Artalk.cz

Když si oko navykne dívat se jinam

Výstava Krajiny Logistiky, kterou pro Galerii VI PER připravil tým architektů (Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák), se věnuje boomu logistických parků vznikajících v České republice. V recenzi výstavy přibližuje Anna Remešová zvolenou kurátorskou strategii, která bere v potaz široký kontext architektury, která takto vzniká: „Krajiny Logistiky je výstava, která příkladným způsobem ukazuje, jak je třeba dnes mluvit o architektuře: tedy nejen ve vztahu k jednotlivým viditelným prvkům (budovám) nebo větším celkům (komplexům), ale ve vztahu k široké síti vlivů, podmínek, příčin a důsledků, ve které se každá jedna budova nebo území nachází.“

Když si oko navykne dívat se jinam

Nedávno jsem projížděla v autobuse kolem Náměstí Winstona Churchilla v Praze, kde během pár měsíců vyrostlo obrovské kancelářské centrum postavené společností Penta Investments. Koukala jsem na protáhlá skleněná okna, úzké světlé rámy, které působí jako abstrahovaná sloupořadí. Prohlížela jsem si vydlážděné okolí, kde tu a tam stojí osamocený strom, a nablýskanou novou kavárnu, která ze všeho nejvíc připomíná luxusní koktejlový bar v hotelu Ritz. Přemýšlela jsem nad tím, co to vlastně je za architekturu a proč se tak málo píše o podobných developerských projektech. Proč naší pozornosti a kritickému zhodnocení unikají budovy, jež jsou sice spíše nevýrazné, ale přesto jsou součástí současné architektury a podoby města? Možná je nebudeme za sto let obdivovat tak jako secesní paláce v centru Prahy, přesto by si ale zasloužily, abychom je začali vnímat jako součást naší estetické zkušenosti. A to nejen vizuální, ale také fyzické. Určují prostor, který se nám rychle proměňuje před očima, jenže pro náš zrak představují bílá místa na mapě. Vytěsněná do té chvíle, dokud v jejich kancelářích nemusíme sedět a pracovat.

Podobných míst, která unikají naší pozornosti, je víc. Někdy se jedná o záměrné odklonění zraku, jindy od nich odvracíme hlavu dobrovolně. Jsou to velké kancelářské komplexy, dálniční nájezdy, nákupní centra na krajích měst, jsou to obrovské uhelné doly nebo ploché a nevzhledné budovy skladů, která se shromažďují kolem velkých silnic a ve větších celcích v tzv. logistických parcích. Vnímám proto pozitivně, že je posledně jmenované architektonické formě – skladům a jejich logistice – věnována výstava Krajiny Logistiky v galerii VI PER, kterou připravil tým architektů Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák. Jejich strategií je zviditelnění daných objektů – což je podobné tomu, jak pracuje například Trevor Paglen při fotografování budov utajených americkou vládou –, ale činí tak komplexně a nespokojí se jen s vizuálním materiálem.

Logistické parky se skládají z několika vedle sebe stojících jednoduchých stavebních konstrukcí, které tvoří zateplený plášť poskládaný z plechových standardizovaných stěn, ploché střechy a podlahy, které obsahují robotické systémy, díky nimž je pohyb zboží zautomatizován na co nejvyšší možnou úroveň. Vše je vysoce účelné, nikde není ani malý náznak jakýchkoliv manýristických choutek projektantů. Každá forma, materiál nebo předmět je vytvořen tak, aby zefektivnil a zrychlil uskladnění nebo přesun komodit a s tím spojeného finančního kapitálu. Je to kapitalistický funkcionalismus par excellence. Forma následuje funkci. Funkce následuje cash flow. A člověk? Ten se postupně stává nadbytečnou hmotou, bez které se zatím organizace skladu úplně neobejde, ale jehož potřeby jsou v žebříčku priorit až na posledním místě.

Výstava nepracuje s tématem kunsthistoricky – neptá se, kde se vzal tento extrémně racionalistický vývoj architektury nebo proč zmizel z budov dekor, který na starých továrenských budovách měl lidem připomínat, že stavba vznikla pro ně a jejich pracovní činnost, a ne naopak. Výstava spíše hledí na fenomén logistických parků jako na znak naší současnosti, skrze který můžeme chápat, co se s naší společností a krajinou děje. Tým architektů-kurátorů připravil velmi minimalistickou instalaci, jež se skládá z šesti částí a kterou je třeba vnímat jako jeden z výstupů dlouhodobějšího projektu. Doprovází jej také přednášky a diskuse v galerii VI PER a plánovaná publikace, jež by kromě zmapování situace měla přinést i hlubší sociologické a teoreticko-architektonické vhledy do problematiky. Na výstavě se nachází vitrína s předměty používanými pracovníky ve skladu Amazonu; část plechového obalu, který tvoří stěny standardizovaných skladů; video se záběry logistických center v západních Čechách doplněné komentáři jejich zaměstnanců a zaměstnankyň; model krajiny s vyznačenými městy, jenž poukazuje na centrální umístění České republiky v logistické síti Evropy; objemný katalog s výčtem plánovaných i postavených logistických parků v ČR; a v neposlední řadě velká zapaspartovaná fotografie s centrálním záběrem na skladovou halu CTPark Bor nacházející se pár kilometrů od Rozvadova.

Prezentace v galerii VI PER je víceméně také racionálně vystavěna. Informace předává pomocí stručných popisek a „důkazového“ materiálu, nainstalované předměty působí až historicko-antropologickým dojmem. Vitrína s objekty za sklem by se klidně mohla nacházet v muzeu kapitalismu, kdyby někdy takové muzeum v budoucnu existovalo: leží v ní předměty typu špuntů do uší, láhev na vodu nebo odznaky pro obzvláště výkonné pracovníky Amazonu ad. Právě tato muzeální „sbírka“ předmětů opatřená drobnými popisky ukazuje, do jak zvrácených rozměrů se podoba práce v pozdním kapitalismu zmorfovala. Láhev na vodu poukazuje na to, že si pracovníci a pracovnice nesmí vzít s sebou do haly nic jiného než obyčejnou vodu ve vyfasovaných plastových lahvích, špunty do uší připomínají, v jakých podmínkách musí pracovat, a odznáček s nápisem „AKČNÍ AMAZOŇÁK“ je zase součástí motivačních strategií, které mají udržet skladníky a skladnice v tempu, které se neustále zrychluje. Ve videu přítomném v galerii dále zaměstnanci a zaměstnankyně popisují, jak jsou jednotlivé pracovní skupiny motivovány k soutěži na pracovišti a jak rychle rostou kvóty, které je třeba denně naplnit a které se v průběhu pár let i ztrojnásobily.

Krajiny Logistiky je výstava, která příkladným způsobem ukazuje, jak je třeba dnes mluvit o architektuře: tedy nejen ve vztahu k jednotlivým viditelným prvkům (budovám) nebo větším celkům (komplexům), ale ve vztahu k široké síti vlivů, podmínek, příčin a důsledků, ve které se každá jedna budova nebo území nachází. Skladová hala totiž není jen jednoduchý kovový plášť stojící v polích, ale je to hyperobjekt, který zasahuje do krajiny (například ubírá krajině půdu, do níž by se mohla vsakovat voda, což má za následek úbytek podzemní vody) a do lidského společenství (lidé se kvůli těžké a špatně placené práci v logistických centrech musí stěhovat do ubytoven postavených vedle skladů, přičemž zde chybí jakákoliv občanská vybavenost). Skladová hala je dále součástí dopravy a pohybu zboží, jejichž pravidla jsou univerzální a nadnárodní, nelze se proto na ni dívat jen z pohledu lokálního užitku nebo lokální škody. Velká dodavatelská firma sice zkrášlí náměstíčko v sousedícím městě, způsobí také ale nárůst hluku a světelného znečištění v noci. Přesto je třeba nepozastavovat se jen nad těmito místními změnami, ale mluvit o nich v širších souvislostech. To povede k nutnému přeformulování našeho vnímání politicko-geografického prostoru.

Jen s jedním tvrzením na výstavě nesouhlasím. V doprovodném textu píší kurátoři a kurátorka následující: „Dnes jsou to logistické parky, které samy sebe často zobrazují na fotografiích jako organicky obrostlé abstraktní objemy ze zvýšené perspektivy dronu. (…) Vzniká nová vrstva, drtivě přesahující starý svět, do něhož se musí vejít a který mění. Výstava Krajiny Logistiky tuto novou vrstvu zkoumá dříve, než společně s ‚přírodními‘ alejemi stromů, které ji lemují, vroste se samozřejmostí do našeho podvědomí.“ Nesouhlasím s poslední větou, protože si myslím, že se již tato architektura stala samozřejmou součástí naší zkušenosti a zorného pole. Už jsme ji přijali jako fakt, bez něhož si snad už středoevropskou krajinu ani neumíme představit. Proto je ale na místě ji odkrývat a zviditelňovat a mluvit o ní jako o něčem, co naopak samozřejmé být nemusí.


Krajiny Logistiky / kurátoři: Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha, Martin Špičák / Galerie VI PER / Praha / 13. 2 – 6. 4. 2019

Foto: Peter Fabo

Komentáře

  1. Dystopic Megapherie; Non-Places; Spatial Practise of Neoliberal Ontologic Paradigm; Generic City/Landscape;
    Genius Loci Terminated…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *