Artalk.cz

Pavla Malinová: My jsme se hlavně nebáli

Podobně jako v loňském roce i letos budou na Artalku postupně vycházet rozhovory s finalisty a finalistkami Ceny Jindřicha Chalupeckého, mezi které letos patří Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová, Pavla Malinová, Alma Lily Rayner a umělecká skupina Comunite Fresca, kterou tvoří Dana Balážová, Markéta Filipová a Marie Štindlová. Jako první vydáváme rozhovor s malířkou Pavlou Malinovou, která pracuje v kombinaci abstraktní a figurální malby a která v odpovědích vypráví o svých inspiracích, studiích v Ostravě nebo o situaci malířky po škole.

Pavučina, 160 x 125 cm, olej na plátně, 2018. Foto: Ondřej Polák

Anna Remešová (AR): Do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) se díky tobě zase po dvou letech vrátila malba. Jak vnímáš svou účast v soutěži jako malířka?

To, že naposledy byl malíř ve finále před dvěma lety, může být spíše možnostmi prostoru, protože ve Veletržním paláci moc malbu vystavovat nejde. V Brně je pro malbu lepší prostor. Je to ale jenom moje domněnka, možná to tak není. Ale od té doby, co tam byl Vladimír Houdek, to tak je. Lukáš Karbus a pak Viktorie Langer byli taky v Brně.

AR: Pracuješ nějak vědomě v kontextu současné malby? Nejen v Čechách je patrný proud nebo trend abstraktní malby, který navazuje na estetiku modernismu, nebo formalismus v kombinaci s postinternetem.

Já myslím, že moje malba je v něčem spíš zpátečnická. Odkazuji se asi nejvíce na malířství 20. století, ale jinak současnou malbu sleduju a určitě z ní čerpám, a to hlavně z figurace. Mám dvě nejoblíbenější malířky, a to Danu Schutz a Jordan Kasey, a pak malíře Tal R. Taky sleduju, že je dnes dost trendy surrealismus a kubismus, na které taky v lecčems navazuju. Ale postinternet se mě moc netýká. Milan Mikuláštík mi teď nabízel účast na jedné skupinové výstavě, která by se postinternetem zabývala, ale já jsem to odmítla, protože necítím, že bych něco takového dělala, a zároveň se chci teď věnovat jen finální výstavě CJCH.

Alžběta Cibulková (AC): Co ze staršího malířství tě oslovuje?

Určitě bych zmínila ty, které zmiňuji vždycky – Picassa, Légera –, a mám ráda také český surrealismus: Toyen a Štyrského. Teď jsem objevila Františka Janouška, kterého jsem předtím moc neznala. Hodně věcí objevuju až teď. Jedno období jsem třeba vůbec nechodila na výstavy a přišlo mi, že tady v Praze ani nic moc není. Začala jsem pak jezdit na výstavy ven a i na nějaké předaukční výstavy umění 20. století, takže na nějaký vlastní kontext postupně přicházím až zpětně.

AR: Jak se do tvé malby dostala figura, kterou pojímáš až sochařsky?

To, že působí sochařsky, je zřejmě tím, že je vždycky tlustá. Díky tomu se s ní dá taky lépe malířsky pracovat, než je tomu s hubenou figurací. A taky je to možná tím, že bych si v budoucnu chtěla zkusit sochat. To jsem ještě nikdy nedělala. Dělala jsem dříve objekty, které jsem šila a vycpávala vatou, ale klasickou sochu jsem nikdy nezkoušela.

AR: Jak tyto šité objekty vypadaly? Navazovaly nějak na tvou malbu?

Pracovala jsem na nich převážně v rámci své bakalářky. Byl to například takový polštář, který vypadal jako mozek ze saténu. A taky jsem dřív hodně pracovala s písmem, které jsem do objektu vložila. Konkrétně v tomto „mozkovém objektu“ je použit nápis ‚Mind Thief‘ (zloděj myšlenek). Ale teď, když jsem pracovala s objekty na výstavě v Katovicích, tak jsem tím spíše reagovala na prostor celkové instalace. Vždycky, když mám čas pracovat dopředu na nějaké výstavě, tak se snažím, aby tam nebyly jenom obrazy. Je to zároveň trochu o strachu ukázat jen samotné malby. Nevadí mi to na sebe prásknout, nemám jednoduše ještě pocit, že by to bylo ono.

Esoterická dutosvětskost, 80 x 120 cm, olej na plátně, 2015. Foto: Tomáš Souček

AR: Co se týče samotné malby, máš předem daný plán, podle kterého pak postupuješ?

Já mám takový špinavý skicáček a tam si dělám nějaké rychlé náčrty a základní figury, které se pak na nějakém obraze objeví. Často pracuji ale velmi intuitivně. Načrtnu si figuru, nějak jí rozmaluju a pak jdu domů a přemýšlím o tom, co se na plátně bude dít za příběh. Často jeden obraz dokončuju a u toho mě začínají napadat další obrazy. Ale nedokážu vymyslet třeba tři obrazy dopředu.

AR: Ale v určitých sériích se u tebe nějaké motivy opakují, nebo ne?

Myslím, že ano. Třeba ve škole to bylo omezené semestry a teď jsou to spíše takové roční cykly. V roce 2017, kdy jsem tvořila také ty šité objekty, se objevilo pro mě důležité téma v podobě klíčových děr a z tohoto tvaru se pak vyvinuly také figury. Tyto malby byly abstraktnější, než tomu bylo o rok později, kdy jsem chtěla být víc konkrétní a surrealističtější. V tom bych taky chtěla pokračovat i letos při přípravě na výstavu finalistů CJCH.

AR: Zjišťuješ posléze, co v obrazech vidí ostatní? Zajímá tě to?

Určitě, zajímá. V současnosti se v mojí práci objevuje téma vody a jsou tací, kteří to hned vidí jako ekologické téma. Nebo mám například obraz s mileneckým párem na lodi, který je takovým jing-jangem a zobrazuje rovnováhu dvou lidí, kteří jsou na jedné lodi, ale nemůžou se mezi sebou domluvit. Někdo v tom ale hned vidí odkaz na uprchlickou krizi, takže jde o úplně jinou interpretaci, která mi už přijde přehnaná. To na tom obraze opravdu není.

AR: A objevují se v tvé tvorbě témata, která by odkazovala na nějaké politické události?

Samozřejmě se to tam vždycky trochu odráží, ale já jsem opravdu spíš vizuální umělec a myslím, že když na plátno někteří malíři cpou příliš politiku, tak to vypadá hrozně křečovitě a je to moc doslovné. Ale realita a současná politická situace se asi nejvíce odráží v mých nástěnných malbách, kde dokážu být konkrétnější a přesnější. Což je především dané barvami. Na obraze je jich moc, vrství se a trochu se mi tam ztrácí samotné sdělení.

Pohled do výstavy Intermarium v Centru pro současné umění FUTURA, kurátoři: Lukasz Białkowski, Piotr Sikora, Praha 9,5 x 3 m, fix, pastel a sprej na zdi, 2016. Foto: Peter Fabo

AR: Jakým způsobem tě ovlivnilo studium v ateliéru Františka Kowolowského na ostravské univerzitě?

Já jsem se dvakrát hlásila na AVU, kam jsem se nedostala, a k Františkovi do ateliéru jsem se dostala napoprvé. Tehdy jeho ateliér teprve vznikal a nabýval různých forem. František je malíř, ale zároveň i performer, kurátor, hudebník a teď i děkan fakulty, takže nás spíš vedl k tomu, abychom jenom nemalovali, a vyzkoušeli si různé přístupy. Zkoušela jsem pracovat s videem, fotografií, pak jsme založili kapelu a podobně. Měli jsme zároveň velkou volnost a nemuseli jsme plnit konkrétní zadání, což mi vyhovovalo. Navíc mám pocit, že se podařilo vytvořit skupinu malířů, ve které každý pracuje odlišně a ne podle vzoru pedagoga, jako tomu bývá třeba na AVU.

AR: V Ostravě vystudoval například i Vojtěch Kovářík – i když jde o úplně jiný druh malby, myslíš, že existuje nějaká „ostravská malířská škola“? Existuje třeba mezi tebou a Kováříkem nějaká příbuznost?

Určitě. Vojta je bratr Jana Vytisky a v Ostravě studuje kresbu. Je to jeden z nevýraznějších budoucích absolventů školy. S jeho prací se určitě ztotožňuju a možná je to jediný malíř, který nějak pokračuje v tom, co jsme tam dělali my. Ale já jsem ze školy už 8 let pryč, tak neznám všechny a tolik tamní situaci nesleduji. Vojta je ale, co se týče nějaké viditelnosti na trhu, zatím nejdál, co jaký student z Ostravy dokázal.

AR: A jak bys popsala přístup tebe a tvých spolužáků?

My jsme se hlavně nebáli. Sledovali jsme spolu nějaké trendy, tehdy jiné sociální sítě, než jsou aktuální dnes – např. myspace – a moc jsme nenavazovali na malbu, která tam byla před námi a je tam patrná doteď, tedy na generaci Hudečků a Balabánů, což je taková klasičtější figurace, které si ale zároveň velmi vážím. My jsme se orientovali více na současnou malbu. Ale zbylo jen velmi málo těch, kdo se ještě dnes malbě věnují.

AR: Říkáš, že po studiu uměleckou tvorbu hodně lidí opustilo. Daří se tobě uměleckou tvorbou uživit?

Já jsem měla to štěstí, že mě dva nebo tři roky po škole finančně podporoval táta, nemusela jsem chodit na brigády a mohla malovat, což nemá jen tak někdo. Pak jsem se asi před osmi lety přestěhovala do Prahy a vydělávala si různě na brigádách a až teď se poslední roky snažím uživit vlastní tvorbou. Občas mě taky někdo osloví a něco si koupí. Nemívám pravidelné prodeje, ale spíš jeden větší za rok a z toho pak žiju. Musím být ale hodně šetřivá.

Klíčová dírka, 160 x 200 cm, olej na plátně, 2017. Foto: Ondřej Polák

AC: Jakým způsobem na trhu s uměním funguješ? Zastupuje tě nějaká galerie nebo podporuje konkrétní sběratel či sběratelka?

Galerie mě nezastupuje, ale jsem v několika sbírkách. Začalo to Robertem Runtákem, pak přišla Fait Gallery, manželé Zemanovi, Havrlant Art collection…  Pravidelně nakupuje a taky mě podporuje sběratel Josef Maixner, což je dobré.

AR: Je pro tebe při prodeji důležité, kdo je kupující, o koho se jedná?

Důležité to pro mě je. Jak jsem už zmínila, moje obrazy má například i sběratel Robert Runták. Poprvé ode mě něco koupil před osmi lety, kdy jsem ještě nevěděla, co dělá a v čem podniká, a doposud ode mě pravidelně nakupuje. Ale jsem s tím vnitřně srovnaná. Nějaké hranice ale mám a jsou lidé, například někteří polici, se kterými nesouhlasím a kterým bych svá díla neprodala. Ale s Runtákem je to komplikovanější, protože se jedná o sbírku, která je kvalitní a ty sám tam tak nějak chceš být.

AR: Ještě bych se vrátila k samotné přípravě a tvorbě obrazů. Mají pro tebe taky nějaký terapeutický význam? V jednom rozhovoru jsi zmínila, že jsou pro tebe takovým rehabilitačním cvičením. Mohla bys to rozvést?

Takové duchovnější obrazy jsem začala dělat v roce 2015 a řešila jsem v nich taky fyzickou i psychickou stránku těla. Hodně jsem v té době cvičila kvůli bolestem zad. A měla jsem pocit, že když se tomu budu věnovat i skrze malbu, že mi to nějak pomůže s léčením mého vnitřního já všeobecně.

AC: A pomohlo to?

To nevím. Mně spíš pomáhá chodit plavat a cvičit. Malování je vlastně dost fyzicky náročné. Například když týden nemaluju, tak jsem pak úplně v pohodě, a když zase začnu, tělo začne bolet. Bavili jsme se o tom i s dalšími malíři a říkali, že to tak mají všichni. Často jsou to nějaké problémy se zády a podobně. Stojíš nahnutý na jednu stranu třeba patnáct let, a to se pak podepíše.

Pohled do výstavy Keyhole, labyrinth of the soul v Galerii Szara v Katovicích, kurátorská spolupráce: Jakub Adamec, 2017. Foto: Joanna Rzepka-Dziedzic

AR: Mluvila jsi o duchovním aspektu tvé tvorby, pracuješ vědomě s nějakou konkrétní spiritualitou?

Ať už v mém duchovním období, nebo i po něm řeší figury na obraze spíše vztahy mezi sebou. Jde hlavně o mezilidské vztahy, například o nemožnost komunikace dvou lidí mezi sebou. V současnosti se tam pak často objevuje téma smrti. Ale spíš se hodně zaměřuji sama na sebe a na to, jak dojít k nějaké vnitřní spokojenosti, což někdy jde a někdy nejde. Ale na obrazech často pracuji s velmi negativními tématy, takže to špatné ze sebe se asi snažím dostávat na plátno.

AR: Co myslíš přesně těmi negativními tématy?

Myslím, že tam je nějaká bolest a vnitřní pnutí. Těžko se mi o tom mluví, když to nemám před sebou. Ale když nad tím teď přemýšlím, tak ty negativní věci na obraze dost často zlehčuju a zesměšňuju. Dělám si z toho srandu. Během studií jsem asi pracovala s humorem víc, ale teď se k tomu zase vracím.

AR: Práce s humorem v malbě je cosi velmi specifického, co moc na pražské scéně, například na UMPRUM nebo AVU, nenajdeme.

To je asi pravda. Na UMPRUM v ateliéru Jiřího Černického se dělá hlavně hodně abstrakce a přijde mi to takové jednosměrné. Dřív, když jsem se byla podívat na klauzury na AVU, tak jsem byla docela zděšená a navíc bylo evidentní, že jsou studenti velmi ovlivněni svými pedagogy. Pak jsem začala chodit na klauzury na UMPRUM a byla jsem z toho nadšená, ale teď, když jsem viděla poslední práce, tak mi ty věci přišly neosobní a tvarově vykradené. Bylo vidět, že studenti hodně sledují současné trendy a malují buď v ohromné nadprodukci, nebo jenom pro tu konkrétní klauzuru. A s humorem, zdá se, nepracují vůbec.

AR: V minulosti jsi pracovala také s videem. Souviselo to s tvými experimenty v rámci studia?

Dělala jsem to v rámci školy, ale taky mě hodně ovlivnila ostravská skupina I love 69 Popgejů, která nás inspirovala k založení vlastní kapely Like She a práci s videem. Já mám taky ráda film a tehdy jsem hodně sledovala krátká videa na youtube a umělecké reklamy, což mě taky inspirovalo. Ale spíš jsem si to chtěla jen zkusit.

AC: A napadlo tě někdy pracovat také s animací a rozpohybováním obrazu?

Já vůbec nepracuji na počítači a neumím na něm nic dělat. Mám k sezení u počítače až odpor a vysává mě to, takže to by asi nešlo. Co bych si v budoucnu opravdu chtěla zkusit, je spíš socha.

Potapěč, 70 x 80 cm, olej na plátně, 2018. Foto: Ondřej Polák

AR: Jak přemýšlíš nad výstavou finalistů CJCH? Vnímáš ji jako skupinovou výstavu, nebo se spíš zaměříš na prezentaci vlastní tvorby?

CJCH celkově vnímám spíš jako výstavu než jako soutěž. A myslím, že to tak mají i ostatní. V březnu se tam pojedeme podívat, poznáme nějaké prostorové možnosti a pak se uvidí. Určitě mě zajímá, co budou dělat ostatní. Ne, že bych na základě toho něco vymýšlela, ale kontext je pro mě důležitý. Jinak budu spíše pokračovat v tom, co mám rozdělané. Jak jsem už říkala, teď se mi tam objevuje téma vody, které jsem řešila už i v minulosti. Teď je to ale intenzivnější, což je možná i tím, že chodím pravidelně plavat a víc mě to baví, psychicky a fyzicky mi ta voda pomáhá. Ale jestli se to bude dotýkat ekologie, to nevím. Spíš asi ne. Vlastně si uvědomuji, že je tam po dlouhé době figurální malba, tak se jí budu držet.

AC: Interpretace tvých obrazů může být různá a každý si to může vykládat po svém, ale vždycky se jedná o nějaké tvé vlastní příběhy. Jak vznikají? A je to tak, že každý tvůj obraz je jeden uzavřený příběh?

Určitě, příběh je v těch věcech důležitý. Je to něco jako komiks, ale v jednom obrazu. Na jednom z mých nových obrazů je například znázorněná vražda, taková potápějící se figura, a zároveň je ta figura jen jedna, takže může jít o sebevraždu. Někdo v tom obraze nachází sexualitu nebo vidí nějaké orgie, ale s tím zrovna vůbec nepracuji.

AR: Co pro tebe znamená účast ve finále?

Já jsem se tam hlásila už před dvěma lety a předtím, tuším, tak dvakrát. Letos jsem to zkusila naposledy a vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se tam chci dostat. Ale vnímám to určitě pozitivně. Doufám, že mi to pomůže zůstat u malby a věnovat se jí dál. Konkrétně pro malíře je výhra už jenom samotná účast, protože se díky zviditelnění daří prodávat obrazy a dál se věnovat vlastní práci. V tom to máme taky určitě jednodušší od ostatních umělců. Je to blbé, ale je to tak.


Pavla Malinová (*1985) patří mezi výrazné absolventky Fakulty umění Ostravské univerzity, kde studovala v letech 2005–2010 v Ateliéru malby II u Františka Kowolowského. Během svých studií se nevěnovala jen malbě, ale natáčela také videa a vystupovala v hudební skupině Like She. Po studiích se začala věnovat převážně malbě, na které pracuje v tematických sériových celcích. Její tvorba je charakteristická specifickým humorem, kombinováním abstrakce s figurací a vrstvením jednotlivých ploch barvy na sebe. Vystavovala například na putovní výstavě Orient kurátora Michala Novotného, v Centru pro současné umění FUTURA nebo na Prague Biennale 5 v roce 2011.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *