Artalk.cz

Pastelové odstíny současné falešnosti

O výstavě Fauxthenticity, kterou pro prostory Rakouského kulturního fóra připravilo kurátorské duo Significant Other – Laura Amann a Jen Kratochvil, píše v následující recenzi Tereza Rudolf. Vystavená díla českých a rakouských umělců se věnují hranicím autenticity ve výtvarném umění, ale také způsobům našeho zpracovávání a vnímání informací. Rudolf hledá tato témata v jednotlivých dílech a zároveň se ptá, ke komu může tato výstava současného umění promlouvat.

Pastelové odstíny současné falešnosti

„Dovolím si být sama sebou.“ „Jsem opravdovou verzí sebe samého,“ manifestuje pixel ve videu, kterým se prezentuje umělecká dvojice Anetta Mona Chisa & Lucie Tkáčová na výstavě Fauxthenticity. Jejich dílo je součástí skupinové výstavy, která je kurátorským výběrem z prací především českých a rakouských umělkyň a umělců a překvapivě se neodehrává v galerii zaměřené na současné umění, ale v prostorách Rakouského kulturního fóra (RKF) na Jungmannově náměstí, jehož výstavní program je dlouhodobě spíše různorodý. Troufám si říci, že současné umění, které jsme zvyklí vídat v institucích typu FUTURA, Kurzor nebo MeetFactory, nás zde spíše překvapí. A rovnou dodám, že mile. A to i přesto, že prostor určitě není ideální bílou kostkou nebo alespoň vyčištěným „industriálem“. Naopak výstavní i ostatní prostory RKF, do kterých se výstava rozpíná, musely být poměrně zásadní výzvou, s níž se Laura Amann a Jen Kratochvil (dohromady jako kurátorské duo Significant Other) dobře vypořádali. Na druhou stranu se musí divák vyrovnat s určitou dávkou ošklivosti či designového nevkusu, s nímž někteří autoři záměrně pracují. Zahlcenost prostoru uměleckými pracemi k tomu spíše přispívá, obzvlášť ve chvíli prolínání interiérového mobiliáře RKF a vystavených artefaktů.

Vzhledem k velikosti prostor je volba čtrnácti vystavujících docela odvážným krokem. Odpovídá tomu i umístění prací, které jsou téměř všude. Kachlíkovou podlahu výstavní místnosti s klenutým stropem lemují oblouky šedého koberce s vyšším chlupem, který zasahuje až do okenních výklenků francouzských oken. V oknech samotných jsou elegantně nainstalovány zipy rozepnuté do písmene Y – jedná se o práce Kateřiny Vincourové z roku 2016. Na stěnách okenních výklenků jsou umístěna Umělecká díla pro všechny věkové skupiny, jak zní celý název inscenovaných fotografií Philippa Timischla, který v nich rozehrává víceznačnou hru s vlastní identitou, kdy dokonale nalíčen a v designovém dámském oblečení, respektive šálu a bílé podprsence, po boku fyzicky vypracovaného pánského doprovodu zaujímá pózy ve výstavních i zákulisních prostorách vídeňského Pavilonu secese.

Queer a genderová tématika, která by mohla působit jako ústřední motiv těchto i dalších prací mladého rakouského umělce, ale nepřebíjí jeho zájem o samotnou formu, která mnohdy vítězí. Timischl komponuje obrazy spolu s paspartou, do níž fotografie mnohdy přechází, pracuje se soutiskem, který je však často zcela nepatrný, a každá fotografie je až pedantsky komponovaná, což koresponduje s umělostí obličeje vytvořeného make-upem na tváři umělce. „Příliš krásné na to, aby to byla skutečnost“, by mohlo být motto jeho přístupu, který buduje nepravdivost tak, aby se sama prozradila, což ale rozhodně není přístup, jaký dnes k fotografii a digitálnímu obrazu obecně volí masa jeho uživatelů a konzumentů. Timischl není na výstavě jediným, jehož práce je k současnosti kritická až v druhém stupni čtení a je tak spíše labutí písní té části současného umění, která se snažila být kritická, ale postupně podlehla formálnosti. Výhodou Timischla je, zdá se, že o této situaci ví a nebojí se s ní pracovat.

Na druhou stranu silikonové odlitky rukou umělkyně Barbory Kleinhamplové působí již za hranou unavenosti. Kleinhamplová s rukou jako odkazem k pracovním podmínkám přítomnosti již nějaký čas inovativně pracuje. Zde jsou však ruce spoutané ve schématu podobnému elektrickému obvodu či jinému uzavřenému systému, z kterého nemohou uniknout. Pokud něco neuniká mě samotné, přijde mi tato práce ve vztahu k tvorbě autorky trochu banální. Podobně video Barbary Kapusta Empatické stvoření pěkně odpovídá stále ještě populární pulzující tekutosti, umělosti a virtualitě. Otevření výstavy daným videem diváka navádí na jednu z jednotících linií korespondujících se jménem výstavy, kterou je přehodnocování vizuálních vjemů, jež se staly zcela nedůvěryhodnými. Naše smysly nás čím dál tím více šálí. Pohyby jakýchsi virtuálních objektů potažených dokonalou texturou ve videu jsou „přirozeně“ živé, stěží by šlo odlišit simulaci pohybu od jeho zachycení na živém aktérovi. Možná i živější a opravdovější nežli doteky lidských rukou s živým světem. Plasticitu objektů naruší až jejich nečekané roztříštění, které iluzi živosti zboří. Výstava tak výstižně vsugerovává pro některé jistě kontroverzní názor, že pokud nám naše smysly k identifikaci skutečného nestačí, není možná důvod se o to vůbec snažit. Pro diváky zainteresované v současném umění nebude kromě nových zahraničních jmen výstava tématem tolik zajímavá. Ovšem jako „speed dating“ pro méně znalé současného umění může fungovat výborně. V tomto směru chybí (sice plánované) rozšíření textů, které by tvorbu zastoupených autorek a autorů přiblížily, a bylo by tak možné dostat se více pod povrch a ne jen klouzat po příjemně provázaných formách a očividných motivech.

Plynulé přecházení mezi pracemi nenarušuje ani vystavení díla Stanislava Kolíbala z roku 1968. Dílo v novém kontextu naopak ožívá a doplňuje se nejen se sádrovými odlitky Jimeny Mendosy, ale také s materiálním přístupem, který řeší pocitovou tvrdost či měkkost materiálů Lukase Thalera. Kolíbalovy Tři cesty podtrhují fakt, že výrazné zaměření se na formu neznamená, že práce ztrácí vnitřní přesah. Současně navazují dialog i s texty Josefa Daberniga o patro výše. Dabernig, narozený v polovině padesátých let, je běžně do kontextu současného umění zařazován jako fotograf a filmař. Kurátoři se však rozhodli přejít k jiné poloze jeho tvorby, jíž je text. Dabernigovy filmy – které jsou založené na detailních záběrech, v nichž kamera, u níž se předpokládá, že sleduje lidské figuranty, až příliš často ulpívá na objektech nebo nás nenechává vidět celek, po kterém toužíme – jsou hlavně o skladbě obrazů. Jeho textové práce míří více do performativní roviny vytváření textu jako takového. Dabernig text často různými způsoby kopíruje a zpřítomňuje tak vztah kopie a originálu, což je patrné obzvlášť ve chvíli, kdy přepíše celý obsah knihy rukou. Jeho podíl na výstavě tak funguje trochu ve smyslu předzvěsti současných diskuzí nad vztahem skutečného a nepravého.

Kromě obecněji sdílené noty post-pravdy se mnohá díla vztahují i k přijetí identity jednotlivce a jeho genderu. Malba průhledu na dům a slunce mezi obnaženými půlkami a zvednutou sukénkou od Melanie Ebenhoch může připomenout práci Anthey Hamilton z výstavy Turner Prize v roce 2016 a mohla by být i autorčiným jemným, a tedy i kritickým komentářem k obřímu zlatému zadku této britské umělkyně. V tomto směru je výstava jistě o emancipaci a mimo pravd a nepravd se dotýká i možnosti vnitřní síly v současném světě, což se snaží komunikovat skrze výběr z již existujících uměleckých prací napříč generacemi, v čemž je jako skupinová tematická výstava spíše výjimečná. I proto jí lze odpustit místy přehnanou přímočarost, kterou se bude obracet spíše k širší divácké základně. Pokud by tomu tak bylo a smyslem výstavy je kromě vícegeneračního setkání a prezentace českých umělců s rakouskými v jedné místnosti také šíření postupů a názorů současného umění mezi diváky zaměřené jiným kulturním směrem, je potom zmiňovaná absence doprovodných textů poměrně zásadní problém, který při takovéto skupinové přehlídce, jež současné umění staví do pozice moderního artefaktu, určuje přijetí nebo utvrzení odmítavého postoje vůči současným uměleckým postupům.


Anetta Mona Chisa & Lucie Tkáčová, Josef Dabernig & Rudolf Prohazka, Melanie Ebenhoch, Barbara Kapusta, Barbara Kleinhamplová, Stanislav Kolíbal, Axel Koschier, Elke Silvia Krystufek, Jimena Mendoza, Lukas Thaler, Philipp Timischl, Kateřina Vincourová, Thomas Geiger & Jiří Kovanda / Fauxthenticity / kurátoři: Significant Other (Laura Amann & Jen Kratochvil) / Rakouské kulturní fórum / Praha / 22. 5. – 12. 9. 2019

Foto: Max Vajt, Zuzana Macková