Artalk.cz

Kdy jste naposledy byli v Náprstkově muzeu?

Plánovaná rekonstrukce hlavních výstavních budov a výstavba nového depozitáře Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur vedla Annu Remešovou k zamyšlení nad rolí této instituce a zároveň nad možnostmi, které přestavba a proměna stálých expozic nabízí. Etnografická muzea napříč Evropou prochází dekolonizací, exponáty jsou zasazovány do kontextu a do dějin evropského imperialismu, expozice jsou přestavovány a některé sbírkové předměty dokonce navraceny do zemí svého původu. Zdá se však, jako by tato vlna nijak Náprstkovo muzeum nezasáhla. „Možná má tato situace taky něco do sebe a nabízí pěkný vhled do jedné historické etapy české muzeologie, na druhou stranu je načase se zamyslet nad tím, jak by se přírodovědecká, národopisná nebo etnografická muzea mohla proměnit, aby nepřilévala olej do krizí naší doby: ať už jde o klimatickou, uprchlickou nebo politickou krizi,“ píše Remešová, jež dále v textu, vycházejícím při příležitosti Týdne pro klima, uvádí příklady ekologicky šetrných a dekoloniálních přístupů k proměnám a výstavbám sbírkových institucí.

Pohled do expozice Kultury Austrálie a Oceánie v Náprstkově muzeu.

Kdy jste naposledy byli v Náprstkově muzeu?

Byli jste na výstavě Vlastním hlasem o ženské emancipaci na území českých zemích nebo Na březích Nilu o egyptské civilizaci? A co stálá sbírka? Láká vás k návštěvě? A víte, že toto přední české muzeum prezentující sbírky mimoevropských kultur čeká brzy rekonstrukce? Odpověděli jste na většinu otázek „ne“? Možná chodíte málo na výstavy, ale možná to bude i tím, že je Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur nenápadná instituce, o jejímž programu se příliš nepíše, ani nediskutuje. Jako kdyby se muzeum tiše dohodlo s veřejností na tom, že si nebudou zasahovat do fochu. Výstavy od návštěvníků nic moc nevyžadují, více méně pracují na posilování stereotypů o podobách jiných kultur, a veřejnost zase moc nereptá, protože nic jiného od muzea nečeká. Ideální symbióza.

Náprstkovo muzeum by ale nemusela být žádná mrtvá a introvertní instituce. Se svým neuvěřitelně bohatým sbírkovým fondem hraje naopak zásadní roli v utváření vztahu k mimoevropským kulturám. Jen Sbírka asijských kultur a Sbírka mimoevropské etnografie čítá dohromady na 93 000 předmětů, a to rozhodně nejsou všechny sbírky, o které se muzeum stará. Veřejnosti je pak zpřístupněn pouhý zlomek – v současné chvíli to jsou předměty přítomné na stálé expozici Kultury Austrálie a Oceánie a na krátkodobých výstavách Vlastním hlasem, Svět ve vitríně nebo Na březích Nilu. O samotném původu sbírkových předmětů se toho v muzeu, ani na webových stránkách, příliš nepíše. Většina informací zahrnuje dataci vzniku sbírky a jména cestovatelů, vědců a dalších odborníků, kteří své sbírky darovali buď přímo Vojtěchovi Náprstkovi nebo později Českému průmyslovému muzeu (předchůdce Náprstkova muzea, založené 1874). Téměř nic se nedozvíte o kontextu nebo účelu jejich výprav a nemáte ani šanci se dopátrat toho, jakým způsobem byly předměty získávány. Stejně tak mě překvapilo, jak málo kritických textů a informací o Náprstkově muzeu lze najít online. A samotnému Náprstkovi, jeho životu a aktivitám, je věnováno jen pár ubohých panelů v mezipatře muzea, na kterých najdeme věty typu „I přes původní matčin nesouhlas s volbou partnerky našel Vojta v Pepičce nejen milující a oddanou ženu, ale také spolupracovnici a tajemnici. Když začal budovat průmyslové muzeum, stalo se i pro Pepičku doslova dítětem, kterému obětovala vše. O módu a vlastní pohodlí se nikdy nestarala, přednější bylo sehnat zajímavé exponáty pro Vojtíškovo muzeum.“

A tak zatímco v některých zemích je dekolonialismus etnografických muzeí samozřejmostí, přestavují se expozice a probíhají diskuze o navracení předmětů do zemí jejich původu, v Praze na Betlémském náměstí pomalu padá prach na vitríny s bumerangy z Austrálie. Možná má tato situace taky něco do sebe a nabízí pěkný vhled do jedné historické etapy české muzeologie, na druhou stranu je načase se zamyslet nad tím, jak by se přírodovědecká, národopisná nebo etnografická muzea mohla proměnit, aby nepřilévala olej do krizí naší doby: ať už jde o klimatickou, uprchlickou nebo politickou krizi. A ne náhodou spolu všechny souvisí. Pakliže ale nebudeme krizi chápat jako katastrofu, ale spíše jako příležitost k proměně (podle řeckého slova krisis, které lze vykládat také jako rozhodnutí, řešení, hledání, vysvětlení atd.), může se stát chystaná rekonstrukce celého Náprstkova muzea vítanou příležitostí k uvažování nad současnější podobou etnografické sbírkové instituce.

Hlavní budova Náprstkova muzea na Betlémském náměstí v Praze.

Všechno bude nové

Na konci července vypsalo Národní muzeum tendr na generálního projektanta opravy Náprstkova muzea, přičemž zakázka zahrnuje zpracování projektové dokumentace na stavbu centrálního depozitáře a rekonstrukci historických budov na Betlémském náměstí. Celá investice vyjde na 600 milionů korun a bude financována z programu ministerstva kultury Péče o národní a kulturní dědictví. Výzva byla vypsána na konci července, šibeniční termín podání nabídek byl do 28. srpna. Na internetu lze nabídku najít pouze v různých databázích veřejných zakázek, ale na webových stránkách Národního muzea nebo v pražských médiích ticho po pěšině. Přitom se jedná o poměrně velkou a důležitou zakázku v kontextu české muzeologie a etnologie. Mohlo by jít jak o ekologicky šetrnou a architektonicky zajímavou rekonstrukci historických budov, tak také o výstavbu otevřeného depozitáře, který by umožňoval přístup k desítkám tisíc předmětů mimoevropských kultur. Místo toho tady máme tendr, který proběhl bez jakékoliv veřejné diskuze a jenž na základě poměrně přísných podmínek hledá projektanta, který ale nebude vybrán podle navrženého projektu, nýbrž podle svého portfolia a nabízené ceny. Jedná se možná o běžnou praxi, o to ale hůř.

Zájemce či zájemkyně musí mít dle podmínek zadávací dokumentace k vypsání tendru za sebou alespoň jednu několikamilionovou zakázku „pro objekt u již realizovaných staveb, kde byla uplatněna kritéria na řízení a stabilitu vnitřního klimatu a bezpečnost provozu“ a jednu – také několikamilionovou – zakázku „na již realizovanou rekonstrukci objektu zapsaného v Ústředním seznamu kulturních památek ČR nebo objektu s obdobným stupněm památkové ochrany v ostatních zemích EU“. Národní muzeum tak hledá někoho, kdo už má v podobných rekonstrukcích monopol, místo toho, aby vypsalo architektonickou soutěž, z níž by mohl vyjít progresivní a architektonicky současný návrh na komplexní proměnu budov a výstavu centrálního depozitáře. To se ale bohužel už nestane, a tak nás nejspíš čeká umírněný prostor s béžově natřenou zdí a luxusní restaurací v přízemí se skleněnými posuvnými dveřmi – tedy něco podobného, co známe z aktuálně rekonstruovaného Uměleckoprůmyslového muzea. Někdy si proto říkám, že by bylo možná lépe, kdyby k žádné přestavbě Náprstkova muzea nedošlo a v mezipatře dál strašily ty příšerné panely o životě jeho zakladatele. Ale zpátky k věci.

Když už to musí být

Když už má k rekonstrukci dojít, bylo by dobré vzít ji jako příležitost k dekolonizaci Náprstkova muzea a k vystavění depozitáře, který by mohl být příkladem k podobným stavbám tohoto typu v České republice. Nejdříve se zamysleme nad depozitářem. Náprstkovo muzeum má ve svých sbírkách ohromné množství předmětů, které ve většině zůstávají před veřejností ukryty, některé dokonce nikdy neměli návštěvníci možnost vidět. Právě přístupnost archivu, který shromažďuje poznatky o jiných kulturách, by ale mohl hrát podstatnou roli v tom, jakou představu si vytváříme o lidech, kteří žijí mimo Evropu (ale vlastně i v Evropě) a mají odlišné kulturní zázemí. Ne náhodou je česká xenofobie tak silným hlasem ve veřejném prostoru, ke kulturní a národnostní diverzitě má totiž Česká republika opravdu daleko. Dobře, situace určitě není takto černobílá a jedno etnografické muzeum nic nezachrání, přesto však nelze popřít, že instituce, jako je Národní nebo Náprstkovo muzeum, utvářejí vztah k naší historii a národně-kulturní identitě a že by expozice, které by problematizovaly naše koloniální představy o mimoevropských národech, mohly přispět k zodpovědnějšímu společenskému chování – například ve vztahu k otázce přijímání válečných a klimatických uprchlíků z afrických a blízkovýchodních zemí.

Jak by mohl vypadat takový otevřený depozitář, ukazuje Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, které nese v názvu jména dvou hlavních mecenášů, již věnovali v průběhu 19. a 20. století své sbírky uměleckých děl městu. Muzeum před lety vypsalo architektonickou soutěž na nový depozitář, který má stát v Museumparku v centru města, přičemž první místo vyhrálo slavné holandské studio MVRDV. Ti navrhli monumentální zrcadlovou budovu ve tvaru mísy se sedmi podlažími, jež se má otevřít veřejnosti v roce 2021. Depozitář rotterdamského muzea bude fascinující v několika ohledech. Jednak usiluje o co nejmenší zabranou plochu v parku a minimální viditelnost – fasáda by totiž měla odrážet okolo stojící zeleň, jednak bude vystavěn tak, aby zpřístupnil na 99% sbírkových předmětů a děl, a jednak aspiruje na „výborné“ ohodnocení v certifikaci udržitelnosti budov BREEAM (Building Research Establishment Environmental Assessment Method). To znamená velmi vysokou úroveň energetické účinnosti budovy, ale také další kritéria, podle nichž se hodnotí vliv na životní prostředí – jedná se samozřejmě o energie, ale dále také o použité materiály, environmentální dopady výstavby, emise sloučenin škodlivých látek, využití půdy, podporu ekologických způsobů dopravy a nakládání s odpadem a vodou. Tak přísná kritéria bohužel v zadávací dokumentaci na výstavbu nového depozitáře Náprstkova muzea v Horních Počernicích nenajdeme, i když zde alespoň zazní apel na využití „moderních stavebních technologií, a to zejména s ohledem na požadavek pasivního udržení stabilního klima a ekologického hospodaření s energiemi.“ Přísné požadavky na ekonomicky i ekologicky šetrný nový depozitář by se přitom měly ozývat především v nařízení zřizovatele – tedy ze strany Ministerstva kultury ČR. To by mělo jednak zákonně stanovit, aby byly vypisovány na podobné zakázky architektonické soutěže, a pak také sepsat podrobnou metodiku, jak by taková kritéria pro výběr výherce měla vypadat.

Pohled do výstavy Na březích Nilu v Náprstkově muzeu.

V českém kulturním prostředí ale najdeme i pozitivní příklady, jakým je například Národní divadlo v Praze, které reflektuje a zohledňuje svou uhlíkovou stopu a hledá řešení, jak co nejméně zatěžovat životní prostředí. Svou vlastní cestou se ale vydal také Národní filmový archiv (NFA). Zde právě probíhají diskuze nad tím, jaká kritéria by se měla dostat do architektonické soutěže na přestavbu Nákladového nádraží Žižkov, kde bude NFA nově sídlit, a na výstavbu nového depozitáře pro materiály s vysoce hořlavým nitrátním podkladem. Příkladem je zaměstnancům Národního filmového archivu depozitář postavený ze dřeva v roce 2010 v jižním Rakousku a sloužící Filmarchivu Austria pro stejné účely jako v případě NFA.

Před jiným a neméně náročným úkolem pak bude stát generální projektant v případě rekonstrukce samotné budovy Náprstkova muzea. Opakuje se zde stejný scénář jako u depozitáře – nebyla vypsána architektonická soutěž – a co se týče jakýchkoliv kritérií na ekologickou šetrnost rekonstrukce, tak ty zde chybí úplně. Uhlíková stopa přitom nevzniká jen spotřebováváním energií, které bývá obzvlášť ve starých a nerenovovaných budovách enormní, ale také v samotné výstavbě a používání stavebního materiálu. Podle architektky Mahuleny Svobodové, jedné z autorek projektu Zelené památky zaměřeného na možnosti snižování energetické náročnosti památkové cenných staveb a editorky stejnojmenné publikace, existuje sice ze strany Národního památkového ústavu velké množství omezení (například nemůžete solárními panely narušit střešní krajinu centra Prahy), avšak přesto lze i historické budovy rekonstruovat s ohledem na životní prostředí. Takové zásahy by pak mohly být poměrně minimální, protože samotná budova – v případě Náprstkova muzea postavená na konci 19. století – již tím, jak dlouho zde stojí, je velmi ekologická. Ano, i takto lze přistupovat k rekonstrukci. Méně je někdy více.

Mezi hlavní úkony pak podle architektky Svobodové musí patřit repasování oken, rešerše spotřeby vody a hledání možnosti odchytu dešťovky, ekologický přístup k oteplování vody nabízí také vedení trubek napříč pražskou kanalizací nacházející se pod budovou, izolace střechy a hledání různých možností šetření energií. Na to téměř žádné energetické normy v České republice nejsou, avšak ministerstvo kultury by si je mělo zařadit do svých priorit – obzvlášť pokud se jedná o takto významné a drahé zakázky u institucí, které již z principu mají sloužit veřejnosti. A proč kladu tak velký důraz na ekologicky šetrnou povahu rekonstrukce a výstavby nového depozitáře? To se pokusím krátce nastínit v závěru. Dle mého názoru spolu totiž kolonialismus mimoevropských kultur a přírody úzce souvisí.

Dekolonizovat, dekolonizovat, dekolonizovat

Závěrem bych se ráda pozastavila nad tím, proč v českém prostředí téměř neexistuje diskuze nad expozicemi v národních muzeích, která upevňují koloniální vztah společnosti k jiným kulturám či k přírodě. Tyto dvě věci jsou totiž společně propojené, což je narativ výrazně přítomný v nově rekonstruovaném Muzeu Afriky v Bruselu. Pracovníci a pracovnice tohoto belgického muzea si jsou vědomi toho, že Belgie po dlouhá léta využívala přírodní zdroje v Kongu a Rwandě, a společně s tím i vytvářela obraz o „primitivních a necivilizovaných“ obyvatelích těchto afrických zemí. K tomu sloužilo i Muzeum Afriky, jehož monumentální budova, která měla sochy s rasisticky vyobrazenými Afričany přímo vbudované do fasády, byla postavena v roce 1897. Dnes muzeum zastává příkladný postoj k tomu, jak je možné etnografickou sbírkovou instituci dekolonizovat, což podrobně popsala Markéta Jonášová ve svém textu pro dubnové číslo časopisu art + antiques. Muzejní předměty byly přeorganizovány a vystaveny v nových konstelacích, jež byly především opatřeny aktualizovanými texty upomínajícími na kontext koloniálních výbojů a jejich důsledky. Ústřední roli hraje hned vchodový prostor muzea, ve kterém se návštěvníci dozví informace o koloniální historii Belgie a původu předmětů, ale podstatné jsou také nově zbudované místnosti, v nichž zaznívá hlas belgické africké komunity anebo se věnují důsledkům kolonialismu v Kongu a Rwandě, jež do značné míry spočívají v narušení místních ekosystémů a biodiverzity, a tím přispívají ke zrychlování klimatické změny. To je přesně takový sebekritický pohled na moc a vliv etnografického muzea, který by měl být brán v potaz při rekonstrukci Náprstkova muzea. Nelze sice porovnávat belgickou a českou situaci, dějiny těchto národů a jejich vztah ke kolonialismu je určitě odlišný, přesto je možné se alespoň v něčem u bruselského Muzea Afriky inspirovat. Bude také třeba, aby stavební a rekonstrukční práce probíhaly v dialogu s novým konceptem Náprstkova muzea, což se bohužel od generálního projektanta přihlášeného do tendru nepožaduje. A pokud zakázku dostane zase Metrostav, tak ani nic takového očekávat nelze.

Monumentální budova Muzea Afriky v Bruselu. Foto: flo21, flickr

Pokud bude chtít být Náprstkovo muzeum současnou, a ne fosilní institucí z konce 19. století, bude muset splnit několik bodů: postavit energeticky nenáročný depozitář, který bude zároveň blízko centru Prahy a bude plně přístupný veřejnosti, zrekonstruovat budovy na Betlémském náměstí tak, aby samotná přestavba byla co nejšetrnější k životnímu prostředí a vznikala společně s novým konceptem muzea, jenž by měl kontextualizovat vznik a vývoj této instituce a především historii získávání jejích sbírkových předmětů, a v neposlední řadě by zde měly vzniknout takové expozice, které budou napomáhat kritickému uvažování nad současnými nerovnostmi a spory mezi národy s odlišnými kulturními tradicemi napříč celou planetou a budou také zapojovat do svých výstav současné postkoloniální umění. Jedině tak může muzeum přispět k dekolonizaci myšlení, jež by spočívala v narušování našeho imperiálního způsobu života a chování ve vztahu k přírodním zdrojům a kulturám lidí, kteří dlouhá léta trpěly (a stále trpí novodobým) kolonialismem a vykořisťováním ze strany evropských zemí.


Autorka děkuje za všechny tipy, rozhovory a konzultace Mahuleně Svobodové, Vjeře Borozan, Lukáši Likavčanovi, Markétě Jonášové a Veronice Bokšteflové.


Foto (pokud není uvedeno jinak): archiv Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur

Komentáře

  1. Milá Anno,
    tvůj text trefně vystihuje nejen problém Náprstkova muzea, ale stav mnohých jiných tuzemských muzeí a galerií obecně. Patřím k těm, kteří do Náprstkova muzea chodí – někdy s dětmi, výjimečně sama. Tou výjimkou byla před pár dny návštěva výstavy Vlastním hlasem o vývoji ženské emancipace v českých zemích. Nesouvisí sice s tématem, o kterém píšeš, ale ukazuje, že i na půdě Náprstkova muzea mohou vznikat zajímavé, komplexně pojaté a hravě a interaktivně pojaté výstavy. Proto je škoda, jak mizivou propagaci výstava má, ostatně i já jsem byla na výstavě úplně sama. Mohlo tam být o tři návštěvníky více, kdyby měly do muzea přístup kočárky. Vstup mamince se dvěma dětmi, z nichž jedno spalo v kočárku, byl totiž hned ve vestibulu zamítnut – prý by jejich výprava mohla poškodit exponáty. Výstava Vlastním hlasem se nicméně nachází v přízemí, rampu ani výtah tedy návštěvník nepotřebuje, instalace je natolik vzdušná, že by v ní kočárek (stejně jako třeba invalidní vozík) bez problémů projel. V případě výstavy o boji za ženskou rovnoprávnost, v níž se mimo jiné tematizuje i mateřství a jeho historické proměny, je to vskutku paradoxní. Muzea 21. století by měla usilovat nikoli o exkluzivitu a elitářství, nýbrž o inkluzi a otevřenost. Možná i toto by mohlo Náprstkovo muzeum zohlednit při rekonstrukci své historické budovy a při promýšlení svého dalšího směřování a poslání, aby se matky (či otcové) s kočárkem přestaly brát jako narušitelky (narušitelé) nedotknutelného muzejního pořádku…
    S pozdravem
    Martina Pachmanová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *