Artalk.cz

Kostlivci vylézající ze skříněk československé minulosti

Dvě výstavy připravila kurátorka Mira Keratová jako poctu umělci Michalu Moravčíkovi: jednu do Stredoslovenské galérie v Banské Bystrici a druhou do Nové synagógy v Žilině. Na obou spolupracovala s Moravčíkovými přáteli a známými, kteří do výstav intervenovali buď architektonicky nebo prostřednictvím vlastních uměleckých interpretací autorovy tvorby. O díle tohoto nedávno zesnulého slovenského umělce a o obou výstavách píše v následující recenzi Anna Remešová, která se dále v textu úžeji zaměřila na témata nacionalismu a přepisování historie, která jsou pro Moravčíkova díla stěžejní.

Kostlivci vylézající ze skříněk československé minulosti

Na výstavy Michala Moravčíka v obou slovenských galeriích jsem se vydala společně s autobusem, který byl plný členů a členek slovenské umělecké a kulturní scény a který zorganizovala umělkyně Jana Kapelová. Část osazenstva tak tvořili Moravčíkovi přátelé a spolupracovnice. Tento umělec, který předčasně zemřel před třemi lety, patřil – jak je na Slovensku velmi dobře známo, ale v českém prostředí již méně – se svou osobitou a charakteristickou uměleckou tvorbou mezi etablované slovenské autory. Dvě výstavy, na kterých pracovali Moravčíkovi blízcí spolupracovníci, tak dočasně plní roli zatím nevydaného souborného katalogu, a tím pádem se jedná i o symbol určité pocty a příležitost k novému zpracování autorova díla.

Autobus vyrazil jedno mrazivé únorové ráno směrem do Banské Bystrice, kde nás čekala první zastávka ve Stredoslovenské galérii. Příběh, který určuje pohyb zájemců kráčejících po stopách Moravčíkovy tvorby, se otevírá právě v tomto malém městě skrčeném pod Nízkými Tatrami, kde se před šesti lety stal neonacista Marian Kotleba županem Banskobystrického kraje. A možná to nebyla náhoda, že jsme začali právě zde. K nacionalismu, duchu minulosti i samotnému fyzickému prostoru, ve kterém se historické události dějí, totiž mají umělcova díla mnoho co říci a zde umístěná výstava jde těmto otázkám pochopitelně naproti.

Název banskobystrické výstavy United We Stand – jež se zaměřila na tematické okruhy a spolupráci s dalšími umělci a působí také jako otevřený archiv Moravčíkových uměleckých přístupů – se stal i nevyřčeným mottem výletu, který často doplňovaly osobní vstupy a vzpomínky Moravčíkových známých a přátel. Začnu od úplného konce, protože mám pocit, že jít přísně chronologicky by se ani k výstavám moc nehodilo. Jednou ze závěrečných akcí dne byla participativní performance Martina Piačeka a Martina Zeta, kteří rozdali přihlížejícím několikametrové části kovových a plastových okapů. Ty jsme v zatočeném hadu spojili do sebe, a vytvořili tak jeden společný okap, který v kruzích klesal od vnitřního ochozu žilinské synagogy až k podlaze. Dokonce se podařilo tímto spojeným systémem okapů svést dolů i sklenici vody, kterou do okapu poslal Martin Piaček stojící na ochozu. Performance jednak odkazovala na Moravčíkův plán svést vodu z okapu do fontány anebo pomocí podobného systému pak kamkoliv jinam, ale zároveň také vytvořila sdílenou zkušenost, která je do velké míry i klíčem k samotné umělcově tvorbě. United We Stand. Motto, které však vůbec není jednoznačné. Je stejně tak heslem odborářů jako současných nacionalistů.

Nejednoznačnost a ironie je Moravčíkovým dílům vlastní, což napovídá i instalace rozpadajícího se betonového pilíře s nápisem UNITED WE STAND, který na výstavě najdeme. Ale výmluvný je také botník se třemi poličkami, do nichž Moravčík vyřezal už v roce 2003 otázku WHICH NATIONALISM IS BETTER? Z obyčejného kusu nábytku, který tak může zůstat neviditelný, se stává nositel politického vyjádření, a je skoro už jedno, jestli nám daná židle, paraván, skříň nebo kus lina – které také na výstavě najdeme – připomíná minulost nedávnou nebo velmi dávnou. V autorově tvorbě se časové linie mísí a minulost protéká do přítomnosti stejně tak prostřednictvím prostoru (nábytku), jako i skrze verbální nebo obrazové připomenutí historických okamžiků, které jsme již považovali za vyřešené, zpracované a jednou odehrané.

Déjà vu nevyvolávají jen otázky týkající se nacionalismu, ale také samotné předměty, které na obou výstavách potkáváme. Jedním z takových nejvýraznějších duchů minulé doby je velká nábytková stěna, kterou návštěvníci prochází, když se potřebují v žilinské synagoze dostat ze sálu ke schodišti vedoucího na ochoz. Jedná se o kus nábytkové stěny sestavené z jednotlivých univerzálních (odtud i název tohoto sektorového nábytku: UNIVERSAL) skříněk do tvaru vítězného oblouku, který se klenul nad vchodem do Moravčíkova dětského pokoje. V roce 2010 s touto dosud dochovanou stěnou začal pracovat jako s objektem, do kterého vsadil malé schodiště, aby bylo možné vystoupat na její vrchol. Možná tím sám Moravčík potřeboval změnit svou pohledovou perspektivu, opustit jedno místo a vytvořit jiný fyzický prožitek, jenž by mu umožnil odstoupit od své vlastní minulé zkušenosti vyrůstání v době pozdního socialismu, možná se jednalo o jeho dávné dětské přání, které mu zůstalo vězet v hlavě. Interpretací je určitě mnoho. Úsměvný je ale vzkaz, který mu na skicu s plánem vestavět do nábytku schodiště, ponechala autorova matka a který je otištěn v doprovodné brožurce k výstavě: „Opováž to spraviť! Nepoznám Ťa!“

Zatímco banskobystrická výstava působí více jako archiv a strukturovaný výzkum umělcova díla, který je rozdělen do jednotlivých tematických oddílů (podle místností), žilinská část si udržuje spíše charakter autorovy sólové prezentace. Do výstavy zasahuje jen pár intervencí Dalibora Bači, čímž výstava v synagoze pomyslně navazuje na tu část v banskobystrické galerii, na které spolupracoval právě Bača. Mezi další Moravčíkovy spolupracovníky dále patřili František Demeter, který zpracoval skleněno-železnou architekturu archivní části v banskobystrické galerii, Jana Kapelová a Mira Keratová, jež výstavám vtiskly kurátorský rámec, nebo Martin Piaček a Tomáš Džadoň, kteří se podíleli na některých rekonstrukcích děl a společně s Bačou a Moravčíkem tvořili skupinu Verejný podstavec, jež vznikla kolem roku 2006 jako kritická platforma zabývající se veřejným prostorem a jeho kreativním přetvářením.

Uskupení Verejný podstavec, které bylo podstatnou součástí Moravčíkovy tvorby, je však – možná ku škodě – na výstavě jen letmo zmíněno, a tudíž se dostávají ke slovu především samostatné umělcovy práce, případně přeinterpretované někým jiným, jako je tomu u místně specifické instalace od Martina Piačeka Svätopluk. Ta je variací na Moravčíkovu sochu Zaujatie vlasti (prepad) z roku 2005, kterou tvoří velké dřevěné pódium propadávající se uprostřed do obrysu obrazu z 19. století, jenž visí v budapešťském parlamentu a vyobrazuje „dobytí slovenské vlasti“ Maďary od umělce Munkácse Mihályho. Piaček tento obraz nahradil obrysem jezdecké sochy Svätopluka, která vzbuzovala již od roku 2010, kdy byla umístěna na nádvoří bratislavského hradu, značné kritické ohlasy pro svou výtvarnou stránku a historickou (ne)pravdivost.

Ale zpátky do Žiliny. Na rozdíl od banskobystrické výstavy se zde také výrazněji vyjevuje – ve vztahu k čistému a velkorysému prostoru žilinské synagogy – určitá křehkost a subtilnost Moravčíkových děl, která evokují prostor (např. pokoj), jenž se rozpadá sám v sobě. Je důležité zde poznamenat, že Moravčík vystudoval sochařství na VŠVU v Bratislavě u výrazné osobnosti slovenského poválečného umění Jozefa Jankoviče, od jehož expresivní figury snad ale nemůže být Moravčíkova tvorba ani více vzdálená. Socha byla vždy umělcovým velkým tématem, jemuž se důsledně věnoval, ale jak poznamenala kurátorka Mira Keratová, jeho tvorbu charakterizují spíše jakési anti-sochy, přičemž pojmu sochy nebo objektu se snad ještě držíme jen kvůli tomu, že nás dosud nenapadl vhodnější termín.

Ačkoliv to vypadá, že Moravčík vytvářel především prostorové situace, ve skutečnosti jsou jeho instalace vskutku sochami a neostýchala bych se je tak nazývat, protože odpovídají historicky vázané kategorii tohoto pojmu. Vycházejí totiž z daného prostředí, jejich „historický podstavec“ je velmi konkrétní a určující, do velké míry tak mají daleko k modernistickému a autonomnímu sochařství vznikajícímu „bez místa“ pro vyčištěný prostor bílé kostky. A protože nepracují s žádným univerzálním jazykem, který požaduje mezinárodní globální umělecká scéna, mohou dnes možná působit nesoučasně. Jde však o díla zasazená do lokálního kontextu a promlouvající jazykem střední Evropy. A to především proto, že na nás z Moravčíkových skříněk vylézají kostlivci československé minulosti, již nám ukazují selhání idejí a nadějí, které ve společnosti vzbudila představa socialismu. Toto selhání posléze přerostlo v liberální demokracii, která už ale nenabízí osvobození celým skupinám lidí – dělníkům, ženám, lidem s jinou než bílou barvou kůže – ale spíše jednotlivcům, a navíc jen těm jednotlivcům, kteří byli schopni se rychle a obratně přizpůsobit novému ekonomickému systému. Dnes už ohroženým skupinám obyvatelstva, mezi které patří především lidé sociálně i ekonomicky slabší, nikdo osvobození nenabízí, tudíž se uchylují k ukotvování své identity v ideji národa, vlasti, a celým regionem tak pomalu obrůstá nacionalismus jako černá a lepivá blána.

Moravčíkova tvorba se tak dnes – možná překvapivě – může stávat čím dál aktuálnější. Na slovenské nebo české umělecké scéně totiž není mnoho umělců a umělkyň, kteří by se takto kriticky a otevřeně obraceli k otázkám nacionalismu a sociální nerovnosti, jež jsou právě do velké míry spojené se současným novým konstruováním historie – jako se to děje například pod Orbánem v Maďarsku – a proměnou městské i přírodní krajiny. Jen je možná třeba nerezignovat na snahu vystoupit z běhu dějin, který se zdá být zacyklený a zatočený do sebe, jako tomu bylo na nedávno zbouraném dětském chodníčku na hřišti bratislavského sídliště Dúbravka, který byl zatočen do tvaru nekonečné osmičky a který se stal vizuálním znakem – otištěným na obálkách doprovodných brožurek – obou Moravčíkových výstav.


Michal Moravčík: Divided We Fall / Dalibor Bača, František Demeter, Tomáš Džadoň, Jana Kapelová, Marold Langer-Philippsen, Svätopluk Mikyta, Lucia Nimcová, Martin Piaček / kurátorka: Mira Keratová / kurátorská spolupráce v Žilině: Ivana Rumanová / Nová synagóga Žilina / 21. 12. 2018 – 10. 3. 2019

Michal Moravčík: United We Stand / Dalibor Bača, František Demeter, Tomáš Džadoň, Jana Kapelová, Marold Langer-Philippsen, Svätopluk Mikyta, Lucia Nimcová, Martin Piaček / kurátorka: Mira Keratová / Stredoslovenská galéria / Banská Bystrica / 14. 12. 2018 – 31. 3. 2019

Foto: Filip Beránek