Artalk.cz

Baptiste Charneux: Rád ponechávám dílům jejich vlastní emancipaci

Mezi finalisty letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého patří také Baptiste Charneux, umělec pohybující se mezi Francií a Českou republikou. Rozhovor, který s ním vedly Tereza Rudolf a Anna Remešová, se věnoval převážně keramice, se kterou Charneux pracuje již od svých studií na Národní akademii výtvarných umění v Caen. Rozhovor dále rozebírá umělcův postup při přípravě výstav nebo možnosti vystavování v prostředí české či francouzské umělecké scény.

CORPS DES CHALS, sólo výstava v La Serre, Saint-Étienne ve Francii, 2018. Foto: Baptiste Charneux

Anna Remešová (AR): Výtvarné umění jsi studoval ve Francii na Národní akademii výtvarných umění v Caen, následně jsi se účastnil rezidence pořádané pražským centrem FUTURA. Ve svém životopise píšeš, že se pohybuješ mezi Francií a Českou republikou, jak to tedy máš? A proč jsi se rozhodl zůstat v Praze?

Ano, mám teď dvě místa pro práci. Někdy se mi vyplatí zajet dokončit některé části instalace nebo sochy do Francie, většinu času ale bývám v Praze. Je to poměrně pohodlné pohybovat se v obou zemích, protože každá z nich má nějaké výhody.

AR: A proč právě Česká republika? Jaké výhody ti to přináší?

Po absolvování školy jsem chtěl na čas bydlet někde mimo Francii a můj kamarád navrhl právě Prahu. Nečekal jsem, že tu nakonec zůstanu na dva a půl roku, ale stalo se tak, protože se tady cítím dobře a zároveň je tady mnoho možností k vystavování. Ve Francii je mnohem více umělců a umělecká scéna je poměrně uzavřená. I když se to postupně začíná měnit. Je tam ale mnohem těžší začít kariéru jako umělec než tady, protože v České republice je možné mít výstavu v různých typech institucí již za studia. Moje spolubydlící, která má teprve před diplomkou, například už vystavuje v galerii hunt kastner. Naproti tomu ve Francii mají studenti v institucích a galeriích výstavy jen velmi vzácně. Zdá se mi proto, že zde panuje větší otevřenost a vstřícnost.

Tereza Rudolf (TR): Pokud si dobře pamatuji tvou výstavu v centru FUTURA, byla spojena s rezidencí určenou převážně pro umělce pracující s keramikou, je to správně?

Ano, na tento nový program jsem se přihlásil šest měsíců poté, co jsem do Prahy přijel. Byla to rezidence zaměřená speciálně na keramiku a na začátku o výstavu nešlo, jen o rezidenční pobyt a výzkum. Pak si ale mé práce prohlédl Michal Novotný a nabídl mi, že bych v galerii mohl udělat výstavu. To byla v České republice má prozatím jediná výstava.

TR: A co potom výstava v prostoru Urx Underground?

To nebyla úplně klasická výstava. Jsem totiž součástí kolektivu Bubahof, který pořádá různé akce na neobvyklých místech. Může to být třeba les nebo dvorek mezi domy. Tenkrát jsme se rozhodli, že připravíme něco do podzemního sklepa v ulici Urxova. Poté, co jsme místo uklidili, jsme tam uspořádali dvoudenní akci, pro kterou jsem vytvořil společnou instalaci s umělcem Benjaminem Tejero. Ale to nebyla úplně výstava v instituci, byl to velmi netradiční prostor.

OVERFLOWS, společná výstava s Benjaminem Tejero v Urx Underground, Praha, 2018. Foto: Céline Duval

AR: Co dalšího Bubahof dělá?

Je to iniciativa několika lidí, kteří žijí na stejném místě v pražských Strašnicích. Začalo to tím, že jsme pozvali Lindu Weiss, tehdejší rezidentku v Meetfactory, aby u nás na dvorku udělala promítání jednoho z jejích filmů. Moc jsme si to tenkrát užili, tak jsme se rozhodli, že v tom budeme pokračovat. Následovala výstava v lese a pak v podzemí v Urxové. Teď už se pomalu stáváme čím dál víc institucí – spolupracujeme například na výstavě pro Fotograf Festival, kterou bude kurátorovat Fabienne Bideaud a na kterou jsme pozvali některé české a francouzské umělce.

AR: Již tady jednou zazněla zmínka o práci s keramikou, které se v poslední době intenzivně věnuješ. Jaké je podle tebe místo keramiky v kontextu mezinárodní umělecké scény?

V posledních pěti až šesti letech je keramika hodně exponovaná. Já sám jsem s tímto materiálem začal pracovat přibližně před deseti lety, kdy jsem chodil na přípravnou školu na akademii. Tento typ školy zde není příliš obvyklý, ve Francii je ale možné před studiem výtvarného umění absolvovat šestiměsíční přípravný kurz. A já jsem v rámci toho chodil na státní školu, která se zaměřovala převážně na keramiku. Úplně jsem se do keramiky zamiloval a pracuju s ní doteď. Samozřejmě jsem zkusil i jiné materiály, ale keramika mi seděla vždy nejvíc. Další materiály, které používám, slouží spíše k její podpoře.

TR: Když přemýšlíš nad budoucí instalací, je pro tebe vždy nejdříve důležitý právě materiál? Ptáš se nejdříve: jak naložím s tímto materiálem, jak jej zformuji?

To vždy záleží. Popravdě nikdy nemám dopředu úplně přesnou představu o tom, jak bude instalace vypadat. Mám nějaká přání nebo intuici, nejprve ale jednám velmi instinktivně. Zároveň přemýšlím i o vzorcích a formách, které jsou s materiálem spojené. Obojí – forma a hmota – spolu samozřejmě úzce souvisí. Ale při práci vždy začínám od jednoduchých věcí, které znám, nebo od situací. Například teď se ve své práci věnuji dlaždicím. Nedávno jsem se byl podívat v jedné továrně na keramické dlaždice a velmi mě to zaujalo. Příští výstavu bych chtěl udělat z nich.

TR: Takže se teď zaměříš spíše na plochou skulpturu?

Ano, příští výstavu budou tvořit plastiky jen s plochými povrchy.

ETUDES NO2 : QUAND L’ARDOISE RENCONTRE LES VACHES NOIRES, Caen, 2016. Foto: Michèle Gottstein & Justine Viard

AR: Když dáváš dohromady instalaci, jakým způsobem přemýšlíš o narativu, který může dílo evokovat? Mám z tvých instalací pocit, jako kdyby se jednalo o nějaké připravené scény, snad „místa činu“.

Samozřejmě bych mohl říct, že je v mých pracích přítomný nějaký narativ. Ale narativ nemusí znamenat, že by instalace předávala nějakou zprávu, něco říkala. To je pro mě důležité zdůraznit, protože nechci, aby mé instalace takto fungovaly, informovaly nebo o něčem zpravovaly. Naopak mě to otravuje, pokud jsou díla příliš jasně čitelná. Pro mě je důležité zůstat věrný samotné vizualitě, a to i tehdy, kdy se začnu věnovat něčemu velmi konkrétnímu, třeba spojenému s osobní zkušeností. Ale díla, která vytvářím, nenechávají příliš mnoho prostoru návštěvníkům k interpretaci, rád ponechávám dílům jejich vlastní emancipaci. To je podstatné. Myslím si totiž, že ve chvíli, kdy něco uniká našemu pochopení, tak nás to zároveň nutí přemýšlet o našich vlastních nejistotách, stává se něčím, s čím můžeme zažít určitou zkušenost. S tímto principem se snažím na výstavách pracovat.

A to, že instalace připomíná jakousi scénu, může vycházet z toho, jak si dávám záležet na sestavení děl a na jejich vzájemných vztazích. Nejde mi o vystavení autonomních objektů, které se ocitnou na piedestalu, ale hraji si s celým prostředím a se systémem, který udržuje jednotlivá díla pohromadě. Má práce je primárně určitou kompozicí, podstatnou roli má tedy i samotné místo, ve kterém vystavuji. Každé dílo souvisí s konkrétním místem, což mi umožňuje různě variovat formy, které používám.

AR: Mohl bys tento princip přiblížit na konkrétním příkladu? Třeba na výstavě, kterou jsi připravil pro FUTURU?

Tato výstava byla do velké míry zaměřená na pražskou architekturu. Odlil jsem nějaké prvky ve městě – na Letné nebo ve Strašnicích – a reprodukoval jsem je. Ale ještě víc mě zajímaly samotné barvy, protože když jsem tenkrát přijel do Prahy, tak právě barvy ve městě mě ohromně přitahovaly. Viděl jsem třeba na omítkách části ploch, které zřejmě sloužily k testování barvy, ale pak tam zůstaly. To jsem nikdy předtím neviděl, přišlo mi to úžasné. Chtěl jsem proto tyto barvy přenést i do instalace v galerii, nakoupil jsem si přírodní kysličníky a pigmenty, abych je smíchal na barvu, kterou jsem potřeboval. Nebyl to úplně jednoduchý proces.

AR: Keramika je velmi specifický materiál, zatížený dlouhou historií. Je pro tebe tento kontext podstatný?

Ano, hraje to samozřejmě velkou roli. Jako umělec si tohoto historického dědictví musím být vědom a neignorovat ho. Je jasné, že má práce nepochází odnikud, ale ocitá se uvnitř širšího kontextu. V rámci své praxe se snažím akcentovat napětí mezi různými disciplínami, které je keramice vlastní: mezi řemeslnictvím, designem a architekturou.

FACADES AND THEIR BEASTS, sólo výstava v Centru pro současné umění FUTURA, Praha, 2018. Foto: Céline Duval

TR: Výstava, kterou jsi připravil pro Urx Underground, měla svou formou podle mě blízko k surrealismu. Navíc české i francouzské dějiny umění mají silnou surrealistickou tradici. Objevují se v tvých instalacích takové vazby?

V určitém smyslu může má práce vytvářet takové prostředí, ve kterém mohou lidé utéci sami od sebe. Každá instalace zahrnuje takové napětí, které se nachází mezi reálným a imaginárním světem. Některé objekty jsou velmi hybridní, ambivalentní, někdy až neidentifikovatelné. Takže skrze tento dejme tomu poetický přístup by tam určitě nějaké vazby na surrealismus být mohly.

AR: Některé formy, které používáš, odkazují k urbánnímu prostředí nebo architektuře, ale chybí zde jakákoliv lidská stopa. Vytváříš posthumanistické krajiny, ve kterých hlavní roli hrají spíše ne-lidské, zvláštní a podivně zakryté/odkryté entity?

Vždy mě velmi zajímala analogie mezi architekturou a biologií, věnoval jsem se tomu ještě před studiem výtvarného umění (konkrétně biochemii a biologickému inženýrství). Zaujalo mě především, jaké struktury a formy některé systémy nabývají. Každopádně si ale nemyslím, že bych ve své práci zdůrazňoval myšlenku posthumanismu. Spíše si vybírám různé formy z různých prostředí a ty kombinuji. A tato prostředí nebo předměty, se kterými pracuji, odkazují pochopitelně k člověku a lidské práci. Zároveň když je přepracovávám, tak na nich nechávám stopy po vlastním zacházení. Tedy i když se v díle jakákoliv „tělesná reprezentace“ nevyjevuje, člověk je v instalaci určitým způsobem stále přítomný.

AR: Když mluvíme o určité afektivitě přítomné v tvé práci, jak se díváš na současný vzestup afektu ve výtvarném umění? Máš pocit, že mají tvá díla k tomuto proudu blízko?

Vysloveně tyto proudy ve své práci nesleduji, ale určitě pracuji s emocemi. Podobně jako básníci například. Ale do velké míry je to spojené právě s materiálem, který používám. Ale i když je to takový „materiálový fetišismus“, trvá vždy jen při přípravě instalace. Jakmile něco dokončím a vystavím, přestane mě to úplně zajímat. K výsledným dílům už pak žádné velké emoce nechovám.

TR: To mi připomíná, že když jsem v Belgii pracovala v muzeu věnovaném naivnímu umění, setkala jsem se s velmi podobným přístupem. Tvůrci byli často úplně posedlí dílem při procesu jeho vytváření, ale jakmile bylo hotové, už je to naprosto nezajímalo. To se mi líbilo.

Občas to bývá ale až konfliktní situace. Pro mě vždy dílo existuje ve dvou radikálně odlišných časech – když na něm pracuji a když je vystaveno. Lze říci, že si obojí užívám, ale co mě určitě nebaví, je vystavovat některé věci dvakrát.

AR: A zároveň ty objekty nefungují samy o sobě, vždy jen jako součást celku, je to tak?

Ano, a právě ten rozkol mezi přípravou sochy a instalací mi umožňuje vytvářet dané konstelace. Vždy se snažím o vytvoření nějaké atmosféry, která by byla charakterizovaná právě rozličností jednotlivých prvků, které ale dohromady tvoří celek. Soubor jednotlivých soch pak tvoří systém, který si každý návštěvník může sám rekonstruovat ve své mysli.

CORPS DES CHALS, sólo výstava v La Serre, Saint-Étienne ve Francii, 2018. Foto: Baptiste Charneux

AR: Sleduješ práci některých českých umělců a umělkyň? Případně které výstavy tě zaujaly?

Mám velmi rád práci Jiřího Thýna. Ten dělá úžasné věci. A pokud bych měl vybrat někoho ze své generace, tak hodně sleduji Jakuba Chomu. Jeho výstava v Polansky Gallery byla opravdu povedená.

AR: A co konkrétně tě zaujalo na práci Jakuba Chomy?

Obdivuji způsob, jakým kombinuje formy a materiál. Objekty a instalace, které vytváří jsou velmi chytré. Je to, jako kdybys vstoupila do trojrozměrného obrazu, ve kterém musíš být velmi pozorná k detailům, které jsou téměř skryté…

AR: S jakými materiály pracuje?

S úplně jinými, než s kterými pracuji já. Používá korek, kov, plexisklo a další materiály.

TR: Mohl bys nám naznačit, s čím bys rád pracoval pro finální výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého?

Ano, částečně snad ano. Zřejmě se budu věnovat sochařské instalaci s hladkými povrchy a také prostoru mezi jednotlivými objekty. Chtěl bych vytvořit takové modulární podpůrné systémy, které budou evokovat nějaký pohyb uvnitř instalace. A také budu samozřejmě pracovat s keramikou. Víc se uvidí v září.

FACADES AND THEIR BEASTS, sólo výstava v Centru pro současné umění FUTURA, Praha, 2018. Foto: Céline Duval

Baptiste Charneux (*1991) je francouzský umělec žijící a působící v Praze. V roce 2016 ukončil studia na Národní akademii pro výtvarné umění v Caen. Jeho práce, ve kterých se převážně věnuje keramice, byly vystaveny v několika galeriích ve Francii a České republice, například v Centru pro současné umění FUTURA (Praha), v La Serra (Saint-Étienne) nebo v polské galerii Szara Kamienica (Krakov). Účastnil se rezidenčních programů v Praze a v nadaci Moly-Sabata ve Francii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *