Jak (se) vidí svět

Nedávno vydaná kniha Jak vidět svět od britského teoretika Nicholase Mirzoeffa může posloužit jako stručný průvodce vizuální kulturou 21. století. Autor se v ní zabývá tím, jak jsou obrazy dnes vnímány, sdíleny a jakým vlivům a interpretacím podléhají. Následující recenze od teoretičky médií a vizuální kultury Ivety Jansové záměr autora přibližuje a zároveň se zamýšlí nad jejím aktuálním významem a přínosem v rámci uvažování o politice obrazů v tom nejširším slova smyslu.

Jak (se) vidí svět

Selfie, amatérské snímky, profesionální monitorovací snímky, obrazy lidí v médiích, plakáty v ulicích, videa v telefonech… tento drobný výčet je pouze hrstkou vizuálních podnětů, se kterými se v současnosti můžeme setkávat na každodenní bázi. Jakou roli sehrávají v našich životech obrazy, jimž jsme denně vystavováni, a jakou roli ve vizuální komunikaci zastáváme my, jsou jen okrajové a základní otázky, které jsou pokládány v populárně naučné knize Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa, nově vyšlé v nakladatelství ArtMap v českém překladu Andrey Průchové Hrůzové a Jana J. Škroba.

Existující a všudypřítomné množství (nejen) mediálně zprostředkované vizuality je v současnosti vskutku nepřehlédnutelné, a to právě i proto, že se na její tvorbě sami podílíme. Nicholas Mirzoeff na tento fakt upozorňuje již ze začátku knihy, přičemž nás zároveň zavádí zpět do minulosti, kde byly určité typy vizuality určeny pouze elitám. Například autoportrét byl doménou určité (vysoce postavené) vrstvy společnosti, dnes si však může pomocí chytrého telefonu pořídit autoportrét téměř každý. Téměř je zde velmi důležité slovo, ani v současnosti není tato možnost přístupná úplně každému, jak píše sám autor: „svět není dostupný všem“. (s. 12) Upozorňuje nás tedy hned z kraje také na to, že svět a vizualita v něm podléhají mocenským zájmům, které vedou k hierarchizaci společnosti a způsobují nerovný přístup jedinců nejen k nejmodernějším technologickým výdobytkům, ale také k základním lidským potřebám.

Obdobná sociální uvědomělost je patrná v rámci celého textu, váže se proto i na další z podstatných témat knihy, kterým je identita, lépe řečeno konstruovanost identit. Vizuální kultura zastává zásadní postavení v tom, jak prožíváme a chápeme své identity, právě známé obrazy kolem nás mohou být návodem k tomu, jak sami sebe reprezentujeme a jak se chápeme. Tyto obrazy nejsou tvořeny pouze živými lidmi kolem nás, ale také obrazy v médiích a médii zprostředkovaných. Pomocí příkladů z gender a queer studií podává autor výpověď o tom, jak je vizualita podstatná pro budování individuální identity. Druhotně tyto příklady slouží k výkladu některých základních teorií těchto odvětví, přestože se mnohdy jedná o dlouho diskutované a složité koncepty. Jako příklad mohu uvést genderový performativ autorky Judith Butler, který autor vysvětluje jakoby mimochodem, přitom se jedná o koncept, nad nímž bylo vedeno mnoho odborných diskusí. Butler pomocí konceptu poukazuje na konstruovanost genderové identity, která není předem dána, ale je opakovaně (každý den) sehrávána v předem vymezených mantinelech nastavených společností. Ony mantinely, či lépe řečeno vzory „správného“ mužství a ženství, jsou samozřejmě primárně vizuální.

Díky moderním komunikačním technologiím nestojí za vizuálním diktátem (např. v oblasti krásy) pouze mainstreamová média, ale také individuální mediální (sebe)reprezentace nás všech. „Každé selfie představuje performanci ukazující to, jak si daný člověk přeje být druhými viděn,“ píše Mirzoeff. (s. 65) Kvůli tomu se mohou v současnosti například šířit poněkud protichůdné mýty krásy, které mohou mít za následek (mimo jiné) poruchy příjmu potravy jako anorexii či bulimii. Na druhé straně se může objevovat aktivistický boj za krásu „přirozenou“ a sebelásku neovlivněnou individuálním vzhledem. Podobnými příklady nás Mirzoeff upozorňuje na to, že jak vidíme sami sebe, zásadně ovlivňuje to, jak nás vidí ostatní a jak vidí zase oni sebe. Vzniká tak patrná zacyklenost připomínající myšlenku Viléma Flussera o aparátovém totalitarismu. Telefony, fotoaparáty atp. snímají lidské obrazy, jež se stávají idoly a vzory lidí, kteří se podle nich mění a zapomínají na to, že jsou to pouze ukradené obrazy jich samých.[1]

Vedle identit ovlivňuje vizualita další oblasti, jako jsou politika, válka, městský prostor a mnoho dalších. Nicholas Mirzoeff směřuje náš pohled na jednotlivé koncepty a problémy, otáčí naší hlavou, abychom upírali pohled (dle něj) správným směrem, zviditelňuje tak věci, které mohly být pro mnohé doposud neviditelné. Jako příklad lze uvést rasovou segregaci, nezvratitelné změny světa způsobené lidskými zásahy do přírody, a tedy současný život v době zvané antropocén, s tím samozřejmě souvisí také globální oteplování a jeho velmi viditelné, ale také velmi ignorované následky. „Je potřeba, abychom změny klimatu přestali vnímat méně abstraktně.“ (s. 215) Obdobnými výzvami autor čtenářstvo nabádá k aktivismu, a to nejen vizuálnímu, se kterým nás seznamuje.

Právě vizuální aktivismus je jedno z dalších zásadních témat knihy. Tento druh aktivismu je dnes neoddělitelně spjat se sociálními sítěmi, jako jsou Facebook, Tumblr či Twitter a mnoho dalších. Jak píše Mirzoeff, „Facebook revoluci nezpůsobil, ale umožnil sdílení informací.“ (s. 261) Nejen sdílení informací, ale zejména obrazů, záznamů, živých vysílání, tedy zviditelnění některých záměrně skrývaných skutečností, dává obyčejným aktérům do ruky bezprecedentní moc nebo alespoň potenciál k této moci. Využívání sociálních médií umožňuje nejen komentovat to, s jakými reprezentacemi se setkáváme v médiích (např. ve filmech či televizních seriálech), ale také se na této reprezentaci podílet. Zjišťujeme totiž, že je mnoho skupin, které mohou a chtějí použít slogan „nás nereprezentují“. „A když nás nereprezentují, (…) musíme si sami hledat vlastní způsoby, jak se reprezentovat.“ (s. 290)

Abychom tvrzení lépe porozuměli, musím upozornit na to, že autor zde chápe reprezentaci ve dvou významech. Jednak jako reprezentaci mediální (např. reprezentace menšin v televizních seriálech), jednak jako reprezentaci politickou, tedy jako volené reprezentant(k)y našich zájmů (např. v parlamentu). V předchozí citaci se tak skrývá kritika dvojaká, kritika mnohdy špatné reprezentace mediální i politické, které mohou sloužit jako impuls k tomu, aby se lidé chtěli reprezentovat sami. Ať už v podobě vizuálního aktivismu (např. protirežimní graffiti), nebo fanouškovské tvorby, jež poměrně často reaguje právě na nedostatečnou / špatnou / nepravdivou mediální reprezentaci různých menšinových identit (např. lesbické reinterpretace původních televizních seriálů – tzv. femslash). Vizuální aktivismus je posledním velkým tématem knihy. Závěrečná věta knihy je nakonec zakončením hodným vizuálně-aktivistického manifestu, za nějž lze text jistě označit. „Naučit se svět vidět je jen první krok. Musíme jej však změnit.“ (s. 297) Mirzoeff zde oprašuje a mění jedenáctou tezi o Feuerbachovi Karla Marxe, v němž ti, co prozatím vykládali svět, byli filozofové, přičemž Marx vyzval k tomu, aby nyní namísto výkladů přišla na řadu změna. Oba autoři tak svěřují nárok na změnu či (r)evoluci do rukou zdánlivě bezmocných – obyčejných lidí, tedy nás všech.[2]

Protože je současná vizualita úzce spjata s chytrými telefony či sociálními médii, samotná technologie zastává v kontextu každodenní vizuality nezastupitelnou pozici. V přidaném kontextu probíraného vizuálního aktivismu by bylo proto velmi snadné sklouznout k techno-optimistickým teoriím o mocných příjemcích, již se konečně dostávají ke generátorům moci. Nicholas Mirzoeff však volí cestu značně střízlivého techno-optimismu, lze-li o něm vůbec hovořit. Uvědomuje si, že současné technologie a společenské nálady mohou vést k vymezení se vůči systému (zde za pomoci vizuálna), autor však nezastává naivní postoj připisující moc a touhu po ní všem. Důvodem není jen probíraná problematika manifestovaná již citovanou pasáží: svět není dostupný všem. Ne všichni mají možnost se do boje proti systému zapojit, ne všichni jsou k tomu motivováni, ne všichni mají patřičné vzdělání (mám na mysli zejm. vizuální, mediální a digitální gramotnost). Potenciál participace tu nepochybně je, kdo jej nakonec využije, je ovšem otázkou.

Jak už jsem naznačila, kniha je vizuálně-aktivistickým manifestem, návodem pro nás všechny, jak se stát aktivnějšími účastníky mediální a společenské komunikace, a to v kontextu všudypřítomné vizuality, před kterou není úniku. To, že je kniha populárně-naučná, nese zásadní význam. Velmi čtivým způsobem totiž zprostředkovává zásadní myšlenky a podněty k zamyšlení, jež byly předmětem odborných diskusí v rozličných oblastech zabývajících se občanskou a uživatelskou participací (nejen) v kontextu vizuální komunikace. Kniha tak nabízí vizuálně-hodnotovou mřížku, přes níž se můžeme (nově či poučeně) dívat na svět a která nám otevírá a upírá oči k mnohým oblastem, jež pro nás mohly být dosud neviditelné, anebo jsme je zkrátka vidět nechtěli či neuměli.

[1] Vilém Flusser, Moc obrazu: Výbor filosofických textů z 80. a 90. let. Praha: Občanské sdružení pro podporu Výtvarného umění, 1996.

[2] Karl Marx – Bedřich Engels, Spisy. Sv. 3, Praha: SNPL, 1958, s. 17–19.


Mirzoeff, Nicholas. 2018. Jak vidět svět. Praha: ArtMap, 2019, 374 s.

Ilustrace: Marcela Vorlíčková

Iveta Jansová | Iveta Jansová vystudovala doktorské studium Mediálních a kulturálních studií na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky v Olomouci, kde již od roku 2013 vyučuje. V současnosti působí na Katedře mediálních studií a žurnalistiky v Brně. Mezi její odborné zájmy patří studium publika, fanouškovská studia se zaměřením na transformativní fandomy, mediální reprezentace žen v kriminálních žánrech a obecně také reprezentace genderu a sexuality v médiích.