Artalk.cz

TZ: Tomáš Herynek

Tomáš Herynek / U Vltavy / Galerie FONS / Pardubice / 21. 2. – 1. 4. 2019

V dětství jsem rád četl knihy od E. Štorcha a K. Maye a lovecké příběhy z tajgy a Aljašky. Své rybářské a lovecké touhy jsem v Olomouci chodil naplňovat na břehy říčky Bystřičky a do nedalekého Černovírského lužního lesa. Doma jsem byl ve volných chvílích tátou veden ke kresbě a zkoušel jsem i grafiku formou suché jehly. Dělal jsem obrázky ryb, motýlů, koček a všeho kolem přírody. V pozdější době jsem na dlouhé roky utekl ke sportu. Po skončení aktivní sportovní kariéry jsem svůj kus přírody opět našel v Praze na březích Vltavy. Místo papíru a tužky jsem zvolil fotku, která je pro mne „rychlejší a méně pracná“.

Fotografie pro sérii U Vltavy vznikaly od roku 2007 do současnosti. Výstava představuje výběr z více jak sta fotografií pořízených při cestách na kole z práce a při častých procházkách kolem řeky. Některé vznikly spontánně, jiné jsem plánoval více let. Nejdříve jsem chtěl udělat alespoň dvanáct fotografií pro kalendář, ale nakonec vznikla větší série.

T. H.

Ve svých fotografiích je Tomáš Herynek velmi pozorným a velmi tichým pozorovatelem, který dokáže ve zcela běžných situacích objevit a fotograficky zachytit zamyšlené a poetické okamžiky. Osobitou hodnotou je výrazný cit pro vyváženou kompozici, díky níž se jeho fotografické obrazy ohlížejí někam do minulosti výtvarného umění, k tichu, harmonii a ke klasickým kompozičním pravidlům. Tím samozřejmě získávají jedinečnou aktuálnost, protože dnešní disharmonický svět plný napětí dokáží komentovat se zjevným klidem a uvážlivým soustředěním. Uplatnění dokonalých technických kvalit v černobílé fotografii jen zesiluje onu zvláštní polaritu mezi současnou tematikou a určitou nadčasovou poetikou vidění.

Tomáš Herynek se jednak soustředí na některé tematické celky, takže například v cyklu, který by se mohl pracovně jmenovat U vody, dokáže najít jakási rybářská zátiší, v nichž je hlavní to tiché „lovecké“ soustředění, silný kontakt s přírodním fenoménem a světelný dialog s vodní hladinou, takže teprve v druhém plánu si divák uvědomí, že fotografie jsou vlastně z Prahy. A Vltava „rybářská“ je zachycena tak, že divoký ruch města se skryl do jakési naznačené, či spíše jen myšlené kulisy. Jde tu o zvláštní soužití člověka a přírody uprostřed velkoměsta.

Radek Horáček,
teoretik výtvarného umění a prof. na MU v Brně

K fotografiím Tomáše Herynka

Před nedávnou dobou se mi přihlásil Tomáš Herynek, zda by mi mohl pro posouzení předložit fotografie, na nichž pracuje. Odvolal se na svého otce, sochaře a šperkaře Pavla Herynka, který nám za časů normalizace obětavě pomáhal připomínat malými výstavami v tamním Divadle hudby umělce, zapuzené z veřejnosti. Rád jsem se seznámil s jeho synem. Poznal jsem truhláře z dílen České televize, jehož soukromou zálibou se staly černobílé fotografie, zčásti portrétní a především záběry krajiny města, jež se stalo jeho domovem. Oslovily mne poetickým viděním známých míst, v nichž se odehrávají ve střídách ročních dob a světelných podmínek samozřejmé příběhy přírodního a lidského dění. Záhy bylo možné rozeznat, že nejde jen o amatérskou zálibu, nýbrž o tvůrčí program objevovat podoby života, motivovaný vrozeným básnickým zřením. Autorovi se daří proměňovat obraz běžných událostí kolem tematické osy, za níž si zvolil tok Vltavy.

Ke svému prospěchu nachází ve volbě záběrů poučení v tradici české fotografie, je však zřejmé, že se v jeho práci zhodnocuje výchova k uměleckému vidění, jakou získal doma. Série fotografií Tomáše Herynka jsou začátkem tvůrčí cesty. Budiž mu přáno, aby ji podle slibných předpokladů nadále sledoval.

Jiří Šetlík, historik umění
Text k výstavě U Vltavy v Galerii Josefa Sudka v Praze, 2013

Cyklus U vody zaujme už na první pohled. A jak už to bývá, objevují se otázky. Čím jsou tyto „pražské maríny“ tak pozoruhodné? Je to proto, že máme tak rádi Sudkovu Prahu panoramatickou a Tomáš Herynek na tuto matrici zručně navazuje, anebo je Praha prostě tak fotografická a Tomáš Herynek ji dokáže jako umělec zachytit? Jenže při podrobnějším prohlédnutí se tyto otázky náhle zdají být nadbytečné, protože nás napadne, že Herynek „nefotografuje Prahu“, nýbrž rybáře u řeky, v řece, pod splavem, fotí člověka zaujatého živlem, svým lovem, racky odpočívající na kládách chránících most před jarními ledy – jinými slovy přes sugestivní náladu těchto černobílých scenérií Herynek nikdy nesklouzne k estetickému klišé, je vidět, „že ví, co fotí“, že tyto situace a lidi v nich zná moc dobře sám.

David Voda,
básník a historik umění

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *