Špatné vyhlídky na dobré technologie

Skupinová výstava Mimo Planetární Závazek v galerii lítost vychází z četby vědecko-fantastické literatury, přičemž podle recenzenta Lukáše Pilky zde „předložená sci-fi realita není až tak o letech do vesmíru, ale spíše o materialitě, technologiích, vztahu k životnímu prostředí a zejména o svobodě představivosti, jež vede ke kritickému pohledu na stávající společnost“. Právě o imaginaci představit si klady a zápory technologického vývoje je následující recenze především.

Špatné vyhlídky na dobré technologie

Už jste slyšeli o eyePhonu? Malinkaté zařízení implantované přímo pod oční víčko vás ponoří do rozšířené reality a otevře nové požitky z multimediální komunikace. Tak trochu fádní skutečný svět si doplníte o vlastní obrazovou vrstvu a přímo před vašima očima se začnou objevovat aplikace, objekty a lidé, které „chcete“ vidět. Není divu, že se eyePhone stal takřka přes noc opravdovým hitem. Lidé stojí v nekonečných frontách před obchody, neváhají za něj utrácet horentní sumy a zápasí spolu o „poslední“ kusy.

A co takhle kariérní čipy? Průlomový vynález slibuje řešení situace na trhu práce, odstraní problémy s příliš nízkým nebo zbytečně vysokým vzděláním a pomůže každému člověku najít své ideální uplatnění. Jak? Rychlá analýza DNA odhalí jeho predispozice pro jednotlivé profese, porovná je s poptávkou pracovních míst a určí povolání, jemuž se budete věnovat. Ať už se vám to líbí, či nikoliv.

Třetí žhavou novinkou z technologického světa je tzv. obojek hněvu. Každý z nás má zkušenost s lidmi, kteří nedokáží ovládat své emoce. Vztek, zloba a podobné výkyvy nálady u našich blízkých však dokáží pokazit den. Máme být trestáni za to, že se jiní nedovedou kontrolovat? Pořiďte jim tento „náhrdelník“ a sledujte, jak se jejich povaha začne zklidňovat. Výchovný elektrický šok totiž automaticky zasáhne pokaždé, když začnou být nepříjemní na své okolí.

V kultovním seriálu Futurama situovaném do roku 3000 je k vidění celá řada podobných vynálezů: sebevražedné budky, kde si za 25 centů můžete dopřát rychlou a bezbolestnou smrt, akvária se speciálním roztokem, v nichž mohou žít lidské hlavy oddělené od těla, nebo gaydar – malé přenosné zařízení odhalující přítomnost homosexuálů v okolí. Nejsou to však jen bizarní technologické inovace, které vytváří atmosféru seriálu. Vedle nich je tento svět osídlen různorodými mutanty, již se vyvinuli jako důsledek všemožných ekologických katastrof, jde o pestrou směsici mimozemšťanů ilustrujících rozmanité lidské stereotypy nebo roboty, kteří zde nemají status stroje, ale víceméně rovnoprávného obyvatele planety.

Po vstupu na výstavu Mimo Planetární Závazek probíhající v holešovické galerii lítost na nás čeká přibližně desítka prací, jejichž povaha má v lecčems blízko fantastickému světu Futuramy. Na stěnách jsou k vidění grafiky znázorňující mutace strojů a hmyzu (Ad Minoliti) a kresby biomorfních bytostí propojených s technickými výkresy (Botond Keresteztesi). Na jednom z výjevů tak můžeme pozorovat lidskou bystu napojenou na jakousi elektronickou kostku a nesenou na hmyzích nožičkách, na dalším je zachycen zelenožlutý červ, z jehož „hlavy“ visí technické schéma připomínající hvězdu smrti ze Star Wars. Čelní stěnu galerie pokrývá velkoplošná malba zobrazující skalní krajinu, v jejíž jedné části postávají pastýři se stádem ovcí (citující svým provedením středověké obrazy), zatímco v druhé pobíhá vraždící robopes převzatý z jedné epizody seriálu Black Mirror.

Podstatně zajímavější jsou však nainstalované objekty, zejména dvojdílná práce Julie Varely pracující s ekologickou tematikou: první část instalace Mehr Fantasie se skládá z hmoty podobající se písku pečlivě rozsypaného na zemi do tvaru obdélníku o poměru stran 16 : 9. Pokud přistoupíte blíže a skloníte se k tomuto obrazci, zjistíte, že sypkou směs netvoří malé kamínky, ale miniaturní drť složená ze zbytků plastů, sklíček a kovových součástek. Jedná se o najemno roztříštěný elektronický odpad pocházející z vyřazených displejů a televizí. Odpad, který svou konzistencí ztratil podobu odpadu, ale svou podstatou zůstává stejně škodlivý. V něm obsažené těžké kovy a další jedovaté látky jsou stále nebezpečné, i když nevypadají jako šrot, který známe ze skládek a popelnic.

V zadní části galerie pak tato toxická směs ožívá. Na videu sledujeme pohybující se „elektroodpadové“ bahno, které bzučí, pobublavá, všemožně se převaluje a svým chováním začíná vyvolávat dojem živého organismu. „Představte si, jaké ochranné oblečení budeme potřebovat k tomu, abychom se mohli bránit před přírodou, až na Zemi nastanou stejně špatné podmínky k životu, jako jsou na jiných planetách,“ stojí v úvodním textu k výstavě. Obě díla španělské umělkyně alespoň z části pomáhají tuto představu vytvořit. Celkově se nás výstava snaží přesvědčit, že jí předložená sci-fi realita není až tak o letech do vesmíru, ale spíše o materialitě, technologiích, vztahu k životnímu prostředí a zejména o svobodě představivosti, jež vede ke kritickému pohledu na stávající společnost.

Samotná výstava – stejně jako celková koncepce galerie lítost – se hlásí k praxi spekulativního designu. Tedy k tvůrčímu přístupu, který má své kořeny v literární a filmové oblasti (stačí vzpomenout na Frankensteina, Překrásný nový svět, 1984, Blade Runnera nebo na již zmiňovaný seriál Black Mirror) a jehož obvyklým záměrem je vytvářet a sdílet kritické vize budoucnosti, podněcovat veřejnou debatu, a směřovat tak pozornost ke společenským, kulturním, politickým nebo etickým problémům. Spekulativní designeři vytvářejí a zhmotňují představy, které se svou výpovědí liší od klasických narativů prezentovaných firmami ze Silicon Valley. Velmi často jde o tvorbu objektů, prototypů a vizualizací ilustrujících možné negativní či kontroverzní dopady současných technologií: digitálních zařízení, umělé inteligence, biotechnologie, syntetické biologie, genové modifikace atd.

V knize Speculative Everything vysvětlují její autoři Anthony Dunne a Fiona Raby, že základní metodou tohoto typu designu je otázka „co kdyby?“. Prostřednictvím ní si lze představovat nejen objekty, ale i myšlenky a vize. Jde totiž o podnět otevírající debatu o chtěné či nechtěné podobě budoucnosti: „Co kdyby bylo možné používat lidskou tkáň k výrobě předmětů? Co kdyby běžné produkty obsahovaly synteticky vyráběné živé složky? Co kdybychom mohli vyhodnocovat genetický potenciál milenců? Co kdybychom mohli použít čich k nalezení dokonalého partnera? A co kdyby naše emoce byly strojově čitelné?“[1]

Lze tedy považovat toxické bahno za příklad dobré spekulace? A pokud ano, je možné to samé říct i o hybridovi kobylky a robota nebo o červu s Hvězdou smrti? Co musí dílo splňovat, aby se stalo úspěšným katalyzátorem veřejné debaty a třeba i dokázalo pozitivně ovlivnit budoucí vývoj? Kritika spekulativního designu často uvádí, že výstupy tohoto teoretického proudu jsou jen obtížně srozumitelné bez dlouhých doprovodných textů a že jeho publikum je omezeno na návštěvníky galerií, uměleckých škol či podobně zaměřených kulturních institucí. Jsou pak tací, kteří se snaží tyto bariéry narušovat. David A. Kirby se ve svých publikacích zabývá metodami, jak tlumočit vědecké myšlenky širší veřejnosti. V textu The Future is Now popisuje, proč je nutné zasazovat spekulativní prototypy do příběhů. Vyprávění podle Kirbyho dovoluje představit si danou technologii jako plně funkční, postavit ji do role hybatele zápletky, a tak vykreslit její případné dopady.

Tímto způsobem fungují také epizody Black Mirror, kde v centru pozornosti stojí nereálná, ale představitelná inovace: kontaktní čočky sloužící jako záznamník i přehrávač všeho, co vidíme a slyšíme, program simulující člověka na základě jeho digitální stopy nebo přístroj umožňující sdílet vzpomínky. Funkce těchto zařízení jsou poté představeny pomocí příběhů. Skrze epizodu o manželské nevěře zjištěné díky zmiňovaným čočkám, psychologické drama o smrti partnera a vztahu s jeho elektronickým klonem nebo kriminální historku o dávno „zapomenuté“ vraždě. Zdá se tedy, že objekty bez vyprávění jinak zůstávají jen na půli cesty. V lepším případě dokáží asociovat některé společenské či ekologické problémy (tak jako tomu je v případě elektrotoxické drti a oživlého bahna), v horším pak zůstávají na úrovni bizarních maleb (jako tomu je u všech obrazů vystavených v galerii lítost).

Několik dní po uvedení eyePhonu ve Futuramě začalo vycházet najevo, že zázračné zařízení má i své stinné stránky. Že jeho uživatelé přestávají komunikovat se svým přímým okolím a soustředí se pouze na zprostředkovávaný multimediální obsah. Že o nich výrobce přístroje shromažďuje veškerá data a díky tomu jsou ovlivnitelní při svém rozhodování. Že jsou odposloucháváni a že je jejich mozek záměrně infikován virem nutícím je kupovat stále nové verze tohoto přístroje… Odmyslíte-li si od Futuramy její groteskní formu i velmi vzdálenou budoucnost, pak odhalíte její kritický komentář. Každopádně nejen v populárních mediálních formách, ale i v rámci výtvarného umění existují způsoby, jak formulovat sdělení a úspěšně komunikovat kritické přístupy s publikem: intervence do veřejného prostoru, happeningy, performance či workshopy, kde se umělec stává zprostředkovatelem tvůrčí činnosti a vyzývá návštěvníky k participaci. Osobní zkušenost, kterou si pozvaný host či náhodný kolemjdoucí z podobné události odnese, může svou intenzitou překonat i brilantní filmovou zápletku. V Holešovicích se však s takovým programem nesetkáme a nenajdeme zde ani silný rámující příběh. Máte-li dobrou představivost, pak možná naleznete podněty a sdělení výstavy si domyslíte. Máte-li trpělivost, pak jej možná rozluštíte v doprovodných textech. Pokud nemáte ani jedno z toho, pak bude pro vás výstava jen obtížně uchopitelná a kritický komentář jen těžko srozumitelný.

[1] Shodou okolností se ve Futuramě vyskytuje i vynález nazvaný What If Machine umožňující vizualizovat alternativní reality.

Botond Keresztesi, Ad Minoliti, Julia Varela, Evita Vasiljeva / Mimo Planetární Závazek / kurátorka: Àngels Miralda / lítost / Praha / 16. 3. – 28. 4. 2019

Foto: Lenka Glisníková © lítost