Artalk.cz

Když vám za výstavu hrozí smrtí. Kulturní scéna vs. politika v současné Brazílii

Jak doléhá na brazilskou uměleckou scénu politický vývoj posledních let? A jak vypadá vztah mezi místní uměleckou scénou a širší veřejností? O tom píše v následujícím komentáři architekt Ondřej Dušek, který dlouhodobě sleduje kulturní a politický vývoj v Brazílii, jenž je třeba chápat v perspektivě odlišné od té naší, středoevropské. Brazílie je země, kde se mísí všemožné kulturní tradice a kde hraje umění důležitou roli v kontextu celé společnosti. Jde o jiný přístup, který není apatický vůči kulturním aktivitám a neumožňuje umělecké scéně, aby byla zcela pohroužena sama do sebe, jak jsme na to převážně zvyklí v našich končinách. Už méně se ale ví o tom, jaké boje musí brazilská kulturní scéna sehrávat a jaké úspěchy tam v politice slaví ultrakonzervativní síly.

Marcos Chaves, Bez názvu, ze série Eclético, 2001. Foto: archiv Galeria Nara Roesler

Když vám za výstavu hrozí smrtí. Kulturní scéna vs. politika v současné Brazílii

Pro pochopení situace v současné Brazílii je třeba se vrátit minimálně o pár let nazpět, kdy se zvedala vlna odporu vůči tehdejší umírněně levicové prezidentce Dilmě Rousseff. Následovaly roky plné vypjatých mediálních půtek, jež pokračovaly i po jejím odvolání. Zcela nový rozměr dostala tato nevraživost spojená se stoupajícími ultrakonzervativními tendencemi po vítězství Jaira Bolsonara, tehdy se přenesla z roviny mediální do agendy výkonné a legislativní moci. To mělo ale dlouhou předehru, která zasáhla i oblast umění.

Když ultrapravicoví trollové těsně před uzávěrkou zavětřili příležitost v soutěži Premio PIPA 2017, která patří mezi ústřední akce současného brazilského umění, nešlo ještě o nic závažného. V této přehlídce vybírá totiž kromě odborné poroty také veřejnost. Ještě pár dní před ukončením hlasování jasně vedla černošská umělkyně Musa Michelle Mattiuzzi, autorka syrových performancí evokujících pradávné obřady, načež byly webové stránky přehlídky i samotné umělkyně zasypány urážlivými rasistickými a sexistickými komentáři. Současně s tím strmě vzrostl počet hlasů pro umělce, který byl tehdy třetí v pořadí, takže Musa Michelle Mattiuzzi nakonec soutěž nevyhrála. Organizátoři byli zaskočeni, ohradili se proti útokům, ale nakonec museli konstatovat, že výsledek uznávají.

Tato zdánlivě drobná kauza již nesla rukopis mladých ultrakonzervativních hnutí, tvořících na brazilské politické scéně předvoj tradičních konzervativních sil. Jako nejhorlivější lze označit Movimento Brasil Livre (MBL) – hnutí, které s mladou členskou základnou – s lídry okolo dvaceti let – suverénně působí ve virtuálním prostoru jako tvůrce fake news a hysterických výpadů očerňujících své protivníky. Je ideově blízké a personálně provázané se stranou nynějšího prezidenta.

Musa Michelle Mattiuzzi, Povodeň rudé, záznam performance, 2015. Foto: Hirosuke Kitamura, zdroj: facebook autorky

Vášně kolem jedné výstavy

Během několika let své existence má Movimento Brasil Livre na kontě desítky štvavých kampaní, několik z nich přesáhlo i do sféry výtvarného umění. Jak takové útoky vypadaly, lze ilustrovat na kauze kolem výstavy Queer Museu v jihobrazilském Porto Alegre. Oproti jiným, neméně závažným kauzám se liší tím, že zde hnutí MBL dosáhlo znatelného vítězství, zatímco kulturní veřejnost zůstala v šoku a bezmocná. Výstavní projekt Queer Museu si podle slov kurátora Gaudência Fidelise kladl za cíl vytvořit přehlídku brazilského umění, které se nějakým způsobem vyjadřuje k otázkám odlišnosti a diverzity. Téma sleduje jak v užším pojetí, tedy jako problematiku genderu a identity, tak i v obecnější rovině, jako překračování kánonů a norem. Kartografie odlišnosti – jak zněl podtitul výstavy – čítala téměř 270 děl od 85 umělců v časovém rozpětí od poloviny 19. století až po současnost. Záměrně ale byla uspořádána volně, nechronologicky, a zahrnovala jak klasická, tak i nová média. Byla otevřena v srpnu 2017 v honosném výstavním prostoru Santander Cultural, patřícím stejnojmenné bance. (O tom, že jsou komerční subjekty v Brazílii významnými podporovateli kultury a že se tak děje prostřednictvím zákona o pobídkách v kultuře, Lei Rouanet, bude řeč ještě později.)

Nelze zde vyjmenovat všechny zastoupené autory, pár jich ale zmíním pro ilustraci rozpětí výběru: objevila se zde díla klasiků brazilského moderního umění Cândida Portinariho, Alfreda Volpiho, studie mužských aktů Angeliny Agostini, a dokonce i portrét chlapce od předního představitele brazilského akademismu 19. století, Ingresova žáka, Pedra América. Z umění 60. let byl zastoupen předchůdce performancí Flavio de Carvalho se svým kostýmem Nového člověka tropů – sukní a trikotem, ve kterých si prý prorážel cestu proti davu katolických procesí; nebo mnohostranná Lygia Clark, mimo jiné s dílem ze série Oděv-Tělo-Oděv, tedy dvěma navzájem propojenými gumovými overaly vybavenými množstvím kapes s podšívkami různých taktilních kvalit.

Své místo tu měla logicky i velká postava brazilského umění 80. let, José Leonilson, malíř a autor instalací a výšivek, které jemným a zároveň drásavým způsobem vypovídají o citové vyprahlosti a osamění autora, účastníka boomu brazilské gay subkultury. Objevila se zde i díla vysloveně pracující s atributy LGBTQ+ kultury, s barvami duhy, kůží, latexem ad., nebo figurky jelínků (veado/viado – v původním významu sova jelen, jinak nejběžnější označení pro homosexuála). Přehlídka se zdaleka neomezila jen na díla, která by s tématy spojenými s LGBTQ+ komunitou prvoplánově pracovala, za zmínku stojí např. fotografie záhadných postav s rituálními maskami od Nino Caise. Mnoho autorů si hrálo s náboženskou symbolikou, za všechny zde uvedu jako příklad intervenci Marcose Chavese, který doplňoval make-up, umělé řasy a barevné nehty chrámovým plastikám.

José Leonilson, Nebezpečné hry, akryl na plátně, 1990. Foto: Edouard Fraipont / © Projeto Leonilson

Za necelý měsíc po otevření zhlédlo výstavu na 32 tisíc návštěvníků. Zavítal na ni také blogger a ultrapravicový aktivista Felipe Diehl se svými příznivci, kteří svou návštěvu nahráli, díla hlasitě okomentovali a slovně napadali kustody i návštěvníky. Galerii ve videu obviňovali z urážení náboženských symbolů, šíření pornografie, zoofilie a pedofilie, pro kurátora výstavy rovnou požadovali vězení. Video se záhy rozšířilo především díky hnutí MBL a konzervativním křesťanským organizacím. V dalších dnech přicházeli na výstavu jejich další a další příznivci a v prostoru působili výtržnosti. Video spustilo také lavinu útoků na sociálních sítích, přičemž všechny tyto útoky způsobily to, že vedení banky výstavu předčasně uzavřelo. MBL slavilo úspěch.

Konflikt ale pokračoval i nadále: před galerií se konala demonstrace za svobodu uměleckého projevu a proti cenzuře, odpůrci naopak podali trestní oznámení kvůli údajné propagaci pedofilie. Přestože státní zastupitelství trestní oznámení prošetřilo a zamítlo, musel kurátor vypovídat i před senátní komisí pro boj se zneužíváním dětí a mladistvých. Zde již šlo zřejmě především o politickou hru: předseda komise, senátor a evangelický pastor Magno Malta se už v předvolební kampani prezentoval jako bojovník s pedofilií. Kurátor prý dostal více než sto výhružek smrtí. K případu se začali vyjadřovat konzervativní a pravicoví politici, kteří tak populisticky usilovali o rozšíření své voličské základny. V televizní debatě TV Verdade (lokální stanice TV Alterosa) tehdejší federální poslanec Jair Bolsonaro několikrát rozčileně opakoval: „Autory té výstavy by měli zastřelit…“ a pohoršeně poukazoval na to, že pozvánky na výstavu byly rozesílány i školám.

Charakteristické je, že kauza a hysterie kolem ní si brzy začala žít vlastním životem, nezávisle na výstavě samotné. Nařčení a projevy pohoršení se točily kolem několika stále stejných děl, navíc záměrně dezinterpretovaných: např. zobrazení různých sexuálních praktik na obraze Adriany Varejão imitující japonský styl šunga zjevně nemělo co do činění s jakoukoliv adorací (zoofilie), spíše naopak. Zavádějící výklady došly tak daleko, že se sami umělci jali uvádět interpretace svých uměleckých děl na pravou míru. V případě dvou obrazů, napadaných kvůli nápisu Criança Viada („dítě buzna“), autorka Bia Leite v médiích podrobně vysvětlovala genezi díla, vztahujícího se k dětství LGBTQ+ lidí. Přímou inspirací pro ni bylo stejnojmenné album na platformě tumblr, na níž různí uživatelé a uživatelky publikovali své fotky z dětství. Fernando Baril zase v souvislosti s obrazem Křížení Ježíše s bohyní Šivou v médiích jednoduše bránil autonomii uměleckého díla a svobodu vyjádření.

zleva Bia Leite, Lambádová Transka a bohyně vod, 2013, Adriano bafônica e Luiz França She-há, 2013. nahoře Pedro Américo: Hlava mladíka, 1889. Foto: archiv autorky

Moci se ujímá Bolsonaro

Příznivci výstavy se ale nehodlali vzdát a dál usilovali o to, aby byla výstava přenesena do jiného brazilského města. Například starosta Ria Marcello Crivella, republikán a někdejší misionář církve Igreja Universal, se ale nechal slyšet, že v MAR (Museu de Arte do Rio) rozhodně taková výstava nebude. Nakonec se ji zde přeci jen podařilo uskutečnit – a to díky veřejné sbírce – v srpnu minulého roku ve výstavním prostoru v Parque Laje náležícím umělecké škole EAV. Tou dobou již však byla v plném proudu předvolební kampaň prezidentských voleb. Brazílii zaplavily fake news balamutící prosté Brazilce způsobem pro nás těžko pochopitelným. Prezidentský kandidát Jair Bolsonaro obviňoval levicového protikandidáta z šíření školních materiálů podsouvajících dětem homosexualitu („kit gay“), dokud mu to nebylo volebním tribunálem výslovně zakázáno. Někdejší levicový prezident Lula da Silva byl v průběhu své kampaně prvoinstančně odsouzen za údajnou korupci a kandidatura mu byla znemožněna, díky čemuž se Jair Bolsonaro v preferencích dostal na první místo, což mobilizovalo demokratické síly a velkou část kulturní veřejnosti ke kampani proti němu (Ele Não!) nebo přímo k podpoře protikandidáta.

Přesto Bolsonaro ve volbách zvítězil a prvního ledna tohoto roku nastoupil do úřadu. Jestliže byly některé předchozí vlády rezortu kultury nakloněné a jiné k němu byly zcela lhostejné, postoj současné vlády ke kultuře lze bez nadsázky charakterizovat jako nepřátelský. Jak v konkrétních rozhodnutích, ve finančních škrtech i ve změnách legislativy, tak v neposlední řadě v nenávistné dikci. Ta jako by i nadále pokračovala v podobné rétorice jako během kampaně, jež spočívala především ve vymezování se vůči ideovým nepřátelům, v křivých obviněních a ideologických útocích. V programovém prohlášení vlády pod dohledem Bolsonara navíc kulturní politika zcela chybí, tedy až na zmínku o nutnosti boje proti „kulturnímu marxismu“. Tento pojem není dále v textu nijak objasněn, ale lze za ním číst plán postavit se proti všemu levicovému nebo liberálnímu, tedy proti velké části současné kulturní obce.

Druhý den po nástupu do funkce zrušil Bolsonaro samostatné ministerstvo kultury a začlenil jej spolu s rezortem sportu a sociálního rozvoje pod jedno ministerstvo občanství (Ministério da Cidadania). Mezi další změny – a to nejen v kultuře, ale i v dalších oblastech, jako je například školství nebo životní prostředí – patří postupná dekonstrukce výdobytků posledních dvaceti let. Ruší se odborné komise a poradní sbory, agenda se centralizuje. Samozřejmě dochází i k personálním změnám.

Nino Cais , Bez názvu, 2009. Foto: archiv galerie Casa Triangulo

V dubnu vláda atakovala zákon o pobídkách v oblasti kultury, známý jako Lei Rouanet. Ten je pro oblast kultury klíčový, vytváří rámec pro sponzorství ze strany komerčních subjektů. Kultura byla v Brazílii dlouhá desetiletí vykázána do komerčního prostředí, bez systémové podpory. Právě Lei Rouanet slouží od počátku 90. let jako základní nástroj pro podporu uměleckých aktivit. Z minulosti jsou samozřejmě známé i případy zneužití tohoto mechanismu, které nový prezident vyzdvihoval, nezdržel se ani otevřených útoků na umělce, kteří skrze tento zákon čerpali prostředky a angažovali se proti němu (např. Caetano Veloso). Vláda zákon formálně zrušila, ale ve skutečnosti ho pouze přejmenovala a upravila, jaksi znesnadnila proceduru a snížila stropy pro čerpání prostředků. Kromě kritiky a následných rozpačitých změn v tomto zákoně postihly nepříznivě oblast kultury i přímé škrty, v nesnadné situaci se ocitlo na třináct velkých kulturních projektů sponzorovaných ropným gigantem Petrobras (nadnárodní korporace, jejímž většinovým akcionářem je brazilská federální vláda). Prezident navíc avizoval přísnou kontrolu nad tím, kam půjdou státní peníze. Případ výstavy Queer Museu mu pak opět posloužil jako symbol toho, co rozhodně podporovat nehodlá.

Pro srovnání se současným neutěšeným stavem má smysl zmínit, jak vypadala kulturní politika v dobách nejpříznivějších, tedy za úřadování prezidenta Ignacia Luly da Silva, kdy post ministra kultury zastával nejprve hudebník Gilberto Gil a následně jeho spolupracovník Juca Ferreira. Gilberto Gil, s dlouholetou zkušeností umělce a s téměř etnografickým zájmem o lidovou i městskou pouliční kulturu, vytvořil rozsáhlý Národní plán pro kulturu, operující s pojmy jako kulturní vyloučení, demokratizace kultury nebo právo na kulturu. Jeho politika vyústila ve vytvoření sítě tisíců lokálních center – tzv. „pontos da cultura“, zaměřených na místní produkci a působících mimo velká města a hlavní kulturní střediska.

Současná vládní politika ale zatím postupuje přesně naopak a kromě existenčních problémů přinese zřejmě také ohrožení autonomie umělecké tvorby. Vláda totiž neskrývá tendenci posuzovat obsah podle svých ideologických kritérií a nesouhlas hodlá dávat hlasitě najevo. Lze předpokládat, že sponzoři budou napříště opatrnější při výběru projektů a vyvarují se těch děl, která by mohla vyvolat kontroverzi. I u umělců samotných může nenápadně nastoupit autocenzura. Vysilující může být také boj proti dezinterpretacím nebo vyloženě nepravdám, které konzervativní síly včetně vládních představitelů šíří. Opatření jako dekonstrukce systému sociální podpory, škrty ve školství atd. pak mohou mít za důsledek to, že svět umění bude přístupný pouze pro lépe situované vrstvy.

És Uma Maluca, instalace Hlas kanálu je hlas boží na kolektivní výstavě Literatura Exposta v Casa França Brasil, Rio de Janeiro, 2019, zdroj: facebook kolektivu

Na závěr odhodlání umělců z Ria

To, že zástupci státní moci neváhají potlačit společensky kritické umění, jsme mohli sledovat opět v prosinci 2018 a v lednu tohoto roku v Riu na příkladu skupinové výstavy Literatura Exposta. V centru pozornosti se ocitla instalace uměleckého kolektivu És Uma Maluca, tematizující poměry za vojenské diktatury (praktiky mučení pomocí hmyzu), přičemž jako zvuková kulisa byl použit sestřih projevů Jaira Bolsonara, ve kterých vyjadřuje obdiv k někdejší vojenské diktatuře a jejím mučitelům. Již krátce po otevření výstavy bylo ředitelem výstavního prostoru a státním tajemníkem pro kulturu použití těchto zvukových záznamů zakázáno. Umělecký kolektiv dokázal vtipně zareagovat: nahradil je předčítáním kuchařských receptů, což opět odkazuje na obvyklou praxi z období diktatury, kdy byly cenzurované články v denním tisku nahrazovány kuchařskými předpisy. Tím ale vše neskončilo, následně nechal guvernér Wilson Witzel, velký spojenec nového prezidenta, demonstrativně – o den dříve, než bylo plánováno – celou výstavu uzavřít. Případ ale svědčí i o odhodlání umělců, kteří na protest uspořádali před uzavřeným muzeem performance.

Na druhou stranu lze sledovat i to, že kulturní instituce a akce pokračují i v nezávislé dramaturgii, například kulturní centrum Federace průmyslu státu São Paulo (FIESP) uspořádalo tento rok výstavu umělce José Leonilsona, jednoho ze zásadních brazilských gay umělců 80. let.

Pohled do retrospektivní výstavy Živoucí archiv, živoucí vzpomínka Josého Leonilsona v Centro Cultural FIESP v São Paulu, otevřená v únoru tohoto roku. Foto: Pablo de Sousa

Snad lze tedy doufat, že má brazilská kultura tak hluboké kořeny a takovou sílu, že ji současná vládní garnitura příliš nezadusí. Představitelé brazilské kulturní scény si ale jsou dobře vědomi svých specifik, mnohokrát definovaných umělci i teoretiky a zcela protichůdných k upjatosti ultrakonzervativců. Navíc zde přetrvává živá zkušenost z doby vojenské diktatury a tradice protestu skrze umění, které se doplňují s těžkými životními podmínkami a každodenním příkořím ve společnosti, což má za následek velkou míru houževnatosti a odbojnosti. Pokud jste totiž Brazilec či Brazilka z periferie, z chudinské čtvrti, žijete stále v ohrožení a tak jako tak už jste v očích moci ten podezřelý, nikdy ne ten spořádaný a vážený. A to je vlastnost, která je velmi charakteristická také pro současnou brazilskou uměleckou scénu.