Artalk.cz

Knihovnička: O politice odlišnosti

V loňském roce vyšla kniha, kterou umělkyně Alex Martinis Roe připravila jako součást svého dlouhodobého výzkumného projektu a kterou nazvala To Become Two. Proposition for Feminist Collective Practice. Martinis Roe v publikaci zkoumá vývoj politických strategií různých feministických hnutí napříč Evropou a Austrálií od 70. let minulého století do současnosti. V příspěvku do Knihovničky přibližuje záměr autorky Tereza Stejskalová, která se také zamýšlí nad tím, co ze zmíněných příkladů praxe by bylo možné realizovat v našem kontextu.

Knihovnička: O politice odlišnosti

Knihu To Become Two. Proposition for Feminist Collective Practice napsala umělkyně Alex Martinis Roe, která ve svém stejnojmenném uměleckém projektu zkoumá historii feministických kolektivů s cílem uskutečnit mezigenerační dialog mezi feministkami. Kniha je zajímavá hlavně tím, že se snaží praktikovat přesně to, o čem vypráví. Stojí na přesvědčení, že feminismus není jen o tom, co píšeme, tvoříme, ale je i o způsobu, jak to činíme a jak svoje myšlenky a obrazy zveřejňujeme a institucionalizujeme. Umělecký a akademický provoz jsou obecně pyramidálního, striktně hierarchického charakteru. Točí se kolem hvězd, na které se díváme, které obdivujeme, zkoumáme a s nimiž vedeme dialog. Černá hmota, k níž většina z nás náleží a která viditelnost těchto hvězd vůbec umožňuje, zůstává sama o sobě neviditelná. Aspoň tak o tom píše Gregory Sholette v Dark Matter: Art and Politics in the Age of Enterprise Culture. Kniha Alex Martinis Roe je feministická intervence, která narušuje tuto hierarchickou povahu akademické, umělecké a aktivistické sféry a zviditelňuje vztahový a dialogický charakter umění, teorie a politické praxe.

Východiskem je přitom myšlení dnes všeobecně známých a vlivných tzv. posthumanistických feministek – Rosi Braidotti, Elizabeth Grosz, Karen Barad, Vicky Kirby, jež čerpají z exaktních i z humanitních věd a přicházejí s novými teoriemi materiality, tělesnosti a subjektivity překonávající tradiční dichotomii přírody a kultury. Pro Alex Martinis Roe jsou zářivými hvězdami, za kterými se v polotmě skrývá celá složitá mapa pohybu idejí a lidí, vztahů mezi různými generacemi feministek, teoretičkami a aktivistkami, feministkami a dalšími aktivisty a aktivistkami. Teorie těchto etablovaných akademiček jsou ukázány jako intimně spjaté se vztahy a rozhovory mezi ženami aktivními ve feministickém hnutí. Ukazuje se, že byly ovlivněny myšlenkami a politickou praxí tzv. sexuální odlišnosti, jak ji formulovaly předchozí generace myslitelek (Luce Irigaray, Carla Lonzi, Luisa Muraro), ale zejména jak ji žily a praktikovaly různé feministické kolektivy. Nepřímo jsou tu tak kritizovány způsoby akademického publikování a konstrukce autorství, které z principu nemůže učinit zadost myšlení a politice, které se snaží o uchopení vztahové podstaty subjektivity. A právě o to se tato kniha snaží – o podchycení vztahové praxe žen, která daly zrodit těmto myšlenkám.

Základem myšlení a praxe sexuální odlišnosti je neredukovatelná odlišnost mezi pohlavími, jež se chápe jako kulturně-biologický fenomén. V myšlení Carly Lonzi, Luce Irigaray či Luisy Muraro či v praxi feministických kolektivů to znamená, že východiskem osvobození ženy není jejich rovnost s muži znamenající jen podřízení žen patriarchálním hodnotám a strukturám, ale jejich sexuální odlišnost. Důležité přitom je, že žena není nějaký daný termín, ale příležitost vytvořit na základě této biologicko-kulturní odlišnosti určitou jedinečnou identitu – a to ve vztahu, v dialogu. Politika sexuální odlišnosti pak spočívá v kolektivní konstrukci nového jazyka a identit. Feministické kolektivy ve Velké Británii či v USA vytvářely nehierarchická uskupení, stavěly na konsensu, společném prožitku genderového útlaku a sesterství všech žen. Východiskem italských a francouzských feministek byla oproti tomu odlišnost – odlišnost mužů od žen, jakož i nerovnost mezi ženami. Exemplární pro tuto praxi jsou aktivity družstva Milánského ženského knihkupectví (Milan Women Bookstore Cooperative), které dodnes existuje. V rámci tohoto kolektivu navazují ženy velice rozličného věku, společenského statusu, třídy a vzdělání vztahy, které jsou postavené na těchto nerovnostech, ale zároveň na vzájemné péči a podpoře. Základem je vztah dvou žen, které se navzájem svěřují do péče (affidamento), právě protože jedna má schopnosti, znalosti či zdroje, které druhá nemá. Tento vztah jim dodává dostatečné sebevědomí a sebedůvěru, aby dělaly to, co dělat potřebují, aby se rozhodovaly, jak potřebují. Jedna může poradit druhé v jistých oblastech a zase v jiných sama potřebuje podporu. Tento typ kolektivu umožňuje ženám z milánského družstva pracovat na větších projektech a organizovat různé společenské události, aniž by spolu musely nutně vždy souhlasit.

Jakkoliv jsou v těchto kolektivech ženy vlivnější a ženy méně vlivné, moc těch nejvlivnějších je vždy omezena, jelikož se musí za své činy zodpovídat nějaké druhé ženě v důvěrném vztahu. Kladem takové komunity je, že má nějaký společný cíl, ale zároveň je tu prostor pro velké odlišnosti, které by se v jiném kolektivu možná nesnesly. Alex Martinis Roe tento typ instituce staví jako alternativu vůči levicovým hnutím postaveným na identitě a konsensu na jedné straně a zároveň autoritářským a vykořisťujícím institucím, které potlačují vztahovost tvůrčí praxe. Affidamento je příkladem, kdy se politické vztahy založené na odlišnosti stávají základem, jenž umožňuje jedincům sdílet svoje materiální, intelektuální a jiné bohatství tak, že je možné kolektivně dosáhnout společných cílů. „To Become Two“ v názvu knihy naznačuje, že podstatou jsou spojenectví, která zároveň uznávají vzájemnou rozdílnost – dva se nerozpustí v jakési imaginární jednotě, jak to odjakživa popisovaly různé romantické příběhy – zůstanou spolu, ale přece jiní.

Martinis Roe ukazuje, jak tyto myšlenky putovaly mezi feministickými kolektivy po Evropě a v Austrálii. Ukazuje, jak se například v Austrálii či Španělsku staly prostředkem vytvářeni aliancí mezi velice různorodými skupinami, jejichž spojenectví bychom si za normálních okolností dokázali představit jen těžko. Když v roce 1973 studenti a studentky ovlivněni francouzskou teorií na Univerzitě v Sydney stávkovali, protože vedení univerzity nechtělo povolit kurz „Filozofické aspekty feministického myšlení“, podpořilo je odborové hnutí stavebních dělníků – The New South Wales Builders Labourers Federation. Stavební dělníci neměli v areálu univerzity vykonávat žádné práce, dokud se spor nepodaří vyřešit. Vedení studentům ustoupilo, i díky tlaku ze strany odborů. Tato aliance byla jedním z výsledku úzké spolupráce členek různorodých hnutí. Feministické aktivistky se tehdy stávaly členkami odborů. Aktivistky činné na poli ekologie, filmu nebo filozofie sdílely společné domácnosti a vztahy „affidamento“. Suverenitu sydneyských feministických teoretiček jako např. Vicky Kirby nebo Liz Grosz připisuje Martinis Roe právě síle a interdisciplinaritě aktivistického prostředí, z něhož vyšly. Může být politika odlišnosti způsobem, jak spojit různorodá hnutí, jejichž obecné cíle jsou přesto kompatibilní?

Kladnou odpověď by mohly stvrdit úspěchy feministického hnutí v Barceloně, které do čela města vyneslo Adu Colau, jež veřejně podpořila několikamilionovou stávku žen ve Španělsku vloni 8. března. Dodnes stojí v čele hnutí Barcelona en comu, které ve městě doslova provedlo feministickou revoluci. Můžeme zmínit odlišný styl politické rétoriky, zdůrazňující emoce a empatii, legalizaci prostituce, zavedení „Odboru ekonomie péče” usilující o lepší sladění profesního života a péče, kampaň za větší inkluzivitu veřejného prostoru, či experimenty spojené se svěřováním městských prostorů do správy nejrůznějších komunit. Na počátku ale stála skupina feministek ovlivněná idejemi a praxí Milánského ženského knihkupectví, která v devadesátých letech tyto strategie použila, aby zformovala širokou koalici nejrůznějších feministických hnutí, jež operují na principu solidarity v odlišnosti. Aktivistky založily v rámci městské správy „ženskou radu“ v čele s „mentorkou“, jež využívá svou autoritu, aby podpořila konání ostatních. Jednou z těchto mentorek byla i Ada Colau.

Všechna tato zmiňovaná feministická hnutí za sebou zanechala politické výsledky i teoretickou práci, byť jsou známé jen v určitých kruzích. Ale o tom, jak vypadala a fungovala jejich konkrétní praxe, se z těchto historických stop mnoho nedozvíme. Svou knihou (a také svými filmy) vytváří Alex Martinis Roe něco, co bychom mohli nazvat feministickým archivem. Zviditelňuje totiž vztahy, které obvykle zůstávají mimo archivy, jak je známe, tedy neviditelnou péči, které jednotlivé ženy věnovaly organizaci, aktivismu a vytváření podpůrných struktur, díky nimž mohly tyto teoretické i politické vize spatřit světlo světa. Ve svém výzkumu a tvorbě zároveň autorka navazovala vztahy „affidamento“ s ženami, o jejichž životy a historické zkušenosti se zajímala, ale také s ženami, s nimiž na svém projektu spolupracovala a s nimiž se snažila politiku sexuální odlišnosti praktikovat. Kniha má totiž ještě druhou část – propozice feministické praxe vycházející z politiky sexuální odlišnosti stejně jako ze zkušeností a znalostí spolupracujících žen.

Tato část knihy je návodem a inspirací, jak praktikovat politiku sexuální odlišnosti, ale zároveň některé propozice zní tak odtržené od povahy každodenního života v současnosti, že trochu zchladily moje nadšení z knihy. Je to jistě i tím, že recenzi píšu z pohledu unavené, zaměstnané ženy s pečujícími závazky. Některé návrhy mi přišly příliš náročné na čas a energii. Příkladem je propozice, jak vědomě budovat budoucí feministický archiv péče a vztahů. Spočívá ve schraňování dokumentů týkající se fungování dotyčného kolektivu: nahrávky konverzací, poznámky, zápisky o zážitcích jednotlivých členek. Při vědomí fungování například malých kulturních institucí, kdy času je málo a všichni bývají přepracovaní, mi to najednou připadalo nerealistické. Návrh výměny ručně psaných dopisů s ženami, které jsou pro člověka důležité, vyznívá v době emailů poněkud archaicky a zdá se být zbytečně časově náročný (cesta na poštu, čekání ve frontě). Jiné propozice se zdají být funkčnější: například praktické návrhy, jak vědomě pracovat s názorovými rozpory ve skupině. Každopádně je kniha přínosným a inspirativním příspěvkem do debat v levicovém spektru myšlení a kulturního a politického konání. Politika založená na identitách (černý versus bílý, ženy versus muži) je exkluzivní a vrací se v zlověstných podobách nacionalistických a xenofobních hnutí. Feministická politika, jež staví na uznání odlišnosti a zároveň na společném zájmu, může být vítanou alternativou.


Alex Martinis Roe, To Become Two. Proposition for Feminist Collective Practice. Bolzano/Utrecht: ar/ge kunst/Casco – Office for Art; Design and Theory, 2018, 280 stran.

Ilustrační obrázky: Marie Lukáčová, Živa, video, 2018.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *