Artalk.cz

Nesnesitelná výstava citlivých mužů

Jana Písaříková navštívila aktuální výstavu v galerii Nevan Contempo, jejímž hlavním tématem je podle ní frustrace a bezvýchodnost každodenní existence. Ta se zde ale týká hlavně mužů a výstavu bychom pak mohli číst jako „individualizovaný a s nadsázkou podávaný příspěvek k problematice emancipace mužů ve světě, v němž patriarchát dávno ztratil jakýkoliv význam“.

Nesnesitelná výstava citlivých mužů

Monolog kominíka ve městě bez komínů je ve své podstatě nesnesitelnou výstavou. Důvodů, proč ji tak označit, se nabízí hned několik a co je horší, všechny dohromady vás nakonec zkorumpují. Učiní z vás smějící se a mírně schizofrenní bestii s osvobozující radostí z narušování korektních vzorců genderového chování a fungování institucionalizovaného světa umění. Budete se otřásat smíchy z pocitu kolapsu vlastního života i názorů, za které jste ještě včera byli ochotni bojovat do posledního dechu.

Prvním důvodem, který stojí za zmínku, je chybějící text kurátora Pavla Švece. Byla to pravděpodobně lenost a úzkost z prekarizace, která jej přiměla ke spásné myšlence uvést celou výstavu úryvkem z filmu Synekdocha. Charakter jeho ústřední postavy Cadena Cotarda, divadelního režiséra a neurotického hypochondra, poskytuje funkční klíč k interpretaci jednotlivých děl, k čemuž tentokrát patří i nepostradatelné, výstavu dovysvětlující luštění jejich názvů, a teprve s nimi začíná celek výstavy dávat kompaktní smysl. Bez znalosti pojmenování centrálního objektu – Nasazení (2010) od Jana Turnera – by nám například pravděpodobně unikla pointa tohoto díla vyznačující se vítězstvím intelektuálního ducha nad manuální zručností (konkrétně schopností opravy kola u motorového vozidla).

Velká část vystavených děl je spojena – podobně jako zmíněná filmová postava Cotarda – s tématem frustrace a bezvýchodnosti každodenní existence. Existenciálně v tomto ohledu vyznívá minimalistické video A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu od Jana Nálevky. Kamera snímá kalkulačku, na které jsou zadávány početní operace, avšak vzrůstající charakter jejich složitosti vždy vede ke stejnému výsledku, jímž je opakující se nula. Ať budeme s našimi životy dělat cokoliv, dopadne to přibližně stejně blbě. Společně s tímto videem jsou na bílé podestě umístěné také práce od Jana Turnera a Tomáše Roubala, které bychom mohli číst jako příspěvky k tématu nesnesitelných závazků (Tomáš Roubal, Hypotéka, 2018) a možná právě z nich plynoucích frustrací (Jan Turner, Tablety mají sice rýhu, ale nejsou určeny k půlení, 2017). Ovšem, když skepse dosáhne svého vrcholu, ještě je tu možnost alespoň na chvíli „vypadnout ven“ a toulat se anonymně po „svým městě“, jak by k tomu mohly odkazovat závěsné objekty Hometown od Krištofa Kintery (2017) a West Jana Nálevky (2013), nebo si „zklidnit nervy“ dětinským potřásáváním obskurních těžítek v instalaci od Ivarse Gravlejse (Take and Shake, 2016).

Ačkoliv jsou výše nastíněné pocity a témata spojené s každodenním prožíváním každé alespoň trochu vnímavé bytosti, v tomto případě se jedovatý šíp, který z nich plyne, zabodává do bolavého (až bolestínského) srdce mužů. Byl vystřelen nenápadně, bez snahy stát se politickým gestem atentátu. Celek výstavy k nám promlouvá z psychologizující a sebereflexivní pozice. Dílem, které ztvrzuje koupel v nejtemnější části testosteronové lázně síly a slz, je fotografie Díry od Filipa Turka (2010) zobrazující detail dveří promáčknutých pěstí. Za světlejší bych považovala část věnovanou tématu konfrontace manuální a umělecké práce, ke kterému se vyjadřuje například animace Ivarse Gravlejse Merda d’artista (2014). Pochází ze série, v níž autor konfrontuje díla z dějin umění s výkony nešikovných kutilů Pata a Mata.

Kominíkovo město bez komínů je tak monologem ponořeným do hlubin vnitřního světa hlavně jedné části lidské populace. Domnívám se, že jakákoliv snaha o rovnocenné zastoupení mužů a žen by do něj neměla co vnést. Tím však nechci interpretaci výstavy omezit na jednostranný genderový aspekt. Konec konců, v hlavě mi stále zní galeristova věta: „Tohle je nevancipace!“, díky níž bychom výstavu mohli číst jako individualizovaný a s nadsázkou podávaný příspěvek k problematice emancipace mužů ve světě, v němž patriarchát dávno ztratil jakýkoliv význam. Nezáměrně mi připomíná i lingvistickou část výstavy, v níž se objevují díla Jana Turnera pracující s významy slov, jejich fonetickými překlady a mutacemi, jako je Need, Nýt (2012) nebo Kurvír (2010).

Silným podprahovým prvkem tohoto projektu je bezesporu hravost chytře balancující na pomezí nadsázky a banality. Vypovídá o intuitivní práci ve výběru a vzájemném komponování děl, která potvrzují, že umění je exkurzem do světa, kam bychom se jinak sami báli přijít.


Ivars Gravlejs, Krištof Kintera, Filip Turek, Jan Šerých, Jan Nálevka, Jan Turner, Tomáš Roubal / Monolog kominíka ve městě bez komínů / kurátor: Pavel Švec / Nevan Contempo / Praha / 7. 6. – 26. 7. 2019

Foto: Lukáš Jasanský (Fotoreport zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *