Artalk.cz

TZ: Kryštof Strejc, Jakub Dvořák

Kryštof Strejc, Jakub Dvořák / Mluvící ryba se nemůže nadechnout / kurátorka: Šárka Zahálková / Galerie města Pardubice GAMPA / Pardubice / 10. 10. – 24. 11. 2019

Dobu předrevoluční mám jen v matných vzpomínkách. Na základku jsem nastoupila ještě za staré éry, společensky to ale už popraskávalo a tříštilo se. Kryštof i Jakub jsou však čistým výkvětem divokých devadesátek. Příběhy o tom, jaké to bylo před sametem, jim už vyprávěli minimálně o dekádu starší rodinní příslušníci, učebnice a více či méně pochybné televizní filmy a seriály. Ještě do nedávna by mě nenapadlo, že všichni tři náležíme stejné generaci tzv. miléniálů.  

Jednoznačné určení zmiňovaného pokolení zdá se neexistuje, dle obecnější shody se však mileniály rozumí lidé, kterým je dnes mezi 19 a 38 lety. Jedni na přelomu tisíciletí dosáhli plnoletosti, druzí se teprve narodili. Jedni do světa nul a jedniček, internetu a sociálních sítí vyrostli, druzí do něj genericky vrostli. Pospolu pak v časoprostoru 21. století prožíváme nesnesitelnou lehkost blízké vzdálenosti i vzdálené blízkosti, pomocí subkulturních trendů snažíme se vymanit unifikaci davu, toužíme patřit i být nezávislí, utápíme se ve sponzorovaných pravdách a těžkostech sebe obživy civilizovaného „straight white man“ světa.

Kryštof Strejc (* 1994) i Jakub Dvořák (* 1991) jsou čerství absolventi. Kryštof ateliéru malby na pražské UMPRUMce, Jakub liberecké architektury. Pro oba dva je typická až urputná zanícenost pro věc a vztah k prostorovosti. V pardubické GAMPĚ se setkávají ve vzájemném tvůrčím dialogu.

Architektonická praxe Jakuba běžně ukotvuje v poměrně velkých měřítkách a kontextech. Nutí ho zamýšlet se nad obytností, obyvatelností, funkcí staveb či prostředí, a to především ve vazbě na člověka či určitou komunitu. Ve své volné tvorbě se však Jakub citlivě uchyluje k drobnosti až nepatrnosti běžných objektů – jejich významům a stavům. V prostoru galerie se oba tyto přístupy propojují a napomáhají usadit Kryštofova díla do určité scénografické situace.

Kryštofy velkoformátové kresby a malby často expandují mimo rámec, stávají se objektem, překračují hranice běžně očekávaného obrazu. Ač plné zářivých odstínů, jasných barev a popkulturních odkazů, nesou v sobě cosi temného. Apokalyptické děje usazené v bezčasí skutečnosti, kde zobrazené neobnošené trendy–svršky dávají zřetelně najevo, že naše žitá přítomnost není sledovanému narativu příliš vzdálená. Opravdu se ocitáme na konci světa? Skutečného konce, který není jen vycpávkou okurkových sezon bulvárních plátků ani hollywoodským blockbusterem, v němž byla ve jménu záchrany lidstva již po tisící zdevastována jedna ze severoamerických metropolí…?

Nekončeme však v slzách environmentálního žalu a dystopickém marasmu dneška, kde demokracie stává se zatracovanou utopií. Budoucnost existuje a naděje umírá poslední. Ostatně i motiv ryby na Kryštofových obrazech můžeme číst jako výzvu i východisko, „cliffhanger“ do nového světa.

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka a kritička kapitalismu i socialismu, například hovoří o tom, že pokud chceme úspěšně čelit stresu ze stavu soudobé společnosti a klimatické krize, je potřeba si uvědomit, že svět je velmi komplexní a nereaguje vždy tak, jak bychom chtěli. Americká bioložka a feministka Donna Haraway mluví obdobně: je třeba vytvářet nečekaná spojení, měnit zažité způsoby vyprávění. Proto je třeba být aktivní a nechat se vést svými hodnotami, avšak neulpívat na výsledku. Hledejme ekonomické alternativy, vystupme z mainstreamu, nenechejme se opít rohlíkem nekonečného růstu, uvažujme, sdílejme, přerámujme tradice, buďme lokální v globálním diskurzu, diskutujme. Je tu 30 let po sametu a neboj, naděje zlátne!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *