Artalk.cz

Art Historian Horror Story Vol. 2

V druhém vydání „uměleckohistorického horroru“ se Martin Vaněk ohlíží za situací, která nastala po odvolání ředitelů Národní galerie Praha (NGP) a Muzea umění Olomouc (MUO). Nepopisuje však již veškeré okolnosti, které k tomu vedly, ale spíše se zabývá tím, jak se v celé kauze zachovala široká kulturní a umělecká scéna a co to může znamenat do budoucna. V závěru textu proto Vaněk shrnuje své pozorování do několika bodů, ve kterých poukazuje na potřebu revidovat současné kulturní instituce, ale také chápání rolí jednotlivých členů a členek v rámci kulturně-politických bojů současnosti.

Art Historian Horror Story Vol. 2

Již téměř dva měsíce se v médiích stává hlavním tématem kultura, a to zejména kvůli kauze odvolání ředitelů Národní galerie Praha a Muzea umění Olomouc. Sledovat mediální ohlasy a konkrétní kroky dotčených osobností a iniciativ brzy prakticky ztratilo smysl – situace se měnila rychlostí blesku, komentáře přibývaly, ale základní černobílé schéma zůstávalo – nekompetentní ministr vs. schopní ředitelé a naopak. V současnosti i tuto kauzu, zdající se být před několika týdny natolik závažnou, přehlušují další události, takže je dost dobře možné, že můj příspěvek bude jedním z úplně posledních na toto téma.

Odvolání zmíněných ředitelů a vše, co následovalo, je nutné chápat jako čistě politickou hru. Logické argumenty neplatí, počítá se spíše dohoda hned několika stran. Dotčení lidé – v tomto případě Jiří Fajt a Michal Soukup – zde sehráli roli loutek, s nimiž bylo manipulováno tak, jak chtěla „vyšší moc“. Kulturní obec se v těchto situacích vždy logicky cítí ohrožena politickou svévolí a brání své pozice, přičemž se však také mnohdy utvrzuje v základním schématu boje – chrabří hrdinové vs. bídní zbabělci – a svým způsobem vede svou vlastní politiku. Důvodem je beze sporu snaha bojovat o poslední zbytky důstojnosti našeho stavu, jenž je, a chtě nechtě i bude, nadále ovlivňován vysokou politikou. Je patrné, že v této situaci jsme byli my všichni, kdo se v kultuře pohybujeme, ochotni leccos našim hrdinům odpustit a nad jejich poklesky přimhouřit oči, to ovšem jen přilévalo olej do ohně protistraně.

Jak to bylo v Praze

Se způsobem odvolání obou ředitelů nelze souhlasit, o tom zde nemůže být řeč. Na straně druhé tak ministr – bohužel – může učinit ze dne na den i bez udání důvodu. Vysvětlení jeho postupů tudíž není vymahatelné a domnívám se, že ani revokace rozhodnutí v tomto případě již není možná, jak se mnozí chvíli domnívali a po podané demisi ministra kultury Antonína Staňka, jenž nakonec na svém postu s pomocí prezidenta Zemana setrvává zřejmě inspirován některou z frašek Josefa Kajetána Tyla, si tím byli skoro jisti. V tuto chvíli je pravý čas na analýzu a formulaci poučení pro příště. V tomto směru je pro mne zajímavé ne to, co vyslovili, udělali či neudělali ministr, prezident, premiér, odvolaní ředitelé, kteří se samozřejmě každý po svém hájí, jako spíše to, jakým způsobem reagovalo okolí.

Zde se nám rozkrývají dva rozdílné příběhy. Začněme u Národní galerie, kterou Jiří Fajt vedl necelých pět let a jeho nástup do funkce v červenci roku 2014 vyvolal v oborových kruzích většinovou vlnu nadšení. Fajt se zdál být v porovnání se svými předchůdci skvělou volbou, která poskytovala záruky kvalitního výstavního programu, mezinárodního rozhledu, otevřenosti a jasné vize. To vše se během jeho působení víceméně potvrdilo. Kromě realizovaných pozitivních kroků Jiřího Fajta se ale postupně začaly ukazovat i jeho slabiny, kterými jsou zejména autokratické řízení, přetěžování určitých úseků galerie a naopak upozaďování jiných, neprůhledná personální politika a celá řada přešlapů, mezi nimiž lze uvést zapojení soukromého galeristy Jana Třeštíka, v minulosti souzeného za snahu vyvézt díla Pabla Picassa za hranice, do delegace doprovázející francouzského prezidenta Macrona na jeho návštěvě Veletržního paláce, chystaná akvizice obrazu Mistra vyšebrodského oltáře, který v současné době vlastní Nadační fond Richarda Fuxy (jehož členem správní rady je ten samý Jan Třeštík) a jehož ocenění na více než šedesát milion korun doprovází – eufemicky řečeno – značné kontroverze, nebo jednání s premiérem Babišem o licenci pařížského Centre Georges Pompidou.

Nejen tyto kroky uvedly do chodu proces kritického nahlížení jinak dříve bez problémů přijímaného ředitele, jenž byl odvolán dostatečně brzy na to, aby se jej stejné kritické hlasy začaly po jeho odvolání zastávat. Fajtovi, a to je doposud ojedinělý jev, vyjádřili podporu i jeho zahraniční kolegové a kolegyně, zaměstnanci se ale za svého ředitele nepostavili, ba naopak odborová organizace jeho odvolání veřejně přivítala. Trnem v oku nebyla pouze autorská smlouva za více než 1,2 mil. korun, ale také způsob komunikace uvnitř instituce, jenž v mnohých případech nebyl tzv. „košer“. Na veřejnost v těchto případech většinou proniknou pouze kusé informace, je však veřejným tajemstvím, že nálada uvnitř galerie není dobrá – jedná se o stav dlouhodobý, který Jiří Fajt zdědil po svých předchůdcích, během jeho působení se ale rozhodně nezlepšil. Fajtova reakce – tedy obrana útokem – na prohlášení odborů NGP však dává tušit, jakým stylem Fajt se zaměstnanci jednal.

Pravda, láska a politika v Olomouci

Jiný příběh, jenž vykazuje znaky malé sametové revoluce, se dosud odehrává v Olomouci. Zde se však nebojuje pouze za ředitele Michala Soukupa, jenž neváhal prohlašovat své odvolání za neplatné a jeho bývalí zaměstnanci jej stále otevřeně považují za svého ředitele, ale také za projekt Středoevropského fóra a čest všech pracovníků instituce. Soukupa lze charakterizovat jako ředitele, jenž udržoval status quo a ačkoliv nic neudělal špatně a ve všem, jak sám upozorňuje, postupoval ve shodě s ministerstvem kultury, přesto byl odvolán. A zde je třeba zdůraznit rozdíl mezi NGP a MUO, jehož zaměstnanci hned od počátku hájili svou práci, rozjeli mohutnou mediální kampaň, uspořádali několik debatních setkání s veřejností, a dokonce před třemi týdny společně s Centrem současného umění DOX uspořádali koncert na podporu petice Nekulturniministr.cz „Sbohem, pane ministře“, na němž vystoupili například Tata Bojs, David Koller Band nebo Dagmar Pecková. Kromě populárních osobností a kapel, které – alespoň podle poskytnutých informací frontmana Tata Bojs Milana Caise – hrály bez nároku na honorář, se zde na podiu vystřídali i řečníci, mezi nimiž nechyběl bývalý ministr kultury Daniel Herman. Koncert byl, podle jednoho z organizátorů akce, Davida Hrbka, financován ze soukromých zdrojů a sponzorských prostředků, z nichž největší díl zaštítil nechvalně známý podnikatel a sběratel Robert Runták.

Ačkoliv lze tento koncert hodnotit jako zcela neobvyklý a jeho uspořádání za prospěšné – aktivizovalo Olomoučany a kulturní veřejnost –, je smutné, že dalo prostor nejen pochybnému sponzorovi, jehož zisky plynou z exekutorského businessu, ke zviditelnění, ale také bývalému ministru kultury Danielu Hermanovi, jenž na pódiu proklamoval Havlovo heslo o pravdě a lásce: „Věřte mi, politika nemusí být svinstvo, politika je taková, jako jsou lidé, kteří ji dělají, a je třeba, abyste vy, občané, vyjádřili svůj názor. A já se dovolím s vámi podělit o svou hlubokou víru, že pravda a láska konečně musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Jde mimochodem o stejného ministra, jenž je de facto zodpovědný za demolice všech významných budov jako Hotel Praha, Transgas nebo za neprohlášení památkou Hotelu Thermal v Karlových Varech. Daniel Herman se tak v této malé sametovce stal Karlem Gottem z Melantrichu. Ještě více přitvrdil Jiří David, jenž na pódiu pomohl prohloubit černobílé chápání celé situace, když ukázal transparent ze zahájení letošního Benátského bienále, který požadoval odchod ministra Staňka. Vyjadřuje se zde k chování zaměstnanců Národní galerie při této slavnostní příležitosti: „/…/ Takže to torzo Národní galerie mlčelo zarytě a zabíjelo nás pohledy, takže nevěřte lidem nebo nevěřte umělcům, nevěřte lidem okolo umění, kteří vypadaj, že jsou velmi empatičtí, ale v podstatě jsou velmi zbabělí.“ Jiří David se snad ani nesnažil zamyslet nad tím, že jeho akce mohla významně poškodit například i aktuálně na bienále vystavujícího nestora českého umění Stanislava Kolíbala.

A co s tím

Úplnou novinkou, která odstartovala další vlnu nevole, je jednání prezidenta Zemana, jenž se nakonec v úterý 28. května rozhodl nepřijmout demisi Antonína Staňka, který k ní byl donucen ani ne tak peticí (nebuďme naivní) s osmi tisíci signatáři, jako spíše svými stranickými kolegy. Staněk se již dříve nechal slyšet, že v případě přání prezidenta Zemana, aby ve vládě setrval, tak učiní a tak se také stalo.

Na základě sledování dosavadního vývoje lze konstatovat hned několik závěrů a poučení pro příště:

1/ Dobrou zprávou je, že kulturní obec se na mnoha frontách dokáže poměrně rychle aktivizovat a společně bojovat za správnou věc.

2/ Stejná kulturní obec se ale ve chvíli, kdy kauza utichne, rozpadne a začne se opět názorově diferencovat. Domnívám se, že toto je zdravý stav. Nicméně je potřeba na něj myslet ve chvíli, kdy platí bod 1/. Předejde se pak velkému zklamání.

3/ Na vlně solidarity se vezou i osobnosti, které byly dříve kritizovány a pro kulturu v České republice udělaly velmi málo dobrého. Snaží se tím zlepšit svou pošramocenou pověst. Možná jim to někdo i uvěří.

4/ Kultura = politika. Už bychom si na to měli začít pomalu zvykat. Muzea umění zřizovaná Ministerstvem kultury ČR nejsou nezávislé ostrůvky pozitivních deviací.

5/ Kulturní politika České republiky prakticky neexistuje. Kultura není prioritou naší vlády. Prostředí politiky negeneruje kvalitní a vzdělané intelektuály, kteří by mohli vést dotčený resort. Je to pouze odraz naší společnosti. Proto boj se zřizovatelem a státem je bojem neúčinným a vede pouze k černobílému chápání jinak dosti komplexní reality. Přestaňme se dožadovat osvícených ministrů, nejsou a ještě dlouho nebudou. Je to proto spíše na nás, abychom společně vytvářeli takovou kulturu, jakou ji chceme mít.

6/ Ačkoliv Jiří Fajt a Michal Soukup patřili k těm lepším ředitelům, stále to neznamená, že jsou nenahraditelní. Zejména Národní galerie není v dobré kondici a v tuto chvíli je zcela klíčové začít opět debatovat o její roli ve společnosti a pozici v rámci republiky, ale i v kontextu celé střední Evropy. Tuto otázku Jiří Fajt neřešil a role Národní galerie rozhodně nebyla za jeho působení diskutována. Řešena by měla být i otázka personální politiky NGP a demotivovaných zaměstnanců.

7/ Naše muzea umění nevzkvétají, spíše naopak stagnují, ačkoliv je stále dokola vytvářen dojem, že je tomu naopak. Příčinou je neexistující kulturní politika a nedostatek výrazných, schopných a vzdělaných osobností, které by měly širší rozhled po světě a neotravovala by je práce se sbírkami, které se stávají v muzeích s ambiciózním vedením přítěží. Model kunsthalle nelze za každou cenu přenášet do sbírkotvorných institucí, i když je to efektnější cesta zajišťující rychlejší popularitu.

8/ V současnosti je zásadně narušena důvěra mezi Ministerstvem kultury ČR a zřizovanými muzejními institucemi. Uvnitř samotných příspěvkových organizací panuje blbá nálada. Rozumní lidé prchají. Ostatní se za mrzký peníz podřizují situaci a jsou otroky nebo otrokyněmi snahy udržet status quo, i když to vypadá navenek jinak. Z toho důvodu bude velice obtížné nalézt nové ředitele dotčených institucí.

9/ Vzniká nový underground, který pochopil, že po vyšlapaných stezkách se nedojde daleko.

10/ Muzea umění musí projít a dokončit transformaci z exkluzivních chrámů kultury na kritické instituce rozvíjející mezinárodní a interdisciplinární dialog. Zažíváme krizi muzeí, která poukazuje na to, že zabývat se výhradně kulturou tak, jak jsme si jí nadefinovali před 200 lety, již nemůže nadále fungovat.

11/ I přesto budou mít muzea umění v budoucnosti smysl, pokud instituce najdou cestu z krize pomocí reflexe proměny světa. Co platilo dosud, již neplatí, je třeba nastolit nový řád, v němž budou muzea hrát roli obrovských knihoven vizuálního materiálu, z něhož se lze v budoucnosti poučit. Domnívám se, že jsou pryč doby, kdy se do muzea chodilo za zábavou. Tato úloha muzea je v současnosti podružná, povrchní, hanebná a amorální. Muzea obecně by měla mít vyšší humanistické cíle, přinejmenším apelovat na člověka, snažit se účinně narušit zažité stereotypy a vyjít ze svých komfortních zón. Zde se musí začít odspodu, protože oficiální struktury vysoké politiky, jíž jsme přímou součástí, to za nás neudělají.

This is the new art historian horror story.


Ilustrace: Max Máslo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *