Artalk.cz

Chce to odvahu!

Klára Peloušková navštívila mezinárodní Trienále designu a architektury v Miláně, jehož hlavní výstavu pod názvem Broken Nature připravila kurátorka designu z newyorského MoMA Paola Antonelli. „Podle kurátorky by designéři měli svoji schopnost analyzovat sítě vztahů a spojovat poznatky z mnoha oblastí využívat k tomu, aby prostřednictvím objektů, staveb, systémů, infrastruktur nebo i konceptů a idejí přispívali k obnovení vazeb mezi lidmi a světem, který obývají,“ píše Peloušková, jež dále v textu poukazuje na to, že design již dávno neplní jen roli vytváření jednotlivých předmětů, ale bilancuje na pomezí mezi sociologickým, politologickým či ekologicko-aktivistickým výzkumem.

Neri Oxman a Mediated Matter Group na Institutu technologie v Massachusetts, Totemy, 2019.

Chce to odvahu!

Dělat dnes velkou přehlídku designu snad ani není možné bez toho, aniž bychom za jedno z jejích ústředních témat zvolili kolaps planetárního ekosystému. Letošní Vienna Biennale For Change v MAKu, London Design Festival, Cooper Hewitt Design Triennial, Oslo Architecture Triennale a v neposlední řadě Triennale di Milano, všechny tyto akce se vztahují (mimo jiné) ke klimatické krizi, vymírání živočišných i rostlinných druhů, rostoucímu znečištění ovzduší, půdy i vody, neúnosné míře čerpání neobnovitelných zdrojů a kalamitním scénářům, které s sebou tyto a jiné antropogenní procesy přináší. Zdá se přitom, že se reflexe těchto mimořádně palčivých fenoménů ještě nestala pouhou součástí kurátorského bontonu, jakýmsi prázdným výrazem „dobrého vychování“, kterým často zavání rétorika liberálních „středových“ politiků hovořících o kulturní diverzitě, zelených inovacích a svobodě pro všechny. Výstavy designu bývají dnes otevřeně politické – s nadějeplnou razancí poukazují na nutnost vyvést tento obor z destruktivní smyčky kapitalistické sebestřednosti, která se nám pomalu stahuje kolem krku. Nicméně i přesto, že to kurátoři těchto akcí určitě myslí upřímně, jejich politickému nasazení cosi chybí…

Hlavní výstavu 22. ročníku mezinárodního Trienále designu a architektury v Miláně s názvem Broken Nature připravila kurátorka designu z newyorského MoMA Paola Antonelli, která se otázkami etiky a možnostmi transformace designérské praxe zabývá dlouhodobě. Velkorysá přehlídka v prostorách Palazzo dell’Arte konfrontuje diváka se závažností situace hned v úvodu: na dvě projekční plátna jsou promítány kontrastní dvojice satelitních záběrů z databáze NASA Images of Change, které zachycují proměnu krajiny a rostoucí míru její devastace v různých částech světa, k níž dochází vlivem přímých zásahů člověka nebo extrémního počasí. Člověku naskakuje husí kůže, když se mu před očima míhají snímky rozsáhlých území, která s narůstající rychlostí a intenzitou mizí v plamenech, pod vodou či městskou infrastrukturou, která ustupují těžbě a velkoplošnému průmyslovému zemědělství nebo která stále větším tempem tají a vysychají.

Podle Paoly Antonelli je přitom design jednoznačným komplicem, ne-li strůjcem současné ekologické katastrofy: „V jeho modernistickém a funkcionalistickém pojetí je design oslavován pro jeho zaměření na řešení problémů a na člověka, protože však lidé podléhají iluzi, že přežití závisí na ovládnutí, není třeba vysvětlovat, že svým soustředěním se na člověka se design dotýká všech živých bytostí, od velryb k dubům, od hvězd k mokřadům, od planktonu k termitům, ale záleží mu jen na některých – na lidech.“[1]

Pohled do výstavy Broken Nature

Antonelli na rovinu říká, že design nedokáže vyřešit všechny naše problémy. Výstava rozhodně není příkladem pragmatického, technokratického přístupu k designu, který spasí svět geniálními inovacemi, a je to jedině dobře.[2] Zároveň ho však ani neodsouvá do sféry dobře míněných, ale marginálních experimentů, jimiž ve skutečnosti nelze ničeho dosáhnout. Podle kurátorky by designéři měli svoji schopnost analyzovat sítě vztahů a spojovat poznatky z mnoha oblastí využívat k tomu, aby prostřednictvím objektů, staveb, systémů, infrastruktur nebo i konceptů a idejí přispívali k obnovení vazeb mezi lidmi a světem, který obývají.

Ambivalentní role krásy

Přehlídka je rozdělena do několika kapitol, které sledují dílčí aspekty a různorodé formy designu reagujícího na krizi, v níž se zemský ekosystém nachází. Některé práce se vztahují k partikulárním projevům klimatické změny a některé vyjevují komplexitu živých i umělých systémů, zatímco jiné se zabývají každodenními potřebami různě znevýhodněných jednotlivců, využitím odpadů nebo soužitím člověka s jinými entitami. Jaksi povinnou součástí výstav tohoto typu jsou dnes nejrůznější produkty z experimentálních, často biodegradabilních materiálů či recyklátů, ať už jde o lahve na vodu z agaru, bioplasty z mořských řas, myceliové cihly, nádoby z potravinového odpadu, nebo běžecké tenisky z rybářských sítí. Stejně tak bývají tradičně prezentovány pomůcky pro zdravotně znevýhodněné uživatele nebo vynálezy zmírňující každodenní strasti chudých v zemích globálního Jihu. Byť jsou tyto projekty mnohdy pozoruhodné, zajímavé jsou v rámci výstavy Broken Nature především dílčí strategie vztahující se k méně obvyklým kontextům a praxím a snaha ukázat design v poněkud jiném světle.

Některé z prezentovaných prací bychom mohli s přehledem označit za umělecká díla a pravděpodobně by se nad tím nikdo nepozastavil. Jde o objekty, instalace či pohyblivé obrazy, které působivou estetickou formou poukazují na důsledky designování světa člověkem. Významově nekomplikované, a možná právě proto působivé jsou například Reliquaries (2018) Paoly Bay a Armanda Bruna, které jako drahocenné relikvie uchovávají dosud hojně se vyskytující prvky živé i neživé přírody. Autoři nás svým přímočarým gestem upozorňují, že to, co dnes považujeme za samozřejmost, jako je voda, půda, stromy či některé druhy hub, ryb a motýlů, může být zítra vzácností nezměrné hodnoty.

Vizuálně méně efektní, ale svým vyzněním podobně varovný i poetický je také projekt s názvem Italian Tropics / Fiore di Loto (2019). Designérky Eugenia Morpurgo a Olivia de Gouveia ze studia The Future Continuous v něm sledovaly historické, ekonomické či environmentální souvislosti masivního rozšíření lotosu ořechonosného v řece Mincio v italské Mantově. Rostlina, kterou lidé na začátku 20. století vysadili jako potenciální potravinový zdroj, si v průběhu let a s postupující klimatickou změnou podmanila místní ekosystém. Ačkoli na první pohled působí záplava lotosových květů velmi romanticky a funguje jako dokonalá turistická atrakce, ve skutečnosti představuje významné ohrožení pro lokální biodiverzitu a existenci samotného mokřadu.

Pohled do výstavy Broken Nature

Pro oba zmíněné projekty je podstatná jejich estetická rovina. Zatímco v prvním případě působí krása jako vyzvání k úvahám nad závažností situace, v druhém vystupuje jako zrádná, matoucí okolnost s mimořádnou schopností odvádět pozornost od méně zřetelných nebezpečí. Právě skrze estetiku lze přitom rozehrát emotivní odezvu, která je pro vnímání a pochopení klimatické krize minimálně stejně důležitá jako racionální reflexe faktů a dat. Krása v tomto případě není samoúčelná, ale spíše instrumentální, a rozhodně tak zde nemůže být řeč o umělecké autonomii. O to ale zmíněným autorům ani výstavě Broken Nature jako takové vůbec nejde.

Zrození, život a smrt výrobku

Takřka protichůdnou strategií zviditelňování souvislostí mezi lidskou činností a přírodními procesy je prezentace komplexních systémů výroby, distribuce či likvidace věcí. Vztahy mezi dílčími aktéry těchto řetězců jsou mnohdy velmi složité a jejich vizualizace může být jen těžko tak sugestivní, jako v případě esteticky silných jednotlivostí. Abstraktní vazby mezi lidmi, stroji, materiály, organismy či infrastrukturními sítěmi lze zobrazit, vypořádat se přitom s komplexitou problému je ovšem velká výzva. V rámci výstavy Broken Nature je možné podobných pokusů najít několik – některé z nich jsou v komunikaci s divákem úspěšnější, jiné méně.

Mimořádně poutavá je například schematická vizualizace „planetární sítě“, na jejímž půdorysu se odehrává „zrození, život a smrt“ drobného kulatého reproduktoru Amazon Echo. Autoři projektu s názvem Anatomy of an AI System (2018) Kate Crawford a Vladan Joler podnikli velmi pečlivý výzkum obrovského množství dílčích aspektů výrobku, od těžby surovin, lidské práce a nutných energetických zdrojů přes softwarové inženýrství a tvorbu celého systému umělé inteligence až po souvislosti užívání či interakce s člověkem a likvidaci produktu. Suma informací, které se designérům podařilo posbírat, je obdivuhodná, a soudě podle toho, že jsem v rozmezí dvou týdnů na prezentaci projektu narazila ještě ve dvou dalších institucích (ve vídeňském MAKu a pražském DOXu), jejich úsilí rozhodně nebylo marné. Rozsáhlé schéma, ať už je vystaveno formou velkoplošné tapety, na tabletu, nebo v podobě papírové brožury, je však do té míry podrobné, že jen málokdo z něj vydestiluje podstatné informace a dozví se něco nového. Úspěšnému zprostředkování takto obsáhlého výzkumu by určitě pomohla komentovaná edukativní animace nebo video, přičemž plošná vizualizace celku (která je sama o sobě impozantní) by mohla být k dispozici pro důkladnější studium.

Příkladem projektu, který naopak svá sdělení komunikuje velmi srozumitelně a atraktivně, je výzkum designérů ze studia Formafantasma s názvem Ore Streams (2017–2019). Simone Farresin a Andrea Trimarchi studovali v průběhu uplynulých tří let problematiku recyklace elektronického odpadu, designérské a obchodní strategie technologických firem a samotný hardware produktů, který zkoumali z hlediska jeho trvanlivosti či opravitelnosti. Autoři poukazují na to, že pouze 30 % elektronického odpadu západní provenience je recyklováno adekvátním způsobem – zbývajících 70 % je mnohdy ilegálně přepravováno do rozvojových zemí, kde je odpad za zcela nevhodných a nebezpečných podmínek rozebírán a likvidován či připraven k opětovnému použití.[3] Jejich instalace zahrnuje jak vlastní produkty designérské dvojice (kancelářský nábytek vyrobený z nalezené elektroniky), tak skvěle natočená videa a animace, které životní cyklus různých přístrojů a na něj navázané etické otázky názorně ilustrují. A aby toho nebylo málo, pořídili designéři několik videorozhovorů s lidmi, kteří se v této oblasti pohybují – od designérů přes výrobce až po zaměstnance firem specializujících se na recyklaci a zástupce Interpolu. Ore Streams je příkladem designérského projektu, jehož autoři na sebe vzali roli těch, kdo nejen tvoří, ale především spojují jednotlivé elementy systému a ukazují, které z jeho nedostatků lze prostřednictvím designu řešit.

Simone Farresin a Andrea Trimarchi ze studia Formafantasma, Ore Streams, 2017.

Design nemá hranice

Nesporná kvalita výstavy Broken Nature spočívá v rozšiřování povědomí o tom, co všechno je designováno. Některé projekty jako by se od designu vzdalovaly do té míry, že pochybujeme, jestli mají v rámci přehlídky vůbec své místo. Většinou jde o práce hluboce analytického, či spíše žurnalistického typu, které se nevztahují ke konkrétním produktům a z formálního hlediska nejsou na první pohled zvláště pozoruhodné. Ve skutečnosti však otevírají palčivá témata, která mají pro svět definovaný jeho turbulentním klimatem zásadní význam. Hned několik prezentovaných projektů například vyjevuje sílící neadekvátnost a zejména arbitrární designovanost některých státních hranic.

Zatímco Political Equator (Estudio Teddy Cruz + Fonna Forman, 2018) rýsuje mezi 30. a 38. rovnoběžkou nový rovník protínající místa konfliktu, v nichž pevná bariéra uměle rozděluje jinak provázané ekosystémy dvou znesvářených zemí (Mexiko x USA, Izrael x Palestina či Kašmír x Indie), autoři projektu Italian Limes (Studio Folder a kol., 2014–2018) mapovali po dobu několika let pohyblivou hranici mezi Rakouskem a Itálii, která se neustále proměňuje vlivem tání alpských ledovců. Zařadit sem určitě můžeme i výzkum The Crime of Rescue – The Iuventa Case (2018) kolektivů Forensic Oceanography a Forensic Architecture, které v roce 2017 sledovaly pohyb a záchranné akce německé lodi Iuventa, nařčené italskými úřady ze spolupráce s převaděči při transportu uprchlíků z lybijského pobřeží do Evropy. Skupiny architektů a výzkumníků se svými investigativními metodami pokusili dekonstruovat oficiální výklad událostí a očistit tak jméno organizací, které místo toho, aby byly za svou humanitární činnost oceňovány, jsou naopak obviňovány a jejich práce kriminalizována. Výstava Broken Nature tedy ukazuje, že i něco tak abstraktně politického jako hranice (národních) států není ničím jiným než designem, který za určitých podmínek přestává fungovat. Dá se očekávat, že migrační vlny budou v příštích desetiletích stále častější a intenzivnější a že bude čím dál složitější navrhnout takové politické uspořádání, které přesuny obyvatelstva a extrémní výkyvy počasí unese.

Design zkrátka nikdy není a nemůže být apolitický. Naopak, je politickým nástrojem a podle Paoly Antonelli je nevyhnutelné, aby ti, kteří sami sebe považují za designéry, tuto skutečnost přijali. K politickému angažmá designu píše toto: „Nezbytné kontrolní a regenerační procesy vyžadují spojené síly mezioborových a mezinárodních týmů; organizací, průmyslových odvětví a vlád; i občanské společnosti. V každé z těchto oblastí by design měl hrát zásadní roli. A jestliže vlády a mocenské struktury nejsou dostatečně proaktivní, pokud jde o naléhavé environmentální otázky – nebo pokud se jejich zájmy rozchází se zájmy společnosti –, pak možná právě designéři mohou být těmi, kdo občanům pomohou potřebné změny zavádět.“[4]

Antonelli doufá, že v budoucnu bude designu přikládán srovnatelný význam jako vědě. Její očekávání nejsou skromná, byť šíře a relativní moc tohoto oboru, tak jak ho představila v rámci výstavy Broken Nature, sahá skutečně daleko. Zatímco však designéry pasuje do role průkopníků, její vlastní kurátorské ambice v sobě příliš mnoho vizionářství nemají. Hlavní přehlídka milánského trienále je sice kompaktní a přesvědčivá, kurátorka si však neklade větší cíle než zprostředkovat divákům zážitek komplexity světa či dlouhých časových horizontů, a především inspirovat je k převzetí osobní iniciativy a změně kurzu v každodenním životě.[5] Takovým přístupem však do značné míry obrušuje hrany politického nasazení samotných designérů: byť Antonelli kritizuje kapitalismus, nerámuje představené projekty jasným politickým narativem a sama se tak trochu schovává za pestrou nabídkou inspirativních nápadů jednotlivých tvůrců. I výstava je politikum a ani kurátorství a teorie designu se neobejdou bez nekompromisně formulovaných postojů. Právě velké přehlídky tohoto typu jsou přitom tou správnou příležitostí k prezentaci odvážných vizí, kterých by se ani kurátoři neměli bát.

Pohled do výstavy Broken Nature

[1] Paola Antonelli, Broken Nature, in: Paola Antonelli – Ala Tannir, Broken Nature. XXII Triennale di Milano (kat. výst.), La Triennale di Milano, 2019, s. 18.

[2] Tomuto tématu se v katalogu trinále věnuje např. Emily Eliza Scott, Leaky Design for a Broken Present, in: ibidem, s. 50–56.

[3] Formafantasma, Ore Streams, in: ibidem, s. 138.

[4] Viz Antonelli (pozn. 1), s. 40.

[5] Ibidem, s. 35.


Broken Nature: Design Takes on Human Survival / 22. Trienále designu a architektury v Miláně / kurátorka hlavní výstavy: Paola Antonelli / Milán / 1. 3. – 1. 9. 2019

Foto: Gianluca Di Ioia © Triennale Milano

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *