Umění je otevřená situace

Již rok operuje PLATO – galerie města Ostravy v budově opuštěného hobbymarketu, ve kterém kurátorský tým spolu s 18 mezinárodními umělci a umělkyněmi vybudoval funkční a zároveň autorsky zpracované galerijní zázemí. Vznikly tzv. Dočasné struktury, které tvoří například kavárnu, knihovnu, kino nebo infocentrum a jež byly dokončeny v kompletním rozsahu letos v dubnu. Recenze od Hany Janečkové shrnuje, jak jednotlivé instalace fungují společně v prostoru a jakým způsobem vytváří specifickou formu institucionální kritiky. 

Umění je otevřená situace. Jak vytvářet a vést instituce současného umění, které budou přístupné široké veřejnosti?

Od svého založení až po dnešek je regionální galerie současného umění PLATO Ostrava prostorem s unikátním konceptem a programem. Od roku 2013 sídlila instituce – zpočátku závislá na krátkodobých grantech – v bývalém plynojemu v areálu Dolních Vítkovic a o tři roky později se přestěhovala do opuštěného obchodu s oblečením. Tento nomádský charakter galerie byl využit jako příležitost průběžně reartikulovat a redefinovat vlastní pozici, což svědčí i o vitálnosti a elánu ostravské umělecké scény. Od roku 2018 sídlí PLATO ve velkolepém prostoru (bezmála 5 000 m2) bývalé prodejny kutilského a zahrádkářského řetězce Bauhaus a čeká na svou finální destinaci, kterou by za tři roky měla být zrekonstruovaná budova historických jatek nacházejících se hned vedle současného umístění galerie.

V současné době je PLATO příspěvkovou organizací města, ale prozatím nemá ambice k budování vlastní sbírky. Svou mobilní, prekarizovanou a transformující se situaci v postindustriálním srdci Ostravy využila jako nástroj ke zkoumání místně specifického významu a role současného umění. Jedním z výsledků tohoto pohybu je i projekt Dočasných struktur, který inicioval kurátorský tým galerie: Jakub Adamec, Linda a Daniela Dostálkovy, Michal Novotný a Marek Pokorný v současných prostorech bývalého Bauhausu. Jedná se o sérii kurátorovaných a funkčních prvků galerie, které dohromady tvoří její infrastrukturu a zároveň i specifickou „sbírku“ uměleckých děl. K projektu byli přizváni renomovaní čeští i zahraniční autoři a autorky, kteří realizovali jednotlivé části institucionálního vybavení, mezi které patří například obchod s knihami, infocentrum, šatna, kavárna, knihovna, kino, venkovní prostor a místo pro performance.

Kurátorský výběr vyplynul z historické i geopolitické blízkosti města k polským hranicím, a tak program do velké míry reflektuje i dilemata charakteristická pro napětí mezi lokálním a globálním měřítkem. Vedle těchto parametrů rezonují Dočasné struktury apropriačními strategiemi Popu či produktivismu a na celé hlavní ploše bývalého hobbymarketu s logy a brandingem Bauhausu vytváří specifickou formu navigace v prostoru. Hned u vchodu se návštěvníci setkají s Dočasnou strukturou 5, jež vypadá jako zvláštní taktilní a kryptická instalace sloužící jako infopoint a kterou pod titulem Pastýři navrhla francouzská umělkyně Stéphanie Lagarde. Pokladna a informační pult v jednom sestává z nepravidelného kruhu zabaleného do béžové izolační vrstvy s kapsami, stehy, černým zapínáním a navinutými matracemi s částmi ukrývajícími iPady a připomínajícího vojenskou pozorovací základnu. Napůl vstupní práh a napůl obranný prostor, dobře vypolstrované stěny poskytují útočiště pro zaměstnance a zaměstnankyně galerie, již se zde setkávají s publikem a společně tak sehrávají sérii sociálních rituálů a interakcí typických pro prostředí současného umění.

Zatímco předpokladem pro Dočasné struktury je převážně jejich praktické využití a funkce, v kontextu současného umění se stávají úspěšnými tehdy, kdy se jim daří jemně zpochybňovat naše zažité normy chování a očekávání. Příkladem může být kavárna – Dočasná struktura 1 od polské umělkyně Dominiky Olszowy inspirovaná čínským zvěrokruhem a symbolikou krystalů a drahých kamenů, jež vypadá jako klasické trendy bistro a její vnitřní interpretace tak může zůstat bez povšimnutí – nebo Kino Eye Drop od Zuzy Golinské –, přičemž obojí kurátorsky zastřešil Jakub Adamec. Prostředí kina, sloužící ke sledování filmů a také pro diskuze, cílí primárně na vizuální a hmatové smysly, je totiž vystavěno jako hlediště plné svůdných a lákavých růžových lehátek umístěných na extravagantně navrženém koberci. Vzor, barva i měkkost materiálu asociuje prvky spojené s ornamentem a ženskostí , čímž nám klade jednak otázky po hodnotách modernistické neutrality, ale také po tom, jakým způsobem se daná estetika – zde v kině inspirovaná opiovými doupaty – podílí na zkušenosti dívání se a poznávaní.

Další Dočasné struktury jsou pak více abstraktní a méně předvídatelné. Vzájemná šetření je knihovna, která je vytvořena a organizována dle systému navrženém Janem Šerých, který nás tímto upozorňuje na to, jakým způsobem ovlivňují naše poznávání různé formy kategorizace a taxonomií. Oproti tomu Žlutá, Dočasná struktura 6 od Martina Zeta – jež sestává z barevného vymezení plochy a sochy-stolu z hlíny –, má sloužit jako prostor pro edukaci, odmítá ale jakoukoliv jednoznačnou funkčnost ve prospěch spekulace a imaginace. Pouze vedle připevněná umyvadla u zdi připomínají, k čemu může tento prostor sloužit. Ředitel galerie Marek Pokorný vysvětluje, že „daná situace je velmi jednoduchá a zároveň otevřená. Nabízí základní prostředí, ale neuzavírá se v něm. Předpokládá určité možnosti, ale nijak se nevnucuje“.

Někdy Dočasné struktury působí, jako by něco očekávaly, a tím nám připomínají, že jsou hlavně multifunkčními platformami, které nás vybízejí, abychom je využili a aktivně s nimi pracovali. To se týká i pódia od Thana Husseina Clarka – seskupení betonových půlkruhů, které se vizuálně prolíná s prostorem venkovního parkoviště, jež je odděleno extravagantními, a až divadelními závěsy rozhrnutými tak akorát, aby poskytovaly dostatečný pocit intimity. Zde, podobně jako v dalších strukturách, je náš aktivní přístup nejen vyžadován, ale je jejich nedílnou součástí. Podobně je tomu i u Studia Oléne od Kláry Hosnedlové, jež se oproti jiným autorčiným vyšívaným objektům soustředí především na opulentní a měkké povrchy a které aktuálně hostí výstavu Lucie Rosenfeldové Oh, my own? Hravost těchto mnohočetných prostorových i významových vztahů mezi díly a autory úspěšně umožňuje nečekané dialogy, které ale občas mohou návštěvníky společně s bohatým doprovodným programem galerie trochu zahltit.

O kus dál stojící Displej kurátorovaný Michalem Novotným je dočasná struktura čtyř uměleckých děl zaměřená koncepčně na ukazování či prezentaci současného umění. V instalaci nazvané Bezmocná moc veškeré moci od Zbyňka Baladrána, ze stropu spuštěné a nakloněné objekty ve tvaru TV obrazovek, tvoří prostor pro dystopicko-nostalgický scénář, umocněný videem, kde umělá inteligence automatizovanou komunikací simuluje lidskou subjektivitu, zatímco ideologie moci tiše tikají někde na pozadí. Baladránova instalace zde velmi dobře naplňuje představu „displeje“ skrze dynamiky ztělesnění, textu a materiality; zcela jiný přístup k tomuto tématu zaujímá pak Dům múz od umělkyně Darii Melnikové, jež ukazuje díla studentů z ostravské Fakulty umění. Jinak se ale v Displeji – více než v jiných strukturách – projevuje, že ne vždy se daří napětí mezi utilitární funkcí instalace, časovostí díla a samotnou uměleckou prací udržet.

To do velké míry vychází i z toho, že ne všechny Dočasné struktury vznikaly v návaznosti na sebe, spíše se v prostoru objevovaly postupně. Proto se jim pohromadě daří především díky zastřešujícímu konceptu galerie PLATO, méně už na základě vizuálních vztahů. Právě v Displeji se zdá být tento koncept asi nejproblematičtější. Čtyři prezentovaná díla jsou umístěna velmi blízko sebe, a i když jednotlivě dobře naplňují myšlenku „displeje“ (tedy něčeho, co ukazuje či prezentuje), nelze se ubránit pocitu, že jsou tím až zbytečně a těžce zatížena, bez toho aby jejich konstelace nabízela komplexnější vrstvy významů.

Galerie PLATO ale celkově přináší skrze tento koncept a institucionální kritiku mnoho zajímavých otázek. Přesto, i když se jí tak daří poukazovat a někdy zpochybňovat samotný status umění a jeho hodnotu, nepokračuje ve svém tázání více do hloubky, aby mohla – ať už by to vypadalo jakkoliv – doopravdy narušit spodní struktury produkce umění a institucionální moci. Jak bylo zmíněno, důležitou roli hrají samotní diváci: do jaké míry jsou ale v rámci jednotlivých struktur opravdu angažováni a do jaké míry kontrolováni? Nezodpovězeným tématem pak také zůstává otázka hierarchií, v rámci nichž současné umění funguje, jež by mohla být podrobena detailnějšímu zkoumání, například skrze možnosti kolektivního rozhodování či tvůrčího procesu.

Dočasné struktury stojí – esteticky i koncepčně – jako připomínky mobility a bohatství mezinárodních korporací typu hobbymarketu Bauhaus, které ponechávají postsocialistickou regionální kulturu, aby si poradila s tím, co po nich zůstalo. Jsou tak do jisté míry uměleckou a instituční odpovědí na tyto mechanismy dnešního neoliberalismu, jež se pak vyjevují v současném umění skrze jeho performativitu, víceúčelovost, vynalézavost a adaptabilitu. Hledání pozice mezi komplicitou a přímým odmítnutím je samo o sobě důležitým výsledkem a PLATO na tuto výzvu odpovídá budováním silné sítě lokálních a translokálních vztahů. Dočasné struktury se tak stávají zásadním nástrojem v sebeutvářejícím se procesu PLATA a na současné umělecké scéně existuje jen velmi málo institucí porovnatelných s tak ambiciózním a kreativním přístupem, který tým galerie nastolil.

Foto: Martin Polák

Text vznikl za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.