Artalk.cz

Kapitalisme touhy, smiluj se nad námi!

Umělec Jirka Skála, který se dlouhodobě zabývá podmínkami současné práce a jejím vztahem s digitálními technologiemi, pojmenovává současnou společnost jako „společnost dotyku“. Od úvahy, že počítače jsou pokračováním velkých továrních soustruhů, začal přicházet na to, že fordismus už nelze nadále aplikovat a nesnadno definovatelná práce se přelévá do našeho volného času. Téma práce rozvádí i za pomoci dalších autorů ve své nové publikaci Litanie prekariátu, ve které se podle recenzentky Terezy Hruškové „navzdory poměrně zásadním a jednoduše podaným tvrzením, která se týkají aktuálních témat proplétajících ekonomickou, sociální, politickou a uměleckou polohu každodennosti, Skálovi podařilo vytvořit pocit hladkého propojování témat, ne příliš vzdálený od automatického přehrávání na YouTube.“

Jiří Skála, Přípravná skica k veřejné pitvě jednotlivých lidských aktivit, 2017. Foto: archiv autora

Kapitalisme touhy, smiluj se nad námi!

„Cítí se být nahraditelní a většinová společnost je v tomto pocitu jen utvrzuje. V jejich životě hraje náhoda příliš velkou roli; nemají finanční polštář. Pokud jim někdo nezaplatí za odvedenou práci, dostanou-li se cizí vinou do druhotné platební neschopnosti nebo udělají špatné finanční rozhodnutí, hrozí jim pád na společenské dno,“ píše Jirka Skála zhruba tak na sté stránce své před nedávnem publikované knihy a popisuje tak jednu z tváří současného prekariátu, jehož litanií má publikace být. Zároveň je kniha jakýmsi fyzickým archivem myšlení umělce, který se posledních patnáct let věnuje z nejrůznějších úhlů pohledu podmínkám současné práce a jejímu vztahu s digitálními technologiemi. V Litanii prekariátu tak Jirka Skála spojuje zlomky svých existujících textů a popisů jím iniciovaných performance a participativních akcí (Fyzické cvičení s digitálním obrazem, nebo Litanie prekariátu) či jiných výzkumných projektů s přeloženými texty umělců a teoretiků, kteří se na akcích často podíleli. Zdá se tedy, že je zde hodně textu a kniha sama o sobě budí dojem poměrně velkého objektu, který je v každém případě příjemné držet v ruce jako hmotný artefakt. Vnější zdání je však popřeno nezvykle velkým fontem, který jen výjimečně pokryje celou stránku od shora až dolů. Kniha tak má nejen vizuální a materiální lehkost, současně i samotný text, byť se jedná o promyšleně kladenou koláž, plyne vysokorychlostně. Navzdory poměrně zásadním a jednoduše podaným tvrzením, která se týkají aktuálních témat proplétajících ekonomickou, sociální, politickou a uměleckou polohu každodennosti, se Skálovi podařilo vytvořit pocit hladkého propojování témat, ne příliš vzdálený od automatického přehrávání na YouTube. Současně je téměř každá stránka textu v podstatě autorovým prohlášením o stavu přítomnosti vycházející z jeho minulých i stále pokračujících zkoumání, stejně jako je přirozenou stavební kostkou ve spleti příčin a následků, jež se v knize postupně vrství a vykreslují tak Skálův široký pohled na současnost.

Publikace je žánrově těžko zařaditelná, ale svým způsobem se jedná o autorovu auto-bio-monografii, neboť odkrývá spojitosti, které umělcovu tvorbu vážou těsně k jím prožívaným každodenním událostem. Sám v úvodu říká, že je určitým pozorovatelem každodennosti s neodbytnou potřebou hledat v ní nápovědy k uchopení celistvého stavu současné společnosti. Tu Skála pojmenovává jako „společnost dotyku“ a skrze populární vizualitu vycházející z masového užívání a konzumace online dostupných videí hledá její základní kameny, stejně jako vzorce fungování. I proto se snaží fenomény spojené s internetem 2.0 navázat na související události z počátku 20. století nebo z období 60. let. Skálův popis fenoménů jako teleshoping, unboxing či ASMR videa demonstruje jeho orientaci a, s úctou řečeno, až obsesivní zájem o dané způsoby prezentace a konzumace. Zvolený popis koresponduje se způsobem psaní, který umělec využívá v rámci svých výstav, kde se v poslední době objevoval text v jednak nezvyklé naddimenzované velikosti a jednak jako svébytný objekt. I tento fakt propojuje formát knihy s formátem prezentace textů na výstavách, jež jsou zavěšené na velkých banerech v prostoru, plotrované na stěnu nebo také jako součást velkoformátových fotografií. Precizní a čtivý popis unboxingových videí, kde si Skála úmyslně pohrává s jazykem podobně, jako si aktéři na videích dávají záležet na způsobu rozbalování, se čas od času zasekne na hutnější historické pasáži. Ta má sice v kontextu celé Litanie prekariátu zásadní význam, textům pojednávajícím o italském předválečném fašismu však nesvědčí podobná střípkovitost tak, jako například zmínkám o hudebním hitu od Beyoncé nebo pracovně motivačním webu. Na druhou stranu právě rovnost, jaká je dána jednotlivým tématům, podtrhuje jednak jejich přináležitost k té samé přítomnosti a jednak samotné zacházení s dokumenty v tvorbě Jirky Skály. Ani v ní se autor nebojí plošně sbírat například digitální fotografie skrze vyhledavače, aby je potom roztřídil do různých rovnoprávných kategorií.

Pohled do výstavy Jiřího Skály Žánry každodennosti v Entrance Gallery, 2017. Foto: Martin Bražina

Právě způsob práce s rozsáhlými objemy dat (ať už se jedná o videa na YouTube, fotografie dostupné přes internetové vyhledávače, či stanovy volnočasových spolků atd.), která je nutné v rámci orientace třídit a pojmenovat, tvoří jeden z prostředků zkoumání komplexních vazeb a souvislostí mezi výrobními prostředky přítomnosti a minulosti. Skála nečeká tak jako mnozí jiní na budoucnost s jejími technologickými pastmi (či vymoženostmi). Spíše než umělé inteligenci ve formě půvabných robotek s jemnou euroasijskou tváří se autor věnuje méně hmotným současným strojům, jejichž vztah k živým bytostem postupně problematizuje. Zatímco jeho výchozí úvaha vycházela z představy, že současné výrobní prostředky – jako stolní nebo kapesní počítače – jsou jen pokračováním velkých továrních soustruhů, postupem začal odkrývat fakt, že fordismus, který dával lidem a věcem přesně vymezená místa, již nelze nadále aplikovat. Aby nalezl hranice strojovosti a lidskosti, pouští se do zkoumání toho, co jsme si zvykli nazývat volným časem, přičemž zjišťuje, že jej není možné nějak jasně vymezit a volný čas je v rámci fungování prekariátu rozdroben do jiných, avšak stále s prací souvisejících konání.

Příznačně tak v Litanii prekariátu přichází s tvrzením určité iluzivnosti volného času jako představy převzaté z vyšší společnosti konce 19. století, naplňované alespoň částečně skrze osmihodinové rozdělení času u zaměstnanců. Trefně také poukazuje na politickou provázanost průmyslového dělení časů, které vyhovovalo vrstvám společnosti, jež byly u moci, a zbytek populace znevýhodňovalo. V autorově rychlém průletu 20. stoletím se tak dozvídáme fakta, která nebudou pro mnohé čtenáře a čtenářky pohybující se v humanitní či kulturní sféře tolik překvapivá. Především problematika nehonorované práce, ať už se jedná o práci umělkyň a umělců, péči o druhé, nebo práci v domácnosti s převládající genderovou nerovností, je tématem, které se řeší ve výtvarném umění v nejrůznějších vlnách intenzivně od 70. let. Jednotlivé pasáže knihy tak někdy působí jako shora pronášená zvolání, na něž může prekariát v duchu církevních litanií odpovídat jen sborovým: „Smiluj se nad námi!“

Proměna zábavy v práci je tak často prezentována jako naplnění určitého snu. Ze Skálovy tvorby je ale jasné, že s sebou nese obrovský kus nejistoty a tlaku na jednotlivce. Toto téma souvisí i s – v publikaci zmiňovaným – Marcelem Duchampem, který zde figuruje v pozici objevitele touhy v umění v tom smyslu, který interpretujeme jednoduše jako umělcovo prohlášení čehokoliv za umění. Jednou z Duchampových obsesí byla jistě exaktnost vědy, kterou ve své tvorbě neustále narušoval a testoval.[2] Tak jako se Duchamp zabýval mírou metru, problematizoval měrnou jednotku pravítka ve své dávnější práci i Skála (Rulers, 2000). Místo poměrně zásadního předobrazu v uvažování nad iluzivností výjevu a možnou pravdivostí či výpovědní hodnotou digitálních obrazů, což jsou kategorie mající ve Skálově tvorbě významné místo, může zastat například Duchampovo Velké sklo: stroj s prvky lidskosti, mládenci ve formě strojů, svlékající nevěstu dokonce.

Pohled do výstavy Jiřího Skály Hřiště, dokumenty volného času, nehonorované práce, rekreace a lenosti v galerii etc., Praha, 2016. Foto: Michal Czanderle a Michal Králíček

Duchampovská analogie je možná trochu onošená, na druhou stranu je Duchampova tvorba zrcadlem doby, kterou Skála ve své textové plavbě proměnou výrobních prostředků začíná. Současně je historický podklad, který autor rozprostírá po některých stránkách publikace, potřebný k osvětlení povahy nehonorované práce v době kapitalismu touhy, kdy uživateli využívaný a živený internetový obsah slouží jako mocná zbraň k udržování stálého vlivu a vlastní existence. Publikace je tak určitým doprovodným souborným textem k výstavám umělce, na nichž pracuje často s vlastní či apropriovanou fotografií. Právě doprovodnými texty, které skrze publikaci nabraly hmotné podoby, osvětluje i vnitřní sílu některých, na první pohled banálních snímků každodennosti, ať již jde o snímky z videí reprodukované v samotné publikaci, nebo třeba snímky od neznámých autorů a autorek zobrazující jejich volný čas, které byly součástí výstavy Hřiště: dokumenty volného času, nehonorované práce, rekreace a lenosti v galerii etc. v roce 2016. Podobným průsečíkem směřujícím ale více k postupům umělecké fotografie mohou být i práce vystavené ve více kopiích v galerii Entrance (2017), ukazující mladého muže na pohovce s bělavě ozářeným obličejem stočeným k pomyslnému zařízení v jeho rukách. Nejednoznačnost jeho konání mezi prací a volným časem je totožná s nejasnou povahou současných výrobních prostředků. Podle oblečení i místa pořízení snímku se lze domnívat, že by se mohlo jednat o příslušníka prekarizované kreativní skupiny. Chytré zařízení v jeho rukách pak nejenže odkazuje na masovou spotřebu elektroniky, na jejíž funkčnosti jsou mnozí sebe-zaměstnavatelé závislí, současně je objekt zcela konkrétním bodem, kde se konzumace a nehonorovaná práce setkávají v pro-systémové symbióze.

[1] Stránky nejsou číslovány – cca 2/3 knihy v kapitole Studio Letná

[2] Tomáš Dvořák, Konzervy náhody, Fotografie, socha, objekt. Praha: NAMU 2017, s. 123


Skála, Jirka. Litanie prekariátu. Praha: Akademie výtvarného umění, 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *