Artalk.cz

Umělý? Já? Ano, zrovna tak jako vy

Aktuální výstava v MeetFactory odkazuje ke knize Staying with the Trouble Donny Haraway a zaměřuje se především na nové podoby života, ale také na formy mezidruhového společenství a koexistence. Anna Remešová na výstavě, na které můžeme vidět díla primárně zahraničních umělců, oceňuje připomenutí těchto stále aktuálních témat, jež se však neodráží v klasicky pojaté galerijní instalaci. „(…) o kolektivitě výstava příliš není. Spíše se jedná o tradiční skupinovou přehlídku, jejíž jednotlivé části rozvíjí různé aspekty myšlení Donny Haraway, což může vést ke zklamání,“ píše Remešová.

Umělý? Já? Ano, zrovna tak jako vy

Tvrzení „make kin not babies“, které bychom do češtiny mohli přeložit jako „vytvářejme příbuzenství, ne děti“, by v některých částech střední Evropy mohlo vyvolat pěkné bouře. Obzvláště dnes, kdy se čím dál častěji mluví v médiích (za velké pomoci české katolické církve) o vymírání českého národa a pořád dokola se přepočítává, kolik a v kolika letech mají mít ženy děti. V současné situaci, kdy se planeta přelidňuje a začíná být evidentní, že zdroje surovin nejsou nekonečně nevyčerpatelné, však nabývají otázky o vytváření alternativních forem rodin a společenství urgentnosti i relevance. Jaké ale existují alternativy k podobám života, které jsme doteď považovali za samozřejmé? I o tom je aktuální výstava The Trouble Is Staying v Galerii Meetfactory, která přímo odkazuje ke knize[1] Donny Haraway, jež je také autorkou výše uvedeného výroku o vytváření příbuzenských vztahů.

Výstavu uvádí hned u vchodu instalace portugalského umělce Andréa Romãa, která se rozprostírá po zdech a je také prvním dílem, které návštěvník či návštěvnice uvidí. Jedná se o různé mušle a mušličky, které jsou přilepené na stěnu, a o korálovitý hybridní útvar připomínající z jedné poloviny lidské ucho. Dobře připraveným divákům a divačkám mohou hned v mysli vytanout pasáže z knihy Staying with the Trouble, kde Haraway píše o skutečnosti současného života v nesnázích, potřebě naslouchat jiným druhům, které obývají planetu společně s lidmi, a vytvářet rozličné formy společenství. Proto Haraway píše o tom, že éru „antropocénu“, která naznačuje, že hlavními aktéry globálních změn klimatu a ekosystému jsou lidé, je třeba nahradit érou „chthulucénu“, jíž dalo název řecké slovo „khthónios“ (chtonický, podzemní) a s tím spojená i nestvůra z Lovecraftových knih. Cthulhu je hybridní postava, něco mezi zvířetem, obludou a člověkem, symbol propojení různorodých forem života. A právě „chthulucén“ má označovat epochu, kdy člověk opustí představu o svém výsadním postavení na planetě a naučí se existovat v rámci podmínek velmi poničené planety, a to takovým způsobem, který naslouchá jiným druhům, vytváří nezvyklá příbuzenství (oddkin) a společenství. Sádrové Ucho-korál od Romãa má zřejmě takový přístup evokovat, jakkoliv doslovně (a tedy i směšně) může tento obraz působit.

V anotaci výstavy se dočteme, že „sedm mezinárodních umělkyní a umělců rozvíjí tuto filosofii koexistence; jejich díla společně odhalují etické i praktické možnosti pro vytvoření starostlivého, pečujícího světa,“ ale o kolektivitě výstava příliš není. Spíše se jedná o tradiční skupinovou přehlídku, jejíž jednotlivé části rozvíjí různé aspekty myšlení Donny Haraway, což může vést ke zklamání. Alespoň mě to při opouštění galerie zklamalo, protože vytváření spojenectví a prostorů pro kolektivní rozhodování považuji za jeden ze zásadních rozměrů současného uvažování nad tím, jak můžeme na naší téměř zdevastované planetě dál žít. Možná jsem ale čekala příliš. Naopak mě povzbudila myšlenková úvaha nad tím, že spíše než abychom donekonečna dekonstruovali příčiny našeho chování a hledali kličky, jak současné situaci utéct, tak ji přijmeme i se všemi jejími těžkostmi a trablemi a budeme se pokoušet vytvářet takové životní formy, které zohledňují potřeby lidských i ne-lidských tvorů na planetě. A taky nacházet v takovém tvoření radost.

To je například patrné ze samotné knihy Donny Haraway, která si zde pohrává s pojmy, pod různými zkratkami hledá různá slova, propojuje fiktivní svět s faunou kousek od jejího domu, nabízí nečekané souvislosti. Takové potěšení z práce s jazykem lze do výstavy přenést samozřejmě jen stěží, proto jsem si říkala, zda v tomto případě nenabízí kniha zajímavější postřehy než výtvarné umění. Umělecká díla na výstavě tak slouží především jako nástroje k znovuotevření některých témat, které tři roky stará publikace rozvířila, ale jež jsou stále aktuální. Alespoň mě samotnou to vedlo k tomu, že jsem se k některým pasážím v knize znovu vrátila a začala jsem nad nimi uvažovat jinak, a to převážně s vědomím toho, jak skutečnost poničených ekosystémů a vyčerpaných zdrojů nabrala na naléhavosti. Navíc nové vědecké studie nás každým dnem informují o tom, jak naše soužití s nelidským, s toxickým, s mikroplasty v našich tělech nebo s bakteriemi vypadá. Mezidruhové společenství není něco nového pro naše životy, tak proč je škatulkovat jako něco negativního či pozitivního. Možná je načase tento fakt jen přijmout.

Naléhavá hrozba klimatické katastrofy přináší také nové způsoby tázání se a snahu redefinovat některé pojmy, které se v současné filozofii používají. Jak Haraway, tak i třeba teoretik T. J. Demos píší ve svých knihách o tom, že myšlenky posthumanismu – zmiňuje například Rosi Braidotti nebo Bruno Latoura – ignorují jiné vidění světa, než je to ovlivněné západní koloniální modernitou.[2] Haraway tak namísto „posthuman“ mluví o „kompostu“[3] a T. J. Demos připomíná, že se nejedná o nijak univerzální pojem, protože v současném politicko-ekologickém aktivismu nebo v myšlení domorodých kmenů o sobě lidé uvažují jako o součásti přírody a takto přistupují i k zemědělství a obecně k životu na planetě. Tuto myšlenku na výstavě ztělesňuje video YWY, a androide (2017) od portugalského umělce Pedro Nevese Marquese, které určitě patří mezi nejpovedenější díla na výstavě.

YWY je žena-robot, umělá inteligence nesoucí podobu domorodé ženy. Prostředí i čas je neznámé, víme jen, že žena stojí uprostřed kukuřičného pole a mezi vysokými rostlinami promlouvá k divákům, ale i sama k sobě a k listům, které její postavu rámují. „Umělý? Já? Ano, zrovna tak jako vy. Jako ony,“ říká, čímž nás upozorňuje na to, že lidství je podobný konstrukt jako umělá inteligence nebo jako geneticky modifikovaná zelenina a že lidskost už dávno není jednou ze základních přirozeností člověka. Pokud bychom měli být důslední, je třeba se ptát, „proč si umíme představit, že umělá inteligence získá svébytná práva nebo občanství spíše než domorodý člověk“. To je otázka, kterou si Pedro Neves Marques klade v jednom rozhovoru, v němž také podotýká, že jeho práce upozorňuje i na současné útoky na práva žen a sexuálních menšin. „Je to tvoje tělo. Máš na ně právo. Máme právo na svá těla,“ říká sebevědomě YWY a na diváky se obrací s výrazem určitého cynického nadhledu i přísné kritiky v očích.

Je těžké si opravdu představit nebo začít realizovat to, co pod „tvořením příbuzenství“ Haraway myslí. Promýšlet jinak svůj vztah k lidským potomkům, k plození dětí a vytváření partnerství by znamenalo především to, že bychom museli úplně redefinovat svůj vztah k sobě a ke smyslu života. Výstava se nějakými reálnými představami příliš nezatěžuje, její pohled je ale určitě svěží a místy i humorný – alespoň tak na mě působily performance Ingely Ihrman, v nichž umělkyně navlečená do velikých kostýmů rostlin simuluje růst květů a společně s diváky a divačkami spoluprožívá čas odlišný od toho lidského. Pak jsem se ještě trochu pobavila u instalace v poslední místnosti, ale to spíš kvůli tomu, že mi přišla poněkud naivní a materiálově slabá. Dílo Rachel Pimm, které tvoří papírovo–polystyrénové desky s dýmajícími objekty, mezi kterými se lze procházet a vnímat tak zřejmě komplexnost geologických a biologických jevů, patří mezi ty práce, které nakonec vypadají lépe na fotografiích než ve skutečnosti.

Pakliže bychom tedy na výstavě hledali nějaké „praktické možnosti pro vytvoření starostlivého světa“ či alternativy k dnešní situaci, budeme spíše zklamáni a odkázáni jen na naši představivost. To je ale v pořádku. Koneckonců se jedná o přehlídku výtvarného umění, a ne o politický think tank. Na druhou stranu by však bylo zajímavé sledovat také to, jak si s otázkou mezidruhového společenství nebo kolektivity poradí samotná výstava či instalace, která v tomto případě zůstává zoufale klasická. Rozhodně ale získává kladné body za uvedení zahraničních umělců a umělkyň, na něž není české publikum zvyklé, a tudíž se jedná o odvážný krok. A proto jen víc takových výstav! A víc rozličných perspektiv ze všech koutů světa.

[1] Donna Haraway, Staying with the Trouble: Making Kin in Chthulucene. Durham: Duke University Press, 2016.

[2] T. J. Demos, Decolonizing Nature. Contemporary Art and the Politics of Ecology. Berlin: Sternberg Press, 2016, s. 23.

[3] „We are compost, not posthuman; we inhabit the humusities, not the humanities.“ Haraway (pozn. 1), s. 97.


Vivian Caccuri, Patricia Dominguez, Ane Graff, Ingela Ihrman, Pedro Neves Marques, Rachel Pimm, André Romão / The Trouble Is Staying / kurátorka: Inês Geraldes Cardoso / Galerie Meetfactory / Praha / 25. 6. – 8. 9. 2019

Foto: Jiří Thýn (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)