Artalk.cz

Pravda je… jen slovo, doplnil mě internetový prohlížeč

V lapidáriu Betlémské kaple a jejím okolí je nainstalována výstava Za pravdu…, kterou připravil tým kurátorů a teoretiků (Milena Bartlová, Tomáš Pospiszyl, Filip Šenk, Dan Merta) u příležitosti možného 650. výročí narození Mistra Jana Husa a 30. výročí sametové revoluce. Osobnosti Jana Husa a Václava Havla spojuje podle organizátorů boj za pravdu, což vedlo k širší úvaze nad tím, co dnes pravda znamená a jak se takové tázání promítá do současného výtvarného umění. „Po postmoderním zpochybnění mocensky závazné verze pravdivosti se dnes ukazuje, že pouhá dekonstrukce sice byla nezbytná, ale stejně nezbytné je konstruovat pravdivost znovu a jinak,“ píše se v doprovodném textu k výstavě. Daří se tuto premisu ale prostřednictvím současných uměleckých děl naplnit? Tím se v následující recenzi zabývá Tereza Rudolf.

Pravda je… jen slovo, doplnil mě internetový prohlížeč

Bojíme se dnes obvinění z toho, že jsme patetičtí? Bojíme se třicet let od sametové revoluce nařknutí z nostalgie? Zda se bojí i umělci a kurátoři, se nejspíš dobře ukáže během letošního podzimu. Začínají totiž projekty a výstavy, které se k třicátému výročí nebo období transformace nějakým způsobem hlásí. Jedním z nich je výstava Za pravdu… nainstalovaná v lapidáriu Betlémské kaple a v jejím okolí. Výstava nemá kurátory, ale koncepční tým. Role jeho členů byly nejspíš odlišné, ale jaké, to se nikde nedozvíme, což není jedinou z komunikačních chyb výstavy, jež se neschová za ideu „unikavé pravdy“. Za pravdu… je skupinová výstava s doprovodným programem, která představuje především umělce a umělkyně, architekty a architektku střední a starší generace. Tedy tvůrce dnes již poměrně etablované, z nichž velká část je zvyklá pracovat ve svých autorských výstavách s prostou prezentaci přesahujícím konceptem. Výstava Za pravdu… jako by se ale vracela do období, kdy někteří vystavující vypracovávali své klauzurní práce, přičemž tento způsob prezentace umění naneštěstí pro umělce a umělkyně výstava resuscituje.

Na druhou stranu i to může být zajímavé a diváci tak mají možnost si jednoduše představit, co pro dnešní již etablovanou generaci vizuálních umělců znamená pojem pravdy. Většina vystavených prací je totiž přímou reakcí na výzvu se k tomuto pojmu a k za ním se skrývajícími obsahy a koncepty vyjádřit. Díla tak vznikala, jak zmiňuje ředitel Galerie Jaroslava Fragnera a kurátor Dan Merta, především pro výstavu, což v je v takovém měřítku spíše neobvyklé. Upřímně řečeno, nechtěla bych v této pozici být, nevím, zda bych v dnešní době, kterou se učíme cynicky přijímat jako zvrhlou hru o nejhloupější politický výrok nebo o nejnebezpečnější fake-news, byla schopná přijít s něčím jiným, než že „Pravda je abstrakce. Pravda je vždy někde okolo.“ (Robert Šalanda) nebo „Pravda je adaptivní parcelace reality Pravda je vlnová délka Pravda je …“ (Jiří David). Zatímco tedy z některých prací onen cynismus anebo možná až zahořklost tváří v tvář současnosti tak trochu odkapává, představuje výstava i práce s konstruktivnějším přístupem k pravdivosti uměleckého média.

„You Don’t know Shit about Fuck“ hlásí nápis na zdi od Guma Guar. Co ale víme a víme to už poměrně dlouho, je fakt, že záznam skutečnosti ať již pomocí analogového filmu nebo digitálního zápisu je nejen manipulovatelný, ale v podstatě nemůže mít nárok na pravdivost již z podstaty subjektivity pořizovatele. I k tomu se obrací šestiminutový videofilm Zbyňka Baladrána Katastrofa pracující s obrazovými kompozicemi tak, aby vytvořily zdání „fotografie“. V textu, který – stejně jako v případě dalších anotací – sepsal autor sám, pak Baladrán více přibližuje smysl práce poukazující mimo jiné k praktikám korporací, jejichž zásadní zbraní je kromě kapitálu a z něj plynoucího vlivu schopnost extrémní manipulace skutečnosti. Lakoničtějším vyjádřením tohoto dominujícího způsobu ovládání veřejného mínění je i akvarelová kresba od Jana Merty Nemáme… (z cyklu Česká epopej), která prohlašuje, že „Nemáme ty správné informace, ale umíme s nimi pracovat.“

Zdá se mi, že výstava pracuje, i když patrně nezáměrně, trochu podobně – nemáme dostatek informací o všech vystavených dílech, abychom je mohli uchopit v nějakém širším společenském kontextu, k němuž se mnohé vztahují. Koncepce, kdy oslovení autoři vytváří práci na zadané téma, byť v širokém spektru filozofického pojmu pravdy, sice skutečně trochu připomíná klauzurní zadání na vysokých uměleckých školách, šlo by to snad ale zachránit dobře popsaným scelujícím textem nebo jednotlivými texty k uměleckým dílům. Ty však ze strany těch, kdo výstavu koncepčně připravili, chybí (katalog k výstavě vyjde až na jejím konci), a texty různých žánrů, hloubek i směrů od samotných vystavujících jsou prezentovány způsobem katalogové popisky, avšak ne všechny popiskou skutečně jsou. Některé jsou snad haiku, jiné zvoláním, další faktickým popisem vytvoření díla. Možná by v jiném grafickém vzhledu, tedy ne v téměř totožném, jaký grafická dvojice Štěpán Malovec a Martin Odehnal používá pro jinak koncipované výstavní projekty humpolecké instituce 8smička, mohly takto různorodé texty vyniknout. Hezký je například ten od Marka Thera odvádějící zasněně pozornost čtenáře kamsi do sudetského pohraničí a zcela jiného času.

Ale což o to, každý si jak mezi popisky, tak mezi díly samotnými, najde své oblíbence (pokud tedy vysloveně nehledá ženské zastoupení, žen-umělkyň je na výstavě až žalostně málo), pokud ale bylo smyslem výstavy poukázat na relativitu skutečnosti, mám pocit, že tomu měli kurátoři věnovat buď více anebo žádný čas. Výstava totiž visí někde na půli cesty a instalačně mnohdy nedělá dobrou službu ani samotným autorům (na kvalitě zvuku postavené práce Zpověď Barbory Klímové nebo Bez názvu Slávy Sobotovičové prostě nejsou slyšet). Lamentování Ivana Kroupy nad jednotlivými peripetiemi, s nimiž se praktikující architekt denně střetává, zase působí trochu zvláštně v kontextu loga developerské společnosti Sekyra Group. Podobně tomu nakonec bylo i u performance Veřejného čtení Jirky Skály, který jakožto strážcům demokratických svobod, děkoval ve svém úvodním performativním proslovu českým miliardářům. Jako špatný vtip nakonec působí v tiráži také mediální partnerství týdeníku Echo24 (jedná se jen o jedno ze tří médií), který patří mezi přední česká média zpochybňující tu feminismus, tu aktivity klimatické aktivistky Grety Thunberg.

Možná že strach z patosu, kterým by výstava vztahující se k pojmu pravdy v období třicátého výročí pádu Berlínské zdi mohla být ohrožena, paradoxně vytěsnil z většiny prací i jakýkoliv jiný druh citlivosti vůči svému kontextu, a pravda se tak opravdu stává „jen slovem“, které nic neznamená.


Zbyněk Baladrán, Martina Smutná, Jiří David, Guma Guar, Barbora Klímová, Lenka Klodová, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Richard Loskot, Jaromír Novotný, Jan Merta, Jiří Příhoda, Rafani, Jiří Skála, Sláva Sobotovičová, Pavel Sterec, Robert Šalanda, Marek Šilpoch, Jan Šerých, Mark Thér, Martin Zet, Roman Štětina, Petr Adámek, Daniel Hanzlík, Alena Šrámková, Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Petr Hájek, Ivan Kroupa, Petr Stolín, Miroslav Šik, Ladislav Lábus, Pavla Melková / Za pravdu… / koncept: Milena Bartlová, Tomáš Pospiszyl, Filip Šenk, Dan Merta / Lapidárium, interiér a okolí  Betlémské kaple / Praha / 11. 9. – 10. 10. 2019

Foto: Jiří Straka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *