Artalk.cz

Společnost Jindřicha Chalupeckého: Art is on Fire

Dneškem končí Týden pro klima, kterého se zúčastnily také umělecké a kulturní instituce a v rámci němž v různých městech po České republice proběhly akce připomínající proměny globálního klimatu. Při této příležitosti vydáváme ve zkrácené verzi text doprovázející výstavu letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která byla včera zahájena v Moravské galerii v Brně. Letošní ročník do značné míry odráží současnou naléhavost tématu ekologie a občanské angažovanosti, obojí se prolíná jak do vystavených děl, tak také do samotného provozu výstavy, jejíž uhlíková stopa byla při přípravách počítána a zohledňována.

Tai Shani, Tragodía, detail instalace, 2019

Art is on Fire

 „The Earth is on fire and no one can save me but you…“ zpívá se v romantické odrhovačce Wicked Game, kterou si v roce 1995 vypůjčila švýcarská umělkyně Pipilotti Rist a přetvořila ji v kanonický video piece. V našich končinách v té době pulzovaly devadesátky utržené ze řetězu, privatizace a kapitalizace v rytmu dance a techno. „On fire“ byli lační investoři, nenasycení cestovatelé a všichni ostatní konečně probuzení „do svobody“. Termíny jako feminismus nebo ekologie určitě nepatřily do populárního slovníku, o uhlíkové stopě všeho toho nadšení se ve většinové společnosti nepřemýšlelo. Třicet let poté je jasné, že hořící planeta není žádná romantická metafora, ale (hrozící) realita, kterou už nelze popírat. Ekofeministická východiska se za pět minut dvanáct vracejí do hry. Umělecká scéna přichází skrze praktické aktivity i oprašování teoretických zdrojů z let sedmdesátých a osmdesátých, které v následujících dekádách z výše nastíněných důvodů poněkud zapadly, k potřebě nejen dělat co nejlepší umění v co nejlepších podmínkách, ale především k nutnosti uvažovat nad tím, co tato činnost v dnešní nejisté době znamená. Jaké má reálné i symbolické dopady, jaký je poměr mezi její ekologickou stopou, podílem na lokální i globální ekonomice a politice a ideologickým i aktivistickým potenciálem, možnostmi iniciovat, nebo dokonce realizovat pozitivní změny překračující hranice uměleckého „safe space“.

Andreas Gajdošík, Nelidské zdroje, 2019

Generace umělkyň a umělců, kterou rámuje – stále ještě platný – věkový limit Ceny Jindřicha Chalupeckého, tak pracuje doslova i metaforicky ve zcela jiném klimatu než tvůrci let devadesátých, kdy bylo toto ocenění založeno. I pro Společnost Jindřicha Chalupeckého jako instituci přináší současnost nové výzvy. Nejde už jen o snahu zviditelnit a internacionalizovat české umění, což v začátcích působení této organizace znamenalo hlavně etablovat jej „na Západě“. Je nutné vedle dalších feministických a „novoinstitucionálních“ východisek přemýšlet o udržitelnosti vlastní činnosti, energetické náročnosti výstavního provozu, možnostech mezinárodního dialogu a zejména fyzického přesunu umělců, kurátorů a uměleckých děl vzdušnými čarami této planety v době, kdy by bylo ideální zcela vyloučit leteckou dopravu, stejně tak jako je třeba uvažovat o dopadech lokálního působení.

Přes všechny pochybnosti o smysluplnosti podporovat realizaci dalších a dalších uměleckých výstupů za cenu jejich ekologické stopy uvažujeme v souvislosti s vlastním kurátorským a institucionálním působením také nad „kompenzací“ tohoto dluhu ve formě poukázání na nezaměnitelné hodnoty, které s sebou umění přináší. Současná situace vyžaduje nejen přímočaré zásahy do politicko-ekonomických schémat a mocenských systémů, ale také radikální změny na etické, emocionální a osobní úrovni. Jednou z předností umělecké sféry je, že dokáže působit v mnohem subtilnějších nuancích, na intelektuální i citové rovině, angažovaně i emotivně. Můžeme si říct, že je tím role umění v současných krizích vyžadujících jasně definovanou akci příliš ambivalentní a nedostatečná, že v draze provozovaných výstavních prostorách kážou současné umělkyně a umělci již přesvědčeným divákům o nutnosti změny a jejich apel nepřekročí hranici pouhého gesta. Nebo naopak můžeme vnímat nejednoznačnost umění, která často bývá nazývána nesrozumitelností, jako přednost – ano, potřebujeme velké změny v těch nejdominantnějších systémech, abychom na této planetě vůbec měli nějakou budoucnost. Takové změny se ale neobejdou bez globálního obratu ve způsobu uvažování, bez kritického přehodnocení antropocentrického pohledu na svět, bez obrovského nárůstu citlivosti k prostředí, ve kterém žijeme a jednáme, kultivace naší schopnosti ho respektovat a pečovat o něj namísto jeho vytěžování a destrukce pro vlastní prospěch. Umění, které se vyznačuje vysokou mírou senzitivity vůči všem kontextům, v nichž vzniká, mnohovrstevnatostí a určitou měrou nedořečenosti, jež nechává dostatek prostoru k aktivizaci diváků, v takových procesech může potenciálně sehrát důležitou roli. Neméně důležité jsou institucionální přístupy, které mohou taktéž výrazně přispět k transformaci zaběhlých a často již nefunkčních způsobů „jak se to dělá“, formulovat nové požadavky a nastavovat nové normy na strukturálních úrovních nejen v kulturním sektoru. Pro Společnost Jindřicha Chalupeckého, která je mimo jiné součástí kolektivu Feministická umělecká instituce, je institucionální odpověď na současnou klimatickou situaci a další společenské, ekonomické a politické problémy důležitým aspektem, který je nutné při běžné činnosti brát v potaz.

Comunite Fresca, Zbytky obrazů ze sousedních měst, 2019

Jak bylo naznačeno, letos, třicet let od založení Ceny Jindřicha Chalupeckého, nese výstava finalistů zcela odlišné poselství, než tomu bylo během prvních ročníků. Jako organizátor tohoto projektu a kurátorský kolektiv se snažíme význam a podobu ceny rok za rokem aktualizovat, v mnoha ohledech také v dialogu se zúčastněnými umělkyněmi a umělci. Oceňujeme jejich vůli nezamýšlet se jen nad zviditelněním vlastního díla a pozice v rámci tohoto ocenění, ale i nad významem a dopadem společné prezentace a výstavy jako celku. Díky podnětům umělců, které se potkávaly s našimi vlastními snahami, se tak v předchozích ročnících staly výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého citlivějšími například ke specifickým skupinám publika, vznikaly zde zajímavé formy spolupráce a prolnutí jednotlivých děl a kontextů nad rámec uměleckého světa a mnohdy se nad dílčími prezentacemi finalistek a finalistů vykreslilo i určité společné téma, požadavek nebo poselství. Letošní ročník je v tomto smyslu výrazně definován rozhodnutím pohánět celou výstavu z alternativních zdrojů energie a zároveň si při této příležitosti spočítat a uvědomit, jaká je její přibližná energetická náročnost a uhlíková stopa. Iniciativa napojit vlastní instalaci na solární panely vzešla původně od Marie Lukáčové a vzhledem k tomu, že tato možnost rezonovala s přemýšlením ostatních vystavujících autorů i našimi kurátorskými postoji, rozhodli jsme se pokusit se tento princip aplikovat na celou výstavu. Snahy o eliminaci ekologické stopy se následně chopila i Moravská galerie, která v tomto směru podnikla nečekaně velkorysé kroky. Ocitli jsme se tudíž před možností uvažovat nad společnou výstavou jako nad experimentem nastavujícím zrcadlo institucionální praxi obecně.

Vyvstaly praktické otázky nad výběrem, způsobem použití a recyklací materiálů, jak stavebních, tak propagačních, ekologickou stopou výroby uměleckých děl, ale i našeho interního provozu, estetizací vs. úsporností a v neposlední řadě nad návštěvnickým komfortem a kompromisy, které musíme udělat, abychom na podzim a v zimě provozovali výstavu z vlastních, respektive vypůjčených zdrojů obnovitelné energie. Už jen tento krok znamenal, že vystavující umělkyně a umělci měli tendenci revidovat, co je pro jejich dílo klíčové a co už zbytečné. Museli jsme společně diskutovat o tom, co se vypne jako první, když začne docházet energie, zda to bude projektor, nebo osvětlení, jestli si můžeme dovolit galerii v zimě nevytápět, a tudíž výstavu hlídat jen skrze kamerový systém, a nikoli za fyzické přítomnosti kustodů, a o řadě dalších detailů, které se během příprav objevovaly.

Marie Lukáčová, MeluZyna Maca, 2019

Najít ideální balanc mezi všemi aspekty je v takové situaci nejspíš nemožné. Výstava se pro nás stává spíše než jakýmsi aspirantem na „příklad dobré praxe“ výzkumným projektem, který nekončí vernisáží, ale spíše jí začíná. Otevírá pro nás novou kapitolu cílenějších postupů, jak se chovat v rámci své institucionální praxe zodpovědněji, a věříme, že také přinese konkrétnější podněty směrem k veřejné diskusi na toto téma. Je možné, nebo i pravděpodobné, že se nám v průběhu výstavy vrátí mnoho nepříjemných odpovědí na tyto snahy, kterým bude nutné dát za pravdu a poučit se z nich pro další kroky. Předpokládáme, že narazíme na větší či menší nepředvídatelné limity, které pohon výstavního provozu z obnovitelných zdrojů přináší. Může se také stát, že ve výsledných výpočtech ekologické stopy zjistíme, že celá akce stála více energie, než kolik jí ušetřila, nehledě na energii lidskou.

Už před zahájením výstavy si připouštíme, že v mnoha ohledech nahráváme kritickým hlasům. Přesto vnímáme realizaci výstavy třicátého ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého jakožto experimentální laboratoře za důležitou. Přiznáváme si, že jsme společně s dalšími zástupkyněmi a zástupci nejen umělecké scény o ekologické odpovědnosti institucí zatím především mluvili nebo se společně aktivizovali a kladli požadavky na politickou reprezentaci, například ve formě výzvy pražskému, respektive brněnskému magistrátu k vyhlášení stavu klimatické nouze. Pokud bychom se nepustili do tohoto experimentu, neměli bychom tušení, kolik energie skutečně vyžaduje provoz naší téměř čtyřměsíční výstavy, která je navíc jen jednou z mnoha akcí, které Společnost Jindřicha Chalupeckého každoročně pořádá. Chceme „dopřát“ sobě i návštěvníkům pohled na pole solárních panelů, které jsou zapotřebí pro pohon výstavy, na které je jeden projektor, pár tabletů, zvuk a osvětlení. Uvažovat nad tím, co za co stojí, umožnit si přemýšlet o symbolické hodnotě ve srovnání s „tvrdšími“ daty. V poslední době také neustále omíláme slovní spojení uhlíková stopa, ale máme vůbec prostředky k tomu odhadnout, jakou stopu zanechá vznik a vystavení obrazu, jehož barvy k nám doputovaly z Číny, vypalování velkoformátových keramik, multimediální instalace? Jak do toho započítat koupi, pronájem nebo použití techniky, počítá se i její výroba? Pokud cestujeme vlakem, jak určit svůj podíl na celkové spotřebě? A co práce umělkyň a umělců, naše vlastní práce?

Baptiste Charneux, Podpěra, povrchy, 2019

Pro experimenty je příznačná jejich dočasnost, která platí i v tomto případě. Výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého na dobu jejího konání vyjímáme ze stálých energetických sítí Moravské galerie, z jejího běžného provozu. Je tedy jasné, že nejde ani tak o skutečně ušetřenou energii jako o následnou bilanci nad tím, jak naložit s daty získanými tímto pokusem. Je cesta energetické soběstačnosti jedním z řešení pro kulturní a jiné instituce? Může solární elektřina výrazně napomoci v jejich snaze o redukci environmentální stopy, je tou správnou volbou? Jaká jsou její úskalí, její „temné stránky“? A bylo by za stávajících pravidel vůbec možné ji „na stálo“ dostat do centra města, do památkově chráněných zón, k historickým budovám? I zde nám pro tento experiment nahrávaly dočasné podmínky, konkrétně stavba nové budovy brněnské filharmonie, která se nachází v bezprostřední blízkosti Moravské galerie, a protože jako staveniště nespadá do sféry vlivu památkářů, bylo zde vůbec možné solární panely umístit. Celá akce vyprovokovala sérii jednání Moravské galerie, která patří mezi signatáře výzvy k vyhlášení stavu klimatické nouze, se zástupci města a mnoha dalšími zainteresovanými stranami a poukázala na řadu praktických úskalí, ale v mnoha ohledech i na společnou vůli k pozitivním změnám. Jak bylo nastíněno výše, napojit instituci na solár a umýt si nad vším ruce v žádném případě nestačí. Toto gesto vyvolává dominový efekt poukazující na další a další problematické body a v důsledku se týká přenastavení institucionální a potažmo umělecké činnosti na všech úrovních.

Pokud mluvíme o potřebě transformace na celospolečenské úrovni, je třeba kriticky uvažovat nad společností nejen jako nad abstraktním, jaksi externím či cizím organismem, nebo dokonce mechanismem, ale spíše sítí konkrétních mezilidských i mezidruhových vztahů, kdy klíčová je provázanost jednotlivců, dílčích segmentů a komunit a způsob jejich napojení na celek. Změny iniciované na zdánlivě marginálním konci této sítě pak v určitém případě mohou iniciovat řetězovou reakci skrze celý systém. Sestava umělkyň a umělců letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého je pro nás v tomto smyslu velice inspirativní. Hlavní spojovací linií všech vystavených děl, ale především také postojů jejich autorek a autorů, není ani tak přímý ekologický apel, jako pokorný a otevřený přístup bez sebeadorace, jak ve vztahu k vlastní osobě, tak k umělecké tvorbě, i v oblastech, které umění dalece přesahují. Pětici finalistů v celkovém počtu sedmi umělkyň a umělců charakterizuje citlivý vhled do souvislostí, které pozorují ve svém okolí. Skrze svou tvorbu i každodenní život zkoumají psychologii mezilidských vztahů, faktory prostředí a míst formující životy jejich obyvatel, problematizují tok informací a dat, zohledňují upozaďované role ve společnosti a vyloučené komunity a v neposlední řadě testují možnosti a hranice vlastních rolí jako umělkyň a umělců, aktivistek a aktivistů, rodičů a obecně spoluobyvatel této planety.

Pavla Malinová, Last Minute, 2019

Všechna tato témata přinášejí do celku výstavy specifickou atmosféru otevřenosti a sdílení, kdy je divák přizván do interakce s prostorem (fyzickým i virtuálním), příběhy, sny, apokalyptickými scénáři, provokacemi i poetickými metaforami. Tyto momenty dalece převyšují úvahy nad tím, který umělecký výstup je „lepší či horší“ a kdo by to měl letos vyhrát. Pokud bychom si přáli, aby Cena Jindřicha Chalupeckého i po třiceti letech fungování něco přinášela, tak je to spíše uvědomění, že vyhrát svou budoucnost můžeme jedině společně. Dobrá zpráva potom je, že „on fire“ není jenom Země, ale také celá řada uměleckých osobností připravená se alespoň pokusit s tím něco dělat. A tady přirozeně už nemluvíme pouze o letošních finalistech CJCh. Z dnešní perspektivy opravdu není natolik důležité, jestli jsou umělci především známá jména vyzdvižená na pomyslný piedestal. Pokud zůstaneme věrni myšlence, že umění má v krizových situacích nezaměnitelnou roli, pak je zapotřebí účast jednotlivců a skupin zastupujících všechny možné hlasy a přístupy, napříč nejrůznějšími kontexty a spektry, nacházejících unikátní způsoby, jak naslouchat světu, v němž žijeme, a to i v tak těžko srozumitelné době, jako je ta naše.

Barbora Ciprová, Karina Kottová


Text byl redakčně zkrácen.


Foto: Tomáš Souček