Artalk.cz

S kurátory v posteli aneb queer umění mezi Českem a Slovenskem

Ladislav Zikmund-Lender recenzuje dvě skupinové výstavy, které se zabývají současným queer uměním a hnutím. Zatímco na přehlídce We Will Not Change Our Show kurátorů Martina Vaňka a Gyuly Muskovicse v Domě pánů z Kunštátu v Brně však podle Zikmunda-Lendera převažuje pohled bílého homosexuálního muže, výstava Queer Stories připravená kurátorkou Christiane Erharter pro bratislavský tranzit nabízí mnohem širší škálu nenormativních přístupů k identitě a sexualitě.

S kurátory v posteli aneb queer umění mezi Českem a Slovenskem

V pěti místnostech Domu pánů z Kunštátu převládá médium videa a instalace. Divák nejprve vstupuje do uhlazené expozice, která jako by se nelišila od muzejních standardů, na něž je zvyklý: osm horizontálních vitrín, v nich xerokopie jakýchsi dokumentů, ve kterých je obtížné se vyznat. Na druhý pohled je však patrné, že se nejedná o institucionalizovaný narativ, ale o dlouhodobý umělecký výzkum. Jeho autor, polský umělec Karol Radziszewski sbírá na cestách po východoevropských zemích útržky paměti LGBT+ lidí (především se jedná o gay muže), které nejprve začal publikovat v zinu DIK Fagazine a následně ze shromážděného materiálu vytvořil Queer Archive Institute, jedinou polskou instituci svého druhu. Na rozdíl od podobných institucí po celém světě však nezvolil cestu budování „alternativního“, resp. „paralelního“ LGBT+ muzea, které by paměť a dějiny neheterosexuálních lidí sbíralo a třídilo, ale ubírá se cestou uměleckého výzkumu, jehož je jeho osobnost nedílnou, ústřední součástí. Že jde o osobitou autorskou výpověď o minulosti queer hnutí a kultury, naznačuje vystavení Radziszewského vlastních obrazů – modernisticky stylizovaných portrétů protagonistů jeho dřívějších dokumentárních projektů, kterými jsou Ryszard Kisiel a Ryszard „Rysi“ Czubak, oba významní polští protagonisté queer kultury a expresivity.

V prvním sále se nachází ještě textilní objekty Rubena Montiniho, které představují stopy životních traumat plynoucí mimo jiné ze zkušenosti soužití ve stejnopohlavním partnerském vztahu. Videoinstalace Jana Matýska zkoumá tělesnost prostřednictvím virtuálních zkušeností, jež můžeme číst jako příznak sexuálního chování neheterosexuálních lidí od rozšíření internetu.

Další místnost, zaměřená na téma soukromí, se v obou zde vystavených instalacích zaměřuje na téma soukromí a možnosti vyjádření prostřednictvím aktivit mimo veřejný pohled a dohled. Osobní výpověď kurátora Martina Vaňka, který opět muzejním způsobem (vitrína, sklo, reflektory) vystavil svou privátní kolekci z doby dospívání, obsesivně zaměřenou na osobnost popové ikony Madonny, vypovídá o fascinaci a fetišizaci camp kulturou, již Madonna ztělesňuje a která se překrývá s queer expresivitou a kulturou. Také tím ale otevřeně překračuje internalizovaný stud, který si z této fascinace mnoho queer lidí, hlavně gay mužů, v sobě může nést. Téma domesticity a svobody vyjádření v soukromí doplňuje instalace Kateřiny Olivové, kterou tvoří obývací pokoj sestavený z různých nevkusných předmětů, těžítek, lampiček, hrníčků, a dále z polštářků s digitálními reprodukcemi částí těla samotné autorky. Na obrazovce běží video, na němž autorka tančí v prostředí svého domova, a ve sluchátkách jsou reprodukovány rozhovory s ženami o osobitých cestách k mateřství.

Pohled do výstavy We Will Not Change Our Show v Brně. Foto: Michaela Dvořáková

Téma překračování studu a přetavení nedokonalosti nebo selhání v přednost a úspěch patří mezi nejsilnější sdělení výstavy. Jak píše americký filozof a kulturní antropolog Jack Halberstam ve své knize Queer Art of Failure: „Zatímco donedávna musel být gay a lesbický předmět (…) zasazen do globalizovaného projektu lidských práv, nyní se dostáváme k politickému významu jinakosti skrze přijetí nekoherence, osamění, poraženého a melancholického sebepojetí.“ Halberstam říká, že co je queer, se nejlépe ukazuje skrze to, co jsme zvyklí považovat za selhání, antiprodukci, nedostatečnost, něco hodného studu a odsudku.[1]

[1] Jack Halberstam, The Queer Art of Failure, Durham: Duke University Press, 2011, s. 148.

Živou performance rumunských umělců/kyň Paula Duncy / Pauly Dunker a Alex Bălou, která proběhla v prostoru galerie v polovině února, připomínají „kulisy“ opatřené útržky z kriminálních činů proti zákazu homosexuality, jež se staly mezi 70. a 90. lety. Život na okraji, který je důsledkem odvržení vlastní rodinou kvůli homosexualitě, vypráví deníkový fotografický cyklus Náčelník maďarské fotografky Lilly Szász. Vyjadřuje rozpor mezi sexuální touhou, kterou je možné realizovat jen na místech veřejných toalet, parků či pornokin, a touhou po štěstí a začlenění.

Výstavu uzavírají dvě temné instalace. První od Sergeye Shabohina navozuje prostředí darkroomu, temného spletitého prostoru v gay klubech či gay saunách. Zatímco tato místa bývají zcela odpolitizována, Shabohin z nich dělá politický manifest (např. nasprejovaným nápisem „A white culture is afraid of looking into a black hole“). Poslední instalací je queer klub Phoenix, vytvořený Gyulou Muskovicsem, Tamásem Pállem a Viktorem Szerim, který ukazuje na tekutost queer prostředí v čase i prostoru a také mezi žitou a virtuální realitou.

Pohled do výstavy We Will Not Change Our Show v Brně. Foto: Michaela Dvořáková

Vystavovat o kolektivní i individuální zkušenosti, paměti, vyjádření, traumatech, selhání, ale i sexu neheterosexuálních lidí ve státní či městské galerii je samo o sobě explicitní manifestací politické pozice, zvláště v situaci po populistickém zvratu v západním světě, který momentálně zažíváme. Sebevědomě ukazovat, že menšiny mají hlas, který není možné umlčet, je důležité, a dokonce mnohem důležitější, než tomu bylo před pěti i deseti lety: diskuse o právech menšin se stává čím dál iracionálnější a obava z jejich viditelnosti ve veřejném prostoru čím dál větší.[2]

[2] K tomu více můj nedávný komentář o queer umění v České republice: https://artalk.cz/2018/03/07/nase-teple-umeni/.

Brněnský Dům umění i kurátoři za řadu témat, která promyšleně a odvážně otevírají, zasluhují ocenit. Neznamená to ale, že výstava nemá problematické aspekty: jak z naznačeného výčtu vyplývá, výstava není tak úplně LGBT+, ale především sděluje zkušenost homosexuálních mužů. Lesbické, transgender, bisexuální či různé intersekcionální narativy (tzn. příběhy třeba neheterosexuálních Židů, neheterosexuálních Romů atd.) na výstavě nenajdeme. Kurátoři sice proklamují, že „naším kurátorským cílem (…) není předložit podrobnou a vyčerpávající zprávu o všemožných aspektech queer problematiky,“ avšak fakt, že zastoupení a výpověď jsou prováděny z pozice bílého homosexuálního muže, což je sice pozice znevýhodněná vůči heterosexuální většině, ale je to nejprivilegovanější pozice uvnitř neheterosexuální menšiny, nelze tímto omluvit.

V tomto ohledu je jednoznačně vstřícnější výstava Queer stories v bratislavské galerii Tranzit. Stejně jako brněnská výstava i kurátorka Christiane Erharter v Bratislavě zahrnuje širší topografický kontext. Nenajdeme zde ale jen umělce ze zemí na východ od někdejší železné opony, ale umělce a umělkyně z celé Evropy. Výstavu otevírá video The State of Art_a performative essay od umělecké dvojice Cabello/Canceller, které se odehrává ve španělském pavilonu v Benátkách a které zde bylo vystaveno na bienále roce 2015. Čekání na fiktivní konkurz provází rozhovory o umění, jeho institucionalizaci a heteronormativitě, zasahující každodenní život i umělecký provoz. Převlek (drag), hra a oslava jinakosti je tématem více děl, třeba instalace Pauline Boudry a Renete Lorenz s názvem Wig Piece (Entangled Phenomena III). Téma virtuálního seznamování za účelem sexu tematizuje ve svých ironických a současně sexuálně explicitních kresbách s názvem Cyberlove Robert Gabris.

Pohled do výstavy Queer Stories v Bratislavě. Foto: Adam Šakový

Sexuálně explicitní je také starší video Anny Daučíkové Queen’s Finger, založené na symbolice prstu hladící skleněný tubus. Symbolika, která je ale velmi jednoznačná, může současně odkazovat k nutnosti přijetí strategií skrývání a kódování queer lidí v konzervativních dobách a místech. Že jsou genderové role konstruktem podmíněným kulturním prostředím, ukazuje instalace Any Hoffner, tematizující fenomén „panen pod přísahou“, žen, které na Balkáně žijí jako muži, a „bacha posh“, děvčat a žen žijících jako muži v Afghánistánu. Jejich autentické fotografie ukazuje v kontrastu se západními umělkyněmi Claude Cahun a Annemarie Schwarzenbach, které ohýbaly dobové genderové normy a zvyklosti. Soubor kreseb doplněných autorskými rukopisnými texty Ivana Juricy ve zkratce ukazuje, že queer touha i identita je stále lapena v síti současných politických vztahů a problémů: kapitalismu, postkolonialismu, nacionalismu a rasismu.

V případě slovenské přehlídky může být problematické to, že je snad až příliš „standardní“. Vystavit díla, která se z podstaty příčí normám, tradičními výstavními strategiemi „bílé kostky“ není a nemůže být přiměřené. Jediné dílo, které má být site specific instalací, není jakkoli provázáno s prostorem galerie a divák se v jeho rozsahu, struktuře a vnitřní logice může ztratit. Historické prostředí Domu pánů z Kunštátu dojem indiferentního, „objektivního“, nespecifického, „bílého“ galerijního prostoru naštěstí sám o sobě nenavozuje a kurátoři i autoři s ním pracují líp – jednotlivé instalace mají svůj prostor a navíc spolu komunikují navzájem. Zatímco bratislavská výstava může připomínat svou strukturou mozaiku bez začátku a bez konce, brněnská výstava je narativem se začátkem i koncem, prostorovým i metaforickým.

Pohled do výstavy Queer Stories v Bratislavě. Foto: Adam Šakový

Témat, které se na obou přehlídkách v souvislosti se zkušeností, historií, pamětí a politikou queer otevírají, je velké množství, a pro diváka, který je nemá zvnitřněné, těžko pochopitelná. Porovnáme-li obě přehlídky, je jednoznačně ke cti bratislavské přehlídky, že díla cis mužů jsou zastoupena v menšině, obraz témat a životních zkušeností je tak rozmanitější a jejich sdílení možná trochu méně monotónní. Výsledek obou výstav je ale velmi naléhavý: přestože obě výstavy nepatří k nejrozsáhlejším, donutí diváka (ať už homo, hetero nebo cokoli jiného) zpochybňovat stereotypy, jimiž měří svět, a normy, které uplatňuje na umění, projev, vyjádření, gender a sex. Obě výstavy tak potvrzují, že o tom, co máme za střed kultury, norem a tradic, nám nejlépe a nejkritičtěji vypoví to, co jsme zvyklí považovat za okraj.


Veronika Bromová, Alex Bălă + Paul Dunca / Paula Dunker = #FLUID, Jan Matýsek, Ruben Montini, Kateřina Olivová, Gyula Muskovics + Tamás Páll + Viktor Szeri = Phoenix, Karol Radziszewski, Sergey Shabohin, Lilla Szász / We Will Not Change Our Show / kurátoři: Martin Vaněk, Gyula Muskovics / Dům pánů z Kunštátu / Brno / 6. 2. – 24. 3. 2019

Pauline Boudry / Renate Lorenz, Cabello/Carceller, Anna Daučíková, Robert Gabris, Ana Hoffner, Ivan Jurica, Toni Schmale / QUEER STORIES /Kurátorka: Christiane Erharter / tranzit.sk / Bratislava / 30. 11. 2018 – 16. 3. 2019