Artalk.cz

Tacluchnatagamuntoron

Výstava dua umělců, kteří si říkají core.pan, v Centru pro současné umění FUTURA má být symbiózou „experimentální vědy, umělé inteligence a mysticismu“, přičemž samotné téma nebo obsah podle recenzentky Terezy Rudolf uniká jasnému čtení. Core.pan ve FUTUŘE „vytváří mnohavrstvou digitální matrici a odkrýváním nebo přidáváním vrstev nechává vznikat odlišné obrazy, s nimiž dále pracují v podobě tisků,“ popisuje Rudolf přístup umělců, ke kterému se dále v textu kriticky vyjadřuje.

Tacluchnatagamuntoron

Sklepní prostory galerie FUTURA nabízí ponor do hlubin forenzního vyšetřování havárie vesmírné lodi, kde ještě chvíli před ztroskotáním došlo k zápasu mezi vetřelcem a predátorem. Všude různé střepy, kusy technologických součástek a artefakty, které se zachovaly snad v určité úplnosti, ale ani to není jisté. Na konstrukčně syrových zbytcích plavidla jsou i zbytky bytostí, které vesmírem pluly v podobě jejich útrobního slizu. Ukázány jsou rovněž drobné osobní pozůstalosti po posádce. Pravdou však je, že takto to umělecká dvojice Sybil Montet a Simon Kounovsky nemyslela. Oba sice mají blízko k fantaskním krajinám a futuristickým vizualizacím, smyslem jejich spojení pod názvem core.pan má být ale symbióza experimentální vědy, umělé inteligence a mysticismu. Druh spirituálního vytržení je pak určitě spojen i se zvukem remixovaných šumů Sashy Nanika, ve spolupráci s nímž, jako s mnohými dalšími, vytváří vizuální stránku hudebních klipů, trefněji označovaných jako vizuální eseje.

Ve FUTUŘE se dvojice pokusila o daleko prostorovější a více objektové pojetí své tvorby, než s kterým běžně operují. Jejich bezpečným a technicky zvládnutým přístavem jsou videoeseje a další rozpohybované 3D vizualizace, stejně jako manipulovaná fotografie. Současně patří mezi ty současné umělce, kteří mají v oblibě pohrát si postprodukčně i s dokumentací svých výstav. Fotografie jejich instalací, kde se propojují technicistní materiály jako plexisklo, nerezová ocel nebo tužený plast a montážní pěna se světelnými prvky (ať již zářivek, nebo laserů) s jemnými detaily, o nichž by šlo přemýšlet i jako o rukodělných prvcích (řetízky, látky nebo rytí do kamene), vypadají dotažené k dokonalosti. Core.pan vystavovali jak ve white cube prostorech, tak v podobně atypických místech, jako je FUTURA, i když její katakomby v pomyslné soutěži o komplikovaný prostor přeci jen vítězí. Oprýskaným prostorům přizpůsobovali i chladnost či potemnělost instalací. Práce vystavené ve FUTUŘE naopak na některých místech úmyslně ostře přesvětlili za pomocí bílých průmyslových svítidel. V uvědomělé práci s prostorem se tak od předchozích výstav zásadně neliší. Rozdílem je, že na výstavě LYCAN vidím jejich objekty poprvé ve velké míře naživo, a to jim, zdá se mi, nesvědčí.

Výstava se odvíjí od zadní přízemní chodby dolů po schodech až do velkého prostoru v suterénu a jednotlivé vystavené předměty se v chodbách skládají tak, že by se mohlo zdát, že jde o příběh. Spolu s objekty připomínajícími abstraktní malbu, která se však při bližším pohledu ukáže jako vrstvená struktura odlišných materiálů, nacházíme i drobné artefakty. Některé z nich by mohly být nalezenými objekty se zlaceným korporátním nápisem, jiné třeba 3D tiskem do kostky průhledného plastu. Ve výstavě se opakují tisky na látku, někdy zobrazené jako rozpohybované virtuální matrice na monitorech prezentovaných vertikálně jako obrazy, jindy zavěšené na konstrukci z ocelových lanek.

Zatímco projekty dostupné jako videa na internetu a grafická tvorba obou posouvá hranice virtuálně modelované abstrakce do zajímavých a technicky zvládnutých poloh, artefakty prezentované na výstavě bodají do očí nejen svou prázdnotou, ale i formální vyčerpaností. Kurátor výstavy Michal Novotný uvádí jejich tvorbu replikou z knihy Tisíc plošin od Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho, a nastavuje tak jednak formální linku ohledávající struktury tkaniny, a současně i určitý determinismus materiálu pro člověka a jeho jednání, čímž výstavu elegantně provazuje i s o patro výše umístěnými pracemi slovenské umělkyně Emőke Vargové. Kurátorský text je ale buď úmyslně otevřený anebo lehce zavádějící, když popisuje snahu core.pan navrátit technologiím jejich spiritualitu. V kombinaci s vizualitou výstavy mě nedovádí ke kýženému setkání s v textu popisovaným vlkodlakem. Na výstavě se potkávám spíše s vetřelcem nebo predátorem – či oběma zároveň v jejich posmrtných částech. S respektem a snahou pochopit zalíbení v kloubových držadlech elektroniky, která se na výstavách současného umění objevují v nemalé míře, však nemám pocit, že se potkávám se vznešenou a hrůzu budící bytostí, ale že jsem spadla do zhmotněného meme vytrženého ze seriálu Hvězdná brána. Do tohoto narativu mi zapadá jak Teal’covo tetování na čele, tak různé pojmenování unikající předměty a nakonec i levnost, kterou jsme v devadesátých letech na Hvězdné bráně nepozorovali a nyní nám přijde jako něco neodolatelně autentického nebo nesnesitelně protivného.

Další vrstva výstavy svádí k tomu vnímat projekt v odkazech k počítačovým hrám. Kromě v úvodu umístěného nápisu „Press E or Entre to suck Ghost’s cock“, který (alespoň pro mě) kombinuje nevybíravost pařanských hlášek s absurdností krátkých videí z již zaniklé platformy Vine, se jako příklad nabízí práce s 3D mapou a texturováním. Pro hloubavější, kteří si ještě vzpomenou na Guattariho a Deleuze, se zde otvírá prostor pro kontemplování spojitostí a odlišností mezi produktem textilie, u které jedna nit fyzicky podbíhá a nadbíhá nad dalšími rovnými vlákny, a digitální textury, která svou plastičnost jen předstírá ve chvíli, kdy se její pixely v ploše roztahují a smršťují na domněle plastickém virtuálním objektu. Je to podobný princip jako zobrazení na mapách Google, ale na výstavě zdroj vzorku, který s přenosem na další a další objekty různě mutuje, naprogramovali autoři na základě vzhledu mozkových axiomů. Core.pan tedy vytváří mnohavrstvou digitální matrici a odkrýváním nebo přidáváním vrstev nechává vznikat odlišné obrazy, s nimiž dále pracují v podobě tisků. Kontinuální mutování digitální hmoty, které ve více antropomorfní podobě používá například Martin Kohout pro stvoření Alonso, je podtrženo následnou prací s takovou hmotou, kdy z potištěné látky vniká objekt trika atp.

Výstava tak na jednu stranu pobaví nebo znepokojí svojí nepěkností, která sice k současnému umění patří, v kontextu prací Sybil Montet a Simona Kounovsky, kteří se mimo jiné před dvěma lety prezentovali daleko méně objektovým výstupem v brněnské Galerii 209, se ale jedná o zklamání z přílišné prázdnoty a nemožnosti se napojit na teze o spiritualitě a úniku do iracionality. Zajímavým prvkem pak ale zůstává pohyb matrice a její tekutost stejně jako momenty jejího dočasného znehybnění. Objekt z kraje výstavy, který z dálky působí jako odložené plátno s malbou, které však při bližším pohledu odhalí nespočet vrstev obrazů s naprostou indiferencí vůči tomu, jaký obraz je horizontální nebo vertikální, tak přeci jen způsobuje kýženou závrať seskoku do hyperprostoru.


LYCAN / core.pan / Centrum pro současné umění FUTURA / kurátor: Michal Novotný / 5. 3. – 28. 4. 2019

Foto: Sybil Montet a Simon Kounovsky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *