Artalk.cz

Památková péče na bitevním poli

Proč potřebujeme památkovou péči? Jaký je její současný úkol a v čem spočívá její ohrožení, které plyne z návrhu nového stavebního zákona? Jaké má památková péče možnosti a proč je u veřejnosti tak neoblíbená? To jsou všechno otázky, na které by měla postupně odpovídat série textů o současné památkové péči připravovaná Matějem Kruntorádem, vedoucím Oddělení výzkumů, průzkumů a dokumentace na územním odborném pracovišti Národního památkového ústavu v Brně. Jednotlivé kapitoly se budou kriticky zabývat současnou památkovou ochranou, aktuálními kauzami, ale také jejím teoretickým pozadím. Série startuje s prvním příspěvkem věnovaným dnešní situaci památkové péče a jejímu historickému vývoji v českém kontextu.

Plán městské památkové rezervace Brno, vyhlášena 1989. Foto: Národní památkový ústav

Památková péče na bitevním poli

Spolu se zvýšeným zájmem širší veřejnosti nejen o státně objednávanou architekturu a umění 2. poloviny 20. století se do popředí dostává role památkové péče jako jedné z mála možností zachování těchto artefaktů. Jaké má však státní památková péče možnosti, jak vůbec funguje a co je předmětem její existence? Často jsme svědky toho, že jsou tyto informace neznámé nebo zkreslené a v konečném důsledku tak vytvářejí neporozumění mezi památkářkami/památkáři a zbytkem společnosti. K osvětlení principů památkové ochrany slouží tento text.

Institucionalizovaná památková péče vznikla kolem poloviny 19. století jako pozdní dítko osvícenství a rozvíjejícího se historismu v prostředí praktikujících architektů, ale i historiků a historiků umění nebo archeologů. Potřeba pečovat o díla předků je však jako součást kultu paměti a vědomého navázání na minulost součástí společnosti mnohem déle. Uzákoněním památkové péče (v Rakousku-Uhersku v roce 1850 zřízením Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek) se ochrana paměti zhmotněné v umění a architektuře stala veřejným zájmem, celospolečenským chtěním. Na zákony z doby monarchie navázaly ty prvorepublikové, ale až zákon z roku 1958 zavedl oficiální soupisy památek stejně jako jejich rozdělení na movité a nemovité. Rozhodovací pravomoci svěřil do rukou státních památkových úřadů, zajišťujících rovněž poněkud nestandardně, avšak ne zcela nelogicky, i ochranu přírody. To se změnilo účinností nové legislativy platící od roku 1988 s novelizacemi dodnes. Z památkových úřadů se staly ústavy, po roce 2003 fungující pod hlavičkou Národního památkového ústavu (NPÚ), a pro potřeby ochrany přírody vznikla samostatná pracoviště v roce 1991.

Předrevoluční zákon implementoval do památkové praxe tzv. dvoukolejnost. Změnou z úřadu na ústav se NPÚ stal odborným pracovištěm s celou škálou úkolů, avšak minimální mírou pravomocí. Rozhodovací slovo v rekonstrukcích památkově chráněných objektů a staveb v chráněných územích získala památková oddělení příslušných úřadů v obcích s rozšířenou působností, která svá závazná stanoviska vydávají na základě odborných vyjádření NPÚ. Pokud s nimi úředník nesouhlasí, musí se s jejich požadavky argumentačně vypořádat. Praxe však ukazuje, že odborní a úředničtí památkáři často pracují jako tandem sledující stejné cíle. Na druhou stranu je nepochybné, že pracovníci místních úřadů mohou snadněji podléhat tlakům například politické reprezentace města, se kterou působí zpravidla v jednom objektu.

Hlavičkové papíry památkového úřadu za první republiky a protektorátu, kostel ve Smržicích. Foto: Archiv bývalého Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko, uložen v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Brně

Mnohdy se o památkové péči mluví jako o pojistce proti urbanistickému rozkladu našich historických sídel. V případě velkoplošných chráněných území, kterých máme na několik stovek, je totiž role NPÚ nebývale silná. Dlouhodobá metodická péče o památkové rezervace a zóny začala již v 50. letech minulého století a v rámci evropské praxe v podstatě nemá srovnání. Pod ochranou v těchto případech nejsou pouze prohlášené kulturní památky, ale všechny objekty v rámci vymezeného území. Přičteme-li k tomu ještě povinnost vyjadřovat se ke všem stavebním úpravám v ochranných pásmech (zahrnující často velice rozsáhlá území chránící zejména panoramata historických jader a pohledy z nich), jasně vyvstane, jak velkou měrou se památková péče podílí na vzhledu našich sídel. V případě, že však památka stojí osamoceně v jinak nechráněném sídelním útvaru, řeší se pouze ona samotná bez ohledu na okolí, které se může živelně proměňovat. Z tohoto důvodu památkový zákon zná ochranná pásma umožňující alespoň základní kontrolu nad vzhledem okolí dotčené chráněné stavby. Přitom města a obce mají možnost určit si podobu jim svěřených sídel regulačními plány nebo stavebními předpisy. Této možnosti však až na výjimky nevyužívají nebo vzhled novostaveb ani rekonstrukcí neřeší či pouze hmotově omezují. Současná společnost totiž špatně snáší regulace a zásahy do osobního vlastnictví, s čímž se pracovníci památkové péče musí nějakým způsobem vypořádat.

Ačkoliv rozhodování o způsobu rekonstrukce památek bývá mediálně vděčné – nezřídka čteme titulky, jak památkáři komplikují opravy –, role NPÚ je o mnoho širší. Provádí dokumentace a průzkumy historických staveb, vydává odborné metodiky zaměřené na nejrůznější oblasti památkové péče (někdy však v důsledku grantů zaměřené na natolik minoritní problém, že jsou málokdy prakticky využitelné), účastní se řady výzkumných projektů ústících ve výstavy a publikace. Veřejností nejlépe přijímanou, s institucionální památkovou péčí však málokdy spojovanou činností NPÚ je správa a zpřístupňování více než stovky státních hradů a zámků se statisíci pečlivě evidovanými sbírkovými předměty (od vycpanin, herbářů, porcelánu, nábytku a koberců po fotografie, kresby, sochařská a malířská díla nevyčíslitelné hodnoty).

Zcela nezastupitelná je role NPÚ jako výhradního správce evidence památkově chráněných artefaktů. Ty se dělí na památky movité a nemovité a již zmíněné velkoplošné chráněné celky (městské a vesnické památkové zóny a rezervace a jejich ochranná pásma). Památkový fond nemá za úkol shromažďovat pouze umělecky nebo architektonicky nejvýznamnější díla, ale obecně doklady doby, umu člověka, historických událostí a celé škály lidské činnosti. Díky této široce rozkročené definici památky, vycházející z principů popsaných již na začátku minulého století, se součástí památkového fondu stalo množství různorodého materiálu, přičemž rozhodování o statusu památky je do značné míry historická a politicky motivovaná záležitost. Zejména po roce 1958 byly například hromadně zapisovány stavby spojené s revolučním a dělnickým hnutím, pomníky osvobození Rudou armádou nebo rodné domy významných činitelů komunistické strany. Jednalo se o chtěné, politickou konstelací podmíněné památky, z nichž naprostá většina po roce 1989 o ochranu přišla. Na druhou stranu v 60. a 70. letech byla přiznána státní ochrana mnoha stavbám meziválečného funkcionalismu.

Zámek Ahníkov na Chomutovsku, kulturní památka zanikla roku 1986 z důvodu založení hnědouhelného povrchového dolu Nástup. Foto: Národní památkový ústav, generální ředitelství

Před účinností nynějšího památkového zákona platného od ledna 1988 bylo možné zapisovat památky prostým rozhodnutím krajských a okresních národních výborů, od té doby řízení probíhá podstatně složitěji přes ministerstvo kultury. Brněnský okresní výbor proto v posledních dnech roku 1987 odhlasoval prohlášení kolem tisícovky nových památek. Fyzický zápis do evidenčních knih však proběhl v době účinnosti zákona nového. Tato před několika lety zjištěná nesrovnalost má za následek tzv. kauzu pozdních zápisů, kvůli které mohou všechny tyto památky teoreticky přijít o ochranu. Stačí, když se vlastník takové památky ministerstva otáže na určení ochrany. To ji pak obratem zruší. Toto ryze procedurální pochybení z konce 80. let minulého století pregnantně ilustruje největší problémy současné památkové péče tkvící v byrokracii. Tou je paralyzováno především samotné ministerstvo, jež se musí vypořádávat s právními výklady péče o památky i minulých rozhodnutí. Vzniká tím tlak na jistě potřebně výstižná a snadno obhajitelná stanoviska, zároveň se zejména řízení o prohlášení nových památek neúměrně protahují.

Je poměrně známé, že návrh na prohlášení může ministerstvu navrhnout kdokoliv na cokoliv. Je na rezortních odbornících, jejichž stavy jsou, snad záměrně, silně poddimenzované (jeden referent na dva kraje), zda návrh doporučí NPÚ ke zpracování a vyjádření, či nikoliv. Pokud je řízení zahájeno, svá stanoviska doručí rovněž územně příslušné obce s rozšířenou působností a krajské úřady. Určitou pojistkou proti časově neohraničeným lhůtám pro ministerstvo (ostatní účastníci řízení musí svá stanoviska doručit do 30 dní) je fakt, že po zahájení řízení se musí vlastník k objektu chovat, jako by památkou již byl. Je to však právě vlastník, na kterého je brán při prohlašování největší ohled. Paradoxně pak často na bohaté developerské společnosti, které vidí v památkové ochraně neočekávanou a nechtěnou komplikaci. Pouze majitel posuzované stavby má právo podat proti rozhodnutí ministerstva rozklad, kterým může šéf rezortu vrátit celou věc k novému projednání a vypořádání námitek vlastníka. Tak se například u obchodního domu Kotva stalo, že bývalý ministr kultury Antonín Staněk z čistě správních důvodů nechal rozhodnutí o prohlášení vypracovat znovu.

Rozpočet NPÚ tvořil v roce 2018 22 % z celkových výdajů ministerstva kultury, na opravy památek šlo z rezortních prostředků na 800 milionů korun. Ačkoliv jsou zaměstnankyně a zaměstnanci NPÚ, podobně jako celé kulturní sféry, silně finančně podhodnoceni, nejsou to malé částky. Už jen proto, pokud ne z důvodů celospolečenské potřeby a mezinárodních závazků, je třeba budovat u státu a jeho občanů důvěru v památkovou péči a odbornou úroveň (jakkoliv je kolísavá) jejích zástupců.

Po celou dobu své existence se památková péče musela vypořádávat se svou pozicí mezi ostatními obory. Jedná se o samostatnou vědní disciplínu? Jaký je potom předmět její činnosti a proč není samostatně vyučovaným vysokoškolským oborem? Podobné otázky se periodicky vrací do diskuzí uvnitř oboru. Již z ryze mezioborové povahy památkové péče, zahrnující dějiny umění, technologie, znalosti materiálů, historie, principů stavitelství, restaurování, archeologie, zahradní architektury, ale i práva, je možné, že definice památkové péče zůstane variabilní, a vlivem nedostatečně propracované teorie neukotvená. Cesta k lepšímu přijetí památkové péče širokou veřejností však vede právě skrze suverénní pozici památkářství v rámci respektovaných vědních disciplín. Nepochybně by tomu prospělo zřízení samostatného ústavu památkové péče na Akademii věd České republiky, který by nepodléhal ministerstvu kultury jako NPÚ, a nebyl by proto svázán památkovým zákonem vymezenou činností. Tyto otázky má dnes cenu si klást, protože právě nyní stojí památková péče před dosud největším ohrožením svého poslání – návrh nového stavebního zákona, vypracovaný vládou Andreje Babiše, respektive developery lobbovanou ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou, totiž roli NPÚ v rozhodovacích procesech souvisejících s vydáním stavebních povolení bezprecedentně omezuje. O tom ale až příště.

Komentáře

  1. je určitě dobře dbát o památky !
    Věnuje se zde důrazná pozornost Památkám Nemovitým. To je dobře !
    čelit d r a n c o v á n í ! nedávno jste, prosím, psali
    https://artalk.cz/2019/06/17/zmeny-v-postaveni-reditelu-kulturnich-instituci-vlada-odmitla/
    zde tragický výrok ministra Staňka: „Není to dobrý nápad. Je to absolutně nesystémový a nepřijatelný zásah do kompetencí orgánů územních samospráv, protože tím vstupujeme do jejich práv. Za druhé je to nesystémové směšování různých příspěvkových organizací. Za třetí je to nadbytečné, protože samosprávy si mohou celou záležitost upravit vlastním předpisem podobně jako ministerstvo kultury, které si vydalo pravidla pro výběrová řízení,“
    určitě by to stálo za rozbor … jestli se nemýlím kompetence může znamenat „pověření, zmocnění..“ ale také „způsobilost, povolanost, zkušenost … kvalifikaci, erudici“ že?
    pokud tedy si samosprávy si mohou postavení ředitelů Muzeí upravit svým předpisem, může to být něco jiného než jak může (kvalifikovaně)činit ministerstvo, rozumíte ano? pokud bude polit.reprezentací do funkce dosazen kádr z kraje, či ředitel bude pracovat pod výpovědí“bez udání důvodu“ závisí na tom, zda bude se Sbírkami, Památkami Movitými, shromážděnému kulturním dědictví k celé oblasti, tématům, epochám nakládat vůbec s příslušnou péči, nebo, prosím jestli ne!
    Případy jsou, co se páchá, Situace je neblahá …. bylo by otázkou povolanosti(!?) zda ministrStaněk ví o tom, že chybí Zákon oMuzeích? jde vůbec o poslání Muzeí aGalerií jak v oblastech Historických, tak přírodovědných, stavKrajiny!víte? řešíte NPÚ ? děkuji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *