Artalk.cz

TZ: Nezlomní

NEZLOMNÍ: Od Franze Kafky po sametovou revoluci; Jeden z možných průřezů českým uměním / Alšova jihočeská galerie, Obecní dům / Praha / 11. 7. – 6. 10. 2019

Alšova jihočeská galerie ve spolupráci s Obecním domem v Praze a Památníkem národního písemnictví, Vás zve na výstavu s názvem NEZLOMNÍ / Od Franze Kafky po sametovou revoluci / Jeden z možných průřezů českým uměním 1918-1989. Výstava je pořádána k třicátému výročí Sametové revoluce. Představena budou díla třiceti nezlomných (a nezlomených) výtvarných umělců včetně jejich slovních projevů, ať už jsou to verše, deníkové zápisky, citáty či rozhovory. Mezi představené umělce patří Otto Gutfreund, Jindřich Štýrský, Toyen, Josef Čapek, Mikuláš Medek, Stanislav Kolíbal, Eva Kmentová, Karel Nepraš či Jiří Kolář. Nezlomnost není nutně vztažená pouze k politice či společenským událostem, ale spočívá i v neochvějné víře ve vlastní uměleckou cestu. Spisovatel Franz Kafka se stal svým metafyzickým dílem, kritickým myšlením a zodpovědným sociálním postojem inspirací celé řady vystavených umělců, včetně autorů výstavy, kterými jsou Zuzana a Eugen Brikcius. Výstava je pořádána za podpory Ministerstva kultury České republiky.

Bude nám velkou ctí přivítat Vás na nové výstavě v Obecním domě v Praze.

Jedna myšlenková škola tvrdí, že umělec, slovesný i výtvarný, spoluodpovídá za stav společnosti, v níž žije. Druhá škola umělce ponechává ve věži ze slonoviny, aby jeho dílo bylo ještě krásnější. Obě školy mají pravdu. Záleží na tom, co převáží. Autorku výstavy Nezlomní Zuzanu Brikcius zajímá umělec usilující o svobodu tvorby, jež je součástí lidských práv, svým dílem či občanským postojem, někdy obojím. Nikoli nadarmo se vzpomínky Maxe Broda jmenují Život plný bojů. Týkají se kromě jiných i Franze Kafky, jehož rukopisy po Kafkově smrti Brod nespálil, ač to svému nejbližšímu příteli slíbil. Pozoruhodné je, že Kafka jako prokurista Dělnické úrazové pojišťovny ve svých úředních zprávách takřka literárně popisuje důvody úrazů pojištěných dělníků, či obráceně že jeho povídky často připomínají protokol, chorobopis nebo prostě popis té či oné bídy. Metafyzika se v Kafkově díle vyskytuje často, sociální ohled – leckdy na úrovni protestu – vždy. Příkladem nezlomných umělců jsou také bratři Čapkové, Karel jako umělec slovesný, Josef jako slovesný i výtvarný. Když přišli v roce 1939 nacisté, šli si pro Karla. Ten už byl „naštěstí“ mrtev. Josefa dostali a zavraždili. Nezlomným umělcům jde o život – doslova i přeneseně. Umění není politika. Ale když je politika slabá nebo dokonce špatná, umění ji zpravidla začne suplovat. Je to nouzová situace (do roku 1989 bylo takových dost), ale skutečné umění zůstává skutečným uměním. Ne všechny osudy nezlomných umělců probíhají či končí tragicky. Sochař Karel Malich má raději kočky než psy. Tvrdí, že na rozdíl od devótního psa si kočka dělá, co chce. S nynější politickou situací, přes její agresivitu nápadně rozpačitou, si nemusí vědět rady ani umění, zpravidla nahrazující špatnou politiku. Že by dnes umění zbývala ona slonovinná věž? Hlavním principem uměleckých výstav je výběr, většinou odpovídající vkusu a zálibám jejich autorů. Nejinak je tomu v případě této výstavy. Zuzana Brikcius zvolila výstižné, tedy reprezentativní pars pro toto. Dobře věděla, že nezlomnost není pouze politická nebo společenská, ale často spočívá v neochvějné víře ve vlastní umělecký styl bez ohledu na stávající, téměř závazné módní směry. A nejde jenom o někdejší socialistický realismus. Není divu, že vše začíná Franzem Kafkou, jehož výroky nás funkčně provázejí celou expozicí. Dojde i na úryvek z díla Jiřího Koláře, který kdysi přešel do výtvarného umění z literatury. Spisovatel Franz Kafka se stal svým metafyzickým dílem, kritickým myšlením a zodpovědným sociálním postojem inspirací celé řadě vystavených umělců, včetně autorů výstavy. V expozici defilují nezlomní umělci, kteří nejenže nepřešli k víceméně povinným stylům, ale ani ke stylům osvojeným jinými. Epigonství a eklekticismus, nemluvě

o plagiátorství, jim byly bytostně cizí. Šli vlastní cestou, a tu si mohli nechat úspěšně patentovat, kdyby mermomocí chtěli. Na patentovacím úřadě neuspěl jen jinak naprosto nezlomný Rudolf Němec, když si chtěl nechat mystifikačně patentovat univerzální závěsný obraz Mona. Inu, Kafka má pré. Výtvarní umělci měli o něj vždy eminentní zájem. Vždyť Spolek výtvarných umělců Mánes vydal v roce 1935 Kafkův román Zámek. V mládí se mi podařilo sehnat jeden vzácný exemplář, brožovanou knihu rozřezat a s posvátnou úctou přečíst. Blaze tomu, na koho se hodí, co řekl zeměměřič K. Frídě. „Já vím, že nejsi jen hostinská, tvým cílem je něco jiného.“ Omlouvám se, ale musím vyrukovat ještě s jedním citátem. Autorem je anglický filozof John Locke. „Nihil est in intellectu quod non prius fuerit in sensu.“ Jeho učená slova převádí český básník do dvojverší: „Nic přec není v naší mysli / co nejdřív neprošlo smysly.“ Je to tak a nijak jinak. Mohu to potvrdit z autopsie. Tou nemyslím soudní ohledání mrtvoly za účelem nalezení příčiny smrti s tím, že by šlo o soud kunsthistorický a úmrtí by se týkalo výtvarného umění, nýbrž vlastní zkušenost. Ostatně tak je tomu u všech skutečných umělců a u těch vybraných najmě. Oni si nic nevycucávají z prstu, ani otrocky nekopírují smyslový vjem, nemluvě o vjemu uměleckého rivala.

Kunsthistorický soud, nikoli ten funerální, zde však nechybí. Autorka výstavy si uvědomila, že žádoucí výběr nemá být vyčerpávající muzeální kolekcí, to by postižené muzeum praskalo ve švech, ale galerijní „částí za celek“, jedním z možných průřezů českým uměním 1918–1989, jak je uvedeno v podtitulu názvu výstavy. Ostatně je tomu jako v případě televizního seriálu GEN (Galerie elity národa). Generální ředitel zasílá jednomu každému vyvolenému blahopřejné vyrozumění, v němž stojí, že nejde o encyklopedický projekt. Opět platí, že to mohu potvrdit z autopsie, samozřejmě ve stejném významu jako prve. Na koho v Obecním domě navzdory jeho kvalitám nedošlo, ten by nepochybně mohl být protagonistou jiných, stejně reprezentativních průřezů. Ve všech zmíněných i nezmíněných případech jde o umělce nesmrtelné, ať již živé, nebo zesnulé. My se musíme spokojit s faktem, že všechny umělce vystavené v Obecním domě lze označit za nezlomné. Jako zářný příklad pro poněkud podivný dnešek. Ještě k víceméně povinným módním trendům. Samo slovo trend je neúnosně módní. Příkladem tvůrčího kunsthistorického psaní byl a dodnes je Jindřich Chalupecký. Ten čněl z gros téměř všech ostatních kritiků, vesměs vyznavačů a praktikantů nudné kunsthistorické hantýrky. Až na výjimky psali všichni stejně. Výsledkem byl pseudoučený blábol. A pokud jde o nezlomné umělce, jako na všech vinících můžeme i na nich, všemožně hledajíce, najít vinu. To je ale ušlechtilá vina. Kdyby se průvodce výstavou Franz Kafka dožil komunistického zřízení, jistě by svým osobitým jazykem tvrdil, že na tom vedle kolaborujícího obyvatelstva nese svou pouhou existencí vinu i ostatními ostrakizovaná hrstka faktických odpůrců režimu. Tu hrstku tvořili umělci vykazující vlastní výtvarný i životní styl. V předposlední kapitole románu Proces se Josef K. zoufale ptá chrámového kaplana: „Jak vůbec může být někdo vinen?“ „To je pravda,“ odtuší kaplan, „ale tak mluvívají viníci.“ Mnozí nezlomní umělci tu pasáž znají, neboť Kafku často mají jako zdroj mravní i umělecké inspirace. Klobouk dolů před takovými „viníky“, před umělci nezlomnými.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *