Artalk.cz

Otevřený dopis paní Daniele Růžičkové z Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

Publikujeme otevřený dopis, který do redakce Artalku zaslala Martina Pachmanová a který je adresován kurátorce Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě Daniele Růžičkové. Dopis reaguje na rozhovor, který paní Růžičková poskytla Českému rozhlasu a v němž zamlčuje některá fakta ohledně kunsthistorického výzkumu věnovaného ženám-umělkyním.

Vážená paní magistro,

s notným zpožděním jsem si poslechla krátkou rozhlasovou reportáž z vaší výstavy Femme fatale – české malířky s pařížskou zkušeností, která představila výběr z děl Zdeňky Braunerové, Marie Galimberti-Provázkové, Věry Jičínské, Milady Marešové, Vlasty Vostřebalové Fischerové, Mary Durasové, Marty Jiráskové, Julie Winterové Mezerové, Linky Procházkové a Boženy Jelínkové-Jiráskové. Výstavu, která se od 8. 2. – 31. 3. 2019 konala v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, kde pracujete jako kurátorka, jsem bohužel neviděla. Z toho, co ale zaznívá ve zmiňovaném pořadu rozhlasové redaktorky Dáši Kubíkové, je očividné, že jste se bezostyšně postavila do role objevitelky „neznámých“ umělkyň, aniž byste náznakem zmínila, že dílem mnoha z těchto osobností se již dříve zabývali jiné badatelky a badatelé.

V rozhovoru s redaktorkou ČRo Vysočina z vašich úst zaznívá, že s výjimkou Zdeňky Braunerové a Mary Duras tyto ženy „v učebnicích nenajdeme“ – toto tvrzení figuruje dokonce v názvu pořadu. Sama nepochybně víte, že Marie Galimberti Provázková, Milada Marešová a Vlasta Vostřebalová Fischerová mají vydané souborné monografie, jejichž jsem autorkou nebo spoluautorkou a jež doprovázely jejich autorské retrospektivní výstavy v renomovaných tuzemských galeriích (Moravské galerii v Brně, Západočeské galerii v Plzni nebo v Galerii hlavního města Prahy). Věra Jičínská sice soubornou monografii nemá, avšak jejímu dílu jsem se v různých souvislostech také věnovala a na mých webových stránkách Ženy v umění je především bezmála deset let k dispozici mimořádně důkladná a kvalitní diplomová práce naší kolegyně Barbory Zlámalové, soustředěná především na pařížské období této umělkyně. Věře Jičínské je věnovaná i nedávná, byť skromná publikace z pera Karla Jaroše z Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou. Martě Jiráskové se ve své „odeonské“ monografii již dávno věnovala historička umění Hana Volavková (1981), i když novější a aktuálnější pohled na tuto sochařku by byl nepochybně žádoucí. Ostatní umělkyně nejsou zpracované tak zevrubně, avšak také o nich lze bez velkého úsilí najít dostatek relevantního materiálu, například v mé knize Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu (2004), v katalogu Z Prahy až do Buenos Aires: „Ženské umění“ a mezinárodní reprezentace meziválečného Československa (2013), která doprovázela stejnojmennou výstavu, jejíž jsem byla kurátorkou (a jež se mj. věnovala právě pařížským výstavám českých umělkyň ve 20. a 30. letech), na mých webových stránkách i v řadě jiných mých publikací a článků. V neposlední řadě je třeba uvést, že některé umělkyně jsou – jakkoli stručně – zmíněny také v „učebnicovém“ kompendiu Dějiny českého výtvarného umění (1998).

V žádném případě si nechci usurpovat monopol na práci umělkyň, jejichž dílu se léta věnuji. Vítám naopak iniciativy jiných badatelek a badatelů, kteří to, co již bylo objeveno, budou vkládat do nových souvislostí, budou přicházet s novými informacemi a interpretacemi, budou polemizovat… Myslím ale, že za žádných okolností nelze přijmout arogatní apropriaci práce jiných. Vaše tvrzení, že tyto umělkyně „v učebnicích nenajdeme“, je lež. Stejně tak není pravda, že malířky a sochařky, které jste v GVU v Havlíčkově Brodě vystavila, jsou „neznámé umělkyně“ (toto adjektivum by ve většině případů platilo před deseti patnácti lety, dnes rozhodně nikoli). Bez předchozí mravenčí práce řady našich kolegyň a kolegů by vaše výstava nikdy nevznikla; o tom ostatně svědčí i skutečnost, že nic, co bylo v rozhlasovém pořadu označené jako objevné a po čemž jste (abych citovala vaše vlastní slova) složitě „pátrala“), by nebylo napsané dříve.

V posledních letech česká akademická obec opakovaně řeší nejrůznější kauzy plagiarismu. Neuvádění či zamlčování zdrojů, které některým autorkám a autorům na čas zajistí „gloriolu“ objevitelství a průkopnictví, je naneštěstí stále častěji součástí tuzemského bádání. Přisvojování si práce jiných, které je jedním ze symptomů relativizace hodnot v době tzv. post pravdy, se očividně nevyhýbá ani muzejní a galerijní práci. Jakkoli se léta hlásím k názoru, že objektivní dějiny, včetně dějin umění, jsou konstruktem, nehlásím se tím k historickému relativismu, nýbrž k pluralitě historických narativů. Takto otevřené dějiny umění lze ale budovat jen za předpokladu, že jeho protagonistky a protagonisté budou ctít pravidla etického chování a namísto sebevědomé samomluvy budou vstupovat do dialogu s ostatními.

S pozdravem

Martina Pachmanová, historička umění

Komentáře

  1. Vážená paní docentko Pachmanová,
    myslím, že došlo k velkému nedorozumění. Jestli opravdu chcete posuzovat výstavu, kterou jste neviděla a nemůžete tedy posoudit její vlastní obsah podle vět vytržených z kontextu použitých v rozhovoru do místního média, a to vše v nadneseném duchu za účelem pozvánky návštěvníků do naší instituce, tak si mne klidně vláčejte médii. Nejsem rozhlasový speaker a kontakt s médii vždycky vyjde trochu jinak, než měl dotyčný na mysli, zvláště když nemá možnost korekce.
    Všichni ti, kteří výstavu navštívili, vědí, že to takto vůbec nebylo myšleno, pro zdejší publikum výstava objevná byla, neboť většina z nich neviděla žádnou z velkých výstav, které byly těmto malířkám v posledních letech realizovány. Navíc jsem vystavila díla buď přímo vytvořená v Paříži, nebo inspirovaná zdejším pobytem, což dohromady v jedné výstavě, pokud vím, také nikdo neudělal. Takže mne nebudete osočovat z nějakého plagiátorství. Ke všem vystaveným autorkám byly k dispozici poslední katalogy, které jim byly vydány v rámci jejich velkých výstav v posledních letech, takže návštěvník rozhodně neodešel s pocitem, že si přivlastňuji nějaké objevy na poli českého výtvarného umění. Při vernisáži a komentovaných prohlídkách jsem vždy zmínila všechny mně známé autory, kteří se tou či onou umělkyní zabývali, včetně Vaší osoby, na což mám svědky. Ostatně reklamním rozhovorem do rádia si rozhodně odborné „frčky“ sbírat nebudu, že? Se všemi, jak říkáte, poškozenými, jsem byla v kontaktu, PhDr. Jaroš z Orlické galerie byl i jakýmsi mým seznamovatelem s pařížským dílem Jičínské, podílel se na výběru děl a myslím, že nesdílí Váš názor, že bych si přisvojila jeho práci. Ostatně jeho katalog k pařížským letům Věry Jičínské byl v rámci výstavy zde prezentován, stejně tak i katalog, který jste připravila Vy k výstavě Madame Gali v roce 2011 v Plzni. A věty, které vás tak rozběsnily, jsou vytrženy z kontextu, neboť jsem předtím mluvila o výše zmíněných velkých výstavách a o tom, že se posledních dvacet let situace velmi vylepšila. A za časů mých studií jsem opravdu o těchto ženách umělkyních, až na výjimky, neslyšela, proto ta vsuvka o „učebnicích“. Ale učebnice jsou na základní a střední škole, že? Neučím, proto netuším, jak je to dnes. Vyčítáte mi slovo „ pátrání“, ale nemám jiný příměr k mému hledání děl jednotlivých autorek po regionálních i soukromých sbírkách. Rozhodně trvám na tom, že se jedná o věty vytržené z kontextu a velmi mě udivuje, že takovýmto způsobem reagujete na rozhlasovou reportáž, zvláště když jste vlastní výstavu vůbec neviděla.
    Z mého hlediska jsou pro mne nejdůležitější ohlasy našich návštěvníků, které jsou více než kladné a děkují naší instituci za to, že jim rozšířila obzory, neboť v našem regionu tyto autorky širšímu publiku známy nebyly, v širším smyslu tímto děkují i Vám a všem badatelům, kteří ony autorky „znovuobjevili“ pro české výtvarné umění a připravili publikace, s nimiž se na naší výstavě mohli seznámit. To by mělo být i pro Vás směrodatné. Ale asi to tak není…
    S pozdravem,
    Mgr. Daniela Růžičková

  2. Vážená paní kolegyně,

    děkuji vám za odpověď. To, že jsem neviděla výstavu, jsem avizovala hned v úvodu mého otevřeného dopisu – to je také důvod, proč jsem nereagovala na výstavu, ale na vaše tvrzení. Ano, rozhlasové pořady mohou mnohá konstatování vytrhnout ze širších souvislostí, ale například vaše slova, že „o Věře Jičínské nic nenajdete“, zkrátka nepotřebují kontext: jednoznačně implikují, že Jičínská je zcela neznámá, což neodpovídá realitě.

    Ano, vaši výstavu jsem neviděla, avšak z publikovaných fotografií je patrné, že na výstavě se objevila již vystavená nebo reprodukovaná díla, jejichž sbírkový původ je uveden v publikovaných monografiích či katalozích. Uměleckohistorické „pátrání“ by mělo přinášet nové objevy a nové informace. Budu velice ráda, když mě vyvedete z omylu a ukážete, že jste vystavila neznámá díla. Ve své odpovědi píšete, že se všemi „poškozenými“, jste byla v kontaktu. To není pravda. S výjimkou Karla Jaroše a Jakuba Valáška, kurátora Muzea Jindřichohradecka, které vlastní největší konvolut děl Marie Galimberti-Provázkové, jste s badateli a badatelkami, kteří se zasadili o zviditelnění a zhodnocení díla do nedávné době zapomenutých umělkyň, včetně mě, nekonzultovala, ani jste jim o konání výstavy nedala vědět. I v návaznosti na můj otevřený dopis se opakovaně setkávám s jejich reakcí, že výstavu stejně jako já neviděli, neboť o ní nevěděli. Výstava mohla být skvělou příležitostí jak otevřít širší odbornou debatu týkající se vztahu českých meziválečných umělkyň k pařížskému prostředí, a to i nad rámec vašeho regionu. (V případě Vlasty Vostřebalové Fischerové je nicméně vazba k Paříži více než diskutabilní – během svého několikaměsíčního pobytu nic nemalovala, nebo se to nezachovalo, a na rozdíl od Marešové ji Mekka moderního umění v podstatě neovlivnila.)

    Regionální muzea jsou nepochybně v jiné situaci než sbírkotvorné instituce v (pomyslných či reálných) centrech. Právě proto je ale důležité regionální hranice překračovat a nespokojovat se s jen s místním ohlasem, který ve své odpovědi tak akcentujete. Pokud by k velkým městským nebo oblastním galeriím a muzeím v Praze, Brně, Plzni, Olomouci, Ostravě i jinde, které se také potýkají s různými rezidui provincionalismu (především ve vztahu k zahraničí), přicházely kurátorské výzvy z méně viditelných regionálních institucí, a pokud by odborná veřejnost získávala konsistentní informace o dění v centrech stejně jako mimo ně, nepochybně by to pomohlo oběma stranám. Jistě, někdy se kurátoři a kurátorky či kritici a kritičky z center chovají vůči regionům povýšeně a přehlíživě. Myslím však, že nikdo z těch, které označujete za „poškozené“, k nim nepatří. Ostatně já sama jsem práci některých zapomenutých ženských osobností první poloviny 20. století připomenula i mimo tzv. centra – třeba v Litomyšli nebo v sotva pětitisícovém Pacově.

    S pozdravem

    Martina Pachmanová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *