Artalk.cz

Co je a co není lidové?

Výstava Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v Českých zemích 1800–1960 v Západočeské galerii v Plzni sleduje vztah lidové kultury – převážně v prostředí českého venkova – a výtvarného umění. Jak výstavu, tak také knihu, která v rámci projektu vznikla, kriticky reflektuje v následujícím příspěvku historik a antropolog Karel Šima. Podle něj je třeba lidovou kulturu chápat v úzkém vztahu s politikou, přičemž využívání lidového umění pro potřeby rozličných ideologických režimů je možné chápat v kontinuitě, ne výhradně jako záležitost poválečného vývoje. Šima ve svém textu upozorňuje také na kritický potenciál lidové kultury a na to, co její idealizace vypovídá o moderním člověku.

Co je a co není lidové?

Výstava Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v Českých zemích 1800–1960 v Západočeské galerii v Plzni je obdivuhodným počinem a zaslouží si ocenění, protože netriviálním způsobem otevírá řadu otázek po povaze moderní české kultury a roli, jakou reflexe venkovského prostředí hrála v českých dějinách 19. a 20. století. Koncepce výstavy i její architektonická realizace je působivá a zahrnuje celé spektrum způsobů prezentace výtvarného umění, včetně konfrontace vystavovaných předmětů s díly současných umělců a umělkyň. Návštěvník se na výstavě setká s klasickou malbou, řadou přípravných obrazových prací, dobových ilustrací a grafik, s dobovou fotografickou dokumentací zásadních událostí, ale i s filmovými ukázkami, které vhodně doplňují tematické bloky výstavy. Nepříliš přívětivý prostor Masných krámů návštěvníky nejprve uvádí do centrální haly a následně jej vede v chronologické posloupnosti okruhem místností tak, že se na konci vrátí zpět do výchozího bodu. Spolu s výstavou vyšla také odborná publikace od týmu autorů podílejících se i na samotné výstavě – Vladimír Czumalo, Pavla Machalíková, Milan Pech a Tomáš Winter –, která obsahuje nejen pozoruhodné studie pokrývající celé historické období, ale je také velmi barvitě a k vymezenému tématu přiléhavě graficky a obrazově vybavena.

Z pohledu odborníka, který je institucionálně spojen s výzkumem lidové kultury, musím konstatovat, že celý výzkumný projekt vyvolává některé otázky, které sice nezpochybňují odvedenou práci, ale kladou minimálně otazníky k širšímu výkladovému kontextu v mnohém dnes problematického konceptu lidové kultury a ostatně i ke způsobu umělecko-historického zpracování tohoto tématu.

Co byla lidová kultura?

Autoři výstavy a knihy si kladou za cíl sledovat vztah výtvarného umění a lidové kultury a velmi zřetelně upozorňují na roli politiky, která tento vztah, ale i obecněji chápání lidové kultury v posledních dvou stoletích utvářela. Problém lidové kultury se tak ocitá v širším kontextu vztahového trojúhelníku umění, vědy a politiky. Jak tzv. lidové umění, tak vysoká výtvarná kultura má svůj odraz ve vědeckém diskursu etnologie/národopisu, resp. dějin a teorie umění, a ty jsou společně zakotveny v historických politických a společenských diskursech. Je proto na místě klást si otázku, jak se autorům podařilo tyto perspektivy skloubit.

Primární je pro ně pochopitelně rovina vizuální kultury, k níž doplňují více či méně kontexty etnologické a historické. Poměrně přehledně tak činí v části věnované 19. století, kde je možné ukázat jak provázanost umělecké recepce lidové kultury s vývojem národopisného zájmu o tento předmět studia, tak širší sociálně a kulturně historické souvislosti vývoje českého a evropského prostoru. Vrchol tohoto vývoje vidí autoři správně v Národopisné výstavě roku 1895, která neobyčejně úzce propojila světy venkovského lidu, umění, politiky a odborného zájmu, v případě národopisu rozkročeného mezi laické sběratelství a první vědecké badatelské podniky. Od části věnované modernismu přelomu století se však již autorům nedaří držet tento komplexní pohled a s několika výjimkami se přeci jen koncentrují na vývoj povětšinou kanonizovaného moderního umění bez propracovanější vazby na etnologické bádání a sociální a politický kontext.

Výjimkou je především část výstavy a kapitola Milana Pecha věnovaná reprezentaci Československé republiky prostřednictvím lidové kultury navenek, i roli etnografických aktivit československého národopisu dovnitř. Podobně zde Pech krátce reflektuje aktivity slováckého spolku Národopisná Morava, který otevřeně kolaboroval s protektorátními úřady a přistoupil na nacistickou „völkisch“ ideologii. Provázanost vědy, politiky a umění se však mimo tyto krátké postřehy ve výkladu vývoje ve 20. století poněkud zplošťuje. Vypadávají tak například důležité mezioborové souvislosti názorů Václava Tilleho, Zdeňka Wirtha a Antonína Matějčka o odvozenosti lidové kultury z „velkého umění“ s dobovými evolucionistickými debatami o „pokleslém kulturním dědictví“ spojenými ve středoevropské etnologii především se jménem Hanse Naumanna. Ale i specifický vývoj sovětizace etnologického oboru po druhé světové válce.

Za co může „režim“?

Zploštění komplexního vztahu politiky, umění a vědy je nejvíce znát ve výkladu období po druhé světové válce. Patrné je to především na výstavě, kde návštěvníka uvítají v centrální místnosti příklady plakátů z folkloristických akcí po roce 1948 jednoznačně rámované příběhem „zneužití folklóru“ „komunistickým systémem“ či „poúnorovým režimem“. Před divákem i čtenářem knihy tak vyvstává obraz deformace tradice, která je spojená s negativně konotovanou „ideologickou indoktrinací“. Na mnoha místech textu tak vystupuje „režim“ jako aktivní škůdce, který ničí hodnoty ať již tradiční vesnice, či kvalitní umělecké tvorby (např. Emila Filly).

Můžeme si však klást otázku, v čem se v principu tento vztah politiky k lidové kultuře lišil od státně-politického konceptu československého lidu v meziválečném Československu a jeho masivní podpory vědecké i umělecké reprezentace? Nebo od nacionalistickou ideologií rámovaných snah o národní svéráz, které „adaptovaly“ lidové tradice ve jménu jednotného a homogenního českého národa? Nakonec i od systematického mapování „lidu“ osvícenským absolutismem za účelem jeho lepší kontroly? Schematický kontext „nástupu komunistického režimu“ v roce 1948 totiž zakrývá řadu kontinuit, které poválečný vývoj spojuje s předchozími obdobími. Na kontinuity v provázání nacionalismu a komunismu před a po válce v českém kontextu například nedávno upozornili autoři Jakub Rákosník, Matěj Spurný a Jiří Štajf v knize Milníky moderních českých dějin (2018), ve které přesvědčivě ukázali, jak mělo etnické vnímání státu kořeny v protektorátním období i v době druhé republiky a jak se kolektivistické teze poválečné politiky rodily již v krizových 30. letech. Ostatně i Zdeněk Nejedlý, autory výstavy citovaný v katalogu jako klíčový ideolog poválečného vývoje, byl ztělesněním propojení konzervativního nacionalismu sahajícího až do 19. století a komunistické představy nového člověka a socialistického lidu.

Ani stalinské období, u nás navíc poměrně krátké, s epizodou socialistického realismu při tom není možné nahlížet černobíle jen optikou viníků a obětí, jak ukazují dnes již klasické historické práce revidující totalitaristické paradigma výkladu diktatur 20. století (za všechny jmenujme jen klasické práce Sheilly Fitzpatrick, u nás Michala Pullmann a Pavla Koláře). I v českém prostředí je totiž možné dokumentovat autentický zájem mladé generace o folklór v letech nejtvrdšího stalinismu, který bychom mohli jen stěží připsat výhradně „ideologické indoktrinaci“.

Takový pohled by nám také otevřel nový výklad poststalinské debaty o „tíze foklóru“, kterou na výstavě reprezentuje Vachkův absolventský film Moravská Hellas (1963) a v knize mimo jiné zmínka o Kunderově kritice „kultu foklóru“. Vystřízlivění ze stalinské adorace kolektivistického lidu je totiž možné chápat i jako obecnější kritiku moderní kolektivistické interpretace lidové kultury. V 60. letech již totiž lidé hledali autentičtější cestu k individuálnímu prožívání tradice mimo moderní institucionální a ideologická schémata národa, státu a pokroku.

A v čem je problém lidové kultury?

Umístění oddílu o režimní „manipulaci“ folklóru na začátek výstavy, ke kterému se divák po projití 150 let moderního vývoje na konci prohlídky znovu vrátí, naznačuje, že právě toto by měl být hlavní klíč, který autoři zvolili pro interpretaci tématu. Pohled do knihy, ale i šíře záběru výstavy však ukazuje, že tomu tak není. Jde spíše o chronologický přehled dílčích problémů, které v různé době spojovaly výtvarné umění s tématem lidové kultury. Není tak jednoduché nalézt na výstavě i v textu knihy jednotící rámec výkladu. Při snaze zobecnit dlouhý vývoj se zdá, že hlavní linií českého vyrovnávání se s lidovou kulturou byla idealizace lidu jako něčeho preskriptivního, co má dodávat hodnoty původnosti a přirozenosti modernímu horizontu. Prostřednictvím reprezentace něčeho, co se modernímu životu již vzdaluje či přímo odcizuje, má reflexe lidové kultury dodávat legitimitu moderním kolektivním identitám tak, aby tradiční mohlo sloužit společenskému pokroku. Idealizací se tak má překonávat rozpornost moderní doby místo toho, aby se prostřednictvím interpretace lidové kultury konflikty (mezi venkovem a městem, mezi společenskými vrstvami, mezi pokrokem a zaostalostí atp.) zvýrazňovaly a zviditelňovaly.

Jde jistě o velké zjednodušení, ale příznakem by mohla být jistá rozpačitost ohledně reprezentace lidu v duchu realismu 19. století v českém prostředí. Na výstavě i v knize je tento sociálně kritický přístup k problému venkova představen na příkladech ze zahraničí, ale v české vizuální kultuře hledají autoři ukázky jen velmi obtížně. Na výstavě ilustruje tento směr jen obraz Soběslava Pinkase Dva Slováci namalovaný na přelomu 40. a 50. let 19. století, který ale realističnost naznačuje snad jen roztrhanými kalhotami postav. V katalogu je pak za příklad realistického přístupu považován především Quido Mánes a jeho črty a obrazy z venkovské každodennosti, ale jedním dechem se dodává, že byl venkovský realistický žánr spojen s idylou venkova jako „bezkonfliktního prostoru“. Jakýkoli kritický odstup nejspíše překryl mánesovský (staršího Josefa) a alšovský svět ideální slovanské a české lidové mytologie.

Ani ve 20. století se lidová kultura nestala zdrojem kritického pohledu na sociální konflikty ve společnosti, ale buď byla pokladnicí estetických vzorů (převážně dekorativních), nebo vzorem primitivní jednoduchosti a magického myšlení (jako v případě Zdeňka Rykra nebo Vojtěcha Tittlebacha), což lidové umění vřadilo do dobově oblíbeného anti-moderního exotismu. Nemohl zde roli sehrát ani socialistický realismus, kterému se ostatně autoři věnují velmi okrajově a prakticky jen na příkladu propagačních plakátů, protože ten byl u nás jen krátkou epizodou a lid zobrazoval spíše jako heroickou figuru než rozpornou realitu. Zdá se, že právě zde by mohl spočívat klíčový problém moderní české recepce lidové kultury. Není však nakonec sen o jednoduchém, bezkonfliktním a vitálním venkovském lidu v české moderní kultuře jen dílčím příkladem obecnějšího postoje moderního evropského člověka vyrovnávajícího se s realitou společenských rozporů, konfliktů a katastrof?

Závěrem si snad mohu dovolit malou poznámku člověka „mimo obor“, který se nesetkává pravidelně s texty na poli dějin umění. Při čtení katalogu mě mnohokrát překvapilo, jak je dáván sekundární literatuře hlas vyjadřující neproblematické „platné“ teze. Musím se přiznat, že bych od odborného textu očekával polemičtější přístup, nikoliv pouze potvrzování závěrů předchozích badatelů, jakkoli přesvědčivých a zajímavých. To neznamená, že by autoři nepřinášeli vlastní interpretace a argumenty, ale kritické a konstruktivní vyrovnávání se s předchozím výzkumem je podle mého potřebným předpokladem pro přínos vlastní badatelské práce k obecnému poznání. Ovšem nevylučuji, že je zde moje čtení jen povrchní reakcí člověka neponořeného dostatečně do příslušného oborového diskursu.


Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960 / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň Masné krámy / Plzeň / 1. 3. – 12. 5. 2019

Foto: ZČG / Karel Kocourek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *