012; Jiný čas, kostel sv. Vavřince v Klatovech, 2013; Socha (s D. Vinopalovou), GASK v Kutné Hoře, 2015; Tvar předchází prostor, Galerie Dům, Broumov, 2015; Socha, Topičův salon, Praha, 2017; Členění, Dům umění, České Budějovice, 2017; Galerie Goller, Selb, Německo, 2017;  Galerie Závodný, Mikulov, 2018. Je autorkou několika sochařských realizací, např. NMF v Kadani, 2011. Spoluzaložila sochařské seskupení Socha 2, iniciovala několik jeho společných výstav a pravidelně se společných prezentací zúčastňuje (Reinraum, Düsseldorf, 2002; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, 2006; Wortnerův dům, AJG, České Budějovice, 2007; Nejsvětější Salvátor, Praha, 2010; Rabasova galerie, Rakovník, 2011; kostel sv. Vavřince, Klatovy, 2015; Galerie města Plzně, 2019), roku 2011 byla zařazena na výstavu Fundamenty & Sedimenty (GHMP, Praha). V letech 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku; její grafické práce jsou každoročně zařazovány do výstav téže ceny již od roku 2001. Zúčastnila se řady sochařských sympozií v ČR i zahraničí. Je spoluautorkou knihy Socha 2 AVU 1990–2016 Demartini – Zeithamml (NAVU, Praha 2017).

JAKUB LIPAVSKÝ (nar. 1976 v Praze) vystudoval v letech 1998–2004 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Zeithammla); absolvoval stáže na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a na pražské AVU v malířském ateliéru V. Skrepla (2001–2002). Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, např.: Galerie Kai de Kai, Praha, 2005; Na dno geometrie, Dům umění, České Budějovice, 2008; Na hladině, Dům U Zlatého prstenu, Praha, 2009; Obvyklí přítomní (s V. Míčou), Galerie G99, Brno, 2010; Venku (s M. Lipavským), Galerie PRE, Praha, 2013; Pomezí vědomí (s P. Hoškem), Výklady AXA, Praha, 2017; Sochy, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, 2017; Galerie Dům, Broumov, 2017.  Byl zastoupen na společných výstavách: Reinraum v Düsseldorfu, 2002; Socha 2, Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2006; Socha 3, Wortnerův dům v Českých Budějovicích, 2007; Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada v Praze, 2008; My Europe, EESC v Bruselu, DOX v Praze, 2009; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění v Mostě, 2009; Svoz 12, Kostel nejsvětějšího Salvátora v Praze, 2010; Fundamenty a sedimenty v Městské knihovně v Praze, 2011; Kompot, Botanická zahrada v Praze, 2012; Soutěž tří portrétů (V. Havel, J. Kaplický, A. Holý), AV ČR v Praze, 2014; Galerie města Plzně, 2019; aj. V Soutěži tří portrétů získal v roce 2015 3. místo (V. Havel); 2016 byl oceněn jeho návrh v architektonicko-výtvarné soutěži na pomník V. Dolejška.

KAREL PŘÁDA (nar. 1980 v Praze) absolvoval v letech 2001–2007 Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér J. Zeithammla). Roku 2006 uskutečnil stáž ve Štrasburku v ateliéru V. Škody. Roku 2005 obdržel cenu Bohdana Naidenova. Zúčastnil se několika sympozií: 2005 Markneukirchen, Německo (dřevo); 2006 „III. Certamen juvenil internacional de escultura“ Consorcio de escuela del marmol de Fines, Almeria, Španělsko (mramor); 2010 Hradec nad Moravicí (pískovec). V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava Relaxa ve Výkladech AXA v Praze. Od roku 2006 je zařazován na společné výstavy, např. Výstava diplomantů AVU v Praze, 2007; Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada, Praha, 2008; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění v Mostě, chrám Nanebevzetí Panny Marie, 2010; Art Prague Scupture, Novoměstská radnice, Praha, 2011; Svoz 16, Rabasova galerie, Rakovník, 2011. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze a v soukromých sbírkách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *