Artalk.cz

TZ: Michaela Vélová Maupicová

Michaela Vélová Maupicová (1982–2018) / kurátor: Petr Vaňous / Galerie hlavního města Prahy: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 8. 5. – 25. 8. 2019

V roce 2018 bylo předčasně ukončeno dílo mladé autorky Michaely Maupicové, narozené v roce 1982. Pro její tvorbu je specifické vnímání a tematizace určitých předělů a rozhraní, a to jak mezi výrazovými médii, tak mezi uměleckými disciplínami a žánry. Vztah mezi kresbou na papíře a trojrozměrným objektem se pro Maupicovou stal zásadním, stejně tak smysl pro „projektové myšlení“, které se později projevilo především citem pro geometrickou strukturu, prostor, pro architektonizaci tvaru a pro práci s rovinou a povrchem (texturou).

Na Akademii výtvarných umění v Praze studovala v ateliérech kresby a intermédií. Zatímco v první fázi školení u prof. Jitky Svobodové si autorka ujasňovala svou pozici ve výrazovém médiu kresby, totiž jak zohlednit či vyloučit neustále se prosazující narativní povahu kresby, do ateliéru intermédií přestoupila především proto, že cítila potřebu širšího a svobodnějšího prostoru pro uvažování nad tvorbou samotnou. S tímto krokem bylo posíleno konceptuální východisko autorčiny práce, které proměnilo mimo jiné také její zacházení s kresbou. Tři motivy jsou v dochovaném díle Michaely Maupicové jako celku, zahrnujícím kresbu, malbu, objekt a video, klíčové. Prvním je struktura jako mřížka kladená přes pomíjivé prostory a věci. Je zástupným prvkem pro metodické uchopení věcí a jejich proměn a zároveň pro korigování tohoto postupu prostřednictvím analogií s organickými procesy a s transformací lidského vědomí v průběhu času. Odtud deklarovaný vztah geometrie a tělesnosti, odtud paralely a analogie, odtud sjednocování z povahy věci rozporných časových principů okamžiku a věčnosti.

Druhým motivem je vědomí toho, jak se věci jeví neboli vztah k fenomenální skutečnosti (práce s fenomény). Jejich uchopení si vyžádalo určitou metodickou redukci, která souvisí s tím, jak autorka pracuje s geometrií, se strukturou a jejím pohybem a jak se jí do tvorby vrací určitý ustálený počet elementů, které staví a přestavují svět jakoby „znovu“. Místy konstruktivně, místy absurdně.

Třetím momentem je dramatizace, nebo naopak zklidnění obrazové roviny jako způsob jejího obrazového formátování. Plocha přijímá dynamickou či statickou podobu podle povahy dění, které má zrcadlit. Je to princip, který rozechvívá potenciálního diváka podobně, jako to umí hudba, poezie a jazyk, když tne do živého. Stejná rovina může evokovat jak vnitřní bouři, tak zklidněnou vodní hladinu. Stačí přeskupit strukturu elementů, proměnit konstrukci fenoménu a sjednotit je zformátováním tak, aby celek obrazu rezonoval tím správným způsobem ve správnou chvíli. Ta už potom v díle zůstane uložena navždy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *