Artalk.cz

TZ: Klára Čermáková

Klára Čermáková / Living Tent / kurátor: Jozef Mrva ml. / Galerie FaVU / Brno / 13. 2. – 13. 3. 2019

Stan je obydlí, jež stojí v protipólu k architektuře tak, jak ji známe a obýváme. Je to základní jednotka architektury, jakási gastrula, která jako u mnohobuněčných organismů definuje vnitřek a vnějšek v raných stádiích jejich vývoje. Stan je svojí subtilností jak protipólem kamenných a dřevěných staveb, oproti nimž je též mobilní, lze jej lehce složit, rozebrat a přemístit. Zároveň se způsobem použití (tedy přespávání v lese, přírodě, divočině), staví do protikladu urbanismu, jež architekturu počítá jako městský celek a zahrnuje i okolí samotných domů, mobiliář, veřejný prostor a infrastrukturu. Stan je něco, co je i přes velký trh s outdoorovým vybavením ze své podstaty nezávislé na naší civilizaci jako takové, stojí na jejím okraji: do stanů se často uchylují bezdomovci, ve stanech přebývají některé přírodní národy, guerillová vojska a uprchlíci. Výlet se stanem je též spojován s útěkem od civilizace.

Stan je tedy naší pradávnou minulostí, alternativou k naší přítomnosti, a v krajních případech i naší nelichotivou budoucností. Tematizace stanu ve výtvarném umění se tedy implicitně dotýká tématu hranic civilizace. Té civilizace, jež kromě postupujícího globálního oteplování produkuje enormní množství odpadu, který se nemá jak zpracovat. Klára Čermáková tento odpad ve svých stanech a objektech tematizuje, a specificky se zaměřuje na odpad, který je produkován formou externalit – zbytků od výroby těch produktů, která se nevyplatí produkovat v malém množství a jejíž přebytky tak často končí na skládkách: Automobilové pásy či tkanina používaná k výrobě padáků, ale i komerčně vyráběných stanů. Zbytky ze sériové výroby jsou pak podrobeny naprosto opačnému přístupu a jsou pomalu vybírány, rozstříhány a ručně sešity do nových celků. Oproti klasické logice produkce tedy nejsou navrženy, ale spíš vyrůstají a nabývají vlastností živých organismů, které se samy musí přizpůsobit okolním podmínkám pomocí vhodné pokožky. V tomto smyslu se vrací výše zmíněná metafora gastruly. Žijící stan Kláry Čermákové je tedy oproti funkcionalistickému stroji na bydlení spíše orgánem na bydlení. Stává se z něj zvíře okraje, jež hledá mršiny odhozené kapitalismem a jejich konzumací z nich činí své vlastní tkáně. Klade si tak otázku, zdali je možné recyklovat obsah skládky na předměstí anebo kontejnery za fabrikou. Recyklování, které reaguje na trend fast fashion tak Klára aplikuje na úplně jiné odvětví vyrábějící textil, než na to, které produkuje oblečení a módu. A ani jeho výsledkem není oblečení, ale základní jednotka přežití v nehostinných podmínkách. Její stany jsou tak jakýmisi patchworky, Théseovými loďmi, v nichž lze vyměnit všechny součástky a nadále si zachovávají svůj účel. Poslední fáze upcyklace v pozdně-kapitalistickém pekle vzrůstajících nájmů je totiž stavba stanu, posledního místa k přežití a jednoho z prvních přístřeší, jež si naši prapředci budovali. V návaznosti na čím dál temnější memy mileniálů oslavující nihilistickou sebevraždu jako exitus ze světa otupující práce, konzumu a bez budoucnosti nezbývá než říct, že „the tents are living so we don’t have to.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *