Otevřený dopis paní Daniele Růžičkové z Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

Publikujeme otevřený dopis, který do redakce Artalku zaslala Martina Pachmanová a který je adresován kurátorce Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě Daniele Růžičkové. Dopis reaguje na rozhovor, který paní Růžičková poskytla Českému rozhlasu a v němž zamlčuje některá fakta ohledně kunsthistorického výzkumu věnovaného ženám-umělkyním.

Vážená paní magistro,

s notným zpožděním jsem si poslechla krátkou rozhlasovou reportáž z vaší výstavy Femme fatale - české malířky s pařížskou zkušeností, která představila výběr z děl Zdeňky Braunerové, Marie Galimberti-Provázkové, Věry Jičínské, Milady Marešové, Vlasty Vostřebalové Fischerové, Mary Durasové, Marty Jiráskové, Julie Winterové Mezerové, Linky Procházkové a Boženy Jelínkové-Jiráskové. Výstavu, která se od 8. 2. – 31. 3. 2019 konala v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, kde pracujete jako kurátorka, jsem bohužel neviděla. Z toho, co ale zaznívá ve zmiňovaném pořadu rozhlasové redaktorky Dáši Kubíkové, je očividné, že jste se bezostyšně postavila do role objevitelky „neznámých" umělkyň, aniž byste náznakem zmínila, že dílem mnoha z těchto osobností se již dříve zabývali jiné badatelky a badatelé.

V rozhovoru s redaktorkou ČRo Vysočina z vašich úst zaznívá, že s výjimkou Zdeňky Braunerové a Mary Duras tyto ženy „v učebnicích nenajdeme" – toto tvrzení figuruje dokonce v názvu pořadu. Sama nepochybně víte, že Marie Galimberti Provázková, Milada Marešová a Vlasta Vostřebalová Fischerová mají vydané souborné monografie, jejichž jsem autorkou nebo spoluautorkou a jež doprovázely jejich autorské retrospektivní výstavy v renomovaných tuzemských galeriích (Moravské galerii v Brně, Západočeské galerii v Plzni nebo v Galerii hlavního města Prahy). Věra Jičínská sice soubornou monografii nemá, avšak jejímu dílu jsem se v různých souvislostech také věnovala a na mých webových stránkách Ženy v umění je především bezmála deset let k dispozici mimořádně důkladná a kvalitní diplomová práce naší kolegyně Barbory Zlámalové, soustředěná především na pařížské období této umělkyně. Věře Jičínské je věnovaná i nedávná, byť skromná publikace z pera Karla Jaroše z Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou. Martě Jiráskové se ve své „odeonské" monografii již dávno věnovala historička umění Hana Volavková (1981), i když novější a aktuálnější pohled na tuto sochařku by byl nepochybně žádoucí. Ostatní umělkyně nejsou zpracované tak zevrubně, avšak také o nich lze bez velkého úsilí najít dostatek relevantního materiálu, například v mé knize Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu (2004), v katalogu Z Prahy až do Buenos Aires: „Ženské umění" a mezinárodní reprezentace meziválečného Československa (2013), která doprovázela stejnojmennou výstavu, jejíž jsem byla kurátorkou (a jež se mj. věnovala právě pařížským výstavám českých umělkyň ve 20. a 30. letech), na mých webových stránkách i v řadě jiných mých publikací a článků. V neposlední řadě je třeba uvést, že některé umělkyně jsou - jakkoli stručně - zmíněny také v „učebnicovém" kompendiu Dějiny českého výtvarného umění (1998).

V žádném případě si nechci usurpovat monopol na práci umělkyň, jejichž dílu se léta věnuji. Vítám naopak iniciativy jiných badatelek a badatelů, kteří to, co již bylo objeveno, budou vkládat do nových souvislostí, budou přicházet s novými informacemi a interpretacemi, budou polemizovat... Myslím ale, že za žádných okolností nelze přijmout arogatní apropriaci práce jiných. Vaše tvrzení, že tyto umělkyně „v učebnicích nenajdeme", je lež. Stejně tak není pravda, že malířky a sochařky, které jste v GVU v Havlíčkově Brodě vystavila, jsou „neznámé umělkyně" (toto adjektivum by ve většině případů platilo před deseti patnácti lety, dnes rozhodně nikoli). Bez předchozí mravenčí práce řady našich kolegyň a kolegů by vaše výstava nikdy nevznikla; o tom ostatně svědčí i skutečnost, že nic, co bylo v rozhlasovém pořadu označené jako objevné a po čemž jste (abych citovala vaše vlastní slova) složitě „pátrala"), by nebylo napsané dříve.

V posledních letech česká akademická obec opakovaně řeší nejrůznější kauzy plagiarismu. Neuvádění či zamlčování zdrojů, které některým autorkám a autorům na čas zajistí "gloriolu" objevitelství a průkopnictví, je naneštěstí stále častěji součástí tuzemského bádání. Přisvojování si práce jiných, které je jedním ze symptomů relativizace hodnot v době tzv. post pravdy, se očividně nevyhýbá ani muzejní a galerijní práci. Jakkoli se léta hlásím k názoru, že objektivní dějiny, včetně dějin umění, jsou konstruktem, nehlásím se tím k historickému relativismu, nýbrž k pluralitě historických narativů. Takto otevřené dějiny umění lze ale budovat jen za předpokladu, že jeho protagonistky a protagonisté budou ctít pravidla etického chování a namísto sebevědomé samomluvy budou vstupovat do dialogu s ostatními.

S pozdravem

Martina Pachmanová, historička umění